Juli Zeh citáty

Přidat do oblíbených Koupit knihy

německá, 1974

Citáty (48)

„Silueta komínů, vikýřů a antén na druhé straně ulice, v níž září pár světýlek, vypadá skoro jako zaoceánský parník. Za ním rozlévá slunce po nebi červenou barvu, jako by krvácelo z nosu ono, a ne já. Za chvíli svět zakloní hlavu a přitiskne si na krk noc jako chladivý šátek.“

„Sluchátka jí visí kolem krku, kabel se táhne po zemi. Vypadá jako oživlá elektrická hračka, která se pokouší uniknout. Ještě pár kroků, potom se vytrhne šňůra ze zásuvky a ona se odpojí od proudu a strne - probudí se ze sna.“

„Spousta hvězd, které tam nahoře vidíme, poznamená Klára, je už tisíce let vyhaslá, ale jejich světlo se pořád ještě řítí vesmírem. Jo. A až umřeme my, bude se i náš obraz ještě dlouho řítit kosmem a oni nás za tisíc let taky ještě nahoře uvidí. Bezva, tak takhle ještě chvíli ležme a konzervujme se pro budoucnost.“

„Staré stromy se tyčí do výše a jejich temné kmeny vypadají jako tlusté nohy stáda slonů, spodní okraje sloních břich tvoří noční oblohu.“

„Takzvaný osvobozující účinek smíchu se odjakživa chápal mylně Ne tedy: já umřu smíchy, ale mým smíchem umírá všechno ostatní.“

„Tihle mladí lidé po ničem netouží, nemají žádné přesvědčení, o ideálech ani nemluvě, neusilují o konkrétní povolání, nechtějí mít ani politický vliv, ani šťastné manželství, nechtějí mít ani děti, ani domácí zvířata, ani vlast a netouží ani po dobrodružství nebo revoltě, ani po klidu a míru v tradičním duchu. Kromě toho už nechápou zábavu jako hodnotu. Volný čas a pracovní čas jsou stejně namáhavé a liší se především tím, zda se peníze vydělávají, nebo vydávají. Koníčky pro zabíjení času jsou zbytečné, protože čas plyne sám od sebe. Televize je nudná, literární scéna mrtvá a v kinech už léta dávají jen varianty tří čtyř filmů. Diskotéky jsou pro vyznavače hlouposti a špatné muziky a na Šostakoviče se nedá tancovat. Tahle mládež se už přestala zajímat o průmyslově vyráběnou módu, identitu, hrdinské vzory a obrazy nepřítele. Mnohem méně než kterákoli generace před ní tvoří skutečně generaci. Jsou prostě tady, příslušníci přechodného období. Aspoň že už nepochodují. Nebo ještě ne.“

„To co mají spánek a smrt společného, je skutečnost, že pro své hosty mají jen jednolůžkové pokoje. Nikoho nelze vzít s sebou. (Temná energie)“

„Tričko mám černé a víceméně čisté, k tomu jsem si nasadil pokerový výraz obličeje. Jediné, co mám na sobě barevného, je krabička marlborek, která mi vyčuhuje z kapsy kalhot a červeně září, jako bych tam přechovával své srdce.“

„Tvoje slova se roztříští jako moře o skály a stečou zpátky do tebe.“

„Ve vzduchu visí stájový pach univerzity. U Kláry samotné to není tak nápadné, ale čtyři lidi, to už je skoro seminář, třeba o sociálně etických důsledcích kolektivního vstupu do postmateriální společnosti. Právníci naopak nikdy studenti nejsou, od prvního semestru se vzájemně oslovují kolego a jsou vždycky upravení, protože každý den je pro ně příležitostí pro sebeprezentaci.“

„Všechno odchází, všechno se vrací, věčně se otáčí kolo žití. Samoúčel je hnací silou, vůle k moci. Hráčský instinkt.“

„Všichni chtějí vědět, proč se ten pes jmenuje Jacques Chirac. Chtěli jsme ho pojmenovat Giscard d´Estaign, ale nevěděli jsme, jak se to píše.“

„Vypadala tak trochu ztraceně. Všichni jsme vypadali tak trochu ztraceně - jako tažní ptáci, kteří ztratili orientaci a už nevědí, kde je jih.“

„Vypiju kávu, stoupnu si za ni a dívám se jí přes rameno. Zdá se, že jí nevadí, když se na ni dívám. Ignoruje mě, jako by byl tenhle byt pokusná laboratoř a já volně pobíhající opice, která má ve zvyku studovat badatelku podrobněji, než ona ji.“

„Za rohem se vynořil popelářský vůz a pil popelnice na ex.“

„Zapálím si další cigaretu a tentokrát to dělám tak pečlivě, že by to mohla být poslední v mém životě, každý posunek má svou choreografii, od škrtnutí zápalky až k nadechnutí a vydechnutí kouře. Když rituál skončím, cigareta mi hoří mezi rty jako zápalná šňůra a hlava je bomba, která v příštím okamžiku vybuchne.“

„Zdál se mi nějaký hrozný sen a vzápětí si uvědomím, že si nedokážu vzpomenout, co to bylo. Odpovídá to prazvláštnímu humoru, který je jak známo vlastní bohu, že ani ve spánku nedopřeje lidem, aby si odpočinuli od vlastního mozku.“

„Zvuk mých kroků mi proniká do ucha asi s půlvteřinovým zpožděním, jako bych byl obr a pro velkou vzdálenost mezi nohama a ušima musel počítat s časovým posunem.“