Úryvky z knih

elfos14.01.2013 v 23:59

Za svahem purnalského kopce začínala posvátná země plná záhadných skalních útvarů, z nichž mnohé vypadaly jako obrovské postavy, otočené směrem kagara, tedy na východ. A z východu přišli Stvořitelé Yamajarri v době Snění. To oni vytvořili krajinu, vyhloubili vodní koryta a vymodelovali skály. Všechna místa správně pojmenovali a teprve potom stvořili zvěř, také ji pojmenovali a určili její činnost. A až úplně nakonec stvořili lidstvo. Lidem dali řeč, nejen aby všechna správně pojmenovaná místa měl kdo vyslovovat, ale také aby mohli vykonávat správu nad Zemí. Matka Země, která vše a všechny živí, se musí uspokojovat hlavně zpíváním v přesně určenou dobu. Tam, kde tak lidé nečiní, Země spirituálně uvadá, usychá a nakonec onemocní a umírá.

*
(Stanislav Moc – Itikani
kniha Údolí nočních papoušků / Itikani)

elfos15.01.2013 v 00:30

Pak tam vstoupila jakási líbezná slečna, která si vedla na šňůrce krotce vypadajícího malého foxteriéra, a toho uvázala mezi toho buldoka a toho pudla a tak ho tam nechala. Minutu seděl a seznamoval se s prostředím. Pak zvedl oči ke stropu a podle jeho výrazu se dalo soudit, že myslí na svou matku. Pak zívl. Pak se rozhlédl po těch ostatních psech, vesměs tichých, vážných a důstojných.
Zadíval se na buldoka, co mu beze snů dřímal po pravici. Zadíval se na pudla, co mu vzpřímeně a nadutě seděl po levici. A pak bez jediného slůvka výstrahy, a aniž k tomu byl sebeméně vyprovokován, kousl toho pudla do bližší přední nohy a tichým příšeřím dvorany zaznělo bolestné a rozhořčené pudlí ňafnutí.
Výsledek toho prvního pokusu foxteriéra vysoce uspokojil, i rozhodl se pokračovat a dodat živosti všemu kolem sebe. Přeskočil pudla a vehementně zaútočil na jednu kolii, a ta se probudila a okamžitě se pustila do líté a ryčné rvačky s pudlem. Foxík se zatím vrátil na své místo a chňapl za ucho buldoka a snažil se ho odsmýknout; načež buldok, zvíře pozoruhodně nestranné, začal napadat všecko, co měl v dosahu, včetně portýra, a to tomu miloučkému foxteriérovi poskytlo možnost servat se soukromě s jedním z těch yorkshireských zpotvořenců, který k tomu projevil naprosto stejnou ochotu.
Těm, kdož znají psí náturu, netřeba říkat, že v tu chvíli se už rvali všichni psi v té dvoraně, jako kdyby ta bitka měla rozhodnout o osudu jejich domácích krbů. Velcí psi se rvali s velkými, a to bez jakékoli diskriminace; a ti malí se prali mezi sebou a volné chvíle vyplňovali tím, že ty velké psy kousali do nohou.
Celá dvorana se proměnila v hotové pandemonium a kravál tam byl přímo úděsný.
Venku na Haymarketu se shromáždily davy a chtěly vědět, jestli se to tam koná schůze farníků; a jestli ne, kdo to byl zavražděn a proč.


*
Jerome Klapka Jerome: Tři muži ve člunu

Koka02.07.2013 v 10:41

Je pěkné probudit se tady ve vesnici časně zrána. Ti, co bydlí nejblíž moře, mají věčně rozpohybovanou hladinu v okně pokoje, mohou se postavit s šálkem kávy na verandu, třeba i bosí, a naslouchat trošku skřípavému štěbetání kajek, krákavým podotknutím racků, šedojasná deska mraků se za bezvětří ani nepohne, moře sotva zašplouchá, jen malé vlnky na chvíli zatopí kameny, ale ty zase vykouknou, aby se mohly nadechnout. Je zbytečné na něco myslet, člověk prostě je, poslouchá, hledí vstříc světu, tichému jitru, světové velmoci se v takových chvílích mění v prach.
*
Jón Kalman Stefánsson: Letní světlo, a pak přijde noc

cessy02.07.2013 v 11:04

Uživatel svůj příspěvek odstranil.

cessy02.07.2013 v 11:07

Uživatel svůj příspěvek odstranil.

Koka02.07.2013 v 11:53

Joe ulehl na lůžko a zavřel oči, ale pocit naplnění, pocit, že své záležitosti urovnal sepsáním posledního dopisu, se nedostavoval. Zapálil si, zhluboka potáhl a snažil se oprostit od všech myšlenek a ulevit svému vědomí, aby byl připraven na zítřek nezatížený výčitkami, jež by ho mohly rozptylovat. Když dokouřil, otočil se na bok a chtěl usnout, ale v duchu pořád viděl modré, důvěřivé oko Škeble. Převaloval se ze strany na stranu a zkoušel se ukolébat, jak mu to kdysi poradila Rosa: představoval si, že se kolébá na černém voru plovoucím v černé, teplé laguně v temnotě tropické, bezměsíčné noci. V jeho nitru i všude kolem byla jen tichá, hřejivá prázdnota. Cítil, že se začíná nořit do spánku, klouzal do něj jako písek k hrdlu přesýpacích hodin. V tomto polovědomí se mu zdálo - ačkoli to nebyl pouhý sen, ale něco silnějšího, spíš vzpomínka, něco, čemu věřil - že Škeble uměl mluvit, že měl příjemný, klidný, tklivý hlas, kterým uměl vyjádřit své úvahy, nálady i starosti, a jemu teď slova mrtvého psa pořád zní v uších. Mohli jsme si toho tolik říct, pomyslel si. Jaká škoda, že mi to došlo až teď. Pak, zlomek vteřiny před tím, než by usnul, uslyšel v duchu ostré štěknutí a s bušícím srdcem se prudce posadil. Uvědomil si, co mu nedá spát a smířit se s možností smrti - že to není zrazená důvěra Škeble, ale láska někoho mnohem dražšího a vzdálenějšího.
*
Michael Chabon: Úžasná dobrodružství Kavaliera a Claye


cessy05.07.2013 v 16:48

Uživatel svůj příspěvek odstranil.

Morgainne12.07.2013 v 10:54

V táboře nás uvítali s jásotem, i když radost z uloveného jaguára poněkud kalilo pomyšlení na Ostrého zuba. Kmenový kouzelník nás však ujistil, že poraněného lovce brzy postaví na nohy.
Velký had mi obřadně potřásl pravicí. Určil pak nejzručnějšího Indiána, aby stáhl jaguára. Chtěl pověsit kůži nad mou chýši. Žádný jaguár se teď prý neodváží vniknout do naší vesnice. Z drápů si dám samozřejmě zhotovit náhrdelník, jak se na úspěšného lovce jaguárů sluší.
Pak si náčelník všiml koťat v mé lovecké brašně a chtěl vědět, proč jsem si je přinesl do vesnice. Řekl jsem mu, že bych je rád udržel naživu a trochu si je ochočil. Mijnheer van Gracht mi vypravoval, že viděl na jednom jarmarku člověka, který si ochočil lva.
*
Bohumír Fiala: Zátoka lidojedů

Koka12.07.2013 v 15:38

Gregus už má totemu dost a zdržuje se většinou ve stanu. Za pomoci stohu novin, které jsou tu připravené na podpal, a s několika drobnými radami od opilého Düsseldorfa se Gregus, proboha, naučil číst. Je strašlivé, jak je píle zakódována v genech. Nelze ji zastavit. Najde si vlastní cestu. Jako voda vyvrací překážky v cestě a dostává se tam, kam chce. Pro mě je tohle poslední kapka. Jestliže se Gregus naučí číst už jako čtyřletý, bude se, než se naděju, zabývat rovnicemi druhého a třetího stupně. Je třeba ho zastavit. Jeho píli je třeba odříznou u kořene. Gregus nesmí dolů do civilizace. Bude v lese se mnou. A já začnu topit březovou kůrou. Noviny hned spálím, takže až bude chtít Gregus číst dál, bude si muset psát texty sám. Bude je muset vyřezávat do kůry nebo používat krev. To ho chuť ke čtení přejde, myslím si.
*
Erlend Loe: Doppler

Venezia18.08.2013 v 14:40

Skoro každý deň po troškách kradol v supermarketoch a veľkých obchodoch. A keďže nemal dosť peňazí, aby si kúpil všetky knihy, ktoré chcel, a keď videl ostrozrak dozorcov a citlivosť kontrolných panelov pri východe FNAC-u, kradol ich po stránkach a potom si ich v bezpečí svojho bytu znovu skladal ako ilegálny vydavateľ. Každá nezákonne získaná strana takto nadobúdala oveľa vyššiu symbolickú hodnotu, ako keby bola vlepená a stratená medzi svojimi stratenými sestrami. Vytrhnutá, ukrytá a potom znovu trpezlivo prilepená sa stala svätou. Antoinova knižnica obsahovala asi dvadsať zväzkov tejto mimoriadnej edície.

Martin Page: Ako som osprostel.

Text příspěvku byl upraven 18.08.2013 v 14:41

elfos25.10.2013 v 12:18

Leonardo da Vinci - Hádanky

Na zemi spatříme tvory, kteří budou stále mezi sebou bojovat, a obě strany si navzájem způsobí velké škody a často i smrt. Jejich zloba bude bez hranic. Svými strašnými pařáty vyvrátí valnou část stromů z rozlehlých lesů světa, jedinou jejich touhou bude přinášet nenasytně všemu živému smrt a zármutek, trápení, strach a zahánět je na útěk.
Z nezměrné pýchy se budou chtít povznést až k nebesům, ale přílišná váha jejich údů je podrží při zemi. Na zemi nebo pod ní i ve vodě nezůstane nic, co by nebylo pronásledováno, odstraněno nebo pokořeno a z jedné krajiny přesouváno do druhé; a jejich tělo se stane hrobem všech živých těl, která připravili o život.
Ó světe, jak to, že se neotevřeš a nezřítíš do hlubokých trhlin svých ohromných propastí a jeskyň. Neukazuj déle nebesům zrůdu tak krutou a bezcitnou.

(Člověk)

*

Přeneseno z Lopuchu, z klubu Nelze jinak, než... si to zapsat:
http://www.lopuch.cz/kategorie.php?id=21
- s poděkováním pingu.

Text příspěvku byl upraven 25.10.2013 v 12:22

elfos20.05.2014 v 11:24

Bylo by mi ale strašně líto ten byt prodat, protože jsem ho zdědil po babičce. Když jsem byl malý, často si mě k sobě brávala, takže když nás navždy opustila a byt připadl mně, jako bych se vrátil do dětství.
Ještě když byla babička zdravá a já ji navštěvoval a přespával u ní, nemohl jsem se zbavit pocitu, že její dům dýchá. Dříve jsem si myslel, že, dokonce i když babička vyjde na procházku, v zákoutích bytu si dál šeptají dozvuky jejích myšlenek a na chodbě šelestí ozvěna šouravých kroků.

*

Dmitry Glukhovsky: Soumrak

http://www.databazeknih.cz/knihy/soumrak-146585

Valyk16.07.2014 v 13:15

O své rodině Fernanda zpočátku nemluvila, časem však začala idealizovat svého otce. U stolu o něm mluvívala jako o výjimečném člověku, který se zřekl všech světských marností a postupné se stává světcem. Aureliano Segundo, udiven nečekaným velebením svého tchána, neodolal a za manželčinými zády si z toho dělával šašky. Ostatní členové rodiny následovali jeho příkladu a dokonce i Úrsula, která mimořádně dbala na rodinný soulad a potají se trápila nad každou domácí třenicí, si občas dovolila poznamenat, že její pravnouček má cestu k papežskému stolci otevřenu, poněvadž je „vnukem světce a synem královny a zloděje dobytka“. Vzdor onomu posměvačnému spiknutí si však děti zvykly myslet na dědečka jako na jakousi vybájenou bytost, která jim ve svých dopisech psává zbožné veršíky a ke každým vánocům jim posílá bednu s dárky tak velkou, že sotva projde domovními dveřmi. Ve skutečnosti to byly poslední pozůstatky rodinného jmění.

*

G. García Márquez: Sto roků samoty

Dudu16.09.2014 v 19:26

Je možná lepší věřit mnohému nerozumnému a nepravděpodobnému, než popírat pro popření samo, rozum i nerozum stejně. Protože když to uděláme, nebudeme mít ani mihotavou svíčku, aby osvětlovala naše kroky-dokonce ani ubohou bludičku, aby před námi tančila v mokřinách. A my musíme přece hledat svou cestu ve veliké prázdnotě, kde přebývají beztvaré přízraky. A dokázali bychom pak přistoupit k tak velikému zlu, kdybychom si neuchovali alespoň malý plamínek ve svých srdcích a ve svých duších a přivítat s otevřenou náručí cokoli, co přichází se zahřát, ať je to člověk nebo přízrak? A když už jsme u toho-cožpak nevíme, že naše vlastní bláhovost může být lepší než cizí pravda? Neboť se rozehřívala v naších srdcích a v našich duších a je připravena na to, že se v ní uhnízdí divoké včely pravdy a budou vyrábět svůj sladký med.

William Butler Yeats-Keltský soumrak

Jaaahoda23.09.2014 v 10:04

"Dříve jsem měla srdce potažené takovým škraloupem, který odrážel cizí neštěstí. Tam a tam zabila bomba padesát lidí, mezi nimi i ženy a děti.. Tam a tam sesuv půdy pohřbil celou vesnici... Tam v té zemi umírají děti hlady... Tamté paní se zabil na motorce syn... Ta malá bezvlasá holčička umírá na leukémii... Bylo to samozřejmě strašné, ale mě se to jaksi netýkalo. Moji blízcí přece byli v pořádku. Ale poté, co se osud strefil i do mě, jsem na podobné případy hodně citlivá."

Deštivý den, Jiří Kostka

Text příspěvku byl upraven 23.09.2014 v 10:04

danyys23.09.2014 v 16:32

Uživatel svůj příspěvek odstranil.

adelaska26.09.2014 v 14:21

Když její tělo poprvé dopadlo do sítě, zaregistroval jsem jen rozmazanou šedou skvrnu. Vytáhl jsem ji odtamtud a její ruka byla malá, ale teplá,a pak se přeed mnou narovnala, drobná a hubená a obyčejná ve všech ohledech nevýrazná - až na to, že skočila jako první. Škrob skočil jako první.
Ani já jsem neskočil jako první. Měla tak přísné, pronikavé oči. Krásné.

Aliance - Veronica Roth

kní27.09.2014 v 14:33

Připomínky výročí se organizují u příležitosti kulatých čísel, desítek či stovek - ale čísla vypovídající o mrtvých se nám lépe pamatují, když údaje nejsou kulaté, když nekončí nulou. Pokud jde o holokaust, je tedy možná snazší myslet na 780 863 obětí Treblinky: ta trojka na konci může znamenat Tamaru a Ittu Willenbergovy, jejichž šatstvo se k sobě tulilo, zatímco sestry se už dusily v plynové komoře, a Ruth Dorfmannovou, která před odchodem do plynu plakala společně s holičem, jenž ji před smrtí stříhal. Může být snazší představit si jednu osobu na konci čísla 77 761 - tolik Židů bylo popraveno v Babím Jaru. Třeba to byla právě matka Diny Proničevové, ačkoli ve skutečnosti může být tou jednotkou každý zabitý Žid. Musí jí být. A také jí zůstává.

Krvavé země (Evropa mezi Hitlerem a Stalinem) - Timothy Snyder

elfos24.10.2014 v 21:46

Jan Skácel
Stopadesátá báseň o podzimu


Tolik pádů
a tolik ticha bez konce

A tolik nevídané lsti

Jitra jsou jako neštěstí
a málokdo si toho všímá

Bylo nám jaro léto podzim
brzy nám bude krutá zima

A vítr v listí šelestí

Naias26.10.2014 v 18:11

„Nemohli ste si vymyslieť pravdepodobnejšie alibi?“ vzdychol si komisár trocha ustarostene. „Pomyslite na to, ako to bude vyzerať v policajných záznamoch: svedkyňa vypovedala, že v čase činu čítala dielo A. A. Milneho Macko Pu.“
„Ako som mala vedieť, že je to čas činu?“ zamrmlala som podráždene.
(Eeva Tenhunen, Čierne ryby)

elfos20.04.2018 v 17:38

„Hob a Mag tě vychovali. Živí tě, šatí tě a poskytují ti střechu nad hlavou. Velice tě milují a starají se o tebe. To z nich dělá tvoje skutečné rodiče a na to nikdy nezapomínej,“ řekl starý muž.


(John Morressy: Mladý Kedrigern a první kouzlo
Nakladatelství Polaris, překlad Petr Caha)

https://www.databazeknih.cz/dalsi-vydani/mlady-kedrigern-mlady-kedrigern-a-prvni-kouzlo-26275

kní11.05.2018 v 08:58

Došla jsem až do Berlína a podepsala se na Reichstag: 'Já, Sofie Kuncevičová, jsem přišla až sem zabít válku.'

https://www.databazeknih.cz/knihy/valka-nema-zenskou-tvar-204786

SMITH16.06.2018 v 02:46

2. Zmatek

Ješte než jsem stačil rozbalit dárek k narozeninám , začala uvnitř balíčku vyzvánet melodie, a tak jsem uhod , že je to mobil . Vzal jsem ho a uslyšel ,jak mi má žena se smíchem z telefonu v ložnici přeje vše nejlepší . Tu noc chtěla, abychom mluvili o živote: o společně prožitých létech a tak podobně . Ale vzala si do hlavy ,že to musí být po telefonu, odešla do ložnice a odtamtud mě zavolala do obývacího pokoje , kde jsem čekal s mobilem položeným na břiše. Když jsme náš rozhovor skončili , šel jsem do ložnice a uvidel ji zamyšleně sedět na posteli. Řekla mi , že právě telefonovala se svým mužem a že si není jistá , zda se k němu má vrátit . Z našeho vztahu má výčitky svědomí. A protože jejím jediným mužem jsem já , vyvodil jsem si z toho , že jde o sexuální provokaci , a pomilovali jsme sa jako dva nešťastní cizoložníci .
Druhý den jsem seděl v kanceláři a svačil, když tu zazvonil mobil. Byla to ona , no jasně. Řekla , že by sa mi chtěla svěřit , že má milence . Přistoupil jsem na hru , protože se mi zdálo , že nám oběma prospěje , a tak jsem jií odpovědel, ať si nedelá starosti: vyřešili jsme jiné krize , proč bychom nevyřešili i tuhle . V noci jsme zase mluvili po telefonu jako predešlého dne ,oznámila mi , že se za chvilku uvidí se svým milencem . Hodně mě to vzrušilo a proto jsem okamžite zavěsil a šel do ložnice, kde jsme se milovali až do rozednění .
Takhle se to opakovalo celý týden. V sobotu, když jsem se po naši obvyklé telefonické rozmluvě sešli v ložnici, mi nakonec řekla , že mě miluje , ale že to se mnou musí skončit, protože její manžel jí potřebuje víc než já . Jakmile to vyslovila , otevřela dveře a odešla, od té doby múj mobil nezazvonil . Jsem zmatený .

(Juan José Millas : Povídky o zmatených záletnících
https://www.databazeknih.cz/knihy/povidky-o-zmatenych-zaletnicich-138322 )

elfos17.06.2018 v 10:37

„Vážím si lidí, kteří dovedou zpívat,“ vyprávěl kdosi. „Moje žena neumí. Nemá hudební sluch. To je jistě spíš vada než přednost. Je si toho vědoma a stydí se zpívat. Jen jednou jsem ji zaslechl, jak si v kuchyni tlumeným hláskem prozpěvovala. Bylo to tak mile falešné a mne zaplavila vlna náhlé něhy. Cítil jsem, jak ji mám hrozně rád, a šel jsem ji políbit.“


Zdeněk Jirotka - Muž se psem

https://www.databazeknih.cz/dalsi-vydani/muz-se-psem-232905

kní17.06.2018 v 10:46

krása, elfos
- jen škoda, že tady si to skoro nikdo nepřečte (šoupla bych to do komentáře, vždyť víš...:))



Vložit příspěvek
1