Tomáš Petrásek

česká, 1984

Přidat do oblíbených Koupit knihy

Nová kniha

Azhareida - Bitva o Gelidor

Azhareida - Bitva o Gelidor - Tomáš Petrásek

Končí jedenatřicáté století a pro kolonisty z hvězdné soustavy Efesuma je Země jen zpola zapomenutou vzpomínkou. Hlad po surovinách přivádí potomky pozemšťanů i... detail knihy

Populární knihy

Azhareida - Bitva o Gelidor
Azhareida - Bitva o Gelidor
Vzdálené světy I
Vzdálené světy I
Poslední hlídka
Poslední hlídka
Vzdálené světy II
Vzdálené světy II

Nové komentáře u autorových knih

Azhareida - Bitva o Gelidor Azhareida - Bitva o Gelidor

„Čeky má pravdu ale stejně to bylo skvělé čtení a každý kdo má rád scifi si to určitě užije :)“
— robinoza

Poslední hlídka Poslední hlídka

„Tohle je hodně dobrá věc. Za prvé je příběh zajímavý, dobře napsaný a unikátní nejen v kontextu české literatury. Takovouhle věc jsem ještě nečetl, a to je super. Za druhé je to příběh také velice lidský a ačkoliv vyprávění spěje k neodvratnému zániku, nemá člověk pocit zmaru a tragédie. I po letech na tuhle věc rád vzpomínám a považuji ji za práci, která rozšiřuje obor.“... celý text
— Čeky

Azhareida - Bitva o Gelidor Azhareida - Bitva o Gelidor

„Jedním slovem? Bezradnost. Lidstvo je postaveno před nejvýznamnější objev v historii, chvíli trapně postává a pak se raději dívá jinam. Hrdinové jsou postaveni před zásadní životní výzvy a nějak jimi plus mínus proklouznou, dále to nebudeme rozebírat. Autor si připravil sérii obehraných karet klasických prvků, a pak ji odehrál, technicky správně, ale bez zájmu, jiskry a invence. Kniha není vyloženě špatná, ale není ani dobrá; nepřináší nic nového a i klasická klišé podává hrubě a neučesaně. Tak předně podtitul knihy je Bitva o Gelidor, ale k žádné bitvě o Gelidor v knize nedojde. Hlavní titul je Azhareida – azhar je podivnou přesmyčkou vzniklé pojmenování pro mimozemské bytosti, které se v knize několikrát skutečně objeví. Kdyby v knize nebyly, příběh by se mohl odehrát víceméně stejně. Moc se o nich nedovíme, jen že jejich biologie je na bázi čpavku. Platí nepsaná zásada, že každý autor sci-fi musí v životě napsat alespoň jeden příběh o čpavkovém životě a ono se to nabízí, chemolitotrofní organismy mají nám tu nejvzdálenější fyziologii, jakou na Zemi najdeme. Na obálce vidíme kosmonauty na cizí planetě. První z nich si prohlíží utrženou paži nějakého tvora, zjevně nepozemského. Ta paže je velmi dlouhá a zakončena drápy. Dlouhá paže = silný úder. Takže vidíme zbraň schopnou ohrozit lidský život. Všichni kosmonauté mají shodné skafandry, ale ti v pozadí míří zbraněmi na toho v popředí, což naznačuje nesvornost, resp. nezjevnou opozici, schopnou použít výhrůžku smrtící silou. Takže máme temnou planetu, mimozemšťana schopného zabíjet lidi a lidi schopné zabíjet jiné lidi. Potrvá 330 stran, než se k tomuto obrazu a k této informaci dopracujeme. Jinak řečeno, polovina knihy je expozice, naštěstí zápletka mnoho místa nepotřebuje a vyvrcholení se vleze na pár stránek. Ještě dalších skoro třicet stran ale potrvá, než se čtenář dozví docela podstatnou informaci: ačkoli se píše 31. století po Kristu a nacházíme se 50 ly od Země, tak lidstvo ještě nepotkalo žádný mimozemský život. A to si myslím, že dost mění úhel pohledu, s nímž čtenář k příběhu přistupuje, a to si myslím, že mělo být zmíněno mnohem dříve. Chování postav ale taková drobnost nijak neovlivní. První skuteční emzáci, nebo padesáti, všechno jedno. Hrdiny napadne, že takhle vyspělé organismy budou potřebovat i méně vyspělé na nižších příčkách ekosystému, ale ani je nenapadne, že by se zde mohly vyskytovat také bytosti na vyšších příčkách. Jakmile je konečně odbyta expozice, nastupuje přepis filmu Avatar, naštěstí bez love story obšlehnuté z Pocahontas. Jakmile malá vojenská jednotka plus dva hlavní hrdinové spadnou do tunelů vedoucích k hnízdu azharů, načež začnou vojáci odpadávat, ale hrdinové se stále nějakým zázrakem drží, je jasné, že musí dojít na blízké setkání třetího druhu. A tady autor překvapil, když se po nekonečných nudných popisech bojů v jeskyních konečně dostane člověk a azhar tváří v tvář na krátkou vzdálenost a čtenář je napjat, jakým způsobem spolu začnou komunikovat tak hrdinové prostě azhara zastřelí a jdou dál. To jsem věru nečekal. Avatar pokračuje, ale hrdinové se jej již neúčastní. V knize jsou totiž dvě hlavní příběhové linie, pátrání po emzácích a vyšetřování vraždy. Nelze však říct, že by se prolínaly. V jednu chvíli je na talíři jedna, v další druhá a předěl mezi nimi je poměrně ostrý. Vlastně by se dala každá linie vyprávět zvlášť z pohledu jiné osoby a byly by z toho dva příběhy, které se občas potkávají. Detektivní linie je také bídná. Pakliže se na straně 48 dozvím, že všechny firemní skafandry mají pevně zabudovaný radiomaják a tudíž není možné, že by venku byl někdo bez záznamu na lokátoru a na straně 92 si zase hrdina všimne, že jistá postava má v bejváku vystaven vlastní osobní na míru ušitý republikový skafandr, jediný takový na celé planetě, tak nevím, proč musím čekat ještě 600 stran, než to dojde i hrdinům. No a pak už to teda nějak skončilo, po rozvláčném závěru následuje epilog, který ukazuje, že hrdinové jsou pořád stejně bezradní, prázdní, ploší, nudní a zbyteční, jako byli na začátku. Oceňuji, že od „tato zbraň selže jen ve 3 % případů“ k „zbraň selhala“ to trvalo jenom 335 stran. Vtip s dorůstáním pektenitů je super, ale bohužel, je jediný takový v celé knize. Nebo druhý, pokud beru i zjištění, že azherská končetina má dva drápy, kdežto cepín jen jeden špičák. Ale takhle promyšlená by měla být většina prvků v knize. Scéna se znásilněním a mučením je správně slizká a odporná, ale kdyby tu nebyla, příběh by si toho nevšiml a ani hrdinové nevypadají, že by je to nějak ovlivnilo. Zaujaly mne „imenzní mikroskopy," napřed jsem si myslel, že mají být "imerzní", ale autor opakuje imenzní, takže to asi bude nějaký druh mikroskopu, který mi google nedohledal. Zajímavé je retro, v tisíc let vzdálené budoucnosti si ředitel zakládá na dokonalém obleku a jeho sekretářka na pouzdrové sukni. V chodbách zatím poblikávají zářivky. Vojenská technika také odpovídá projektům současným a žádná překvapení se nekonají. Respektive, tam, kde by voják roku 2024 použil drony, tam se v roce 3092 musí lopotit pěchota. Vojáci jsou ozbrojeni puškou i samopalem současně. To se musí docela pronést. Občas hapruje časová souslednost („sledoval jsem vás celou noc“ × „osobně velel komandu“), občas redaktorovi utekl anglicismus („anekdotická evidence“) Z nějakého důvodu jsou kosmická tělesa přejmenována. Hvězdu 47 Ursae Majoris dnes známe jako Chalawan, ale v románu se jí říká Efesuma. Exoplanetu Taphao Thong autor přejmenoval na Lykaon, Taphao Kaew zase na Argos. Happy end se vlastně nekoná, bezradní hrdinové mohou jen sledovat, jak se situace mění v další fázi totalitarismu a čtenář se ptá: Máte se vy dva vůbec rádi? Naučili jste se něco? Změnil vás ten prožitek nějak? Budete něco dělat? Kdo jsou vlastně ti azherové a jak žijí? Dozvíme se o nich něco? A především: Jak zareagovalo ostatní lidstvo na tento objev?“... celý text
— Čeky

Azhareida - Bitva o Gelidor Azhareida - Bitva o Gelidor

„Kniha mi svou atmosférou připomněla space operu Algor. Ale četla se velmi dobře a vůbec mi nevadilo těch 700 stran a už vůbec ne ta všudypřítomná rozvláčnost.“... celý text
— dpxcz

Azhareida - Bitva o Gelidor Azhareida - Bitva o Gelidor

„Nevím, jak vy, ale když vidím obří knihu, hodně se odhodlávám, abych se do ní pustil. Jak to tak ale bývá, často je to jen pocit a jakmile se začtete, pak nemůžete jinak než číst dál. Azhareida je proto vzorový příklad. Kniha silná jak Tlustá Berta – německé obří dělo. 700 stran jsem mnohdy nevěděl, jak už držet, abych si nevykroutil ruce. Autor tu ale rozjíždí v první třetině knihy hodně technické sci-fi. Je znát, že je vědec, protože tu hodně pěkně popisuje měsíc Megan, na kterém se děj odehrává. Hodně technicky, odborně a mnohdy i dost rozvláčně. Ano. Kniha má 700 stran a často to tu bude o popisech, které občas nebraly konce. Po nějakém čase se ale z knihy stane tak trošku akční béčko po vzoru Roberta Fabiana. Pořád ale hodně na vysoké úrovni, že si nebudete moci oddechnout. Obě tyto strany autor zvládá na výbornou. Jen je tu zase ta rozvláčnost, která je opravdu epických rozměrů a je třeba se na to připravit. Nakonec ale budete po zásluze odměněni, protože posledních sto stran je naprosto geniálních a dočkáte se nejednoho překvapení. Za mě tedy super zážitek a kdyby bylo pokračování, určitě bych do něj šel.“... celý text
— Malarkey

Přejít na knížky autora