Catherynne M. Valente citáty

Catherynne M. Valente · pseudonym

americká, 1979

Přidat do oblíbených Koupit knihy

Citáty (4)

„"Když se narodíš," vysvětlovala tiše golemka, "máš odvahu novou a čistou. Jsi tak odvážná, že můžeš dělat cokoli: lozit po schodech, říkat svoje první slůvka, aniž by ses bála, že se ti někdo vysměje, dávat si do pusy všelijaké podivné předměty. Ale jak rosteš, nachytá se ti na odvahu všelijaký nepořádek a nepříjemnosti a špína a strach a vědomí, že se všechno může úplně pokazit, a taky jaké to je, když tě něco bolí. Ještě ani z poloviny nevyrosteš, a tvoje odvaha už se sotva kdy vůbec hne, tak je z toho života celá umouněná. Takže vždycky jednou za čas je potřeba ji pořádně vydrhnout, aby všechny strojky zase pěkně šlapaly, protože jinak už odvážná nikdy nebudeš. Ve tvém světě bohužel není moc podniků, jako je ten náš, které by tyhle služby poskytovaly. Většina lidí proto mívá strojky ušmudlané, a přitom by stačilo plivnout si do dlaní a chvíli leštit a byli by z nich zase paladinové, stateční rytíři, byli by zase sami sobě věrní." (O dívce, která obeplula Čarozem v lodi vlastní výroby)“

„"Tedy... to, předpokládám, znamená, že pokud se budeme chovat jako někdo, kdo by při svých rozličných dobrodružstvích, v nichž figurují šejdíři, kouzelné boty a chuligánství, určitě dorazil do čaroměsta, tak ono si nás najde." September zamrkala. "Takhle to tady chodí?" "Copak ve tvém světě to tak nechodí?" September se na hodnou chvíli zamyslela. Vzpomněla si, jak některé děti tahají jiné děti za vlasy a utahují si z jejich jmen, když se žádný dospělý nedívá, ale když se nějaký dívá, chovají se velice vychovaně, a dospělí je pak opravdu mají za důvěryhodné a hodné. Vzpomněla si, jak se její otec choval jako voják, přísně a řadově a spořádaně – a jak si pro něj pak vážně přišla armáda. Vzpomněla si, jak se její máma vždycky tváří, že je silná a šťastná, a to i když je smutná, takže jí nikdo nikdy nenabídne, že jí pomůže nebo že navaří guláš nebo že September odpoledne pohlídá nebo že přijde na čaj a zahrát si žolíky. A vzpomněla si, jak se sama chovala jako dítě z příběhu o Čarozemi, které je nespokojené a věčně si stěžuje, a jak pro ni nakonec opravdu Zelený vítr přišel. (O dívce, která obeplula Čarozem v lodi vlastní výroby)“

„Ani bych o tom neuvažoval, kdybych byl tebou. Ale zase, kdybych byl tebou, nebyl bych mnou, a kdybych nebyl mnou, nemohl bych ti tu teď radit, a pokud bych ti nemohl radit, dělala by sis stejně, co bys chtěla, takže klidně můžeš udělat, co chceš, a aspoň už to budeme mít odbyté. (O dívce, která obeplula Čarozem v lodi vlastní výroby)“

„Každé dítě ví, jak vypadá čarodějnice. Bradavice jsou důležité, to ani, i zahnutý nos a podlý úsměv. Ale teprve klobouk je skutečná záruka: špičatý a černý a s širokou krempou. Spousty lidí mají bradavice a zahnutý nos a podlý úsměv, a čarodějnice to přitom nejsou. Klobouky všechno mění. September to věděla v samém nitru své duše, tak jako věděla, že se jmenuje September a že máma ji stejně má ráda, i když jí ani nezmávala na rozloučenou. Jelikož jednoho dne si její táta nasadil čapku, na které byly nějaké zlaté věci, a najednou už to nebyl její táta. Byl voják a odešel. Klobouky jsou mocné. Klobouky dokáží z člověka udělat někoho jiného. (O dívce, která obeplula Čarozem v lodi vlastní výroby)“