Nikolaj Kănčev
bulharská, 1936 - 2007
Nové komentáře u autorových knih
Změna zraku
„Na tento pozoruhodný básnický výbor jsem narazil nedávno v antikvariátě ve svém rodišti, kde bych tuto raritku (pouze 750 výtisků a přidat autora i sbírku sem na Databázi jsem musel sám) od bulharského autora, o němž se na Wikipedii dozvíte jen v bulharštině, francouzštině a nizozemštině, spíše nečekal.
Jsou to básně prazvláštní, značně hermetické a vzpírající se plynulé četbě i porozumění. Zjednodušeně řečeno takový bulharský Holan, ale ještě enigmatičtější, „nelidštější“, topornější. (Pro svou jazykovou nekompetenci i nesnadnou dostupnost nedovedu srovnat české znění básní s bulharskými originály, ale intuice mi napovídá, že za výše uvedené charakteristiky snad na některých místech může nešťastný překlad – ten mi totiž místy připadá nedotažený, málem jako podstročnik, a rovněž poněkud trnitý, nepěstěný, nevycizelovaný – a nedostatečná redakce. Ale třeba to tak má být a já jen Janě Markově a Vlastimilu Maršíčkovi zbytečně křivdím.)
Kănčev těží z přepestrých zdrojů obraznosti i slovní zásoby, jeho básně jsou ohledáváním a testováním hranic jazykové a poetické sémantiky. Často vytváří jakési pseudomeditace a pseudoaforismy, jejichž paradoxnost a absurdita je podle mě nebývalá a dosti unikátní. Snad nikdy totiž nenaplní logické čtenářské očekávání, je nepředvídatelný až „destruktivní“ (v tomto je jaksi – opožděně, či návazně – temně avantgardní), pokud jde o myšlenkovou a obrazovou linearitu, koherenci a mnohdy i elementární básnickou sdělnost. A to nemyslím nutně kriticky, byť mi v řadě případů bylo líto, že to prostě „nenapsal jinak“, tj. uchopitelněji a pro širší upotřebení. Díky tomu je však jeho tvorba výrazem mocné kreativity, a jelikož překvapuje svou nesamozřejmostí a nepoddajností, láká k opětovnému čtení a promýšlení.
Modré slunečnice
Dokonce ani východ slunce nemůže
otevřít oči slepci, když upíná zrak
do slepé ulice a vidět chce své slunce.
To příslovečné mlčení všech lidských slov.
Už krvácejí chladné dásně obzoru.
Já usmívám se vzdálenějším obrysům
a vlny patrnosti se mi zjevují:
co vidím okem, ztrácí se hned jako tvar...
Měsíce jsou spíše modré slunečnice.
Jako nejzajímavější texty jsem si zatrhl Smutné srovnání, Dokud je třeba, Náhle, Nedá se říci…, Čas, Kámen, Kudy kam, Řvoucí ryba, Budoucnost, Prostota, Starý učitel a již citované Modré slunečnice. Přičemž tedy název, aby té nesamozřejmosti nebylo málo, je zpravidla s „obsahem“ dané básně spojen asi tolik, co jednotlivé verše či dvojverší nezřídka mezi sebou. Vůbec se zdá, jako by Kănčevova tvorba byla bohatou a svým způsobem hlubokou studnicí jednotlivých veršů-citátů (tedy oněch pseudoaforismů, jak jsem to nazval výše), jež by se osamostatnělé nádherně a plodně uplatnily i jinde a žily dál vlastní život v nových kontextech. A vlastně i to je na Kănčevově básnictví sympatické a cenné.
Dokud je třeba
Být pro lásku, pro lásku beze slov.
Být pro krásu, pro krásu bez oděvu.
Být pro čisto, pro čisto bez humoru
a pro smích, ale pro smích bez lidí.
Být pro lásku, pro lásku bez zkušeností.
Být pro krásu, pro krásu bez útoku.
Být pro čisto, pro čisto bez kapek
a pro déšť, ale pro déšť bez havranů.
Být pro lásku, jen ale pro lásku! Tak klidně:
od sebe klidně odtrhni tři mračna.“... celý text
— V_M
