3x Fantomas

30.11.-0001

Myslím, že následující úryvky z knihy poslouží jako nejlepší důkaz toho, že původní románový Fantomas, oblíbenec surrealistů a hledačů bizarních a temných příběhů, nemá mnoho společného s pozdějšími komediálními filmy s Louisem de Funesem a Jeanem Maraisem:

FANTOMAS

"Fantomas." "Prosím?" "Říkám – Fantomas!" "A co je to?" "Nic - a všechno." "Tak co to znamená?" "Je to nikdo... a přesto někdo!" "A co vůbec dělá ten někdo?" "Nahání strach.“

Kat Diebler uchopil oběma rukama odsouzencovu hlavu za uši a vtáhl ji silou do otvoru... Klapla spoušť... Bleskla padající sekera... Vytryskl proud krve... Tisíce prsou vydalo dušený zvuk. Hlava odsouzeného se skutálela do koše s drtinami. Vtom Juve prudce odsunul Fandora a skočil k lešení. Prorazil mezi pacholky, zabořil se rukama do drtin zborcených krví, popadl za vlasy odříznutou hlavu... a vteřinu se na ni zahleděl... Pacholci poděšení neslýchaným činem se vrhli na detektiva... Kat ho odstrčil: "Vy jste se zbláznil! Běžte pryč!" Fandor viděl, že Juve vrávorá, jako by měl omdlít... Přiběhl k němu: "Proboha..." vykřikl s úzkostí v hlase. Juve přerývanými slovy, těžce dýchaje, vysvětloval: "Ten, kdo právě zemřel, nebyl Gurn... Ach proklatě! ... Fantomas unikl! Fantomas je na svobodě! Dal popravit místo sebe nevinného! Říkám ti, že Fantomas je živ!"

FIAKR NOCI

“Vzpomínám si. Jsem mrtvá. Já jsem Raymonda.“ Mrtvá? Mrtví si na nic nevzpomínají. Přicházela k sobě. Raymonda, která se utopila v Seině, se probírala k životu. Pomalu se jí vracelo vědomí. Přivykla už tak dokonale pocitu smrti, že odvykla pocitu života. A přece se jí rychle rozproudila krev v žilách a normálně rozbušil tep, který během jejího bezvědomí zeslábl a téměř ustal. „Kde to jsem? Co se to se mnou stalo?“

“Márnice,“ zašeptala. „To je márnice. Mysleli si, že jsem utopená.“ Ale ne, nebyla to márnice, protože u stěny spatřila lidské kostry v řadě jednu vedle druhé, zavěšené od stropu na dlouhých provazech. Na dvou sousedních stolech ležely dvě bílé postavy, přikryté rubáši. A o kus dál... Pod chodidly ucítila Raymonda chladnou a mrazivou vlhkost lepkavých dlaždic. Potácivě se rozběhla k posledním stolům. Tam spatřila něco nepojmenovatelného, hnusného, co hrůznou děsivostí převyšovalo všechny výtvory nejbujnější fantazie. Ležela tam mrtvola ženy, natažená na zádech. Bývala to bezpochyby mladá žena, protože paže si dosud zachovaly jemný a pěkný tvar. Ale tělo bylo v naprostém rozkladu. Nafialovělé maso světélkovalo, jedno oko chybělo a místo něho zela v obličeji díra, z poloviny pravé tváře visely cáry. Břicho se proměnilo v hromadu hemžících se červů. Raymonda uskočila a shodila přitom na podlahu něco těžkého a splasklého. Byla to noha vytržená z kyčle, na níž po celé délce stehna bylo ještě netknuté maso. Avšak kosti na chodidle a na lýtku byly úplně holé, jakoby oškrábané. „Bože, já blázním,“ pomyslela si, a s hlavou v dlaních běžela na druhý konec místnosti. Když míjela stůl, na němž se probudila, nohy se jí zapletly do rubáše. Chtěla se ho zbavit, jenom se však ještě víc zamotala a skutálela se na zem. Přitom se rukama chytila za cosi, co se na ni převrátilo. Cítila, jak jí po nahých pažích stéká nějaká studená tekutina, kapku po kapce, pomalu.

ČERVENÁ VOSA

Hodil Sundse na střechu, přitáhl ho za nohy, aniž se staral o to, že mu drsný povrch břidlicových tašek strašně drásá obličej. Fantomas spustil Sundse až k okapové rouře. Položil ho tam, vyvážil jeho tělo tak, že spola viselo do prázdna. „Dobře mě poslouchej,“ prohlásil bandita, skláněje se k uchu své oběti, „podívej, co udělám. Na nohu ti přivážu šňůru, druhý konec bude uvázán ke dveřím ateliéru. Až někdo otevře dveře, zatáhne za šňůru a tebe stáhne se střechy. Nemysli si, Sundsi, že to je všechno. Mohlo by se stát, že bys to přežil. A já jsem se, kamaráde, rozhodl, že zemřeš. Podívej se: Vidíš tenhle drát, je na něm na konci smyčka, navléknu ti ji na krk, prokáže tutéž službu jako ostří gilotiny. Tak, můj milý, až budeš padat dolů, zarazí tě najednou ostrá oprátka. Drát není dost dlouhý na to, abys mohl spadnout až na zem. Zůstaneš na něm viset a oběsíš se tak prudce, že ti to doufám uřízne hlavu. Tak to tě čeká, Sundsi. Mysli na to a řekni si, jestli nebylo lepší mi věrně sloužit?“

“To je Fantomasova dcera, to je Helena, Vosa,“ šeptali policisté. Byla od paty k hlavě zborcená krví, měla krev na obličeji, na šatech, na rukou, a Juve automaticky prohlásil: „Červená vosa.“ Fandor šel sám směrem k domu. Havard se chystal dát rozkaz k palbě, ale neodvážil se. „Pojďte zpátky, Fandore,“ křičel. Avšak Fandor si stoupl mezi policisty a Helenu. A šel pomalu k ní, dívka se na něj podívala, jak se blíží, a stála nehybně před vchodem. Měla v ruce revolver, pohlížela na Fandora, upřeně se mu dívala do očí, její zrak vyzařoval strašné zoufalství. Fandor šel stále blíž, byl už pod schody před domem, sotva dva metry od ženy, kterou miloval. Tu se Heleniny bledé rty zachvěly. Dívka ho varovala: „Nechoďte blíž, Fandore, nepřibližujte se.“ Fandor ani slovem neodpověděl, nepokynul a vystoupil na první schod; Helena mu připadala krásnější než kdykoliv jindy, s tragickou tváří, v níž zářily rozšířené zornice, ze kterých šlehaly temné blesky. Paže měla zpola obnažené, bílá kůže prosvítala pod rudými skvrnami. Helena se zachvěla. Uvědomila si, že se Fandorovo rozhodnutí nedá zvrátit; upírala na něj pohled šílený láskou a hrůzou a opakovala: „Pro smilování, ve jménu naší lásky, nepřibližujte se.“ Fandor vystoupil na druhý schod. Tu Helena vyrazila zoufalý výkřik: „Zastavte se nebo střelím.“ Fandor šel dál. A tu nastala nezapomenutelná a zároveň strašná