Aspergerka - Posila pro ženy s Aspergerovým syndromem

Sama jsem na spektru a tahle kniha je za mne naprosto příšerná. Asperger se u každého projevuje jinak a způsob, jakým tato kniha mluví v množném čísle za všechny ženy na spektru, je zavádějící, vysoce nepřesný a dost často i urážlivý.

To, že jsou dva lidé na spektru, ještě neznamená, že všechno vnímají a cítí stejně. Asi jako to, že jsou dva lidé ze stejného státu automaticky neznamená, že mají stejné nahlížení má život...

Pro neinformovaného čtenáře může být přímo škodlivá, protože zkresluje pohled na lidi s AS. Což, vezmeme-li v potaz, že už takhle mají ženy s diagnozou problém, moc nepomáhá.

28.10.2022

Lituji, že jsem knihu neobjevila dříve. Aspergerův syndrom nemám diagnostikovany, ale některé příznaky se u mě objevují. Díky téhle knize vím, že v tom nejsem sama, obsahuje výpovědi reálných žen.

16.06.2021

Knihu jsem si přečetla se zájmem, líbí se mi, že na konci kapitol jsou rady pro samotné aspergerky, tak pro ty, kteří s nimi žijí ve stejné domácnosti... Přečetla jsem si jí, abych byla v obraze jak se říká, ale knihu jsem koupila pro vnučku, které je dvacet a Asperger jí byl diagnostikován až kolem sedmnácti let. Konečně pak rodina a blízcí pochopili, že všechno co se dělo mělo svůj důvod a samotná vnučka se vyjádřila, že konečně těm co jí řeknou, že je divná, už ví jak odpovědět, prostě jsem aspergerka... Stejně si myslím, že se u nás o tomto syndromu všeobecně málo ví a pro aspergery se toho dělá málo... Je to těžké, tak si myslím, že je dobré využít vše co může nějak pomoci. Věřím, že jí kniha pomůže v rozhodování a také v různých pro ní nepochopitelných situacích o které mimochodem není nouze.

22.07.2020

Co si budem povídat. Knih zrovna o AS je víc než dost a když tu knížku napíše někdo, kdo "to" zrovna má, nemůžeme čekat maximální dávku objektivity.
Takže ano - z knihy mám takový ten pocit, který by se dal asi nejlíp popsat pokrčením rameny.
Samozřejmě, že kniha je určená ženám s AS (kdo by to byl řekl, když se to jmenuje Aspergerka) a člověk tu může nabýt dojmu, že se tihle lidi vlastně moc často nemyjou a nebo se jim střídají nálady. Je třeba, stejně jako u všech příruček, ve které hraje prim autorova osobní zkušenost a tím pádem ubírání na objektivitě, číst, ale nehltat to. Vzít si z knížky to, co potřebujeme a zároveň to číst s jistou dávkou skepsí.
Ženy s AS mají tendenci nebýt správně diagnostikované, právě z toho důvodu, že ženy jsou ve vztazích a těhle věcech v průměru lepší, než průměrný muž a to se podepisuje i na projevech, které nebývají u žen s AS z toho důvodu tak výrazné.
Takže - jo, je dobře, že jsou takové knihy a je pravda, že u lidí s AS se mohou vyskytnout více problematické reakce na jisté chemické sloučeniny, případně léky v obecnějším měřítku, nepočítám k tomu ani časté potravinové intolerance způsobené disbalancí střevní mikroflóry u této skupiny populace.
Kniha by určitě neměla nahrazovat odbornější a objektivnější publikace a proto každému doporučuji, aby načerpal o této problematice informace z více zdrojů a od více autorů (ale to je asi se vším, čemu chce člověk více porozumět-nespoléhat se na jeden zdroj) a nebral knihu jako jedinou a neměnnou pravdu.

22.02.2019

Toto není faktografická kniha. Jsou to jen osobní dojmy jedné Aspergerky pro jiné mladší Aspergerky, jakýsi průvodce. Když mi bylo 15-20, tak bych tuto knihu velice uvítala a myslím, že i pro dané věkové rozmezí je určena. Používání plurálu rozumím jako snahu o podporu ve smyslu "Nejste v tom holky samy", což mi k danému věkovému rozmezí přijde taky sympatické. Číst knihu ve věku 30+ je spíš taková rekapitulace, ale přesto jsem v ní našla mnoho detailů, které na mě sedí a neuvědomila jsem si, že k Aspergerově syndromu patří. Pokud chcete více fakta, doporučuju Tonyho Attwooda nebo Temple Grandin.

Kniha, která slibuje zaplnit mezeru v literatuře o AS. Opak je pravdou. Už na začátku se mi rozezněl poplašný signál, že tady je něco divně. Takový ten feministický tón sesterství byl jen malým varovnáním. Ale používání nominativu plurálu v popisu lidí na spektru, kde je každý jedinečný, to už je hodně rána pod pás. Jak asi může působit na lidi, co o AS nic neví, věty typu: „Víme, že v antiperspirantech jsou těžké kovy, a v přípravcích na pleť chemikálie, které nám neprospívají, ale nedochází nám, že když je nepoužíváme, působíme zanedbaně a někdy i trochu páchneme.“ (str. 83) Za koho ta paní mluví? A v tomto duchu je napsaná celá kniha. Kdyby autorka napsala něco jako svůj příběh, dalo by se to snést, ale zde je směsice faktů a osobních názorů podaná tak, že na čtenáře, který o AS nic nečetl, může působit věrohodně a mluvením za ostatní ještě dává na tyto názory důraz. Ale prezentovat ženy s AS jako ty, co se nemyjou, nemají rády sex a převážně trpí depresemi, to je trochu moc. Ne, že by některé ženy s AS nemohly mít deprese, ale těch doprovodných diagnóz může být víc. OCD, ADHD apod. Nejsem profík, ale vidím, že zde je zmíněna hlavně jen jedna skupina žen, a to ta, kterou reprezentuje autorka. Korunu tomu nasazuje to, že chce AS léčit změnou stravy a mluví i o medikaci. Tato knížka nejen, že není užitečná, ale v rukou neinformovaného čtenáře (nebo spíše čtenářky, kterým je určená) by mohla být i nebezpečná, protože je hodně povrchní, jednostranná a především zavádějící. Dostala jsem doporučení na Tonyho Attwooda, který píše s odstupem a je to profesionál. V češtině vyšla jen kratší kniha, ale v AJ se toho dá najít víc. Také si pročtěte nějaké komentáře od lidí na goodreads u této knihy, tam se ozvali i další, co mají podobné výhrady jako já.