Tomáš Klus citáty

česká, 1986

Citáty (104)

A když jí víno zbarví tváře, říká ano bez faráře.


A z cizích veršů pak skládám věty, z labutích per peruť pro let mimo světy.


Až nebude nic, co bolelo by. Až dlaně suché se dotknou vody. Budu ti pět minut zpívat o tichu mezi slovy.


Budeš pak mé teplo pod peřinou. A až bude tě víc, tak mojí vinou, povineš ji anebo jeho. A já zahrnu vás něhou.


Být chvíli dítětem, tak vezmu pastelku a namaluju slona, co se vznáší nad lesem.


Být, jenom být a nechat srdce bít.


Celý život v jednom těle musíme si vystačit.


Co tluče srdce, když ruce uchopí zbraň?


Cokoliv si přeješ, napiš na papír. Ať už je to auto, zdraví nebo mír. Nos pak všude s sebou tohle své přání a každý večer si ho přečti před spaním.


Copak nemůže být mezi ženou a mužem přátelství, kde není nikdo nic dlužen? Prostě jen prosté spříznění duší, aniž by kdokoli cokoli tušil.


Dala mi do ruky Haruki Murakamiho a řekla jasně: Přečti si ho! A já ho přečet a pochopil, proč mi to řekla. Ten člověk má pletky s ďáblem a píše jak bůh o tom, že vítr není, že se jen pohybuje vzduch.


Dokud je na co se ptát, nemusím se smrti bát. Ta přijde, až poleví nadšení z toho, že jsme tady na zemi.


Dotýkám se tě společně s tmou, když usínáš pode mnou.


Duše je racek, létá u jezera.


Dva květy, dvě dlaně, dvě písně stokrát obehrané, dvě těla, dvě duše, dvě role jsi měla.


Email i Facebook vymazán, našel jsem totiž zalíbení být mimo síť, ač zatím sám, nikdo tu není.


Hledal jsem v knihách svoji lepší stránku a zvracel svědomí do záchodové mísy.


Chci být dítě, co ví, že zlo na světě není.


Chci z tvých průsvitných dlaní zase pít.


Chtěl bych se malým vozem proletět kolem Mléčné dráhy a spatřit planetu Zem... Z té výšky pak uvidím hory, řeky, lesy, pouště, ale žádné lidi...


Já miluju Havla, Čapka a Kunderu. Jsem vděčný za to, že sáhli po peru.


Já nevěřím, že Bůh není, cítím se sám být jeho součástí.


Jak je možné, že lidé mlčí, když něco žádá řešení? Jak je možné pořád nic nedělat?


Jak pokaždé ptáš se, co na to já. Jak pokaždé mi voláš.


Je matka od dětí a nemá ponětí, že brzy odletí jí. Anebo má, ale je s tím smířená. Žena.


Jedno je vším, všechno je jedním.


Jednotkou doteku je něha.


Jednou štěstí dohoní i ty jezdce na koních, co hledají ho v cizích stájích.


Jsem, tady jsem, a pořád jsem to já.


Jsi bezbřehá řeka, v tvých peřejích tonu bez dechu.