Knihy, které nikdo nečte (Aubrey & Maturin série Patricka O´Briana)

... Za těchto úvah začalo v podpalubí přibývat světla. Pod zádí Sophie proplul rybářský člun naložený tuňáky a vydávající protivné skřípavé zvuky. Téměř v tomtéž okamžiku se za pevností Svatého Filipa vyhouplo na oblohu slunce - opravdu se doslova vyhouplo, zmáčknuté na stranách jako citron ranní mlhou vyškublo spodní část ze zajetí země s téměř slyšitelným úsilím. Ani ne za minutu šedé zbarvení kajuty beze stop zmizelo. Strop kajuty ožil odrazy světla roztančenými zčeřenou hladinou. A jeden paprsek, odražený nějakou nehybnou vodní plochou u vzdálenějšího nábřeží, vystřelil kajutou, zasáhl Jackův kabát a zažehl zlatý nárameník. Slunce se rozzářilo i v jeho mysli, prozářilo jeho zarputilý vzhled širokým úsměvem a on vyskočil z kavalce.

Blíží se vydání překladu 10. dílu tohoto jednadvacetidílného klenotu světové literatury (kam se hrabou slavné démantové přívěsky jisté královny), v české kotlině stále téměř neznámého. My - znalci a milovníci - se těšíme jako blázen - a já si krátím čas, který zbývá do dne D (6.10.) čtením sedmičky (poprvé podruhé). Tak sem pro náhodné dosud nepoznamenané kolemjdoucí kousek opíšu:

"Příbojové vlny na závětrné straně, pane," zakřičel znovu Hyde.
"Ježíši," vyhekl Jack a byl ihned vzhůru. Vyskočil z lůžka a běžel na palubu, s Hydem s jeho kabátem v patách. A tam v té šedivé polotmě, kdy již nebyla noc, avšak ani den, se na levoboku ve vzdálenosti dva kabely bělala zpěněná voda, jak se mohutné vlny tříštily o rozlehlou skalnatou mělčinu.
Loď plula stále ostře na pravoboční vítr: ačkoliv měla slušnou rychlost vpřed, vítr, vlny a silný přílivový proud ji snášely bokem směrem k útesům. Křižovat proti takovému větru by nikdy nezvládla, ani kdyby měla přední košovou čnělku v pořádku; obrátit proti větru nemohl; ale pro obrat po větru ještě zbývalo dost místa.
"Posádko, nástup k obratu lodi. Kormidlo úplně vlevo!" přikázal. Důstojníci a mužstvo se rozeběhli na svá místa, zadní plachty zmizely, loď se začala stáčet k závětrné straně, čím dál rychleji směrem k útesům, téměř na jejich okraji se otočila o dvacet čárek, krásně nastavila větru levobok a zamířila na severo-severo-západ.
"Držet loď těsně u větru," nařídil Jack muži u kormidla. "Hlavní plachtu do třepotu." Nechtěl plout příliš rychle vpřed, dokud nevěděl, kde je: byli buď u Ushantu, nebo u francouzské pevniny - v obou případech mu výpočty říkaly, že se nachází o padesát mil dále na sever a ještě mnohem dále na východ - nyní však bylo nutné zjistit, zda v porovnání s pevninou, nebo s ostrovem. Hleděl na závětrnou stranu, neviděl však nic než tmavý pás pevniny, který se rýsoval v dešti: přesto se alespoň ubezpečil, že pod velením Hydea bylo na palubě uděláno vše, co bylo třeba - tesař se svými muži stáli připraveni se svými sekerami u návětrných úpon, aby na povel odsekli stěžně; na přídi byly kotvy připraveny k hození; olovnice spouštěna z hlavní úponové lavice, v rychlém sledu opakovaně házena do vody a hloubka okamžitě hlášena bez obvyklého popěvku: "Šest. Bez čtvrtky pět..."
"Příbojové vlny před námi," zvolal pozorovatel na přídi.
(...)
... Dal vzbudit Stephena, Jagiella a plukovníka; nechal zdvojnásobit hlídku u skladu s alkoholem, neboť námořníci chtěli povětšinou umírat opilí; a nařídil, aby v kuchyni rozdělali oheň Někteří členové posádky Ariel byli nesmírně vystrašení, k čemuž měli důvod, a pokud poznají, že je nastolen pořádek a že dostanou něco teplého do žaludku, snad je to trochu uklidní.

Dočetla jsem sedmý díl (úplně jsem zapomněla skoro všechno, a to jsem ho poprvé četla před 4 roky) (jaká výhoda mít paměť řešetového typu!), na konci knihy je ještě nějaký text - s nadpisem ROMÁNY O JACKU AUBREYM: REDAKČNÍ KOMENTÁŘ - pod tím je jméno RICHARD OLLARD. Co do autorství jsem ale poněkud zmatena, na konci článku je totiž další jméno - KEVIN MEYERS, Irish Times.... Není tam ani datum vzniku - ale to se dá odhadnout, v textu je zmíněno prvních 15 románů, takže 1992 - 1993.
Dovolím si to sem (po kouskách) opsat, pro potenciální nové čtenáře by to mohlo být velice zajímavé:

Ještě než začnu - u O'Brianových knih je tu už maximální počet štítků, ale když je tak čtu, napadají mě další a další možné štítky: škola zdvořilosti a vybraného chování, diplomacie, meteorologie, geografie, námořní navigace (když ještě neexistovalo GPS, ani radary - zkrátka NIC - a navíc bylo zataženo a mlha a vichr, a to dny a týdny...), špionáž...

1.
Patrick O'Brian se již dlouhou dobu řadí mezi uznávané spisovatele, jeho dílo si získalo uznání kritiků a jeho historické romány jsou natolik čtivé, že jsou tyto knihy vydávány jak ve vázané, tak v brožované podobě na obou stranách Atlantiku.
Pokud hovořím o dlouhé době, je to snad tak trochu oprávněné. S radostí jsem totiž před více než dvaceti lety přijal první ze série námořních románů, který měl název Master and Commander. A na těch patnáct dalších románů, které přišly poté, jsem stejně pyšný jako na ten první. Rukopis mi k posouzení nabídl agent Richard Scott Simon, který mi sdělil, že byl nabídnut jednomu anglickému a jednomu americkému nakladatelství (nebudu je jmenovat), která jej nehodlala publikovat. Podařilo se mi svým nadšením přesvědčit zástupce prodeje a propagace našeho nakladatelství a poslal jsem korekturu Mary Renaultové, spisovatelce, která byla na vrcholu slávy se svými romány o starověkých Aténách (The Last of the Wine) a o Alexandrovi Velikém. Románu se dostalo skvělého doporučení z její strany a ještě více byla nadšená z druhé knihy Post Captain. Master and Commander zvedl vlnu nebývalého očekávání; a Post Captain je poté naprosto předčil. Pan O'Brian neoplývá jen základním předpokladem, aby se stal jedním z nejlepších spisovatelů historických románů, má je všechny.

2.
A sir Francis Chichester, který se nedávno vrátil ze své osamělé plavby kolem světa, popsal román jako "nejlepší příběh z námořnického prostředí, jaký jsem kdy četl".
Tyto dva názory jsou odrazem toho, co čtenáři od té doby nejvíce oceňují a obdivují. O'Brian je výborný vypravěč. A o moři a lodích vypráví tak poutavě jako nikdo jiný. K tomu má široký rozhled a je imaginárně spjat s dobou, do níž zasadil své příběhy, což nemůže být v rozporu s těmi prvními dvěma dovednostmi.
21. října roku 1805 došlo k bitvě u Trafalgaru, jedné z největších bitev britské námořní historie, kdy ve chvíli, kdy se již schylovali k vítězství, zahynul největší z britských admirálů. Od té doby je každým rokem na lodích a v pobřežních objektech Královského námořnictva pořádán tzv. Trafalgarský večer. Vždy se s Patrickem O'Brianem těšíme, že se v tento večer setkáme na večeři námořních historiků, která je pořádána v Garrick Clubu v Londýně, i když jednou nám bylo dopřáno setkat se ve velké kajutě Nelsonovy vlajkové lodi, která stojí uchována v suchém doku v Portsmouthu. Bývá přítomen jakožto široce uznávaný odborník na problematiku Královského námořnictva za doby admirála Nelsona. Základem jeho vize toho již dlouho zaniklého světa lodí postavených ze dřeva a námořníků s copánky jsou rozsáhlé odborné znalosti. A tato odbornost, jako vše ostatní v jeho případě, je individuální a nezávislá. Vydláždil si svoji vlastní cestu bez styků se školami, univerzitami nebo různými zájmovými skupinami.

Text příspěvku byl upraven 24.09.17 v 21:17

že bych se vrátil do svých dětských let, když jsem sledoval Dva roky prázdnin, Černého korzára a Angelicu? BTW, nemáš lepší to psát formou blogu?

O návrat by nešlo a už vůbec ne do dětství. Blog ne, ten by už vůbec nikdo nečetl. Já to jen doopíšu a zase bude ode mě pokoj. Snad.

3.
Nejlepší knihy o životě na moři napsali ti autoři, jejichž zájmy se vztahovaly na širší problematiku než jen na svět námořní plavby. Dva roky pod stěžněm, neuvěřitelně čtivé klasické dílo napsané vzdělancem z Bostonu, který poutavě popisuje pobřeží Kalifornie před vypuknutím Zlaté horečky a po ní, je zajímavé právě tím, že svět ráhen a plachet a stěžňů a stěhů byl autorovi neznámý. Vnímal jej tedy jako něco nepoznaného a podivuhodného a tento náhled zprostředkoval čtenáři.
Stejně tak, jak se záhy ukázalo, je tomu v případě románů Patricka O'Briana, odehrávajících se v Královském námořnictvu za dob Nelsona a dále v období do války roku 1812. Nejenže námořní problematiku popisuje velmi odborně do těch nejmenších detailů: takto podává rovněž každý aspekt světa v době, kdy Británie vedla dvě velké války proti revoluční a napoleonské Francii. Politické prostředí, jazyk, formy zábavy, strava, nábytek a všechny okolní věci jsou zcela dobové. Dobové jsou rovněž názory a způsoby chování, které je mnohem náročnější zachytit. Kdyby se postavy z nějakého románu Jane Austenové měly možnost setkat se s těmi z knih Patricka O'Briana, nečinilo by jim sebemenší potíže spolu komunikovat. Možná by si však jedna druhou neoblíbily. Námořní důstojníci Jane Austenové, kteří byli jistě inspirování dvěma bratry a jejich přáteli, by zřejmě Jacka Aubreyho, ústřední postavu románů Patricka O'Briana, považovali za poněkud svérázného, dozajista by se však vzájemně pokládali za kolegy.

4.
Postavy z prostředí námořnictva se v románech Jane Austenové zabývají výlučně společenskými a rodinnými vztahy. Jane Austenová se nikdy - díkybohu! - nezabývá popisem bitvy nebo bídným, brutálním a nekultivovaným životem námořníků. V jejích románech se vlastně nevyskytují žádní řadoví námořníci, pouze námořní důstojníci. Děj knih Patricka O'Briana se oproti tomu povětšinou odehrává na palubě lodi. Obsluha a ovládání lodi za plavby i v boji, její ochrana před nebezpečími moře a před krutým nepřítelem vyžaduje zručnost a statečnost těch nejlepších námořníků, kteří šplhají nahoru na stěžně, pálí z děl, naskakují do člunů, a také znalosti takových expertů, jako jsou dělmistr, bocman, tesař a kormidelní poddůstojník, kteří se nestravovali v důstojnické jídelně. A tyto postavy jsou v O'Brianových knihách stejně výrazné, jako byly ve skutečném životě. Jejich názory, předsudky a životní příběhy jsou popisovány stejně barvitě jako názory, předsudky a životní příběhy těch, kteří stojí výše na společenském žebříčku.

5.
Je však nutno podotknout, že ani jedna skupina není idealizována. Důstojníci jsou, všeobecně vzato, popisováni jako ambiciózní profesionálové, jejichž povolání se vyznačuje velmi konkurenčním prostředím. V dobách, kdy žil admirál Nelson, nabízelo Královské námořnictvo talentovaným uchazečům takovou kariéru jako žádná jiná profese. Jen malý počet důstojníků, kteří se dostali na vrchol, pocházel ze šlechtických nebo bohatých rodin. Mohli získat bohatství, titul, hmotné statky a slávu jakožto odměnu za úspěch. Stejně tak neschopní a neprůbojní jedinci neuspěli. Dokonce i když zuřila válka, bylo mnohem více důstojníků než lodí, na kterých by mohli velet: a v dobách míru byl tento nepoměr neskonale větší. Vydělané peníze nepocházely z platu důstojníka, ale z ukořistěných obchodních a zajatých lodí nepřítele. Kořistné bylo velikou motivací, z níž profitovali jak admirálové, tak námořníci na nejnižších pozicích, ačkoliv samozřejmě ne stejnou měrou. Největší podíl dostávali důstojníci a především kapitán lodi. Pocit vzájemné závislosti však byl velmi důležitým předpokladem fungování celého tohoto systému. Kapitán potřeboval mít k dispozici schopné důstojníky, bystré a rychlé námořníky, pevnou loď, pokud chtěl získat svoji kořist. A posádka lodi si zase přála odvážného velitele (který má navíc štěstí) a potom byla schopná vydat ze sebe to nejlepší.

6.
Samozřejmě to neznamená, že Jack Aubrey a další postavy románů nebo Nelson a jeho bratrstvo ve skutečných dějinách nejednali z popudu patriotismu a odvahy. Jistěže ano. Navíc jak důstojníci, tak posádka byli na svoji službu na moři patřičně pyšní.

Pojďte, chlapci, vesele, ke slávě další krok,
ať ještě více oslavíme tento skvělý rok.
Naše lodě nikdo nezdolá. Naše muže nikdo nezdolá.
Přemohli jsme je a opět přemůžeme, to se ví.

To nebyla jen nějaká litanie, ale axiom, který byl uveden v praxi. Aby bylo možné patřičně chápat nebo připodobnit Královské námořnictvo v období jeho zlatého věku, je třeba uvědomit si přítomnost těchto dvou současně působících silných vlivů, osobní ambice a týmového ducha - neboli esprit de corps, jak jej elegantně nazvali Francouzi.
Ačkoliv tedy O'Brian svého hrdinu neidealizuje a ukazuje jej jako člověka smilného, nenasytného a toužícího po penězích, představuje i jeho romantickou stránku. Jack hovoří s úctou o Nelsonovi, který jej jednou požádal, aby mu podal sůl, když obědvali u jednoho stolu. Z celého srdce a zcela nesobecky se raduje z úspěchů svých kolegů důstojníků, i když to znamená, že jej tak předběhli v závodě o získání povýšení a velení lodi. A jeho vlastní touha po dobrodružství a jeho bojovný duch jej nezřídka vede do riskantních bojových akcí, u kterých je příslib osobního prospěchu velmi nejasný nebo přímo neexistující. Vrhnout se na nepřítele ihned, jakmile je spatřen, to bylo Nelsonovo krédo.

7.
POZOR - (pro ty, kteří se už na Jacka se Stephenem chtějí co nevidět vrhnout) SPOILER!

Svoji roli samozřejmě hraje profesionalita. Jen hlupák nebo osoba nezpůsobilá by se pustila do boje proti mnohem početnější nepřátelské síle. V prvním románu série, Master and Commander, Jack Aubrey, jenž velí svojí první lodi, malé brize, se nachází v této nezáviděníhodné situaci dokonce čtyřikrát. Poprvé s mu podaří maskovat svoji loď jako neutrální obchodní loď (stará ruse de guerre, která se s úspěchem používala i za druhé světové války). Podruhé úspěšně uprchne, přičemž pronásledovatele, kteří jej dohánějí, po setmění zmate nastražením klamných světel. Potřetí není možné utéci, Jack se tedy rozhodne svého silnějšího protivníka napadnout a podaří se mu lodi zmocnit díky zručnějšímu manévrování, přesnější dělostřelbě a s využitím momentu překvapení, kdy provede rychlou abordáž na loď, která je dvakrát tak velká. Ve čtvrtém a posledním případě narazí na eskadru válečných lodí, nacházející se na jeho návětrné straně, a vzdá se. Vzdát se v takové situaci není hanba. Profesionálové se nepouštějí do předem prohraných bitev.

8. (taky trochu spoiler)
Ačkoliv je Jack popisován velmi rafinovaně, sám takový není. Na čtenáře působí svojí přímočarou otevřeností. Všichni jeho důstojníci však nejsou stejní jako on. První důstojník na Sophii, brize pod velením Jacka v Knize Master and Commander, je hrdý irský šlechtic, který úzkostlivě tají svoje politické konexe v rodné zemi. Také se nechlubí tím, že je římským katolíkem, což by mu v té době bylo překážkou v získání jakéhokoliv civilního či vojenského úřadu království. Otevřeně opovrhuje Jackovým úsilím získat peníze na kořistném a ve skrytu jej rozčilují jeho nezasvěcené protestantské předsudky. Jiný muž, navigační důstojník, jenž má na starosti navigaci a manévrování lodi, má zřejmé homosexuální sklony. Je to známo všem až na Jacka. Tedy stručně řečeno, všechny tyto postavy mají svůj osobitý charakter a nejsou líčeny jako představitelé nějaké skupiny, ať na bázi historické, či literární. A všechny mluví a nějak se chovají, čtou (pokud to umí) a přemýšlejí tak, jak tomu bylo za jejich časů. Nehodily by se do románů The Cruel Sea anebo The Caine Mutiny, pokud bychom jmenovali dva nejznámější válečné romány z druhé světové války.

9.
A to samé lze říci o řadových námořnících. Někteří jsou typičtí bodří chlapíci, jak je známe z jiných děl literatury faktu nebo krásné literatury o Královském námořnictvu každého období. Mnoho z nich jsou však také nedobrovolní odvedenci a cizinci. Nedostatek námořníků byl pro zemi, která v době míru udržovala v aktivní službě jen nízké stavy, neustálým problémem. Jakmile začala válka, Admiralita očekávala, že lodě budou obsazeny námořníky, kteří se živili jako rybáři nebo na pobřežních či zaoceánských obchodních lodích. Byli tedy placeni někým jiným, kromě doby, kdy byli skutečně povolávání do aktivní služby. Vzhledem k tomu, že jak rybolov, tak námořní obchod bylo nutno provozovat stejně za války jako v období míru, znamenalo to, že prostě nebyl dostatek mužů - a nezdravé prostředí života na moři, obzvláště v takových podnebních podmínkách, jako byly v Západní Indii, přispělo k tomuto nedostatku vysokou měrou. Smrt v bitvě byla ve statistice úmrtnosti u námořnictva jen okrajovým faktorem.

10.
Naštěstí pro Královské námořnictvo byli námořníci různého druhu k nalezení v každém přístavu. Muži, kteří se nedostavili na svoji loď a došly jim peníze, muži, kteří byli podvedeni a přišli o svůj plat, nebo prostě ti, kteří ve vlastní zemi nenalezli uplatnění. Na palubě britské válečné lodi se tedy v mužstvu nacházel slušný počet cizinců. Na Victory jich během bitvy u Trafalgaru bylo až 71, včetně tří Francouzů. Zde se O'Brian opět opírá o svoje bohaté znalosti historie, aniž by je okázale stavěl na odiv. Například v posádce Sophie jsou dva řečtí lovci mořských hub, kteří velmi dovedně umí čistit loď od řas. Jsou zde jeden nebo dva námořníci hovořící italsky, kteří jsou užiteční při získávání informací od neutrálních lodí a při utajování národnosti Sophie, když je to třeba.

11.
Odkud O'Brian čerpal a kde všechny tyto znalosti získal? Co se týče námořní problematiky, existuje mnoho historických publikací a vlastních životopisů, jež byly vydány krátce potom, kdy se popisované vzrušující historické události odehrály. Později byla založena Navy Records Society, která začala vydávat publikace obsahující informace, které se nacházely v soukromých denících nebo dopisech různých osob a rovněž v oficiálních dokumentech. O'Brian, jenž byl vyškolen i sám motivován tak, že na věci nahlížel okem učence (jeho první dílo, které bylo za války zničeno, se zabývalo studiem bestiářů - středověkých knih o zvířatech), byl rovněž amatérským námořníkem s jistou zkušeností. Měl tedy všechny předpoklady k tomu, aby se mohl zabývat touto problematikou. Především je však profesionálním spisovatelem, jehož díla mají široký záběr a jsou velmi působivá. Publikoval jak poezii, tak krátké povídky. Je rovněž uznávaným překladatelem. Jen pro představu, jak široký je jeho obzor, si uveďme, které knihy přeložil do angličtiny: všechny romány Simone de Beauvoir, životopis de Gaulla, jehož autorem je Jean Lacouture, či paměti Papillona, vězně, jenž uprchl z Ďábelských ostrovů, které jsou literárním bestsellerem. Je autorem dvou znamenitě napsaných životopisů, a to Picassa a sira Josepha Bankse, přírodovědce a badatele žijícího v osmnáctém století, který byl dlouhou dobu prezidentem Royal Society.

12.
Obě dvě osobnosti nám napovídají, jaké jsou O'Brianovy zájmy a záliby. Pokud se zaměříme nejprve na Picassa, je to O'Brianova láska k hudbě a umění, která je zřejmá z příběhů o Jacku Aubreym. Začátek první kapitoly románu Master and Commander se odehrává na Menorce, kde je pořádán koncert, a je to právě láska k hudbě, která nakonec vyústí v přátelství, jež bylo zpočátku velmi nepravděpodobné, a to mezi Jackem a vzdělaným Stephenem Maturinem, který se poté s Jackem plaví na lodi jako lodní lékař. O'Brianův obdiv k výtvarnému umění není jistě s podivem, pokud se zamyslíme nad vizuální stránkou knih o Jacku Aubreym. Hra se světlem a barvami se vyskytuje všude. Proč však právě Picasso? Zčásti jistě proto, že se s ním O'Brian měl možnost osobně setkat a měli mnoho společných přátel, zejména členy Matissovy rodiny. Především je to však proto, že zosobňuje tak jako žádný jiný umělec člověka, v němž se snoubí francouzská, španělská a katalánská kultura, ve kterých O'Brian šťastně na mnoho let zdomácněl. Není to náhoda, že první kniha celé série je zasazena do prostředí západního Středomoří a na pobřeží, které autor zná tak dobře, a do moří a podnebí, jež sám měl možnost zažít.

13.
Není rovněž náhodou, že Stephen Maturin je napůl Ir a napůl Katalánec: a že stejně jako sám autor hovoří plynně těmito jazyky a že je mimo jiné jeho kvality rovněž uznávaným botanikem a biologem. Stephen nikdy nepochopí a do jisté míry nikdy neodpustí Jackovi, že odmítl přerušit pátrání po nepříteli a zamířit k jednomu neobydlenému ostrovu v Tichém oceánu, na kterém by se mohly vyskytovat nějaké vzácné, nebo dokonce neznámé druhy živočichů a rostlin. Zde přidává autor životopisu o siru Josephu Banksovi, jenž doprovázel Cooka na jeho slavných objevných plavbách, své fiktivní postavě další rozměr.
Stephenův literární obzor a rozsáhlé znalosti praktické vědy umožňují autorovi, aniž by musel čtenáře oslovovat přímo, aby představil technologii či módní vlny doby, ve které se děj odehrává. Stejnou technikou, tentokrát obrácenou, poskytuje čtenáři, aniž by tím narušil plynulost vyprávění, informace nezbytné k tomu, aby porozuměl složitostem plavby a boje lodi s plných oplachtěním. Stephen se předtím na moři nikdy naplavil a neví tedy zhola nic o lodích, na které nastoupí. Proto mu tedy buď Jack, nebo některý z důstojníků či členů posádky musí vysvětlit, jak co funguje. Takto i čtenář, jenž je nejzarytější suchozemec, je spokojen s tím, že se k něčemu přiučil.

14.
Silná stránka románů o Jacku Aubreym spočívá v realistickém popisu, který vychází z autorovy obdivuhodné schopnosti vylíčit detaily, a to nejen co se týče lodí a bojů na moři (ačkoliv v sérii románů o životě na moři představují nemalou část), ale i světa, ve kterém se jednotlivé postavy pohybují. Nevyskytují se zde prvky anachronické, žádné prohřešky proti dobové realitě, které by narušily historický podtext. Knihy, které postavy čtou, názory, jaké zastávají, čas, kdy jedí, a jídlo, které jedí, to vše je dobové. A spisovatel má vlastní zkušenosti s tím, o čem píše. Sám se plavil po Atlantiku, kanálu La Mance a Středozemním moři a dobře ví, jak kruté může moře být. Zbožňuje jídlo a je mnoho let ženatý se ženou, která umí velmi dobře vařit (je rovněž první osobou, která si přečte jeho knihu, a mnoho románů je jí také věnováno). Je velkým znalcem vína a sám jej vyrábí z hroznů, které pěstuje na strmých svazích nad vesnicí. To vše obohacuje jinak poměrně omezený svět života na válečné lodi. Graham Greene v době, kdy byl redaktorem nakladatelství, zdůrazňoval autorům, že pro román je nejdůležitější čas a prostor. Není jednoduché je podat čtenáři v tak jasně vymezeném prostředí.

15.
Právě touto spletitostí stavby románů O'Brian předčí C. S. Forestera, se kterým jej mohou mnozí porovnávat, co se týče bojových scén. Srovnání je zřejmě namístě spíše s kapitánem Marryatem, slavným předchůdcem románů z námořního prostředí, který sám jako kadet sloužil s Cochranem na fregatě L'Impérieuse. Její hrdinské činy inspirovaly snad každého spisovatele takových příběhů. Jisté je, že jak Marryat, tak O'Brian z nich čerpali. Oba autoři mají silný smysl pro humor (což Forester nemá), a to jak ohledně popisu postav, tak celkového nahlížení na život. Z hlediska příběhu a jeho děje je O'Brian mnohem lepší autor. Není nad umění staré vypravěčské školy, o kterém tak blahosklonně píše ve svém pojednání Aspects of the Novel E. M. Forster, a nelze jej ničím nahradit. Výjimečné atributy O'Brianových knih slaví úspěch zejména proto, že jsou založeny na těchto základech. A nespočívá umění vypravěče právě v tom, že dokáže zachytit různorodost a nevyzpytatelnost života? Pocit, že nikdy nevíte, jak to skončí.

16. (zase spoilery)
Pokud bychom to totiž věděli, kouzlo pomine. Vezměme si například postavu Stephena Maturina, na jejíž vývoj je postupně v dalších románech kladen ještě větší důraz než na vývoj postavy Jacka. Jakmile je v románu Master and Commander představen, je zaznamenáno několik indikátorů. O jaké z nich a kdy se dozvíme více? Zná vůbec vypravěč v té chvíli sám sebe? Jisté však je, že nám sděluje, že je tu velký potenciál vývoje. Neboť ze Stephena, podivína, jakého by člověk pohledal, přímo prýští možnosti dostat příběh za hranice světa Královského námořnictva. Stephen je napůl Ir a může být, jak jsme měli možnost poznat, zapleten do politických hnutí, která by Jack a jemu podobní považovali za podvratná, ba možná přímo vlastizrádná. Předpoklad, že tento aspekt bude v příběhu více rozveden, je posílen faktem, že do těchto aktivit je zainteresován Jackův první důstojník. Stephen je však zároveň napůl Katalánec a u pobřeží Katalánska se také často vyskytují. Na začátku románu Stephen vystoupí na břeh a získá informace o pravděpodobném pohybu nepřátelských lodí. Tento fakt (spíše než jeho vztah k Irsku) ve skutečnosti ukazuje pouze špičku ledovce. Stephen, jak brzy vyjde najevo, je důstojník tajné služby, zaujímající velmi důležitý post. Krytí, které mu nabízí pozice lodního lékaře na válečné lodi, je ideální, ať pluje ve vodách mimo nepřátelské pobřeží a může tedy agenta vysadit a za temné noci opět nabrat, nebo je poslána do dalekých vod, aby předešla nějakému převratu či přesvědčila váhavou neutrální stranu ke spolupráci. Flexibilita námořních sil tak dává skvělou příležitost vést tajnou válku.

17.
Nezmínili jsme se dosud o ženách, které se vyskytují v životních příbězích postav, jež mají daleko k mnišskému způsobu života. Jsou stejně tak různorodé a živoucí jako muži a jejich škála je široká, jsou tu ženy okouzlující i šeredné, ctnostné i neřestné, vyskytuje se tu několik žen vyhledávajících dobrodružství a krutých stejně jako kterýkoliv muž bojovného ducha a dychtících po slávě a kořistném. Na svět těchto románů je však nahlíženo z pohledu muže, tak jako na svět románů Jane Austenové je nahlíženo z pohledu ženy. Je to jeden z faktorů, které přispívají k celkové autenticitě, stejně jako gout du terroir dodává aroma čistému vínu. Ačkoliv jsou romány zasazeny do rozmanitých prostředí, v zásadě se vše točí kolem natolik specifického mužského světa, jako bylo Královské námořnictvo za dob admirála Nelsona.

a nakonec ještě úžasná autorova poznámka z první knihy:

Když člověk píše o Královském válečném námořnictvu osmnáctého a začátku devatenáctého století, jen stěží se vyvaruje podhodnocení. Je obtížné dát tomuto tématu opravdu vše, co jeho jest - neboť až příliš často nepravděpodobná skutečnost předstihuje smyšlenku. Dokonce i výjimečně vášnivá a horlivá mysl by si jen stěží mohla vybásnit křehkou postavu komodora Nelsona, jak přeskakuje ze zádi své poničené lodi Captain (74 děl) před okno zadoboční galerie lodi San Nicolas (80 děl), zmocní se jí, žene se přes její palubu, aby skočil na palubu nad ní se tyčící řadové lodi San Josef (120 děl), přičemž "na palubě španělské řadové lodi první třídy, jakkoli to zní výstředně, jsem převzal kordy poražených Španělů; a hned jak jsem je převzal, předal jsem je Williamu Fearneyovi, jednomu ze svých lodníků, který si je s velkou sang-froid založil pod paži".
Stránky Beatsona, Jamese a Naval Chronicle, věstníku admirality uloženého ve Státním archivu, paměti Marshalla a O'Byrna jsou plné bojů, jež snad jsou méně okázalé (existoval jenom jediný Nelson), ale nejsou o nic méně statečné - bojů, které jen málokdo dokáže vymyslet a patrně nikomu se nepodaří předložit je s naprostou přesvědčivostí. Z tohoto důvodu jsem šel přímo k prameni, co se týče popisů bojů v této knize. Z velkého bohatství brilantně vybojovaných a přímočaře popsaných bojů jsem vybral některé obzvlášť obdivuhodné. A tak, když popisuji nějaký boj, mohu každý úder doložit lodními deníky, oficiálními dopisy, popisy současníků či osobními deníky účastníků. Avšak na druhé straně jsem se necítil nijak otrocky vázán chronologickou posloupností. Takže případní námořní historik si může například všimnout, že boj sira Jamese Saumareze v Gibraltarském průlivu byl posunut až na konec vinobraní, stejně jako pozná, že přinejmenším v jedné z bitev, již vybojovala moje Sophie, bojovala vlastně úplně jiná šalupa, ačkoliv s přesně stejnou výzbrojí. Zajisté, dopřál jsem si značné volnosti. Zmocnil jsem se dokumentů, básní, dopisů; stručně řečeno, j'ai pris mon bien la ou je l'ai trouvé, a v rámci kontextu obecné historické přesnosti jsem změnil jména, místa a některé nepatrné události tak, aby se hodily do mého vyprávění.
Chtěl jsem, aby ti obdivuhodní muži tehdejší doby, Cochranové, Byronové, Falconersové, Seymourové, Boscawenové a mnoho dalších méně slavných námořníků, podle nichž jsem do určité míry komponoval své postavy, byli oslaveni nikoliv vymyšlenými zápasy, ale co nejvíce svými vlastními báječnými činy - aby autenticita sloužila jako ozdoba. A aby ozvěna jejich slov měla trvalou hodnotu.
Na tomto místě bych chtěl také ocenit rady a pomoc, jichž se mi dostalo od trpělivých a erudovaných úředníků Státního archivu a Státního námořního muzea v Greenwichi, rovněž jako od velícího důstojníka HMS Victory; nikdo jiný by nemohl být laskavější a více nápomocný.

P. O'B.

Text příspěvku byl upraven 29.09.17 v 18:44

a opravdu, ale opravdu na závěr ještě kousek začátku první knihy:

Hudební salonek v guvernérově paláci v přístavu Port Mahon, vysoký, hezký a sloupy lemovaný osmiúhelník, se plnil triumfálními prvními tóny Locatelliho kvartetu C-dur. Hudebníci, Italové, přitlačení ke vzdálenější stěně řadami a řadami zlacených oválných židliček, hráli s vášnivou přesvědčivostí, jak se blížili k předposlednímu crescendu, k ohromné pauze a hlubokému, osvobozujícímu závěrečnému akordu. A na zlacených oválných židličkách přinejmenším někteří diváci sledovali nástup se stejnou intenzitou. Byli dva ve třetí řadě, po levé straně. A náhodou seděli vedle sebe. Posluchač více nalevo byl muž dvaceti až třicetiletý, jehož velká postava ze židličky přetékala, takže jen tu a tam vykukoval kousek zlaceného dřeva. Měl na sobě svou nejlepší uniformu důstojníka Královského námořnictva – modrý kabát s bílými klopami, bílou vestu, kalhoty ke kolenům a punčochy – a v knoflíkové dírce měl stříbrnou medaili za abukirské tažení. Rukou v rukávě se zlatými knoflíky a velkou bílou manžetou odbíjel takt, zatímco jasně modré oči posazené ve tváři, jež by jinak byla růžovobílá, kdyby nebyla tak opálená, upíral upřeně na smyčec prvního houslisty. Ozval se vysoký tón, pauza, rozvedení akordu. Zároveň s tím námořníkova pěst prudce dopadla na koleno. Zaklonil se v židličce, úplně ji zakryl, šťastně vzdychl a s úsměvem se otočil ke svému sousedovi. Slova „myslím, že tohle zahráli báječně, pane“ již vězela v jeho hrdle, jestli ne v ústech, když zachytil chladný, dokonce nenávistný pohled a uslyšel sykot: „Jestli si opravdu musíte odbíjet rytmus, pane, tak vás snažně prosím, abyste to dělal aspoň do taktu a ne o půl tónu napřed!“