60. léta: Svět sovětského člověka
Nicnedělání bývá sladké, ale jenom když má člověk do čeho píchnout... Volnost je na obtíž, když se člověk nemá z čeho ulít, den je nekonečně dlouhý a vodka nechutná," píší Alexandr Genis a Petr Vajl v předmluvě ke knize 60. léta. Svět sovětského člověka, v které nahlížejí na 60. léta v Sovětském svazu jako na jeho „viktoriánskou" epochu, tedy epochu, která nebyla dobou vrcholného tvůrčího rozkvětu, ale dobou sentimentu a samolibého pohledu na svět. Autoři si všímají jednotlivých fenoménů kulturního života země v dekádě plné výkyvů, ukazují, že nebyla ani zcela svobodná, ale také nešlo čistě o pokračování mocenského stalinského surrealismu, že byla plná nadějí i deziluzí. Petr Vajl (*1949, Riga, 2009, Praha), ruský exilový esejista, spisovatel a kulturolog, pracovník rádia Svobodná Evropa/Rádia Svoboda. Vystudoval žurnalistiku na Moskevském polygrafickém institutu. V roce 1977 emigroval do Spojených států, kde psal a vydával knihy ve spolupráci se svým kolegou Alexandrem Genisem. Vyšla jim například studie Současná ruská próza (1978) či kniha o emigraci Ztracený ráj (1983). Sláva autorské dvojice však začala až knížečkou Ruská kuchyně ve vyhnanství (1987 v USA, doma 1991), propojující národní literaturu s jídlem. Posledních patnáct let svého života strávil Petr Vajl v Praze. Alexandr Genis (*1953, Rjazaň), rusko-americký spisovatel, novinář a kulturní kritik, zpravodaj a komentátor rádia Svobodná Evropa/Rádia Svoboda. Vystudoval Lotyšskou státní univerzitu v Rize a v roce 1977 odešel do USA. V New Yorku pak pracoval mimo jiné s nositelem Nobelovy ceny Josifem Brodským, spisovatelem Sergejem Dovlatovem či malířem a spisovatelem-konceptualistou Vagričem Bachčaňanem. Nejznámější je ale jeho spolupráce s Petrem Vajlem. Jejich kniha 60. léta. Svět sovětského člověka je úvodem do studia homo sovieticus.... celý text
Komentáře knihy 60. léta: Svět sovětského člověka
Přidat komentář

63 %
100 %
40 %
Dá se říci, že autoři primárně zkoumají kulturu v Rusku ve vymezeném období. Odkazují se na celou řadu různorodých zdrojů (noviny, články, knihy, projevy, závěry sjezdů komunistické strany, vzpomínky atd.). Pobavil mě třeba následující vtip. „Víte, za co má dostat Chruščov Nobelu cenu za zemědělství? Je první, kdo vysadil kukuřici na Sibiři a sklidil ji v Kanadě.“ Holt ne všechny nápady, které Chruščov měl, byly realizovatelné (díky nedostatku potravin je museli i dovážet). Je tam snaha podchytit „tep“ doby, jak vnímaly období jednotlivé skupiny obyvatelstva. Přiznám se, že jsem ale občas poměrně tápal, když tam zmiňují herce, písničkáře, autory nebo díla, tak zhruba o polovině jsem nikdy neslyšel. Překladatelka naštěstí odvedla solidní práci a aspoň občas vysvětlí, co tím autoři chtěli říct. Celkově bych knížku doporučil spíše těm, kteří již něco o kultuře v SSSR v daném období vědí.