Šprýmovné povídačky (První desatero) diskuze

Šprýmovné povídačky (První desatero)
https://www.databazeknih.cz/img/books/13_/130764/bmid_sprymovne-povidacky-jEy-130764.png 4 16 16

Šprýmovné povídačky, kteréžto v opatstvech tourrainských nashromáždil a na světlo vydal pan de Balzac k obveselení pantagruelistův a žádných jiných. První desatero. V humoristicky laděných příbězích autor pranýřuje světské a církevní pokrytectví a egoismus v lidských vztazích ve středověké společnosti.

Diskuze o knize (1)

Přidat komentář

svobodeda
31.03.2013 3 z 5

*SPANILÁ IMPÉRIA*
...
Když tak mluvila, vzdychajíc při tom jako píchnuté tele, shlédla pojednou v benátském zrcadle zrudlou tvář páteříkovu, kterýž se tu tiše a tejně uschoval.
"Ach," zavolala hlasno, "jsi nejlepší kněz, nejvejbornější kněžek, nejlíbeznější kněžátko, militký kněžourek, nejkněžourovatější z všech kněžourů, kteříž kdy žili v tomto kněžourském a milovnickém městě Konstancii!
„Ach, pojď už, pojď, můj znejmilejší kavalírku, milulenký synáčku, broučínku, kvítečku z rajské zahrádečky! Vycrcám ti tvá slaďounká očka, sním tě, zahrdousím tě milováním! Oh, miluji tě jako Pánaboha, řeřátko moje! Kněžátko ubohé, učiním tě králem, císařem, papežem, šťastnější budeš než ti všickni hromadou. Pojď, nalož se mnou jakkoli chceš, jsem tvá! Uhlídáš, že budeš kardinálem, budeš jím, i kdybych měla všecku krev svého srdce obětovati na tvůj červený klobouk!"
A roztřesenýma rukama nalila z hubatky pozlatité vína řeckého, kteréž přinesl churský biskup, a podala číši milovníku, jemuž na kolenou chtěla sloužiti; ona, jejíž pantofel kladla knížata nad panfofel Svatého otce.
Kněžek hleděl k ní jako neslyše, očima rozpálenýma milostí; štěstím roztetelena, zašuškala mu v ucho:
"Pojď, hezky tiše, miloušku... nejdřív povečeříme..."

*LEHKÝ HŘÍCH*

Blanka v tom čase na lukách se procházela, práce ruční konávala, jak obyčejem měkkého pohlaví, vyšívala, krumplovala anebo tkala nebo také v jídelní komnatě zůstala a tomu přihlížena, jak šátky a roucha skládají a v aumaří ukládají, nebo posléze po libosti semo tamo těkala a poletovala.
I vyvolila tyto chvilky tiché, pokojné, aby panošíka svého milostně vychovávala; učinila počátek tím, že mu kázala knihy předčítati a předkříkávati modlitby.
Jednoho dne, o polednách, když senešál spal jako sysel, unaven sluncem, kteréž na zemi vysílalo své horoucí ohně a žáry a rozpalovalo cimbuří hradu rochecorbonského do takové míry, že člověk, kterého nebičovaly a netřaskaly důtky neukojeného panenství, nutně a bezpěčně usnouti musil, toho dne tedy o polednách Blanka usadila se půvabně do lenošky pánovy, kteráž se jí ani nepozdávala příliš vysokou, neboť se domnívala, že v ní uplatní peršpektivu zespoda.
Chytroučká panička rozložila se a uvelebila v lenošce, kterak laštovice v hnízdečku a opřela umně miloučkou hlavičku o lenůšek jako spící děťátko; konajíc tyto přípravy, pootevřela mlsná čtverácká očka, radující se už z rozpačitosti, okolkování, stydlivých pohledů a ruměnců panoškových, který měl ležeti u jejích nohou, nic dále, než co by blecha skočila.
Podstřičila si pod nohy polštář aksamitový, na kterém mělo klečeti ubohé dítě, s jehož duší i živobytem chtěla si zahráti po chuti i libosti; i kdyby to byl světec z kamene studeného vytesaný, musil od zdůly dobře znamenati všechny roucha záhyby i spanilou nožku senešálčinu, v bílém střevíci obutou. A tak musil slabý panošek pochytiti se v past, v které uvíznouti ani srdnatý rytíř nebyl by si kladl za hanbu. Když se paní dost už navrtěla a neprotahovala, nalezla konec konců položení těla takové, v kterémž past nejlépe nastražína byla a zvolala něžnocitně:
„René! René!“
Panošík byl vedle v komnatě, což dobře věděla; i přiběhl spěšně a zjevil hnědé své čupřiny v oponách dveřních.
„Co poroučí vznešená paní?“ otázal se. A s velikou uctivostí držel v ruce barýtek červený, aksamitový; ale červenější nežli barýtek byly jeho tváře čerstvé, mladé, s dolínky líbeznými.
„Pojď sem,“ vydechla tichým hláskem, neboť v hošku nacházela zalíbení tak veliké, že jím jako očarována byla.
A v pravdě nižádný kámen drahocenný ani perla zářiti nemohly bleskem větším než oči Renátovy, žádné hedvábí tak bělostně býti jako kůže jeho tváří, ani panna nižádná nad něho subtilnější.
Paní, které se pozdávalo, že blízka jest už všech svých přání vyplnění, zdál se teď jinošek ještě líbeznějším a milostná hra s tímto mládím, v tom tichém poklidu i sluneční teplé záři ještě žádostivější ji připadala.
„Čti mi litanie k Marii Panně,“ pravila, podávajíc mu knihu na klekadle rozvřenou, „abych se přesvědčila, že mistr tě řádně vede v učení. Nelíbí-liž se ti ta Panna Maria?“ otázala se ho, když už v ruce měl knížku modlicí rozvřenou, lazurem i zlatem omalovanou.
„Je jen namalována,“ nesměle pravil a povznesl plaché oči k velitelce.
„Čti již, čti…“
...

_____________________________________________________

Nejoblíbenější a nejčastější slovo všech těchto přes 150 let starých povídek... "zmilelička" :)