Pod květy skořicovníku

Keď ju chytil
za ruku,
mala všetko,
na čo kedy
čakala -
zimomriavky.

Atticus - sb.Miluj jej voľnosť (překlad: Agáta Brozová)

Tvůj zpěv

Než jsme se znali, věřili jsme očím:
mluvily za nás mlčky, bez záchvěvu...
Teď za tebou, ač nevím, kam to vkročím,
jdu poslepu, jdu v patách tvému zpěvu.

(z východního Tibetu)

*

z knihy Suma tibetského písemnictví, strana 244

https://www.databazeknih.cz/knihy/suma-tibetskeho-pisemnictvi-23951

PO LETECH

Život se dlouží do bolesti
mílemi vzpomínek a let.
Teprve teď chápeme štěstí,
když odnáší své dary zpět.

Teprve teď chápeme plně
stisk ruky dávno vychladlé.
Teprve nyní, vlna vlně,
se podivujem v zrcadle.

Že pozdě je již? Z melodií
se snáší list a padá sníh.
A hořce krásná, teď když míjí,
je píseň hodin večerních.


(Josef Hora, Proud)

Návod na šťastné a veselé

To vezmeš snítku jmelí
a kousek jehličí
přidáš drobty
z dětského očekávání
útržky přání a družnosti
štěbet ulic se stánky
chvějivé pohlazení maminčino
a pár jiskřiček z očí chlapce
který vypadá přesně jako
cherubín ze svatých obrázků
Tvé babičky
a něžně vetkneš příběh
o velezázraku zrození
pod spící víčka dětí.
Plamen svíčky se lehce zachvěje
pod dotekem silné vzpomínky

ODTAMTUD.

Alena Riedlová Slepičková

Vyhnání z Ráje

V Ráji se Adam s Evou měli.
Kam chtěli jít,tak tam jít směli.
Co má se stát,to však se stane.
Utrhli ovoce zakázané.
A za ten hřích-sladký jak med,
dostali z Ráje výpověď.
Na sedm západů zamčená brána
-a Rajská zahrada zakázaná.

Neklekli do prachu,neplakali.
Kousek té zahrady na Zem si vzali
a do svých srdcí jej uzavřeli,
jak by tam schovali poklad celý.
Od těch dob každý z nás v duši ho chrání.
Je pro něj vírou i čarováním.
Od těch dob to místo každý z nás laská,
až z něj pak vyroste rajský květ-LÁSKA.

Jaroslava Pechová-Rajská zahrada

Vánoční
Karel Kryl

Dříve, než ze stromečku opadá jehličí,
lůžko ti jmelím ozdobím, dám fotku do rámečku, olovo zasyčí,
tvůj krajíc chleba ráno ptákům rozdrobím.

Za tebe sfouknu svíčku, jablko rozkrojím,
bude to hvězda, či snad kříž, či snad kříž,
tvé jméno na balíčku k ostatním připojím,
to abys nemyslel, že už k nám nepatříš.

Za okny spadla vločka a zvonek cinká,
Ježíšek zavřel očka a tiše spinká,
Josef mu ustlal měkce v krabici od kolekce,
spí, tichounce spí.

Kus loje pro sýkory, na stole cukroví,
od zítřka noci ubývá, ubývá,
mráz cukrem pokryl hory, panáček hadrový
a jedna židle, jedna židle přebývá,
a jedna židle, jedna židle přebývá ...

MOST MIRABEAU
Guillaume Apollinaire

Pod mostem Mirabeau se temná Seina valí
Ach lásky mé
vzpomínám na vás
věrný pozůstalý
Radost se v srdci vždycky střídá s žaly

Přijď noci Je čas pro hranu
Dny prchají Já zůstanu

Vezmu tě lásko znovu do náručí
A pod mostem
svých paží spatříme proud
čím dál prudší
věčný proud pohledů když únava je mučí

Přijď noci Je čas pro hranu
Dny prchají Já zůstanu

I láska prchá jak ta kalná špína
Už navěky
Život se prázdní
jako sklenka vína
a moje naděje se pořád ještě vzpíná

Přijď noci Je čas pro hranu
Dny prchají Já zůstanu

Dny týdny prchají a mizí v dáli
Čas nevrací nic
ani lásky ani ideály
Pod mostem Mirabeau se kalná Seina valí

Přijď noci Je čas pro hranu
Dny prchají Já zůstanu


(sbírka Alkoholy)

Uživatel svůj příspěvek odstranil.

Ubohá Margueritto. Nač přinášeti oběti. Vy pláčete ?
Láska je testament bez věřitelů a dluhu,
tož zanechme starých dobrodružství na účet pana hraběte,
nesmát se, neplakat, býti šťasten a mlčet jak mlčí
ryby ve zvěrokruhu
Jaro, léto, podzim a zima jsou období,
i láska má sníh a zažloutlé dopisní listy, jdouc věčně
a bez podstaty.
Ó rděte se, rděte cudnosti
kamélie ubohé Margueritty.

V. Nezval - Ubohá Margueritta Gautierová

Text příspěvku byl upraven 05.01.19 v 21:16

Kdybych ti mohl modré z nebe snést,
oblačné látky, červánkový třpyt,
tkaniny, v nichž se lesknou stehy hvězd
a stříbrná i zlatozářná nit,

to všecko bych ti prostřel pod nohy,
ale jsem chudý, mám jen svoje sny.
Aspoň ty prostřel jsem ti pod nohy:
našlapuj zlehka, šlapeš na mé sny.

William Butler Yeats - Aedh touží snést modré z nebe

Divoké květy

Ozdobím se květy jasmínu
Plnou náruč zelených lístků
Vždy někdo věří v naši nevinu
Pára pomalu proudí do mých pístů

Každý den karneval pořád nové masky
Má je jediná tak vzniká legenda
Na konto života načítám stále vyšší částky
Pořád nemám dost bezedná

Divoké květy v mých vlasech se vznášejí
Jak padající hvězdy svítí elektricky modře
Láska je má zbraň
A ano umím ji používat dobře

Divoký květ roste ve mně
Rozpaluje mé tělo
Jeho nektar se rozlévá do žil temně
Ale já vám přináším světlo
Které do tmy roztíná mé čelo

Svou krajinou jsem zase večer šel,
sám, v tichém zamyšlení.
Jen trochu jinak odmlčel
se ve mně čas, jenž zněl a bděl. A není.

Ze zvonů vsi své slyším dnes
volat jen umíráček.
Déšť, kterým zpíval strom i les,
mění se v průvod plaček.

Co dýchlo na mne v starých zdech,
je dech už vyvanulý.
Čiší tu prázdno po hlasech,
po očích, které žhnuly.

Nic. Jenom zpěvy na kůru
o dětské hlasy zní nově.
Na návsích přibylo úhorů
a křížů na hřbitově.

Ladislav Stehlík - Po čase

Text příspěvku byl upraven 07.01.19 v 00:36

"Zde máte svět!" v svém sídle ve vznešeném
řek lidem Zeus, "ať každý odnese,
co dědictvím chce mít a věčným lénem -
však bratrsky jen dělte se!"

Co jenom ruce má, hned k dělbě spěchá,
jak na obrátku staří, mladí jdou:
hvozd plný zvěře zeman sobě nechá
a sedlák role s úrodou.

Pan opat staré víno vybírá si
a kupec shrábne zboží ostatek,
král silnice a mosty zatarasí
a zvolá : "Můj je desátek!"

A když už všechno bylo rozděleno,
tu básník spěchá odkuds z neznáma;
ach, proň už nezbylo tu žádné věno,
neb všechno už zde pána má.

"Ó běda!" básník lkal, "já jediný jen
byl zcela zapomenut od nebes,
já, nejvěrnější syn, jsem opomíjen!"
A před trůn Jovův zdrcen kles.

"Ty v zemi snů kdes toulal jsi se zase,"
řek bůh, "tož nereptej teď na nebe!
Kdepak jsi byl, když země dělila se?"
"Já byl" dí básník, "u tebe.

Mé oko lpělo na tvé jasné tváři
a souzvuk tvého nebe v sluch mi zněl.
Ach, odpusť duchu, jenž tvou zpitý září
vše pozemské by pozbýt měl."

"Co naplat," Zeus dí, "zem je už rozdělena
a sklizeň, honba, trh už nejsou mé;
však nebesa máš vždycky otevřena,
přijď ke mně, spolu budeme."

Friedrich Schiller - Dělení země

Letět
já

Vím, že od věků
číhá ta nestvůra ve tmě.
Když sbírám uhlíky snů.
Ještě pálí, ale držím je pevně.
Už se té zrůdy nebojím.
Mám svobodu toulavých psů.

Nejvíc vždy zářím, když mé myšlenky jsou temné.
Slova proroků jsou napsána na stěnách podchodů
a šeptaná do ticha.
Pomalu procházím ohněm paty celé černé.
Dnes už mi nevadí být navždy lichá.

Právě teď zkoumám, která realita je ta pravá.
A jestli mám vypustit to monstrum ve mně
nebo být pokorná, mírná jak jehně.
Vítězství, zdar, povznesení výš, výš, výš.
Chci víc ohně.
Chci rozlomit tu pečeť.
Přišla jsem vyhrát, přežít, rozkvést, odrazit se od dna.
Letět.

Text příspěvku byl upraven 08.01.19 v 23:08

TY, KTERÁ PLATÍŠ VÍC, než zlato platí,
ty, která všechno máš, co už se nenavrátí,
ty, v jejíchž rukou člověk zapomene
všech břemen světa, sama bez břemene,
ty, která krutě rozkazuješ nésti
všem živým bolest, sama bez bolesti,
ty, která přijdeš kořistí svou jista,
ty, na niž nikdo se dost nepřichystá
ty, smrti, věčná tanečnice žití,
ty, před níž nemůže se zachrániti
ni ocel, mramor soch a kámen chrámů,
ty, průvodkyně mrtvých po neznámu,
ty, beze změny jediná v tom světě,
zde máš: Hle, mrtvé tělo na lafetě,
jen vezmi je, to nejkrásnější dává
ti tento národ, který oplakává
v tom mrtvém víc, než mohl ti snad dáti,
ty, která všechno máš, co už se nenavrátí,
jen vezmi jej do hlubokého klína,
kde ve tmě nikdy úsvit neprolíná,
ať spočine už mrtvý spravedlivý.

Nad jeho hrobem stojí národ živý.
21.IX.

Jaroslav Seifert - Rozhovor se smrtí,
Osm dní - 1937, ze sbírky Přilba hlíny

Text příspěvku byl upraven 09.01.19 v 01:49

KRAJINA
Federico García Lorca


Ve chlad se převléká
podvečer ošálený.

A přes okenní skla
zří rozčilené děti,
kterak se žlutý strom
za oknem v ptáky mění.

Uléhá podvečer
po celém toku řeky.
A červeň jablečná
už rozechvívá střechy.

Text příspěvku byl upraven 09.01.19 v 15:32

Duše z ghetta
Polly

Život v panoptiku, jehož jsi součástí.
Život v Ghettu, kde každý večer rozkládáš se do částí.
Obchodníci se štěstím ho prodávají nešťastným.
I Tobě.
I Ty víš jak zní ta věta.
Potom každou noc stojíš na jícnu světa
a stavíš tam své vzdušné zámky.
Vlasy Ti splétají na copánky
všechny ty spálené touhy... .
A Ty?
Vidíš pořád i ty lepší stránky.

Ale já mám ráno hlavu na obrubníku.
Souhvězdí kamením vrytá do tváře.
Rukávy spálené od hvězd záře.
Noc co noc stojím na vrcholu světa
a stále nepřestávám klepat.
Za štěstí platím hříchem.
Za pláč se mi odmění smíchem.
Ještě včera jsem životu na klíně tancovala,
ale když je krabička na drogy prázdná
je mi jako bych umírala.

Jsem princezna nepochopených.
Komtesa neznámých poetů.
A ve chvílích nestřežených,
stojím nahá před zrcadlem
zahalená jen do pláště z pocitů.
Snídám zášť a bezpráví po lžících.
Požírač světů stále se blížící ... .
Možná se pletu
a budoucnost je zakletá do svící.

I ti Indi i ti Briti
jídlo jedí, pijí pití
I ti hbití i ti líní
Filipínci i ti Fini
i ti Briti i ti Iři
všichni lidi ať se smíří

(Hanka Jelínková
Kouzelná abeceda)

Labyrint

Žiji v nebezpečném labyrintu
jeho chodby někdy zvláštně voní po Absintu.
Všude kolem jen samá léčka,
nutí mně ke sprintu.
Těžko tu sám přečkáš,
snadno Tě obklíčí krvelačných tvorů smečka.

Po stěnách porostlých mechem
stéká voda po kapkách.
Já stále v pohybu,
kamínky střádám po kapsách.
Polehoučku, po špičkách,
pohybuji se v uličkách.
Zametám za sebou stopy
a po nocích (někdy i usínám)
strachem a vysílením třesu se v koutech, přemítám.

A hvězdná obloha dělá mi blyštivé stropy.
Zbyla jsem poslední v téhle drásavé spleti?
Narozená za vlády mocného Marta.
Dávno před tím už byl napsán můj osud.
Koušu se do rtů, do zatnutých pěstí
ať padne mi dobrá karta.
Tak jako dosud.
(A trošku ještě věřím ve štěstí)

Tak stále v běhu
lítým saním hlavy stínám.
Jedovatým břečťanům a masožravým kytkám,
mrštně se vyhýbám.
Bez přátel, ale ne bez naděje.
Slídím v zákoutích za tou Absintovou vůní.
Nic mně přestat nepřiměje.
Nekončím, přežiji dokud nebudu u ní.

A dobro a zlo už tady není.
Jen bijící srdce a tepot v žilách
to jediné se zde cení.
Pokud někdy najdete vchod
do tohoto zatracení.
Nehledejte ke vstupu kód.
Nechoďte sem za mnou.
Neprocházejte tou bránou.

Polly

ZIMNÍ NOC

To není země, to je sen,
jejž bledý měsíc vykouzlil
pod zastíněnou oblohou
na vlnách sametových mil.

To není země, to je div,
nesmírná hudba bílých cest,
jež pro své tiché jiskření
do hlubin strhly světlo hvězd.

To není země, to je zjev,
jenž vyplul z nekonečnosti.
Já, blázen, bod a cizinec,
jdu směšný mraznou věčností.

Stanislav Kostka Neumann - Sb. Kniha lesů, vod a strání

Poučení synovské

Když probudí se hlína, je to myš.
Je-li sklu zima, zaroste větvičkama.
Ryba je hastrmaní lžička. Víš.
A slza? Slza je voda, co je sama.

(František Halas - Před usnutím)

Až se ti zasteskne,
přijď.
Až se ti slza v oku zaleskne,
ty přijdeš, viď !

Z té noci přeteskné
nezbude ani hvězda, ani rybářská síť
a nový den se rozbřeskne.

Ty přijdeš. Přijď !

Vítězslav Nezval - ze sbírky Až se ti zasteskne

VÝLET

Na jednom prázdném nádražíčku,
tak malém, že se zdrobňuje,
koupil jsem lístek do krajiny
(zpáteční lístek, žádný jiný)
hebké jak ruka u malíčku
a šťastné, neboť vzadu je.

A přijel vlak. A pak jsme jeli
přes mnohou řeku po mostech,
přes mnohou úzkost pěkně vzhůru
a do daleka od purpuru,
od lásky jsme se odvíjeli
s polibky ještě na ústech.

Teď už jsem tady. Nechci zpátky.
V mém srdci něžný pavouk jest,
zapřádá ženy do pavučin,
zapřádá všechno, čím se mučím.
Komu však píši tyto řádky?
Proč myslím přece na odjezd?

Zahořkne sladkost. Vlak se hýbe
a jede domů, do zimy.
Za hranicemi nedozírna
pramení věrnost, řeka mírná,
a já jsem její. Plň se, slibe,
počkejte, drazí mír!

Jiří. ORTEN - sb. Scestí (1. vyd. - Městská knihovna v Praze, 2013)

ČEMU SE BÁSEŇ ŘÍKÁ

Čemu se báseň říká
chtěl bys to udělat?
V ústraní do hrsti vzlykat
a hodně míti rád

Slyšíš? To ona tiká
Tak zoufale si hrát
Čemu se báseň říká
chtěl bys to udělat?

Snad víš že kolikrát
jsou slova strašně lichá
Bůh ústa uzamyká
nemůže více dát

Čemu se báseň říká
chtěl bys to udělat?


DÉŠŤ

Slyšíte déšť? Já též jej slyším
je jistě z peří housátek
tak měkce dopadá zatímco píši
a vrací se k nebi nazpátek

Slyšíte déšť? Jak byste neslyšeli!
vždyť celou noc vám oknem hrál
usínal když jste ještě bděli
a velmi něžně uspával

Slyšíte déšť? Na rozloučenou hraje
tam zůstaňte tam v dálce slyšte jej
jak ustává jak zvolna ustávaje
zaplaví dívčí obličej

Jiří ORTEN - sb. Čítanka jaro (1. vyd. - Městská knihovna v Praze, 2013)

Mnohokrát jsem se zmýlil
A mnohokrát byl zmaten
Ano, a často se cítil opuštěn
A jistě zneužitý
Ach, ale jsem v pořádku, jsem v pořádku
Jsem jen unavený až na kost
Ale přece nečekáte
štěstí a bonvivánství
tak daleko od domova, tak daleko od domova

Neznám duši, která není zmlácená
Nemám přítele, který se cítí lehce
Neznám sen, který by nebyl roztříštěn
anebo sražen na kolena
Ale je to v pořádku, je to v pořádku
protože tak dlouho jsme žili tak dobře
Ale když přemýšlím
o cestě, co po ní jdeme
říkám si, co se kde pokazilo
nemohu si pomoct, říkám si, co se kde pokazilo

A měl jsem sen, že umírám
Snil jsem, že má duše se neočekávaně pozvedla
A dívajíc se dolů, zpátky na mne
konejšivě se usmála
A měl jsem sen, v němž jsem letěl
a tam vysoko nahoře jsem jasně viděl
Sochu svobody
odplouvající do oceánu
A v tom snu jsem plakal

Kráčíme na loď jménem Mayflower
Kráčíme na loď, která proplula Měsícem
Kráčíme nejnejistějšími hodinami tohoto věku
a zpíváme americkou písničku
Ach, a všecko je v pořádku, všecko je v pořádku, všecko je v pořádku
Nemůžeš být požehnaný stále
avšak zítra přijde další pracovní den
a já se snažím trochu si odpočinout
jen o to se snažím, trochu si odpočinout

*

Paul Simon - American Tune
(Mayflower - loď Otců poutníků)

Text příspěvku byl upraven 19.01.19 v 01:33