Olga Wawracz
česká, 2024
Nová kniha
Komunitní rozměr - Olga Wawracz
Jestli je ještě šance předat někomu planetu k záchraně, než ji se sebou lidstvo zničí, tak současné nejmladší generaci, ke které Olga Wawracz patří. Naděje v je... detail knihy
Nové komentáře u autorových knih
Komunitní rozměr
„Zdařilý debut vydaný v krásně vypravené edici Mlat. Název sbírky, text na záložce a medailonek autorky ve mně vyvolaly – při zmínkách o autorčině environmentálním aktivismu, důrazu na komunitu, sociálno atp. – poněkud odlišná očekávání, než jaký byl pak převládající dojem z četby. Sbírka Olgy Wawracz je totiž, alespoň jak ji čtu, mnohem více intimní než komunitní, je mnohem více ponořená do sebe a do vztahů k nejbližším než široce společensky angažovaná. I takové texty tam sice jsou (např. můj svetr znamená víc než tvůj), ale je jich jasná menšina. Svým způsobem asi je svědectvím o světě současné nejmladší generace, kam řadí autorku záložka knihy, ale je to svědectví niterné, záznam osobních tuh, selhání, zmatků, nejistot atp. Výrazivo sice leckdy může upomínat na poezii angažovanou, ale číst ji jako takovou by bylo šlápnutím vedle, do pasti, a míjelo by se to s její podstatou. Dobře to dokládá třeba následující báseň:
promlčené ztrátě se dnes říká
bytové parfémy
to co nás vystěhovalo
je veřejná zakázka
jeden na druhého
povinná soutěž
bez možnosti výhry
to co nás rozděluje
nedělá chyby
pod nánosem sádry
a advertising potřeb v databázi pocitů
propůjčený azyl v ohrazené občině
vrháme stín na hobbymarket
Jedním ze silných, ba emblematických témat sbírky je pro mě přechodnost, prozatímnost, nestálost – život v (nechtěném) pohybu, dynamika nejistoty. I to koneckonců poněkud kontrastuje s oním komunitním rozměrem z jejího titulu, chápeme-li komunitu jako cosi stálejšího, jako kotviště, pevný základ. S onou prozatímností se často pojí i pocity povrchnosti a odcizenosti, falešnosti či nepravdivosti takového bytí/trvání. Nejpůsobivější texty jsou ty, kde dramatičnost plynoucí z výše uvedených zdrojů (a je lhostejno, zda jsou jejich inspirací v básnířčině reálném životě partnerské a rodinné vztahy, neuspokojivé bydlení a nutnost stěhování, anebo třeba jakási vnitřní tenze, neklid) vystupuje na povrch co nejostřeji a nejpádněji. Výrazově velmi šťastné jsou v tomto ohledu kratší a rytmizovanější básně tištěné kurzívou na začátku každého z nepojmenovaných oddílů knihy. Ty jsou veskrze skvělé. Ale i v oddílech samotných, zvláště v první půlce druhého (chodí Pešek mezi námi; po bývalé nájemnici; hromadím se tu od pondělí; potřebuju klid na partii s počítačem; pane nejsme hodni abys přišel k nám) a ve třetím (nadnárodní krize prosakuje městem; poznáš to až to přijde), je řada zdařilých textů, z nichž některé dokonce rafinovaně pracují se sporadickým rýmem. Dva si dovolím uvést na ukázku:
vytahat z bordelu něco málo
snad jako sežvýkanou koaliční smlouvu
něco podobného rozloučení se mi zdálo
skoros mi jednou rozuměl
naštěstí ale nepoznáš padělek
stihla jsem odlepit etikety
spor je nám benzák a amfetamin
a lítost až upíjí z věty
***
kope to každého jinak
dojezdy
vlakem
ty v prokletých ránech
mlčíš už na třetí věžák
já
nemůžu přestat
začínat brečet“... celý text
— V_M
