Born to Run - Zrozeni k běhu
Christopher McDougall
https://www.databazeknih.cz/img/books/21_/216142/mid_zrozeni-k-behu-216142.jpg
4
771
152
Autor knihy se jako miliony jiných amatérských běžců nejméně jednou ročně vážně zranil. Po cyklech bolestí, injekcí a střídání nejmodernějších běžeckých bot chtěl na doporučení lékařů s běháním skoncovat. Místo toho se však vydal do rozpálených kaňonů v Mexiku, kde žijí Tarahumarové...
Literatura světová Hobby Sport
Vydáno:
2011
,
Mladá fronta
Originální název:
Born to Run: A Hidden Tribe, Superathletes, and the Greatest Race the World Has Never Seen , 2009
více info...
Přidat komentář
Řekl bych, že přečtení této knihy bylo poslední kapkou, kterou jsem potřeboval, abych začal zase běhat a tentokrát ještě více a lépe! :-)
Tak jsem si konečně přečetl, mnohými adorovanou, běžeckou bibli. Upřímně řečeno, nevím, kde se v knížce nachází ona zmiňovaná motivace, která mnohé dokopala k tomu, aby začali běhat. Z mého pohledu, mnohem lepší motivaci představuje odlehčená kniha "Všechny důvody světa, proč běhám" od The Oatmeala, ale to už je můj problém :)
Ale abych trošku vylepšil dosavadní hodnocení z prvního odstavce, tak kniha byla opravdu dobře čtivá, přišla mi o kus lepší jak Takoví normální hrdinové a když se oprostím od toho tolik proklamovaného přirozeného způsobu běhu, bosoběhu apod., tak mě i hodně bavila. Možní díky tomu, že jsem před Born to run četl např. biografii Dana Orálka, kde se také věnuje Copper Canyon Ultramarathonu a Tarahumarům, tak jsem některé pasáže bral lehce s nadhledem, ale obecně, celý příběh o ultra a Měděných kaňonech byl velmi čtivý a dost mě bavil.
Takže celkově hodnoceno, jedna z těch (nej)lepších knížek o běhání, které jsem četl.
Už je to deset let, co se Born To Run objevila na pultech amerických knihkupectví. Ať už se vám kniha líbila nebo nelíbila - a vaše výhrady byly jakékoliv -, nelze jí upřít, že prošlapala cestu běžecké literatuře. Tam, kde jsme do doby, než BtR vyšla (česky 2011), měli maximálně Zátopka, Škorpila nebo prapodivné memoáry Deana Karnazese (kterého McDougall zjevně dost nesnáší), máme dnes desítky běžeckých titulů. I oblíbený Jurek vyšel až tři roky po BtR! Můžeme diskutovat, zda je to, vzhledem k jejich kolísavé kvalitě, dobře nebo špatně, ale - stejně jako v případě debat minimalistů s běžci v pořádných kopytech - je skvělé, že máme z čeho vybírat.
A je skvělé, že tu máme knihu o běhání, kterou dokážou přečíst i neběžci a dokonce si z ní i něco odnesou.
Samotné BtR je taková pohádka - něco se určitě stalo, něco se možná přihodilo jinak a některé věci se nejspíš nestaly vůbec. McDougall si tak trochu ohýbá fakta a tak trochu fouká vlastní ohýnek, ALE pořád je zábavné, napínavé, čivé (alespoň v originále) a motivující! A to není málo.
Tak ať nám to běhá!
Je to velice zvláštní knížka. Nejdřív to vypadalo jako takové povídání z cest, protkané během a správným během. Pak se knížka začala trhat. A v každé trhlince vyklíčila reportáž, která se snažila prorazit nosnou myšlenku. Myšlenku o tom, co nám pokrok vzal. O tom, jak se musíme poohlédnout a zachránit poslední zbytky poznání starších, které mizne pod nánosem nového poznání. A i když existují stálice prověřené časem; jakoby znalosti, které jsme nabyli před samotnou kulturou pro nás neměli žádnou cenu. A tato knížka se snaží z okraje pozornosti přivést na světlo právě něco prehistorické, poznání dědů dědů, které vzniklo tím nejpřirozenějším způsobem vůbec – prostým životem.
Knížka je o běhání, o mystice, o hledání, o poučení. Snaží se ukázat jiný pohled. V době, kdy nejsme s to určit, co je pravda a co jen báchorka je jedna knížka s pár příklady málo, když většinový názor říká něco jiného. Pro člověka není nic přirozenějšího než běh. Jsme predátoři, kteří díky termoregulaci pocením dokážou utahat jakékoli suchozemské zvíře. Naše těla jsou nastavena na nekonečný pohyb. Svobodně. Neomezeně.
Knížka mě bavila. Styl nebyl zas tak dobrý, ale to se od takové literatury dá stěží očekávat. Jen těžko říct, co smysluplného se dá z ní odnést. Pro mě určitě několik nápadů na pokusy na vlastním těle. Snad mě to nezničí. :)
Výborná kniha, o běhání, o životě. Umí pro vás odhalit nečekané souvislosti, přivést k zamyšlení, motivovat. A taky je to skvěle napsaná reportáž. Je to jedna z těch knih, kterou když dočtete, máte pocit, že bylo skvělé být u toho, poznat skutečné osudy, zažít něco vyjímečného.
Pomůže si uvědomit, že slova typu "já na běhání nejsem" jsou jenom výmluvy. Místy zdlouhavé, ale plné zajímavých poznatků o běhání a o tom, co lidi mohou dokázat.
Kniha se mi cetla velmi pekne. Styl knihy mi nevadil. Některé pasaze mne pobavily, některé donutily se zamýšlet. Neni to jen o behani, ale i o stylu zivota a mysleni. Za mne motivující čtení.
A) „Každý den ráno se v Africe probudí gazela a ví, že musí běžet rychleji než nejrychlejší lev, jinak zahyne. Každé ráno se v Africe probudí lev a ví, že musí běhat rychleji než nejpomalejší gazela, jinak bude mít hlad. Je jedno, jestli jste lev nebo gazela – jakmile vyjde slunce, měli byste utíkat.“
Tak tohle je prosím příroda :-).
B) „Jak to, že mě bolí noha?
Protože běhání vám škodí.
Proč mi běhání škodí?
Protože vás z něho bolí noha.“
A tohle jsme my, lidé, sportovci, z té technicky (my si tedy myslíme, že po všech stránkách) vyspělejší části světa.
C) „Pijí, jako by každý víkend byl silvestr, a nalijí do sebe za rok tolik kukuřičného piva, že v podstatě každý třetí den svého dospělého života tráví buď s opicí, nebo s kocovinou. Na rozdíl od Lance Armstronga nedoplňují Tarahumarové svou dietu žádnými na ionty bohatými nápoji pro sportovce. Mezi cvičením se neládují proteinovými tyčinkami, ve skutečnosti do sebe dostávají jen minimální množství proteinů, protože jsou živi především z mleté kukuřice doplněné jejich oblíbenou pochoutkou – grilovanou myší. Před závodem Tarahumarové netrénují, nerozcvičují se, ani se nezahřívají. Prostě dojdou ke startovní čáře, vtipkují a povídají si… A pak osmačtyřicet hodin pádí jako o život.“
A tohle jsou Tarahumarové, dle našeho názoru (viz. výše), původní a tudíž primitivnější společenství.
Jsem taky „běhač“ :-) ... určitě o sobě můžu říct, že běhání je má každodenní radost , a ať chci nebo ne, musím se zařadit do skupiny B (já teda nechci, ale jiná na mě nepasuje). Zatím to se mnou teda není tak špatné, rozhovor viz. b) jsem zatím s žádným lékařem nevedla .-), ale přesto jsem si docela ráda přečetla tuhle knížku, protože tím, že se poučím, že by se třeba dalo běhat jinak, určitě nic nezkazím :-).
„Na tomto pocitu je něco dokonale univerzálního a člověk musí obdivovat způsob, jímž běhání spojuje naše dva nejzákladnější podněty: strach a radost. Utíkáme, když máme strach, utíkáme, když jsme nadšení, utíkáme před problémy a běháme pro radost.“
Jak už jsem řekla, běhám pro radost, samozřejmě, že umím utíkat, i když mám strach, ale radši běhám opravdu pro radost, minimálně je to pak s větším nadšením :-). Je to radost a nadšení čistě mé vlastní, mé vlastní potěšení z pohybu, a můj vlastní dobrý pocit, takže rovnou říkám, nejsem žádný závodní ani jakýmkoliv jiným způsobem soutěživý běhač, a tak ani metody popsané v za c) ... jako jsou iontové nápoje, sledování příjmu proteinů a nejnovějších trendů ve sportovní obuvi a další podobné záležitosti, nepraktikuji, v tomhle jsem asi trochu podobná Tarahumarům ... nijak zvlášť se nerozcvičuji, ani nezahřívám, prostě mě popadne takový pocit, že teď by to šlo, nazuju boty a jdu se proběhnout, většinou to je navečer, kdy na to mám nejvíc času a tak je moje běhání spíš taková víc než fyzická, duševní očista (z nánosů každodenního náporu na psychický systém), takže opravdu jdu jen tak :-).
Což znamená, že při čtení jsem toho zas až tak moc nového neobjevila, ale zato jsem si potvrdila, že můj víceméně intuitivní přístup k běhání (poslouchej své vlastní tělo, sama uvidíš, co ti dovolí) není možná vůbec špatný :-) ... a taky jsem si potvrdila, že to komerční, co je kolem toho, mě nezajímalo dosud a asi nebude zajímat ani dál.
Knížku jsem tedy pojala jako nijak náročný, zato docela zajímavý a celkem příjemný dokumentární cestopis ... cesta to byla zajímavá a návštěva taky :-), a navíc mi splnila další bod čtenářské výzvy.
A jedno doporučení jsem si nakonec přeci jen odnesla:
„Nejlepší běžci nezanechávají stopy – není jen nadneseným příměrem, ale skutečným, konkrétním doporučením ...“
Tato kniha se mi četla velmi špatně, stále jsem se ztrácela, nebylo to čtivě napsané, sama sice běhám ráda, ale číst si o supernadaných borcích mě nezajímá. Ale když už jsem s tím ke konci skoro sekla, přišla "naučná" část o evoluci člověka a přirozenosti běhání a to mě teda totálně draplo, a dá se říct, díky této knize jsem objevila nový směr, hrozně mě nadchlo běhání bez bot a už jsem začala běhat na boso, i když teda teď v lednu jsem daleko nedoběhla. Za ten impuls, co mi kniha dala, bych měla dát pět hvězd, jinak bych dala odpad za tu nezáživnost. Další věc, kterou jsem si uvědomila, jak je běhání komerčně využíváno, že firmy už využily novou módu běhat bez bot a čile obchodují s botami barefoot, které jsou ještě dražší než běžecké boty. To mi přijde jako smutný paradox, ale poslední věta knihy to říká skvěle: "V běhání nejde o to, přimět lidi něco kupovat. Běhat se má jen tak."
Vzhledem k tomu, že miluji běhání, mě kniha nadchla! Příběh je úžasný a prolíná se jím mnoho moudrosti, jak už o stravování běžců, informací o běžeckém národu či bosém běhu (chůzi). Doporučuji!
Klenot cestopisov a dokumentárneho písania či reportu. Číta sa to samo, a rozhodne si pôjdete zabehať, takže motivácia naviac si knihu prečítať. Ja som ju čítal dávno ale je to no.1 čo sa žánru týka.
kniha, po ktorej prečítaní získate vieru, že to s vami nie je až také zlé :) Možno nebudete až taký pako, keď sa vám podarí zabehnúť 100 km. Alebo čokoľvek podobne dych vyrážajúce. Vychovať 5 detí ako slušných ľudí. Presvedčiť svojich susedov, aby vo svojich záhradách nepoužívali pesticídy. A tak.
Work hard and be kind.
Fakt pekná knižka, bavila ma.
Od mladí neběhám, jsem spíš na silové sporty, nikdy mi to nedělalo dobře. Po přečtení této knihy jsem musel přehodnotit své názory a začal jsem běhat. Je to kniha která k vám promlouvá, aspoň na mne tak fungovala. Vřele doporučuji.
Krásná a poučná kniha nejen pro běžce. Po dočtení ve vás zůstane mnohem více, než jen chuť jít si zaběhat. :)
Behať sa aj tak nechystám :) ale kniha ma bavila, množstvo informácií, a tak trochu cestopisné, to môžem :) a vlastne som ju kúpila ako darček behačovi, no som rada, že som ju otvorila :)
Jsem si dlouho myslel, ze se k tomuto bestseleru v knihovne nedostanu, ze bude porad vypujceny. A ejhle, narazil jsem ted na nej nahodou (vcetne dalsi knihy od stejneho autora, jsem na ni taky zvedavy). Ke cteni knizky jsem pristupoval velmi skepticky, jednak jsem uz cetl knihu "Ti, kteri utikaji pesky", kde jsou nektere veci uvedeny na pravou miru, videl jsem stejnojmenny dokument, dale je mi dost podezrela soucasna moda o behani naboso a navic jsem v jedne knizce o behani cetl doporuceni teto mode radeji nepodlehat, pokud s tim nezacneme uz v rannem detstvi. Nicmene mne ten pribeh stejne vtahnul a muzu rict i nadchnul. I kdyz vim, ze je tam spusta veci jinak nez byla ve skutecnosti a o odborne strance se k tomu nemuzu jako laik vyjadrovat, proste se to vyborne cte. Je to minimalne takovy pomnik skupince hlavnich hrdinu a obecne vsem ultrabezcum. Co mi nevyhovovalo byl trochu styl, je velmi novinarsky, pripomina to chvilemi cteni nejakeho clanku. Teda spise nekolika clanku najednou, jak se skace od tematu k tematu. Navic moc nechapu, proc se autor tak doslova "obouva" do firmy Nike? Vzdyt firem co vyrabi bezecke boty je fakt hodne a jen tezko muze jedna firma osalit celou sportovni vedu a mit takovy vliv na bezecke odvetvi. Navic vykony bezcu se prece dlouhodobe stale zlepsuji. Ale behat stejne nezacnu ;-)
Ze začátku mě z autorova vyprávění akorát tak bolely nohy, pak jsem se do ní začetla a nakonec měla neodbytnou touhu vyběhnout bosa s lahví vody do lesů.
Kniha není žádným uceleným příběhem. Je v ní spoustu odboček a historek, nemá žádnou gradující zápletku. Přesto jsem ji zhltla jak malinu a pokaždé, když jsem musela přestat číst, jsem se těšila na nášup. Místy jsem se smála, hodně jsem se poučila a výborně se namotivovala.
Tahle knížka svým stylem psaní určitě není pro každého a chápu na co si tu lidé stěžují. Ale mně prostě sedla.
Zítra vyrážím do lesů. Obuta.
Štítky knihy
Kniha Born to Run - Zrozeni k běhu je v
| Právě čtených | 32x |
| Přečtených | 1 117x |
| Čtenářské výzvě | 67x |
| Doporučených | 98x |
| Knihotéce | 273x |
| Chystám se číst | 305x |
| Chci si koupit | 62x |
| dalších seznamech | 7x |
Zklamání a to dosti veliké! Možná je to zapříčiněno i tím, že jsem před pár měsíci přečetl knihu Scotta Jurka, která byla neskutečně motivující, zábavná a nechala na samotném čtenáři, jak se s ní popasuje. Zkrátka, nic mu vyloženě nepředsouvala a příjemnou formou představila svět ultramaratonu.
Pravým opakem je tato kniha, která se nám snaží, místy až fanaticky a neustále, vtloukat do hlavy svůj subjektivní názor se spoustou demagogických příkladů, studií a tvrzení. A aby toho nebylo málo, neustále se při tom opírá o přední výrobce sportovního oblečení v podobě Nike a Adidas.
Vůbec mě to dějově nevtáhlo. Neustále odbíhání od hlavní dějové linky do oblastí vědeckých důkazů, bídná slohová stránka a až chorobné vštěpování jedné jediné pravdy, že běh naboso je NEJ mi tuto knihu docela znechutilo a rozhodně nebudu patřit mezi ty lidi, kteří díky této "běžecké bibli" budou šířit mezi lidi osvětu, že bychom měli jít ve 21. století zpátky ke kořenům lidstva a začít všude chodit a běhat naboso, protože tak to prostě bylo, je a tečka!:-)