František Šmehlík citáty

Přidat do oblíbených Koupit knihy

česká, 1995

Citáty (6)

„Myslím, že kdo nečte klasiku, nikdy nemůže napsat kvalitní knihu.“

„Několik minut se nebavily. Když jely k Haně domů, v taxíku bylo ticho. Až když zastavily na přechodu, po němž přecházel brýlatý muž v nátělníku a s ponožkami v sandálech, Adéla Haně něco pošeptala, a ta propukla v hlasitý smích. Pak něco řekla Hana a Adéla se mlátila do kolen. Minutu v kuse se jenom smály. Když vystupovaly z vozu, byly zase nejlepší kámošky. Taxikář jenom kroutil hlavou. Ženy. Jde je vůbec pochopit? (Temné znamení)“

„Poslouchal jeho urážky, ze kterých necítil nenávist ale jen tupý dětský strach. Nebyl to ten strach dítěte ležícího ve tmě vlastního pokoje a sledujícího pozorně skříň, ve které možná žijí příšery. Byl to strach, kdy vám příšera dýchá do tváře, a vy nevíte, co udělá. (Oběť)“

„Proti své vůli sklopila zrak k jeho klínu. Opakovala, že se tam nemůže podívat, že by tím jenom složila zbraně a bylo by dobojováno, jenomže, cosi jí říkalo, že zbraně už jsou dávno složené a teď se jenom budou sklízet sladké plody bitvy. V životě necítila tak živočišnou touhu, bylo to, jako by jí celé tělo někdo sevřel do svěráku a ona čekala, až konečně tlak povolí. Pohlédla dolů. (Dokonalá pařba)“

„Tma byla nelítostná a do poslední chvíle skrývala tu hrůzu, jako matka schovává znetvořené dítě v lemu sukně před posměšnými pohledy sousedů. (Andyho pán)“

„Všichni přikládáme velkou váhu symbolům nebo spíš symbolickým okolnostem. Pamatujeme si je, i když nemají valný význam a často jsou i nesrovnatelné s tragédií, která se stala ve Vřesině. Přesné datum, kdy jsme vyletěli od zkoušek, počasí, když jsme se dozvěděli o úmrtí milované babičky, která pekla ty nejlepší bábovky na světě, nebo značku auta, kterou měl soused, když přejel našeho prvního psa. Zdeněk nepřikládal těmto věcem váhu. Co pro něj bylo strašné, byly ty výkřiky, to strašné bolestné volání o pomoc ozývající se odevšad kolem. To ho budilo ze spánku každou noc. Ne číslice 5 svítící na zádi tramvaje, ne stromy lemující vřesinské kolejiště. Jen ty výkřiky. A to, že mezi těmi výkřiky nerozeznával Martinův hlas. (Černý pasažér v tramvaji č. 5)“