Biologie jako ideologie

16.02.2023

Přiznám se, že hlavní motivací k přečtení téhle nepříliš rozsáhlé knížky pro mě bylo Lewontinovo jméno, kterého znám jako spoluautora slavného článku (z roku 1979) o spandrelách a kritice přílišného adaptacionistického pohledu na evoluci (napsal ho spolu s dalším levicově smýšlejícím biologem S. J. Gouldem). Trochu jsem se obával, že text musel po těch více než třech desítkách let notně zastarat, ale nestalo se, nebo alespoň ne zásadní měrou. Byť některé jednotlivé faktické údaje už samozřejmě neplatí, na poselství celého textu, jenž kritizuje především biologický determinismus a jeho zneužívání pro ospravedlňování stávajících společenských pořádků, sociobiologii, Dawkinsův sobecký gen, vyzdvihování jedince na úkor společnosti, příkré oddělování genů od prostředí a řadu dalších věcí, to nemá příliš vliv. Naopak se jedná o celkem provokativní sbírku esejů (původně rozhlasových přednášek), které čtenáře přinejmenším popíchnout k promýšlení či revidování některých všeobecně zažitých představ. (PS: V textu používáný termín rodový výběr [patrně "kin selection"] se dnes překldádá jako příbuzenský výběr.)

20.05.2016

Biologie se podle Lewontina vydala nesprávnou cestou, která je podle něj projevem moderní vědecké ideologie, kritizuje především zjednodušování v současném „darwinismu“. Člověk pohlíží na přírodu skrze brýle, které mu nasadila jeho vlastní společenská zkušenost.

Podle Darwina se lidská povaha, ať už ji charakterizujeme jakkoli, vyvíjela spolu s ostatními atributy lidských bytostí v rámci přírodní evoluce. Lewontin vystupuje zejména proti myšlenkám biologického determinismu, resp. proti tomu, že existují vrozené rozdíly mezi rasami, ale i jednotlivci, které jsou zděděné a neměnné. Říká, že náš organismus není určován pouze našimi geny, ale je výsledkem interakce mezi genetickou výbavou, vlivy prostředí a náhodnými odchylkami během vývoje, a tedy, že je složité přesně určit, které z našich schopností určují geny a co má na „svědomí“ prostředí, ve kterém žijeme . Lewontin tak zpochybnil snahu sociobiologie popsat „univerzální rysy člověka“, jako jsou touhá válčit, vztah k soukromému vlastnictví, sexuální nadřazenost, apod., které by byly platné kdekoli a v kterékoli době. Zamýšlí se tedy nad tím, že není možné při hledání přičin nejrůznějších jevů, upnout se jen na jednu, to podle něj znamená neshopnost vidět problém v širších souvislostech, což považuje za jeden z největších hříchů současné vědy.