Tomáš Klus citáty

česká, 1986

Citáty (104)

Osud je alibi, kterým si omlouvám svoje neschopnosti.


Otázky se časem množí, já pořád žiju, to je boží!


Písmena ve tvém jméně jsou tkána z jemných světel, neboť pomyslím-li na tebe, rozsvítím se a zářím. Chtěl bych horkým dechem kreslit po tvé siluetě, být vycházkovou holí, až dožene tě stáří. A slibuju, že zapíšu se do tanečních hodin. Budu nenápadnou krajkou na tvé plesové róbě. Ať půjdeš kamkoli, já tě doprovodím. Mám takový pocit, že přirosteme k sobě.


Proč ale vychovávat děti, které mají zahynout?


Proč je válka, když koho se zeptám, chce mír?


Proč máš oči v barvě topasu a srdce z kamene? Proč on tě smí držet u pasu a mně pořád říkáš ne?


Proč si města ukusují z polí a mizí kouzla starých míst?


Předstírám štěstí, od rána budím dojem, že netrpím a neprožívám nepokoje, do sebe zavřený dělám, jako že žiju.


Přeju ti sebe na sto let dopředu.


Přes všechny pochyby život je krásný.


Při s Annou nevedu nikdy rád, je chytrá. Lhaly knihy předmanželských rad, je chytrá.


Příliš krásná na to, aby znala opravdový milování. Příliš krásná na to, aby uschla na mých vlhkých dlaních.


Psal jste jí na záda sliby věrnosti a místo podpisu vytkl tři tečky na lýtka. Nadšeně vykládá, jak píšete s lehkostí, že není nic víc, než Vaše povídka.


Rád bych jednou provždy v této věci jasno měl – až vysvětlí se svět, budu tu, abych to viděl?


Samotář, však štědrý na city. Dal by cokoli za milimetr ženy.


Sedl si s ní a chvíli hovořil o tom, že sní namísto, aby žil.


Slib mi, že ti neublížím.


Slyšíte, co pláčou stromy? Matka Země co volá...? Umírá, no a co my? Jen mluvíme dokola.


Smyslem je lehkost bytí, ne strach, kdy tě kdo chytí za nos.


Spustil jsem oči z tabletu a spatřil jak moc je tu krásně. A svět naživo je hezký, i když je deštivo.


Stal jsem se rukojmím plnícího pera.


Stanu se myšlenkou a budu v tobě.


Svírá mý svědomí jak zbraně, když moje třesoucí se dlaně jí bloudí tělem k místům určení.


Štěstí je zbraň pro čtyři dlaně. Zákon zní, raň, než budeš raněn. Láska je přelud, to ze strachu ti srdce buší, že mu dojde vzduch.


Tak by se mi život po tvém boku líbil. Nadechnu se znova, půjdu si tě snít. Já mít svoji ženu, do smrti bych s ní byl.


Tak zase jeden den úzce spjat s realitou, s vůní tvou a touhou, tou, co nejde ovládnout.


To láska k pravdě ze mě udělala lháře. - píseň Trigorin


To ze strachu ti srdce buší, že mu dojde vzduch.


Trápí mě, že mě lidi nechápou a že se držejí svejch kolejí a kolem jako by nic jenom prochází se.


Ty jsi já, jako já tebou jsem, společná je nám planeta Zem.