1. Domů
2. Autoři
3. Emmy Laybourne
4. O autorovi

• O autorovi
• Knihy 3
• Bazar 4
• Životopis
• Citáty 6
• Diskuze 1

Populární knihy

Nové komentáře u knih Emmy Laybourne

Monument 14

„Samotný námět je úžasný a musel se psát snad sám. No uznejte, banda dětí, supermarket, venku apokalypsa... nádhera. Bohužel, autorka tomu moc nedala. Příběhu chybí výrazné charaktery a ději jiskra. Celé to pak působí jako vesměs o ničem, jen děcka co se flákaj po marketu a nějaká akce minimální. Když si vezmete, že venku šílí lidé pod vlivem chemikálie, je absorudní, že zrovna supermarket vezme útokem jen jeden člověk z celého města. Ne, tomu tedy nevěřím. A tomu zotavení z puchýřů z té chemikálie už vůbec ne. Dále nevěřím Deanovi, hlavní postavě, že je to kluk. Bohužel, tenhle nedostatek vnímám v dost knihách psaných ženami z pohledu pubertálního kluka. Abych ale jen nekritizovala... Námět je rozhodně dobrý a pokud hledáte něco na odpočinek s kapkou napětí, je to ideál. Vy s mladšími sourozenci se pobavíte nad náladami drobotiny, které jsou naprosto přesné a ne jednou jsem měla chuť jednoho mrňouse proplesknout nebo někam zavřít. A také konec je dobrý. Autorčina snaha o napětí se probudila a ti kteří byli knihou nadšení více, berou druhý díl útokem. Já se ještě rozmyslím. Oficiální anotace Čtrnáct dětí. Jeden supermarket. A milion věcí, které nabraly špatný směr. V akcí nabitém debutovém románu Emmy Laybourneové se stal supermarket útočištěm pro čtrnáct dětí – šest středoškoláků (oblíbených i neoblíbených), dva osmáky (z nichž jeden je technický génius) a šest malých dětí. Zní to jako velká zábava, když si můžou dělat, co chtějí, ale ne v případě, že venku zuří jedna katastrofa za druhou, počínaje monstrózním krupobitím a konče použitím chemických zbraní, které svět – jak ho znají – vedou do záhuby. A jediné, na co děti myslí, je věta: Uvidím ještě někdy své rodiče?“... celý text
— Lorrainee

---

Monument 14

„Hlavní hrdina, šestnáctiletý Dean, zůstal v obchodě společně se svým bratrem Alexem, vysněnou dívkou Astrid, frajírky Jakem a Braydenem, které nemá rád a oni jeho, a asi s šesti malými dětmi. Když odchází řidička autobusu, která je dostala dovnitř do bezpečí supermarketu, a děti zůstávají samy a musí čelit apokalypse sami, vzniká skvělá zápletka, která odhaluje charaktery všech lidí uvězněných uvnitř a nutí čtenáře přemýšlet nad tím, jak by se zachoval on sám a jak by s tím poradil. Když jsem začala číst, ani jsem nevěděla, co od knihy čekat. Trochu jsem se bála, že to bude dětinské a nebude mě to bavit, nebo že to bude zvláštní, když je hlavní hrdina kluk a autorka žena. Ale když jsem se začetla, nemohla jsem se odtrhnout. Styl psaní je příjemný, opravdu hodně čtivý. Kniha rychle plyne a je v ní správná dávka napětí a akce, která nutí čtenáře obracet stránku za stránkou. Námět je zajímavý a řekla bych, že i docela originální. Jediné co se mi trochu nezdálo bylo, že skupina měla k dispozici opravdu všechno - že v supermarketu měli množství nafukovacích matrací, spacáku, sirénu, dokonce i plynové masky a celou lékárnu. Kdyby to bylo nějaké obchodní centrum plné různých obchodů, nedivila bych se, ale tohle byl podle všeho jen supermarket. Jako další mne také trochu vadilo, že nebyl moc popsaný svět, ve kterém hrdinové žili před apokalypsou. Jen že byl rok 2024 a že všichni používali tablety. Autorka dokonce ani nevysvětlila, proč se to jmenuje zrovna Monument 14, tedy až na to, že Monument se jmenovalo město, ve kterém se děj odehrával. To byly takové menší nesrovnalosti, kterých jsem si všimla. Monument 14 je rozhodně kniha, která stojí za pozornost. Děj není příliš klišoidní a milostná zápletka zde nemá skoro žádný prostor, a hlavně je jednostranná, což bylo neuvěřitelně osvěžující. Postavy jsou poměrně reálné, každá má nějaké neduhy a přišlo mi, že se chovali přiměřeně na svou situaci. Také nápad s uvíznutím v supermarketu mi přišel skvělý a pro hrdiny velice výhodný, stejně jako pro autorku, protože se z něj dalo hodně čerpat a toho Emmy Laybourne opravdu využila. Stejně tak mne nadchly chemikálie, které působily na lidi podle typu krevních skupin. Jsem velice zvědavá na druhý díl, protože kniha má poměrně otevřený konec a čtenář tak zůstává napjatý, co se bude dít dál a jak se to celé vyřeší. No zkrátka se jedná o povedené dílo, které by nemělo ujít všem nadšencům do apokalyps a dystopií, protože má dokonce i poměrně reálnou zápletku.“... celý text
— TheShmash

---

Monument 14

„Na tuto knihu jsem se těšila opravdu hodně. A proto když jsem ji dostala na Vánoce, byla jsem šťastná jako blecha. Miluji totiž různé dystopie a a postkatastrofické knihy a tahle dle anotace slibovala skvělou zábavu. A to byla pravda. Setkáváme se tu tedy s 14 dětmi. Z těch menších je dobře zapamatovatelný snad jen jeden nebo dva ale za to u starších dětí si dala Emmy záležet, aby měli každý svou jedinečnou osobnost. A to se jí opravdu povedlo. Hlavní hrdina Dean je ukázkový neoblíbený knihomol a jeho brácha zase génius přes elektroniku. Oba dva jsem si moc oblíbila, i když Alex mě v druhé půlce svým chováním k Nicovi už celkem štval. Nico..tak toho opravdu nemám ráda a kdyby se v dalších dílech nevyskytoval, vůbec bych se nezlobila. Ze začátku jsem si říkala, jo, to bude sympatický hrdina ale pak mi přišel jako bezohledný diktátor. Jake a Brayden, to byli prostě typické školní hvězdy co šikanují ostatní. Jake mi byl přece jen o něco sympatičtější než Brayden, toho mi v závěru knihy ani nebylo moc líto. Astrid, Deanova tajná láska tu moc prostoru nedostala, byla o proti ostatním postavám spíše nevýrazná ale myslím že v pokračování série bude hrát o moc významnější roli než v téhle knize. No a Josie..z traumatizované dívky se stala opravdu silná vůdčí osobnost a pro mě to byla asi nejsympatičtější postava z celé knihy. Na všech postavách ale nejvíce oceňuji to, že zůstali po celou knihu charakterově téměř nezměněné. V mnoha knihách narazíte na to, že po nějaké katastrofě se všichni semknou a bez ohledu na postavení, rasu a povahu jsou najednou všichni přátelé..tady ne. Pořád platí rozdělení na oblíbené a neoblíbené, z knihomola se nestane nejoblíbenější kluk celého supermarketu a dívka které si ho dříve ani nevšimla mu z ničeho nic nepadne kolem krku..pořád je to dá se říct pod její úroveň. Byl to záběr z ulice, záběr na Empire State Building, na kterou se žene obrovský mrak, je stále blíž a blíž, ale není to mrak - byla to stěna vody - a pak se obraz ztratil. Úryvek z knihy, str. 45 Většina děje se odehrává v supermarketu, kam děti ukryje řidička autobusu. Supermarket, řekli by jste si, to měli kliku. Ale ani zásoby supermarketu nejsou neomezené a navíc..když venku řádí apokalypsa a vy nemáte jídlo, vodu, nic, nesnažili by jste se dostat do supermarketu, kde zásoby jistě budou? Děti mají takových chtivých návštěvníků hned několik. Jinak se děj ze začátku odehrává v školním autobusu, vlastně hned ve dvou a scény které se v nich odehrávají, opravdu nejsou nic moc příjemné. Postkatastrofické knihy už dnes nejsou originální jako byli na začátku, existuje jich celkem velké množství, ale u Monumentu se mi líbilo, že katastrofa nabyla takových rozměrů, že se tam střetlo krupobití, tsunami, tornáda..a jedovatá toxická mlha, která podle mě byla skvělý nápad. To, že na ni reaguje každý jinak podle krevní skupiny je opravdu zajímavé a mě by to určitě nenapadlo. Za to palec nahoru. Před očima jsem měl rudo, lidé to tak říkávají, ale já viděl jen rudou krev a nedokázal jsme myslet. Jen jsem kousal. Škrábal. Trhal. Ničil. Úryvek z knihy, str. 64 Co se týče stylu psaní autorky, je poměrně jednoduché, nic extra propracovaného, je to spíše jednoduchý styl vyprávění příběhu, protože příběh sám o sobě vás rychle vtáhne do děje. Celý příběh plyne rychle, těch necelých 300 stran přelouskáte, ani nebudete vědět jak. Kniha vás totiž neustále udržuje v napětí, o akci tu skutečně není nouze a sice tu není moc situací kdy by jste si kousali nehty, rvali vlasy a napětím ani nedýchali, ale prostě pořád potřebujete vědět jak to dopadne, jak to bude dál a co se dalšího stane. Vydržela jsem číst i několik hodin v kuse, protože tahle kniha vám prostě nedá spát. Mám postapokalyptické knihy moc ráda, takže je jasné že se mi Monument 14 trefil do noty. I když mi nebylo moc postav sympatických, oceňuji jejich propracovanost. Mrzí mě, že jsem měla už přečtenou anotaci k druhému dílu, což mi trochu zaspoilerovalo ale absolutní konec mě celkem šokoval, protože to jsem nečekala a hned jak jsem ho dočetla, jsem litovala že jsem Ježíška rovnou nepoprosila i o druhý díl. A první díl mohl mít klidně i více stránek, některé situace bych rozebrala podrobněji. I když tam bylo pár drobností a ostatní nebudou zřejmě sdílet moje absolutní nadšení, nemůžu jinak než dát Monumentu 14 plný počet bodů a těšit se na další díly. Nevím, jestli jsme brečeli proto, že jsou možná naživu, nebo jsou možná mrtví. Úryvek z knihy, str. 277“... celý text
— Lucka66

---

---

Cesta pustinou

„Nikdo toho osudného rána 28. září 2024 netušil, jak se během pár hodin změní všechny životy. Začalo to obrovskými kroupami a dopadem megatsunami, ale změnilo se to v apokalypsu gigantických rozměrů, a to hlavně díky lidskému faktoru. Při přírodních katastrofách totiž unikly do ovzduší chemikálie z NORADu, výzkumného střediska. Tyto chemikálie mají na každého jiný účinek – ten se liší podle typu krevní skupiny. Někdo blouzní, jiný bude po zásahu jimi impotentní a z někoho se stává zuřící bestie, jež nedokáže kontrolovat své pudy a začne vraždit a své oběti požírat. Opět sledujeme osudy dětí z Monumentu. Původně jich přežilo 14 ještě s řidičkou autobusu. Teď už jich je jen 13, ale jsou rozděleni. Většina je v uprchlickém táboře v Quilcheně, kde je o ně dobře postaráno. Tedy do doby, než si těhotná Astrid vezme do hlavy, že vojáci unášejí těhotné ženy pro vědecké účely. Nejdříve ji to nikdo nevěří, ale po sérii událostí se rozhodnou, že Dean s Jakem Astrid musí z tábora co nejdříve dostat pryč. A jelikož Niko, viděl v novinách fotografii Josie, o níž si všichni mysleli, že je dávno mrtvá, rozhodnou se, že pojedou na záchrannou misi společně. Josie je totiž v dost drsném táboře pro skupinu nula, v němž vám jde opravdu o život, a pro děti jsou tu podmínky neúnosné. Jenže je tu jedno nebezpečí, mezi lidmi se šušká o driftu - po výbuchu se chemikálie shlukly v jeden obrovitý mrak, který je unášen větrem. Děti ale doufají, že jde jen o planou báchorku… „Odváželi odtud ženy. V noci,“ prozradil nám kapitán McKinley. „Viděl jsem je. Několikrát. Ptal jsem se na to a bylo mi řečeno, že to není moje věc a že ty ženy daly k testům souhlas, a tak dál, a tak dál.“ Astrid se zakymácela. Vzal jsem ji za ruku. „Ale?“ zeptala se. „Ale ptal jsem se sám sebe: Jestli k tomu daly souhlas, proč byly všechny uspané?“ Str. 86 Emmy Laybourne je americká spisovatelka, herečka a učitelka herectví. Svou kariéru začala coby autorka divadelních her a spatřit ji její fanoušci mohou i na filmovém plátně, kde si zahrála vedlejší role ve filmech Nancy Drew, Dokud nás smrt nerozdělí, Šťastná čísla a v sitkomu DAG. Naštěstí pro nás se ale věnuje i dráze spisovatelské a její trilogie Monument 14 se těší mezi čtenáři velké oblíbenosti. U nás právě vydalo nakladatelství Baronet třetí a závěrečný díl této postapokalyptické trilogie pod názvem Cesta pustinou. Pokud vás série zaujala a vy jste došly až k jejímu závěrečnému dílu, můžete zpozorovat, jak velkou Emmy Laybourne ušla cestu. Již v prvním díle jste mohli vidět, jak velký má autorka talent na popis charakterů, na dramatický opis krajiny, jenž čtenáře nenudí a na akční scény, které zvládá přímo bravurně. Její postavy rostou, sílí a vyvíjejí se. I tentokrát je vidět zase velký rozdíl oproti předchozím dílům a čtenáři se může zdát, že mezi příběhy nebylo pár dní – vždyť celá série se odehrála během 36 dní, ale přijde mu, že mezi díly uběhly roky, kdy postavy dospívaly jak duševně, tak fyzicky. Cesta pustinou má velmi akční děj, od kterého se nelze odtrhnout. Kniha je opět tvořena dvěma pohledy, v nichž se střídají Dean a Josie. Řekla bych, že tento díl je ze všech nejbrutálnější a celkově nejodvážnější. Hlavní postavy se chovají spíše jako dospělci – těhotenství Astrid zvládá Dean naprosto ukázkově, i když si nevěří a často o sobě pochybuje. Ale nebýt jejich věku, knihu bych doporučila spíše čtenářům starším a dospělým, než do sekce Young Adult. Mladší čtenáři by z knihy mohli mít noční můry, díky brutálním a nechutným scénám, jež se v příběhu vyskytují. Ovšem ani tentokrát Emmy Laybourne nezapomněla na ty nejmenší, a tak se parta zachraňující Josie musí potýkat i s dvouletým mrnětem a hned zpočátku nevědomky ztíží Astrid pobyt v táboře desetiletá Chloe. Opět se děti setkávají s bezvýchodnými situacemi, jež na ně čekají, ale vždycky se najde nějaká naděje, díky které si uvědomí, že stojí za to žít… Zdroj recenze http://fantasy-maka.blogspot.cz/“... celý text
— Maragad

---

Nebe v plamenech

„Vstal jsem a zamířil ke kabinkám. Jake nevyhraje. Nevěděl jsem, jak to zahrát, ale nedám mu Astrid bez boje. A víte co? Bylo docela příjemný mít za co bojovat, když pomineme staré dobré přežití. – Monument 14, str. 114 – Ihned po přečtení prvního dílu, který se mi moc líbil, jsem se musela vrhnout na pokračování. Nejen kvůli zajímavému konci, který mohl mít všelijaké pokračování, ale i kvůli samotnému příběhu, který se mi moc líbil, a já hned chtěla další přídavek. Opět u knihy chválím překrásnou obálku, je nádherná a hlavní téma knihy zcela vystihuje. Uprostřed apokalypsy Děti balí zásoby a chystají se dojet opraveným školním autobusem na letiště do Denveru, kde by měla probíhat evakuace. Vzduch je stále plný chemikálií a děti se doslechly, že by v Denveru mohly najít své rodiče. Navíc je Brayden v kritickém stavu poté, co byl střelen do ramene a potřebuje co nejrychleji odbornou pomoc. Do toho nikdo netuší, kam se poděl Jake, jestli ještě vůbec žije a proč tak náhle odešel. Nakonec ale neodjíždí všichni a parta dětí se dělí na dvě skupinky. Osm dětí se vydává na cestu do Denveru a netuší, že je venku čeká temný svět plný mrtvol a nestvůr. Ovšem ani zbylých pět dětí s jejich mazlíčkem, to také nebudou mít jednoduché. Dojde k vyčerpání zásob solární energie, a tak se vše ponoří do tmy. A bohužel je i nadále supermarket se svými velkými zásobami stále velkým lákadlem pro všechny zoufalé, ale i zlé lidi z vnějšího světa. Emmy Laybourne dokázala, že ne vždy musí být druhý díl horší, než ten první. První díl této série byl opravdu skvělý, ale druhý díl byl ještě o něco lepší. Bylo tu mnohem víc akce, napětí a střídání pohledů děj ještě víc ozvláštnilo. Opět tu byl pohled Deana, kterého jsem měla ráda již z předchozího dílu. V tomto díle jsme sledovali jeho další velkou proměnu, kdy se musel o všechny postarat a jako „hlava rodiny“ je udržet v bezpečí. Další pohled byl jeho bratr Alex, který měl psát Deanovi dopisy o všem, čím si cestou do Denveru jejich skupinka prošla. Díky tomu jsme měli možnost poznat další postavu ještě blíže, protože doteď jsme Alexe znali převážně jen jako technický typ, někoho kdo dokáže cokoli sestavit a opravit. Tímto jsme mu nahlédli do jeho myšlenek a poznali ho jako velmi citlivou osobu. Moc se mi v tomto díle líbilo popisování sourozeneckých vztahů, jak už mezi dvojčaty, tak mezi Alexem a Deanem, kteří na sebe neustále vzpomínali. Postavy v příběhu znova chybují a vy si „rvete“ vlasy, proč to dělají a že vy byste jednali jinak. Ale na druhou stranu, vžijte se do jejich věku a situace, stále si myslíte, že byste jednali jinak? Kdo ví. Autorka si během děje pohrává s charakterem všech postav, které se nám tím mění přímo před očima, jsou rozumnější a dospělejší. Popis dopadu apokalypsy na venkovní prostředí je opravdu skvěle vymyšlený a chování lidí z venku Vám opět přijde velmi reálné. Věřím, že pokud by se taková podobná katastrofa stala, spousta lidí by se zachovala stejně jako lidé z příběhu, ať už v tom dobrém nebo špatném. Knihu určitě doporučuji. Jak jsem již řekla, tento díl byl o chlup lepší, než ten předchozí a od knihy jsem se vůbec nedokázala odtrhnout, svědčí o tom i to, že jsem ji stihla přečíst za jeden den. Ale tímto se s Monumentem neloučíme, čeká nás ještě další díl, který se v originále jmenuje Savage Drift.“... celý text
— Maragad