Bál šílených žen
Victoria Mas
https://www.databazeknih.cz/img/books/43_/431387/bmid_bal-silenych-zen-RW9-431387.jpg
4
377
105
Postavit románovou prvotinu na sporné existenci duchů je docela odvážné. Ale Victoria Mas neváhala, když se rozhodla vytvořit obraz pařížské společnosti konce 19. století, kde byl problém vyslovit i méně troufalejší myšlenku, pokud její nositelkou byla žena. Čtenáře zavede tam, kam se podívá málokdo, do chvalně i nechvalně proslulého hospitálu Salpêtrière, kam se „odkládaly“ nejen duševně choré, mravně zkažené, ale i „nepoddajné“ ženy, manželky, dcery… O to zajímavější pohled, že zde vystupují i reálné postavy, slavní neurologové Charcot a Babinski, jejichž metody včetně veřejných ukázek hypnózy a hysterických záchvatů, vzdor vší problematičnosti, přispěly k rozvoji medicíny. Každoroční masopustní bál, který se v Salpêtrière konal, je pak příležitostí rozvinout poutavý děj, v němž se setkají dva odlišné světy – svět internovaných žen a svět pařížské smetánky – a změnit od základu osudy románových postav.... celý text
Literatura světová Fantasy Historické romány
Vydáno: 2020 , OdeonOriginální název:
Le Bal des folles , 2019
více info...
Přidat komentář
Velmi zajímavé a neotřelé téma, bylo mi moc líto postavení žen v nemocnici pro choromyslné, vždyť rok 1885 není tak dávná minulost.
Obě hlavní postavy si mě získaly, přála jsem jim, ať vše dobře dopadne. Mám moc ráda francouzské autorky a autory, často z jejích knih cítím noblesu, která mi je moc milá, i tady jsem ji našla. Doporučuji.
Victoria Mas se s tím nepáře, stejně jako se společnost v 19. století nepárala s ženami a jejich právy. Ten poněkud strohý jazyk tomu sluší.
Novela Bál šílených žen se mi velmi líbila. Její děj se odehrává v Paříži - zejména v nechvalně proslulém hospitálu, kam se dostávaly ženy nejen duševně nemocné, ale také se tam odklízely ty, které byly společensky nepohodlné, pokrokové a jejichž chování neodpovídalo tehdejším měřítkům stanovených muži.
Byla to právě všudypřítomná nálada Paříže konce 19. století s popisy jednotlivých uliček i tehdejší společnosti, a také tíživá atmosféra samotné psychiatrické léčebny, které mě do příběhu tolik vtáhly a okouzlily mě. A kupodivu i duchařský námět, který celý příběh zajímavě okořenil a dal mu zase trochu jiný rozměr.
Kniha zajímavým způsobem propojila problematiku duševního zdraví a ukázku fungování společnosti v 19. století, kde ženy měly zcela podřízené postavení a jediné, co směly (a musely) bylo poslouchat muže (ať už to byl otec, manžel nebo lékař). Přiznám se, že občas to nebylo lehké čtení... Ta představa nemoct studovat, svobodně se rozhodovat, slyšet věci jako že "ženy nepatří do veřejného prostoru" a jedinou jejich rolí je najít si co nejdříve manžela...
Kniha je napsaná poutavě, stručně, děj nezadržitelně ubíhá, jde rovnou k věci... Pokud stojíte o zajímavé čtení, za sebe tuhle knihu rozhodně doporučuji!
Zaujímavý námet príbehu, ktorý poukazuje na postavenie žien nielen vo Francúzsku v 19. storočí. Nemocnica v knihe Salpêtrère je známa aj v skutočnom svete a to hlavne pôsobením lekárov, ktorí sa vysktujú aj v tomto príbehu a ich spôsobmi liečby, ktoré sú prinajmenšom zvláštne. Chápem, že vedomosti v tých časoch neboli na dnešnej úrovni, ale ľudskosť, súcit a empatia by mala byť prítomná, čo žiaľ v prístupe lekárov nebolo. Kniha je písaná veľmi pútavo a číta sa dobre, prepojenie so skutočnosťou je tiež dobre spracované.
Čo mi však trochu vadilo, bola prílišná stručnosť príbehu, akoby mnoho vecí len kĺzalo po povrchu a autorka sa bála ísť hlbšie. Je to však jej prvotina a tak sa dá nad tým prižmúriť oko. Celkové hodnotenie 4,5*
Kniha se mi líbila. Předložila spoustu zasadnich témat, která jsou stále aktuální a důležitá. O duševním zdraví, léčení psychiky, postavení žen se stále nemluví dost.
Toto je taká plochá a predvídateľná kniha, že som posledných 50 strán už len preletel. Jediné zaujímavé na tom bolo uvedomenie si faktu, že kedysi musela byť spoločnosť tiež riadne trafená, keď každú ženu, ktorá bola čo len trošíčku iná zatvárali do blázinca. A ako OK, autorka tak nejak vie celkom pútavo čitateľa vtiahnuť do deja. Ale inak je to dosť hlúpučké a vykonštruované, také to písanie na efekt, akoby autorka úplne predpokladala, že to niekto natočí ako film. Lebo mi to chvíľami pripomínalo scénár všetkých klišé filmov z blázincov minulých storočí, ktoré som kedy v živote videl. A ono vážne, film je už vraj dokonca natočený. Bingo! Čítanie vhodné tak maximálne do čakárne, alebo na pláž... ale možno radšej nie, lebo je tisíc iných lepších kníh, ktoré stoja za váš čas.
Zajímavé a hodně těžké téma o místě, kam se „odklízely“ ženy, které byly z různých důvodů nepohodlné a které bohužel v tehdejší těžce patriarchální společnosti neměly šanci na dovolání. Uf! Rovnýma nohama spadneme do atmosféry bezpráví, necitelnosti a mužské povýšenosti, až z toho mrazí a člověk si řekne, že tohle bude asi maso. Jenže nadšení postupně opadá, protože ze skvěle načatého „rozhovoru“ se stává monolog, kdy vás autorka „nepustí ke slovu“. Mezi řádky není co číst, protože všeho je řečeno až moc, takže pro čtenářovo přemýšlení už tu není místo. Škoda.
Zpracovat tohle těžké téma a přesně nadávkovat (a nepředávkovat) vinu mužů a zoufalství žen z Damoklova meče, který nad nimi neustále visí, je umění hodné mistra. Na autorčinu obranu je ale třeba říct, že když je něco tak vychýleno z rovnováhy jako zmíněné postavení žen, musí se hodně tlačit, aby se s tím pohnulo. V důsledku čehož se to často vychýlí do druhého extrému. (V kterém se teď už nějakou dobu plácáme my, nemyslíte?) A teprve pak se to postupně bude moct usadit do opravdového normálu. (Už aby to bylo! :)
Skoro se chce dát hvězdičku navíc za odvahu zašťourat do tohoto tématu.
Překlad občas škobrtá jako by pocházel od člověka málo sečtělého - jako by překladatelka pro některé výrazy neznala český ekvivalent, tak tam prostě něco „vrazila“ a z textu občas trčí divná slova, předložky, předpony... (nebo běžně používáte třeba výraz „křídlové dveře“?)
PS. Tak si říkám, že se toho za ta staletí moc nezměnilo. Vždycky se našel způsob, jak se spolehlivě zbavovat nepohodlných. Ani nebylo třeba odvozu do Salpêtrière - stačilo jen správně informovat svatou inkvizici, gestapo, NKVD, StB...
Lehká momentka z psychiatrické léčebny 19. století. Nejde moc do hloubky, snaží se Vás provést dobou a smýšlením tehdejších časů. To nutno říci, činí nepodbízivě lehce a příjemně. Nakonec samozřejmě nechybí, otázka, jaký je rozdíl mezi těmi, co na zeď, blázince koukají zevnitř a těmi, co jsou "normální" a jak křehká bariéra to je.
Opět jsem se díky knížce dozvěděla něco z historie. Nikdy mě asi nepřestane udivovat a děsit, jak se v minulosti zacházelo se ženami, které byli pro muže nepohodlné, chytré či na jejich vkus příliš "pokrokové". Knížka je jednohubkou, kterou zhltnete za jedno odpoledne. Četla se mi skvěle a už teď přemýšlím, že zkusím od autorky další titul.
Už obálka samotné knihy ve mně vzbuzuje neklid. Po dočtení si pak říkám, jak je dobře, že žiji tady a teď. Do sklíčenosti mě uvádí, že toto místo skutečně existuje a i postavy v novele byly inspirovány skutečnými lidmi. Jak je ale psáno v doslovu, podle našich měřítek (ne podle jejich) to, co se tehdy dělo pro vědu, je neetické a zase pro budoucí generaci vědců může být považováno za morálně neetické zjißťování nových poznatků způsobem naší doby.
Novela je jednodušše psaná, lehce vtáhne do děje, do samotného hospitalu, ale i přes vážné téma zanechá špetku naděje.
Znepokojivý vhled do doby, kdy byl svět výhradně jen mužskou záležitostí... už jen to neskutečně burcuje dnešní ženskou mysl... však mnohé smutné nadvládí mužů lze vídat dodnes... nicméně... bolavé osudy žen z této šílené instituce okrádají duši o klid... o to větší vykřičník, že takové místo skutečně existovalo a lidská psyché se studovala tak krutým způsobem... a tehdejší chorá společnost je snad úplně bez komentáře... zkrátka ano... celé to stojí za nejednu zamyšlenou záložku.
Bál šílených žen se mi velice líbil. Miluji, když kniha přinese poučení nebo informace z historie, které jsem neznala a třeba se o tuto problematiku ani nezajímala. Jak se chovali k bláznivým - nepotřebným ženám bylo hrozné. Bohužel je to kus naší historie a je skvělé, že to paní autorka napsala tak čtivým stylem. Příběh je jednoduchý, čte se rychle a konec jsem nečekala.
Celkem dobře zpracovaná prvotina (chtělo by to více propracovat charaktery postav a osobní příběhy) , pro mne velmi zajímavé téma k přístupu a léčbě duševních onemocnění v dnes fakultní pařížské nemocnici Hôpital de la Salpêtrière v 19. století a více méně´realistické´představení spiritismu na podkladě Kerdecovy Knihy duchů (jako vztahu hmotného světa k duchům a daru, který má pomáhat k vyššímu dobru ne mysticismu, seancí, amuletů, symbolů či využívání médií..).
Ženská nemocnice Salpêtrière sloužila dříve jako velké vězení, proto není divu, že se tam stát/rodiny/manželé tak rádi zbavovali´nepohodlných´žen. Až v 19. století zde vniklo centrum hypnózy a začalo se léčit. Setkáváme se tam s velikány neurologie Charcotem, Babinskim, Tourettem - není zmíněn místní předchůdce a ´otec´ psychiatrie Pinel ani jejich následovník Freud... Neurologie se zabývá nervovým systémem/hmotným a hmatatelným x psychiatrie poruchami myšlení, vnímání, emocí a chování/nehmotným a nehmatatelným. To vše působí s tehdejším vědeckým pohledem, nadvládou mužů a spiritismem jako´propast´- autorce nejde o průkaznost existence duchů, ale kontrast. Kontrast v postavení žen a mužů 19. století, etický kontrast v přístupu k léčbě duševně nemocných (veřejné demonstrace záchvatů či hypnózy, dny otevřených dveří pro společenskou smetánku, zacházení s pacienty atd.) a kontrast v tom, co je pokrokové dnes, za to nás příští generace vědy odsoudí (jak říká O.Stehlíková v doslovu). Dnes už pro nás není duševně nemocný posedlý ďáblem, praktikující čarodějnicí nebo monstrem, tak proč by za několik let nebyla možná komunikace s paralelním světem :)))
I když to bylo na pozadí skutečných událostí, zajímavé téma, doba...mě to zase tolik nenadchlo. Francie, 19. století, ústav pro choromyslné ženy (prostitutky, hysterky, či neposlušné ženy..), zkoumané lékaři. Útlá knížečka, průměrné čtení.
Přiznám se, že odeonky moc často nečtu. Tuto jsem však měla na seznamu už dlouho. A bylo to opravdu skvělé čtení..
Příběh mě zaujal už od první stránky a až do konce jsem byla zvědavá, jak to celé s hlavní hrdinkou Eugénií dopadne... těžko říct, jestli se tato slečna ocitla v hospitalu pro choromyslné právem. Bylo mi jí však líto a doufala jsem, že se jí podaří dostat na svobodu...
Zajímavé byly i osudy ostatních žen, ať už pacientek či zaměstnankyň. Již dlouho jsem nečetla nic tak zvláštního. Každopádně o to víc mě fascinovala ta dávná (vlastně možná i částečně současná? Těžko říct...) realita, o které tato kniha vypráví. Z popisů tehdejších lékařských vyšetření mi ale nebylo moc dobře. To bylo opravdu šílené až hororové...
Vlastně nemám ke knize žádnou výtku. Snad jen, že by mi nevadilo, kdyby byla kniha o několik stran delší a více se autorka rozepsala o tamních pacientkách a lékařích. A také o bále, který je vlastně až na konci.
Jinak ale klobouk dolů, jsem ráda, že jsem knihu četla.
Rok 1885, Paříž. Muži - otcové, manželé, bratři - jen na jejich slovu záleží a dcera či manželka nebo sestra skončí v ústavu pro choromyslné. Ženy společnosti nepohodlné, s vlastním názorem, ženy traumatizované. Eugenie, hlavní hrdinka se trochu vymyká, komunikuje totiž s duchy. Je to na pár stránkách velmi silný příběh o léčebných metodách vědy zvané neurologie v té době.
Odeonky mě většinou nesedí, ale toto je opravdu výjimečný strhující příběh, který mě úplně pohltil.
Autorka nás přivede do Paříže roku 1885 do ústavu pro psychicky nemocné ženy, které nemají žádná práva a které se většinou z ústavu nikdy nedostanou. Vedle toho tu máme dívku z bohaté rodiny, která komunikuje s duchy zemřelých, je také nemocná? Sama dobře ví, že o svých schopnostech musí raději mlčet. Protože společnost ve které ženy nemají rovné postavení, toto nedokáže pochopit a přijmout.
Já běžné duchařiny nemám moc ráda , ale toto je něco víc. Knížka má velký přesah a můžeme si z ní něco vzít i v dnešní době.
Skvělá kniha moc doporučuji.
Tato novela (román je opravdu nadsazené označení) je opřena o vděčná témata (duchařina, rodová nespravedlnost, nekalé praktiky doktorů, převtělení, a co tam ještě nepřidat nějaké to znásilnění a sebevraždu - to všechno na cca 180 stránkách) a o zajímavé, tajemné prostředí - starý blázinec, uličky Paříže konce 19. století.
To všechno je velmi chytlavé a vyvolává nutkání číst dál a dál, ale styl psaní je ještě nevyzrálý, charaktery jasně načrtnuté, že čtenář nepotřebuje špetku fantazie a má přesně nadiktováno, kterak si oblíbit ubohé schovanky a nenávidět zlé upjané ošetřovatelky a doktory. No a pak ty jednoduché dialogy...
Dovolím si hádat, že jak se autorka vypíše, bude dobrá. Do té doby průměrná oddechovka.
Štítky knihy
prvotina zfilmováno francouzská literatura psychiatrie sanatorium, ozdravovna hysterie konec 19. století
Bál šílených ženKniha Bál šílených žen je v
| Právě čtených | 5x |
| Přečtených | 462x |
| Čtenářské výzvě | 88x |
| Doporučených | 33x |
| Knihotéce | 246x |
| Chystám se číst | 275x |
| Chci si koupit | 57x |
| dalších seznamech | 3x |
Myslím si, že je to dost dobře popsané téma o tom, jaké měly ženy v minulosti práva a o tom, že když hrozilo, že by se někomu pošpinilo jméno, tak by udělal prakticky cokoliv, aby k tomu nedošlo. Velice se mi líbí popis, jak to všechno fungovalo, jak ve společnosti, tak v Salpêtriére.