Biče svědomí

Označit někoho za surrealistického autora může mít mnoho důvodů. Jeden z nich je i ten, že označovatel si s kresbou, textem, filmem neví rady. Nerozumí jim. Falešným znakem „pokroku“ (ne jediným) je rozumět, chápat, mít jasno. Málokdo má odvahu přiznat veřejně: Nerozumím tomu, nechápu to. Nevím. Ale je to krásné. Vzrušuje mě to a vyrušuje. Nenechává mě to v klidu… Novela Biče svědomí (1978) Evy Švankmajerové a Vratislava Effenbergera se drží v první, kompaktní části linie psychologického realistického popisu duševního světa a propletenosti vztahů hlavních hrdinů Emy a jejího manžela Jáchyma a jejich milenců, zároveň se jí vine neočekávaná, přesto jistým způsobem samozřejmá představivost. V navazujícím druhém, „roztříštěném“ díle, rozděleném na menší části, pak nějaký neznámý nezbeda zcela serval kohoutky, kterými je imaginace připouštěna, a vzniklá potopa následně jakoby rozdělila cesty hlavních hrdinů (Ema je poslána na Blízký východ v krabici deklarované jako Hořické trubičky). Pokud nejde o koncept, spisovatelé si svoje vinice hlídají a nepouštějí nikoho na brigádu, aby jim pomohl zaštipovat či plít. Surrealističtí tvůrci naopak při psaní rádi kooperují. Synergický efekt této spolupráce nemusí být na první dojem zřejmý — ostatně, psát texty jen na jedno čtení je pitomost. Naopak, při každé další četbě musí mít čtenář dojem, že jde o „novou“ knihu. V případě Bičů svědomí to funguje.... celý text