Jan Urban

.....
Hrdost i ztráta důstojnosti

Chápeme-li tuto situaci jako krizi, podobnou nezastavitelnému přílivu či lavině, pak je z těch, které musíme přijmout a prostě jimi projít. A pak nejvíce ze všeho záleží na tom, jak touto krizí projdeme. Jako lidé i jako společenství.

Pamatuji poslední měsíce války ve středoamerickém Salvadoru na začátku 90. let. Jen chvilku po skončení palby vylezli chlapi na prostřílené střechy a začali je opravovat. Po dvaceti letech bojů přitom věděli, že zítra to může začít znovu.

I z nejchudších chatrčí předměstských barrios ráno vycházely ženy v čistých šatech, a šly shánět práci. Jenom o pár set kilometrů dál v Managui, hlavním městě Nikaraguy, v centru města i po dvaceti letech převládaly stále neodklizené trosky po zemětřesení z roku 1972. Přes ulici se před polorozpadlým domem po celý měsíc odehrávala stejná ranní scéna. Utahané ženy odešly na trh a čtyři muži si sedli na rozvrzané židle – a celý den nedělali nic.

Nikdy nezapomenu na hrdost Sarajevanů, kteří v obklíčeném, ostřelovaném a strádajícím městě bez elektřiny, plynu a s minimálními dávkami potravin, dokázali pořádat koncerty a přednášky. I my máme v Bílé nemoci volbu.

Mluvme o důstojnosti. Cítím kolem sebe nervozitu a narůstající vztek z bezmoci. Hledání viníků a tu více, tu méně emocionální výlevy politiků, utahaných lékařů i normálních lidí. Narůstající nejistotu novinářů. Stejně tak hrdost vzbuzující profesionalitu lidí ve zdravotnictví a zásobování.

Všech, kdo se v době nákazy nemohou a nechtějí izolovat – a pomáhají druhým. To je důstojnost.

A pod povrchem krize dál hnijí totálně korupční na státu parazitní subkultury českého fotbalu, olympijského sportu či justice a regionálních mafií. Ano, všechno je to věc důstojnosti nebo jejího nedostatku. Přesně z takových krizí vyrůstají národy. Anebo se rozpadají.

Krize jako šance na změnu

Voláme na pomoc americké a německé lékaře, předtím čeští politici trapně vítali na letištní ploše komerčně placené dodávky roušek z Číny – a přitom sami každý den dokazujeme, že máme na mnohem, mnohem víc. Kdybychom chtěli, budeme to my, kdo bude pomáhat ostatním. Jen chtít a umět se domluvit.

Prý patřím k nejohroženějším. Ať. Mnohem víc než Bílá nemoc mne – a nejenom v tuto chvíli – ohrožuje nedůstojnost země, která trpí fotbalové bafuňáře, úplatné soudce a státní zástupce, stejně jako politováníhodná stáda spotřebitelských ovcí, okupujících na poslední chvíli supermarkety. Politiky, kteří se takovým zhůvěřilým „voličům“ nedokáží postavit.

Každá krize je ale prý i šancí na změnu. Kéž by to platilo a s Bílou nemocí odešla i desítky let mlčky tolerovaná systémová korupce a nedůstojnost českého státu.

Filosof Jan Patočka v lednu 1977 po konfrontaci se Státní bezpečností napsal: „Bez morální základny, bez přesvědčení, které by nebylo pouze věcí oportunismu, okolností a očekávaných výhod, nemůže fungovat ani sebeznamenitěji technicky vybavená společnost. Morálka tu však není k tomu, aby společnost fungovala, nýbrž proto, že člověk je člověkem“.

Chtěl bych se ještě dožít okamžiku, kdy budu na tuto společnost a stát hrdý. Kvůli důstojnosti. Uvidíme.

Víc než „Bílá nemoc“ nás ohrožuje vlastní nedůstojnost a to, co sami dopustíme.
HlidaciPes.org, 25.10.2020
https://hlidacipes.org/jan-urban-vic-nez-bila-nemoc-nas-ohrozuje-vlastni-nedustojnost-a-to-co-sami-dopustime/