Edmond Konrád

česká, 1889 - 1957

Populární knihy

/ všech 9 knih

Nové komentáře u autorových knih

Nač vzpomenu Nač vzpomenu

Vtipná, zajímavá a informacemi nabitá kuriozitka. Z jistého úhlu pohledu by bylo možno tuto knihu označit za snůšku drbů a anekdot z prvorepublikového života pražské literární smetánky (podrazy, pomluvy, naschvály, kdo - s kým - proti komu), kde se některé epizody ocitají až na hraně bulvárních "skandálů". Takový pohled by však hodnotu knihy velmi snižoval a hlavně - nebyl by výstižný. Autor byl totiž souputníkem tolika slavných a významných osobností, že jeho dobová výpověď o jejich myšlenkách a činech je významným příspěvkem k poznání vývoje české literatury a vůbec kultury té doby. Malinko mi vadil jeho vypravěčský styl - na jednu stranu nesmírně bohatý, květnatý jazyk (zdejší milovníci diskuzního vlákna o neznámých či zapomenutých slovech češtiny by s velikým gustem hltali snad každý odstavec), na straně druhé však vystupuje jaksi kapriciózně a teatrálně skromně, o sobě mluví výhradně ve 3. osobě, shazuje se, vyzvedává svůj nicotný význam a nazývá se "autůrek" a "doktůrek". Za nejkrásnější považuji část Maminka povídá, která má kromě jiného i vysokou informační hodnotu jako jediněčná pragensie. Každopádně - všem, které zajímá český literární, divadelní a společenský život té doby (cca od 1900 až do úmrtí Karla Čapka) - vřele doporučuji.... celý text
Koka


Nač vzpomenu Nač vzpomenu

Probíhající coroniáda způsobila mnoho zlého, ale také mě nasměrovala jako "Neználka" ke knihám a autorům, o kterých jsem buď nevěděl nic, nebo hodně málo. A po přečtení tuto knihu považuji za jednu z vůbec nejlepších, které jsem kdy četl. Napsal ji nenápadný muž, o kterém se moc nemluvilo, jednak proto, že se nikdy netlačil do prvních řad, ale také proto, že jeho názory vadily jak nacistům (kteří z něj udělali za války pomocného dělníka, tak komunistům-ti z něj učili cosi jako knihovníka 4.kategorie, který jest trpěn). Jmenoval se Edmond Konrád (1889-1957) a byl jedním z elitní skupiny české umělecké inteligence, zejména po návratu z bojišť I.sv.války až do roku 1938. V knize vzpomíná na významné životní souputníky, se kterými prožil někdy neuvěřitelné příhody . Namátkou : - dělal sekundanta F.X.Šaldovi v připravovaném souboji s bulvárním pisálkem, kdy šlo o čest dámy, - jako pubertální mladíček dal v šachové partii mat 11.tahem bájnému kmetovi J.Vrchlickému, - jako novopečený "doktůrek" byl vybrán kvůli znalosti francouzského jazyka coby tlumočník Pěveckého sdružení pražských učitelů, kteří se zúčastnili pěveckých závodů v Paříži. Měl nemalou zásluhu na tom, že toto sdružení se dělilo o 1.místo s jasným, tedy francouzským favoritem, - v roce 1934 slavil velký úspěch v Národním divadle pod vedením K.H.Hilara (Pane, napsal jste velkou věc a počkejte si co z toho uděláme s panem Vydrou při premiéře), - věhlasný profesor na filosofické fakultě Václav Tille mu vyprávěl na jedné z procházek, jak dostal po přednášce od studentů otázku, jaký je rozdíl mezi Čechem a Slovákem ? Pravil bez váhání: "Ten, že každý dělá jiné pravopisné chyby." A ještě roztomilou příhodu o bratřích Čapcích, kteří po přestěhování do Prahy iritovali stejně staré konkurenty svým módním, výstředním nejen oblečením, ale celkovým zjevem. I autor si při prvním setkání pomyslel, že jde o nafoukané hejsky. Ale dál píše, že šlo možná o jeho omyl a oba bratří jsou třebas bez viny. K tomu časopis Lumír ve stejné době otiskl povídku na způsob budoucí "Červené knihovny". Kdesi na zámku se ptá kavalír 1. svého přítele :"Nestalo se vám nikdy, že na dívčích ňadrech, které jste líbal, vás přepadlo poznání vaší marnosti, i zastyděl jste se, odtrhl od ňader své rty ?" a kavalír 2. odpovídá: Lituji. Zastyděl jsem se sice, leč rtů jsem neodtrhl." Autor dodává, že nad tou povídkou byli jako původci uvedeni bratři Čapkové a pomyslel si, že jsou opravdu nafoukanci, takto zřejmě mezi sebou mluví, takto nějak se patrně chovají. A takových roztomilých příběhů je tato kniha plná.... celý text
1amu