Willy P. Reese citáty

německá, 1921 - 1944

Citáty (21)

… ale to jednoduché zůstalo cenným, zatímco všechno to velké pro nás nebylo důležité. (S maskou vojáka)


…duše si ale zachovala svůj ráz, a co jsem zažil, to se ve mně neztrácelo. Ale teprve budoucnost musela ukázat, co jsem získal. (S maskou vojáka)


(...) zírali jsme na sebe. Uniformy nás obou byly zase prostřílené, ale zůstali jsem nezraněni. Začal jsem neovladatelně vzlykat. Ještě dlouho mi stékaly slzy po tvářích a vymývaly bílé stružky ve vrstvě černoty a prachu. Marně jsem se to snažil zastavit cigaretou a uklidnil jsem se teprve po hodině. (S maskou vojáka)


Co jsem promeškal, z toho jednou vznikne něco velkého, a co jsem pozoroval, zdálo se mi jako mé vlastní dílo. Stojíce lhostejně v životě, hlína mi padala do rozevřených dlaní, a Bůh mi byl nablízku. Kolem šuměl čas a věčnost. Miloval jsem život. (S maskou vojáka)


Četl jsem po nocích, zatímco vítr zpíval za zatemněnými okny a hučení velkoměsta se jako vlnobití lámalo o klid mého pokoje, dokud ranní šero nedopadlo do kouzelných zahrad a vysněných osudů, životní moudrosti a lží knih. (S maskou vojáka)


Chtěl jsem alespoň ve svém nitru zůstat tím, kým jsem byl před narukováním. A i to bylo těžké, neboť všechny myšlenky na budoucnost prchaly před nesmírnou hrůzou a těžko jsem přemáhal zdrcení, které mi přinášel život vojáka. Zvykl jsem si ale nebýt nikdy sám, a přesto být vždy cizincem mezi cizími lidmi, oddělen od mých druhů druhem, duší, stylem života a chováním…. (S maskou vojáka)


Chtěl jsem to opačné, to nepravděpodobné, nemožné, co mi nepříslušelo, a v této touze se projevoval začátek chování, které ve všem spatřovalo jen dobrodružství osudu, v prožitku, stejně jako v myšlenkách. Nechal jsem se unášet. Nechal jsem se hodit do proudu, a jenom jsem čekal, na jaké kládě se zachráním, která loďka mne naloží a na který břeh mi dovolí přistát. (S maskou vojáka)


Jen jako poutník, dobrodruh a potulný hráč se životem jsem se zase díval válce do bezejmenné tváře. Všechny mocnosti totiž usilovaly o zničení, ovšem proti sobě už nestáli v zákopech lidé, ale spíše bezduché nástroje ničení, fanatici zániku a už skoro neexistovala přestávka mezi boji, kde se jednotlivci rozpomínali na svoje nevinné dětství, a protivníci cítili svůj společný osud, zajetí ovšem bylo strašidlem a zraněný v zemi nikoho byl zasvěcen smrti – ale tady, kde vládlo elementární násilí, smrt a zabíjení bylo jediným cílem tohoto zápasu a každý spor o světový názor už nemohl být vyřešen zbraněmi, kde každý bojoval o svůj život a ne za ideály a nějaký pochybný smysl, kde se všechno na konci stávalo neplodným mrháním materiálem a lidmi – tak jsem byl s to žít a existovat v mé magické hrůze, poutník mezi prachem a hvězdami v šílené době. (S maskou vojáka)


Kdo tohle viděl a ještě se odvážil říci jediné slovo na obhajobu této války, to nebyl člověk, to musel být někdo horší než zločinec. (S maskou vojáka)


Listoval jsem v knihách, vyznáních a líčeních ze světové války poslední generace a hledal jsem postoj, jak uniknout neodvratnému, jak se dovědět, co mne očekává a jak poznat válku, poznat svoji roli v ní a donutit boj, nebezpečí a smrt, aby se staly součástí mého obrazu světa. Avšak moje čtení zůstalo bez výsledku, jako moje monology, a jako kdysi každý rozhovor zastíněný zármutkem a smíchem. Zhasnul jsem světlo, obléknul si kabát a tiše jsem zavřel dveře, abych nikoho nevzbudil. Noční chlad mi zavál do vlasů. Měsíc skrýval mraky, žádná lucerna neosvětlovala moji cestu a nepotkal jsem ani človíčka. Jako pes bez pána jsem se toulal ulicemi a uličkami. Odevšud proudily vzpomínky na touhy a dobrodružství, zoufalství a blouznění. Vrátil jsem se domů a opět jsem seděl rozjímaje v poklidném kruhu lampy. Přišla půlnoc a já jsem ještě bděl. (S maskou vojáka)


Moje kroužení kolem Boha se stalo putováním kolem smrti a nicoty. Nemohlo to dopadnout jinak. Doufal jsem a nosil své hvězdy, ale svítily jiným směrem. (S maskou vojáka)


Na nás nic nezáleželo, nezáleželo na hladu, mrazu a úplavici, průjmu a omrzlinách, mrzačení a zabíjení, na zničených vesnicích, rozbořených městech, svobodě a míru. Záleželo to přinejmenším na jednotlivých lidech. Mohli jsme bezstarostně umírat. (S maskou vojáka)


Neviděl jsem žádné nepřátele, žádné poražené. Jen cizince, k jejichž duším a myslím nevedla žádná cesta a z jedoucího vlaku jsem nechápal jejich všední život. Jejich štěstí a žal. Nic jsem neudělal a také jsem nad tím nepřemítal. Byl jsem jen slabý, unavený a občas jsem usnul. (S maskou vojáka)


Nic nového se nedělo. Všechno se opakovalo – nebezpečí a umírání, útěk a putování, strach, nouze, naděje a osamění; a roviny a lesy, sluneční žár a mlhu jsem už zažil tak často. Můj život se jako spirála vracel zpět, stále do sejného bodu. Prázdnota a naplnění se střídaly, jako příliv a odliv kdysi u moře. Na začátku a na konci bylo Nic. Nic mělo smysl, ale neměla jej válka, ani mír. (S maskou vojáka)


Smrt jsem důvěrně znal a stala se pro mě obzvláště drahocenným elementem, z kterého jsem vyrostl jako z úrodné půdy. Pracovala pro mě a modelovala mě jako tvárný vosk. Dávala věcem jejich smysl, důležitost a jméno, upevňovala to, co bylo správné, rozptylovala lži a závoje na duši jako plevy a neděsila mne. Neutíkal jsem před ní, přesto jsem nikdy nemiloval život tak žhavě a vroucně, jako tehdy. (S maskou vojáka)


Všechny síly v nitru se zdráhaly vpustit to cizí, to nepřátelské. Budoucnost zůstávala peklem a připravenost na ni nezmírňovala strach a trampoty. Pomáhala mi jen trpělivost a doufání, neboť v zemi nikoho se nevyvíjelo nic pěkného, vznešeného a čistého, na bojištích nepřebýval žádný Bůh, v zákopech umíral i duch. Válce vládla jen smrt. To lepší ve mně muselo zaniknout a pustnutí přinášelo jen zvrhlé plody. Když jsem se jednou vrátil domů, stál před zrcadlem nějaký jiný člověk, změněný, zničený, navždy poznamenaný. Pak jsem nesl jizvu smrti a s mrtvými jsem vedl život strašidla v šeru noci. (S maskou vojáka)


Z Ruska se stala vylidněná, kouřící, hořící, troskami pokrytá poušť a válka za frontou mě sužovala ještě víc, protože postihovala bezbranné. Také já jsem zavinil to zpustošení a všechno to utrpení, které přinášelo lidem, byl jsem vinen jako všichni bezejmenní a obětovaní, jako všichni vojáci. Téměř jsem zapomněl, že existovala ještě něco jiného než válka a útěk. Už jsem nesnil o svém návratu. (S maskou vojáka)


Žil jsem ještě ve svém vlastním světě, v myšlenkách na vesmír, v hledání Boha, fantasknu, snu a grotesce, a také v rozervanosti, strachu v duši a v přívalu otázek jsem byl raději doma než ve vojáckém světě masek. (S maskou vojáka)


Žil jsem v temnotě. Všude se krčila strašidla a strach, zklamání a trvalé utrpení poznamenávaly moje smutné cesty. Pak bylo lepší věřit prchavým snům, než být bezprostředně vydán na pospas nejistotě a pochybám. (S maskou vojáka)


Žil stále dál na mostě mezi nebem a peklem, mezi odchodem a návratem. (S maskou vojáka)


Žili jsme život, jaký skutečně byl. (S maskou vojáka)