Věroslav Mertl

Přidat do oblíbených Koupit knihy

česká, 1929 - 2013

Populární knihy

/ všech 20 knih
Kruhy pod očima: Deníky, eseje 1950–1993
Kruhy pod očima: Deníky, eseje 1950–1993
Kruhy pod očima: Druhá kniha deníků, esejů a rozhovorů (1994-2004)
Kruhy pod očima: Druhá kniha deníků, esejů a rozhovorů (1994-2004)
Hřbitov snů
Hřbitov snů
Kruhy pod očima: Třetí kniha deníků, esejů a rozhovorů (2004-2012)
Kruhy pod očima: Třetí kniha deníků, esejů a rozhovorů (2004-2012)

Nové komentáře u autorových knih

Kruhy pod očima: Deníky, eseje 1950–1993 Kruhy pod očima: Deníky, eseje 1950–1993

„Škoda, že pan Věroslav Mertl už není mezi námi. Strašně rád bych mu stisknul obě ruce. Potkal jsem ho tady skrze jeho deníkové záznamy, které si vedl od roku 1952 do roku 1993, v nichž se jednou zcela změnil režim, jednou došlo k velkému uvolnění a dvakrát se přiškrtilo, co se dalo. A on, zůstav věrný své křesťanské (lidské i autorsko-spisovatelské) pozici, sám pro sebe zaznamenával myšlenky a komentoval – tu dění v literatuře, tu dojmy z „umírání“ venkova, tu krásu přírody, tu zhůvěřilost a absurdnost oslav výročí osvobození Rudou armádou na českobudějovickém náměstí, na kterém bydlel…a je to tedy kronika našich životů, jsou to hlubinné sondy do podstaty českého národa a jeho osudu. Hlubinnost je tu ohromující a já jsem zasažen. Pronikavost myšlenek, postřehů, formulací, neodolatelná krása jazyka – člověk přečte dva zápisy a musí se zamýšlet, vést s Mertlem dialog, třeba i polemizovat, nebo zkoušet se vzpamatovat z úžasu, že je možné takto výstižně něco pojmenovat. Ačkoliv tady v Databáziknih není zatím jediný záznam, a já tak činím prvovýstup, DOPORUČUJI vším, co mám! Zážitek téměř iniciační, srovnatelný se Zábranovými Deníky či eseji Milana Šimečky (pokud jde zejména o pojmenování bezčasí normalizace). U Mertla je jedinečná kombinace pokory, jemnocitu, obrazovosti, pronikavosti a myšlenkové kompaktnosti. Dokáže se dotýkat zcela obyčejných věcí, pojmenovávat je lapidárně, stejně jako psát o zcela nevyslovitelných jevech v nás i kolem nás. Ze zápisků vyplývá, jak těžce se vyrovnával s všeprostupujícím socialistickým marasmem. A i když si dokázal najít své radosti (všechny se nějak týkaly transcendentna), a choval neustále naději, že se to jednou změní, utápěl se v permanentních pochybách o sobě. Eskalovalo to, když nepodepsal Chartu 77. „Události kolem Charty mě natolik zneklidňují, až se sama sebe děsím, přesněji svého ducha, který v rozhodné chvíli selhal a třepetá se úzkostí jak suchý list na větvi staré švestky. Co zachraňuji svým mlčením?“ To je řekl bych příznačné i pro jeho pozici v literatuře, protože přeci nelze říci, že nepodepsáním Charty byl nestatečný nebo zbabělý. Ne všichni mohli (a měli) být disidenty, někdo musel hájit i tzv. středovou pozici (mezi oficiální a paralelní kulturou), což je jedno z velkých Mertlových témat. Byl vlastně oficiálně vydávaný spisovatel (díky příslušnosti k Čs. straně lidové, kde pracoval jako tajemník), ale přesto jen okrajově a regionálně, a zároveň vnášel do literatury křesťanský pohled na svět, doteky neuchopitelna a stal se přímým pokračovatelem Jana Čepa. V roce 1979 píše: „Středová pozice se přes všechny současné obtíže a nástrahy snaží uhájit svou existenci mezi oběma krajnostmi, na něž si v Čechách tak potrpíme, což je úkol velice složitý, snadno napadnutelný, nicméně neméně zajímavý, protože jde o tvorbu hodnot, posuzovaných z obou protikladných ramen většinou s nesmírnou podezíravostí a nelibostí. Ti oficiální jí závidí její nadhled, a z něho pramenící vědomí určité integrity, to dole ji zase podezírají tu z dvojakosti, tu z nerozhodnosti a nedostatku rigorismu.“ Jako představitele v ní vidí uprostřed 70. let skladatele (Eben, Kopelent, Klusák), spisovatele (Körner, Suchý, Seifert, Holan, Skácel, Mucha), režiséry (Schorm, Zeman, Vláčil, Chytilová), herce (Tomášová, Lukavský, Vyskočil) nebo malíře (Zrzavý, Šerých), ale určitě sebe, jakkoliv to takto naplno neřekne. To podle mne je skvělá společnost a myslím, že do ní patří právem. Zůstat ve středu, tak jak v něm stabilně stál Mertl, byť jako „osamělý běžec“, je podle mne druh hrdinství. Celkově jsou zápisky prodchnuté smutkem, a rozjasní se až na konci – i když se vztyčeným prstem. Je neuvěřitelné, jak pregnantně už v roce 1990 odhaduje: „Morální krize, která začíná zasahovat nejširší vrstvy, vytváří zcela nový druh napětí, z něhož si lidé budou hledat ventil buď v demonstracích, stávkách nebo v nové vlně rezignace,“ nebo v roce 1992 „Bude ještě dlouho trvat, než pochopíme smysl svobody“ A jako by mluvil o dnešku (také 1992) a nabádá k pevnosti: „Vzdorovat zlu ve svobodě je mnohem obtížnější než v totalitě, kde zlo bylo inaugurované na zcela viditelný trůn moci. Teď má však všechno stejnou šanci – dobro i zlo, takže vzdorující křik spravedlivých zaniká v křiku všech. Je jediné východisko: stát pevně uprostřed všednodennosti a konečně dělat, co dělat musíme a můžeme, a to je vše.“ Zkrátka už dlouho jsem se nesetkal s tak intenzivní knihou, která by mne svojí autenticitou až ochromila a zacloumala mnou. Nedalo mi to a celých 13 hustě popsaných stran Mertlových myšlenek jsem si musel vlastnoručně přepsat, a děkovat, že jsem se s ním alespoň takto na dálku mohl potkat. V zápisu z 10. 11. 1988 píše: „Psaní? Nic jiného než poselství v láhvi vržené do moře. Objeví je někdo?“ A já přes břeh času odpovídám: „Mistře, hlásím, že jsem Vaši láhev vylovil a už jen kvůli mně to mělo smysl psát! Díky za všechno!““... celý text
— Apo73

Stín blaženosti Stín blaženosti

„Věroslav Mertl je pozoruhodný literární úkaz. Souhlasím velmi s hodnocením, že je pokračovatelem Jana Čepa, zároveň nesouhlasím s tím, že nedosahuje jeho výšek. Zaprvé se to nedá poměřovat a za druhé Mertlova prvotina je neotřelým způsobem čistá. Je to soubor krátkých povídek, resp. malých zastavení v různých životních situacích, které vypadají obyčejně, ale pro jednající osoby jsou vždy v něčem hraniční: muž se vrací po deseti letech z vězení a neví, strašně se bojí, jestli bude moci ještě se eroticky dotknout své ženy; dědeček (vdovec) hlídá vnoučka a vidí, jak si s ním nerozumí a pak přijde kloučkova maminka a jejich vzájemné samoty se ještě prohloubí; muž absolvuje vesnický pohřeb a zjišťuje, že skoro nikdo se za zemřelého není schopen postavit a odpustit mu; starý muž se těsně před smrtí snaží najít způsob, jak říct své ženě, že před 50 lety jí byl nevěrný, aby do smrti neodcházel obtěžkán tímto celoživotním tajemstvím apod. Nechci tady prozrazovat všechny tyto situace, ale jedno mají společné: jsou zdánlivě jednoduché a přitom velmi těžké. Co ale musím opravdu obdivovat, je nádherný jazyk, který je květnatý, ale ne barvotiskově kroucený. Je to bohatý jazyk. Je rozkoš číst, jak je možné některé stavy popsat a vyjádřit. (Níže vybírám pár citátů pro ilustraci.) Je to kultivovaná radost. Mertlova prvotina je velmi křehká. Situace jsou křehké, jazyk je křehký a vše, co se tam děje, jsou prchavé okamžiky, bubliny nebo pavoučí sítě, kterých se člověk bojí dotknout, aby nepraskly. Jsou to intenzivní prožitky, nejednoznačné, které člověk musí číst a dávkovat postupně - knihu podle mě nejde přečíst najednou. Myslím, že tohle je skutečná literatura. Myslím, že pan Mertl je nedoceněný a málo známý autor, chystám si určitě najít od něj něco dalšího. A všem doporučuji. Několik náhodně vybraných citátů pro ilustraci: "Vstal, popošel znovu k oknu, ale jeho pohyby i pohled byl pustý, jako by se vracel do ztraceného domu svého dětství".... "Slova zanikala v hlomození, objevovala se jako vypálená neřestná znamení na dřevě křížů, plavala jako zkalená kola pěny a padala ke dnu, k neuzvednutí těžká." "Chtělo se mu vysvětlovat, strhávat boláky, ukazovat ty průvanovité chodby v srdci, jimiž teče tma, ale mlčel, neboť cítil, že už teď není schopen rozlišit, co je ztraceno navždy, co jen načas a co přetrvá." "Vešel jsem do domu mrtvého, který zůstal dokořán a procházeje světnicemi, zdálo se mi, že že je ještě opravdu cosi nedopovězeného v tomto domě. V knihovně stály v pokojném sousedství svazky Aristotelovy, Hegelovy, Nietzcheho a sv. Augustina, jako by tento svět nebyl plodem jejich bolestného neklidu. Rozhlédl jsem se, pohlédl do otevřeného okna a tiše zašeptal: "Odpusť mu, Pane!" "Jejich zimní měsíce: od okna ke kamnům a zpět. Ale teprve když je člověku pětasedmdesát, či třiaosmdesát, vidí, že se vlastně belhá pustinou, jejíž okraje jako ve vidění připomínají zelené pahorky (pahorky jako padětství) a dohánějí k podivnému zmatení. .. Někteří pomřeli, jiní zapomněli, sourozence odřízly dálky a děti - - - ? Co je to vlastně za lidi, ty naše děti?" "Zbývá poslední touha; pomalu odtud odcházet, ale tak, aby to ztrácené bylo důstojné, jako když poslední čáp mizí ve fičivých dálkách." "Kdo zvedl v té mrazné noci oči vzhůru k nebesům, spatřil pár létavic, jak se vrací dlouhým, zanikajícím obloukem k zemi." "Zahleděla se do modravého plamene plynového hořáku a zdálo se jí, že je to jediný oheň, který ze všeho zbyl."“... celý text
— Apo73

Dům mezi větrem a řekou Dům mezi větrem a řekou

„Mně to přišlo hodně depresivní a ne-lidské. Jako jo, beru, že autor si chtěl zavzpomínat, ale spousta situací je podána podle mne zbytečně černě a navíc jim chybí - jak to říct - pochopení pro člověka. Tohle je přesně ten typ humanistické prózy, kde je člověk až na posledním místě. Tedy skutečný, obyčejný člověk, se všemi jeho klady i zápory, jak je tomu u každého z nás. Ačkoliv se sem tam text otře o víru, o Bohu zde není ani slovo, přitom na vesnicích lidé chodí a chodili i za komunistů do kostela běžně. Chybí té knize láska - je sice vidět, že autor měl rád tatínka, ale už ne lidi z té vesnice, hlavní postava nemá ráda svou ženu, vytváří zbytečné provokace. Prostě mi u té knihy chyběl empatičtější vhled a popisy postav a situací, a také nějaké to pozitivno či naděje.“... celý text
— honajz

Přemítání o věcech vezdejších Přemítání o věcech vezdejších

„Chápu autora, co svými fejetony chtěl předat - nějaké ty moudré myšlenky o životě, něco vzpomínání, nějaké ty historky, které zažil. Taková ta humanistická, akademická klasika, jakou většinou produkují pražští intelektuálové. Nemyslím to nějak zle - někdo radši vdolky, jiný holky. Mně osobně chybí ve fejetonech nějaký osobní postoj, zaujetí. Navíc jsou to často popisy chladné, bez účasti a empatie k druhým lidem, o nichž se tu mluví mnohokrát spíše pejorativně, kdy autor dává asi nechtěně najevo svou jistou nadřazenost.“... celý text
— honajz

Letokruhy Letokruhy

„Moje srdeční záležitost. Vlastně spíše vedlejší a nejméně známá, ale přitom ve své koncentrovanosti asi vůbec nejlepší knížka Věroslava Mertla. Jihočeská literatura v tom nejlepším slova smyslu, kde se krajina a její roční cyklus volně prolíná s charakterem úvah a vstupuje do těch nejniternějších pocitů a duchovních prožitků. Slovem i obrazem.“... celý text
— witiko

Přejít na knížky autora