woita
přečtené 414
Jak zabít svého šéfa: Příručka stážisty
2015,
Shane Kuhn
John Lago opětovné na scéně. Matoucí? Vždyť jde o první knihu s tímto antihrdinou, tak jak to může být opětovné shledání? Jednoduše: první jsem četl druhý díl "Jak zabít svého šéfa" :D. Mám tedy s Johnem a Alicii své pozitivní a jedinečné zkušenosti, jež mě přivedly k sehnání knihy o jejich začátcích. Už teď mohu říct, že je to jízda. Jdeme na to! Forma, kterou je kniha psaná, má evokovat místy více profesní dokument než beletrii. Ono vlastně text plynule přechází z jedné formy do druhé: na počátku kapitoly máme vyšetřovaci zprávu FBI, následují oficiality z Lagovy příručky stážisty prokládané osobními zkušenostmi a výpovědi Johna, tvořící středobod příběhu. John ve svém textu mnohdy přeskakuje mezi radami pro zelenáče, poznámkami osobního charakteru stejně jako líčením provedením jemu přidělenému úkolu. Text tímto způsobem tvoří zajímavý mix, který později čím dál více přechází v čistokrevnou akci. Jak John postupuje ve svém přiděleném úkolu, představuje svůj jedinečný um a paletu emocí a citů. To kontruje s jeho vlastními slovy ve spisu pro vrahy v zácviku, kde city do určité míry označuje překážkou k odvedení nejlepšího výkonu. Jeho mnohdy ukvapené jednání kvůli činům jeho šéfa Boba a vůči Alici mu dávají za pravdu, přesto i tak neztrácel zcela ze zřetele své nadání a pozornost. Mnohdy se tak jeví konec Johna Laga nablízku, když v tom se něco udá, co změní postup při rozdávání karet. Je to většinou sám John, který využije prostředí či slabosti svého oponenta, a dokáže se vyhrabat sám ze sraček. Ovšem v několika málo případech jej měla čekat kulka do hlavy a v tom momentu to skončit nebýt dobročinnosti Boba...... celý text
Království kostí
2022,
James Rollins (p)
Už je tomu nějaký čas, kdy jsem slyšel o Tuckeru Waynovi a jeho čtyřnohém věrném příteli Kainovi, ať v sérii Sigma či v samotných románech, proto jsem byl vcelku potěšen, když se zjevili opětovně po boku Graye. Dobrodružství (rozuměj globální hrozba) je zavedla tentokrát do exotické a dosti divoké Afriky. Jak uvádí sám Rollins, tentokrát se nesnažil vydat další knihu o zákeřné a záhadné nemoci, ale více se zaměřit na zdroj. Jeho slovům jsem příliš tehdy nerozuměl, ale po čase jsem pochopil a dokonce dal koncepčně do spojitosti s jinou autorovu knihou, Amazonie (přestože měla blízko i tématicky k dalšímu titulu, Sedmá pohroma). Téma "vědomé" přírody schopné zvrátit konání člověka mě zaujalo a autor tomu dal i bláznivě hmatatelnou podobu (V tomto kontextu mi naskočila téze o Gaie, hypotetické entitě "živé" Země). Nezajímavé bylo i seznámení s legendou ztraceneho království založeného knězem Janem, která poukazuje na mnohá tajemství skrytá pod baldachýnem černého kontinentu. A co si budem, postavy opětovně excelovali samy o sobě i jako tým. Byl jsem rád za velký prostor daný Kainovi s Tuckerem a nesmím ani opomenout jízlivého Kowalskeho s jeho ostrovtipem. U uvedených postav jsem se dočkal nečekaných zvratů, které v jednom okamžiku téměř vyvolaly brek... Na Rollinsovi se mi líbí jak bravurně má vystavěný svůj svět do nejmenších detailů. Když Gray s Kowalskym a spol hledali cestu do království sv. Jana vytyčenou reverendem W. Shepardem, dostali se v jednom momentu do slepé uličky. Osobně jsem polemizoval o trvanlivosti některých stop, které v džungli mohou zmizet v nenávratnu, než však Gray odhalil logiku v jejich rozmístění a tím mi potvrdil mé úvahy a stejně Rollinsovu brilantní mysl k sepsání reálně vyhlížejícího děje. Království kostí mě opětovně nadchlo pro plno informací a myšlenek, dobrodružný děj a zápletku. Pouze v jednom bodě jsem se musel pozastavit než jsem si na daný prvek navykl, a to když Gray s ostaními vstoupili do údolí, kam je zavedli domorodci, stali se svědky scény vystřižené jako z béčkového hororu ala Den Trifidů. I přes tento "úlet", knihu hodnotím velmi kladně.... celý text
Mnohovesmír - Tajemství alternativních světů
2023,
Vladimír Liška
Není mnoho knih, které by se snažily nabourat dogma velkého třesku, což zde, aspoň v úvodu, se děje. Nejde na to však zcela čistě vědeckým přístupem, ale jaksi klouže po povrchu (leč účelově). Více klade otázek než podává zdánlivě odpovědí. Položené otázky to jsou z pohledu široké veřejnosti logické, jako: kam se kosmos rozpíná; zda-li na počátku bylo NIC, jak mohlo vzniknout NĚCO...atd. Věda se na tyto a jiné otázky snaží odpovídat, nicméně po svém a pro řadu lidí (laiků) jsou tyto odpovědi neuspokojivé, nelogické nebo na prahu filozofie. Autoři dávají v tomto kontextu za příklad dřívější názory na vznik, ještě z časů před vznikem vědy jak jí známe, které přikládaly genezi bohům a prapůvodnímu chaosu, z něhož vzešel božský řád současného světa. Není liché zde uvést podobnost s dobou hnutí hippies s rozvojem kvantové mechaniky. Tehdejší věda sledovala i jakýsi trend duchovní a dávalo to do spojitosti s novými odhaleními v tomto bujare rozvíjejícím vědním oboru. Tím se otevírá cesta ke kapitole o mariánských zjeveních. V této části se dozvídáme o Fatimě a jiných zjeveních Matky Boží. Kniha je dává do určité míry do souvislosti s UFO a rozšiřuje tuto myšlenku zejména v další kapitole. Ta je učiněným vodopádem myšlenek a tézí v pokusu dát i jiné paranormální jevy do kontextu. Čtenáři je vnuknuta myšlenka vnímat zdánlivě rozdílné jevy v širším měřítku a zkusit hledat vztyčné prvky, jimiž mohou být paralelní světy a skryté dimenze. Kniha Mnohovesmír nakusuje mnoha další témata, jako predikce snů, cestování časem, ohýbání prostoru, mimosmyslové vnímání, reinkarnace, posmrtný život nebo sny. Dává tím nahlížet na daná téma z vědeckého hlediska, filozofie i náboženství. Nezachází nikdy do detailů, však dává dosti široký náhled pro toho jedince, který bude brát knihu jako odrazový můstek k prohloubení poznání... celý text
Sedmá pohroma
2017,
James Paul Czajkowski
Sigma Force má v mé knihovně zvláštní postavení a jejich motto se mi stalo životní filozofií, přesto mi trvalo nějaký pátek než jsem se pustil do čtení Sedmé pohromy. Byl jsem mile překvapen, když se na prvních stranách objevilo jméno jistě postavy. Safi Al-Mázová je jméno, které muselo utkvět každému, kdo má načtenou sérii Sigma Force, tedy pilotní díl s postavou Paintera Crowa. Myslel jsem si, že její zjevení do nějaké míry naváže na události z Písečné bouře, jako že budu svědkem probuzení schopností, které projevovaly Safiiny družky-sestry. Bohužel nic takového. Zanechme lamentace a pojďme se podívat na to, jak dopadlo další dobrodružství Sigma Force. Příběh spojující vizionáře Nikolu Tesla, cestovatele Livingstona se sedmero biblickymi ranamI a projektem HAARP je prazvláštní a musím žel jej považovat ze všech dílů Sigmy za ten zřejmě nejslabší. Jednotlivé prvky, jako virus nebo historický či technický kontext, měly svou logiku, přesto jako celek to působilo nedotaženě. O Teslovi mám něco více či méně načteno, proto mi přišel jeho rádoby objev nového zdroje energie přitaženy za vlasy a odporovalo všemu, co bylo v tomto kontextu publikováno. I jeho cestu do Británie s Markem Twainem považuji za zbytečnou část děje, jelikož jde spíše o zmínku, která není ani v autorově doslovu nijak rozebrána. Rollins tak dle mého jen těžil ze jména Nikola Tesla namísto, aby přišel ze zcela jiným příběhem, který by využil z mnoha tajemstvích kolem tohoto Promethea nového věku. V ostatních aspektech Sedmá pohroma jinak nevybočuje ze zaběhnutých kolejí: skvělé hlavní postavy, padouch s velikášským komplexem, historické a technické zasazení, občasné vtipkování (Kowalsky zase exceluje) a mnoho dalšího. Nejlépe ovšem kniha vyznívá zřejmě na konci, kdy veškeré hluchá místa se ztrácí ve změti přebujelé akce a hrozby pro celý svět (!!! SPOILER !!!: pád přepravního letounu byl famózni :). Nejsem z tohoto dílu výslovně zklamán. Určitě jsem se zase mnohé dozvěděl, což je to, co na této sérii miluju, stejné jako spojování zdánlivě nesourodých prvků. Tento titul zkrátka nemůže vynechat žádný milovník Sigmy, dobrodružství a vědění.... celý text
Globální mysl a počátek civilizace
2016,
Carl Johan Calleman
Globální mysl a počátek civilizace lze bez skrupulí označit za přinejmenším alternativní či pseudovědeckou. Nelze ovšem zcela všechny podobné publikace házet do jednoho koše. Pravdou je, že řada z nich obsahuje nepodstatné nepřesností či úplné omyly, nicméně někdy z těchto knih může vytanout zajímavá myšlenka hodna hlubšího posouzení. Na začátku autor poukazuje na synchronicitu vzniku starověkých civilizaci známých z školních lavic kolem roku 3100 př.n.l.. Správně zmínil nejstarší chrámový komplex Gobekli Tepe, však s mírnou nepřesností o jeho tvaru, jež není pravoúhlý, ale oválný či spíše kulatý. Tento omyl rozvinul záhy do plné šíře jako zákon a důkaz celosvětové mřížky rozutíkající se osmi směry (pozn.: kruhy se zaobírá kniha nicméně později). Autor se nebál rovné linie dokonce označit za nepřirozený jev, v přírodě prakticky nevídaný na podporu svého světonázoru na globální mysl, která se jako hologram promítla do mysli mnoha lidí napříč světem, pro osvětlení synchronicity při budování civilizace. V knize je civilizace v přeneseném slova smyslu vychvalována jako něco božského. Zvířecí mysl není dle toho civilizace schopna i přes určitý spjatí člověka s jinými tvory, např. se šimpanzy. Je až s podivem jak autor tvrdošíjně trvá na svém výlučném antropocentrickem přístupu a nepřistupuje s podobnou vážností i k možnosti existence hypotetické protocivilizace či archeoaustraniky. Svůj názor sice obhajuje na základě určitých podložených faktů, leč kombinované s rétorikou duchovní. Vyznat se v některých v předložených metafyzických řečech o Stromě života, osách a Dnech a Nocich Dlouhého počtu bylo pro mou přízemní (materialistickou) mysl psychedelické. Byl jsem schopen omezeně sledovat myšlenku, kterou se autor snažil obšírným textem obsáhnout. Bohužel bylo zatěžko uvěřit jeho slovům, když kombinoval taková spojení jako "výlučně empirické důkazy" a "božský duch". Šlo o očividný protimluv, který člověka materialistického ražení dokáže popudit. Ve čtvrté kapitole byl posuzován vývoj člověka jako živočicha, vymaňující z živočišné říše. Když pominu autorovu vlnovou teorii, padla napříč kapitolou řada zajímavých myšlenek hodných hlubší úvahy či dokonce analýzy. Šlo zejména o nahlížení na materiální artefakty po pralidech a jejich duševních schopnostech a potenciálu. Podobně mi podnětným přišel rozdíl ve smýšlení západ-východ. Zda bych měl posoudit celou teorii postavenou na mayském kalendáři a spojení s dalšími civilizacemi napříč prostorem i časem kritické analýze, pouhým selským rozumem je výsledek absurdum. Zda máme věřit, že před více jak 5000 lety Mayové si byli vědomi dělící linie kdesi na 12. stupni východní délky, na které dochází k rozchodu smýšlení (ducha) mezi západem a východem. Pokud by se jednalo opravdu o tak důležité místo, nebylo by logické, aby Mayové chtěli dosáhnout tohoto místa a být toho součástí namísto o jeho zdánlivém referováni?! Autor se nevyhnul určitému klišé typickému pro podobné tituly pseudovědeckého charakteru, majíce téměř vždy jednotný jazyk: Vždy je vyřknuta určitá hypotéza a záhy i téměř nevyvratelne potvrzována!... celý text
Vševidoucí oko
2018,
Fredrik T. Olsson
Olsson naservíroval zajímavý thriller, ve kterém se střídají chladné popisy, podivuhodné spiknutí a střihy akčního pojetí. Na počátku mě zaujalo tísnivé a detailně popisné prostředí, které okamžitě vtáhlo zvláště po několika stranách, kdy se ponořil Stockholm do temnoty. Ovšem záhy se dostavilo menší zmatení při snaze si upamatovat určitých jmen, majíce společné příjmení (Olsson nekompromisně obemilal příjmení Sandberg, aby se ujistil, že si jej čtenář zapamatuje), stejně jako vztahů mezi nimi a časové souslednosti některých jejich činů. Ono, když už jsem přišel na kloub všem těmto nuancím, děj mě opětovně navedl do hlubokých vod tápání při snaze pochopit následných událostí: Smrt jednoho ze Sandbergu, Williamova nesmyslná snaha mazat stopy a za každou cenu na sebe neupozornit vyšetřovatelé, přestože opak byl pravdou. Následoval zběsilý útěk před příslušníky z řad Interpolu, tajné služby i policie, až do Polska, kde začaly události nabírat opětovně zajímavý rozsah po setkání s Rebekou Kowalczykovou. V daném čase se pomalu propojovaly linky jinak dosud zdánlivě nesouvisející, jako grafická znázornění na diagramu neuronové sítě a internetu. Na malý moment jsem se nechal oklamat myšlenkou o psychotronice, než se odhalila pravda o vědomí stojící jako šedá eminence za vším děním. Příběh Sandbergovych měl tři roviny rozdělené pro každého člena rodiny. Ta věnované Sáře, byla tou nejkratší a nezapůsobila na mě, tedy až na její srdceryvný melancholický závěr. To největší pozornost byla věnována Williamovi. Christin, manželka a novinářka, hrála roli zpočátku pospíše podpůrnou, až i ona se dostala postupně do popředí s dalšími postavami, na které byla přímo i nepřímo upnutá pozornost Vševidoucího oka. Děj měl celkový spád díky střihům ala seriál "24 hodin", kdy sledujeme jeden konkrétní okamžik z pohledů různých postav i mnohdy napříč časem v řádu minut, hodin či dnů. Svým textovým rozsahem přesahovala většinu podobných knih, které jsem četl, a jen snad Brownův Počátek se jí mohl blížit. Délka nebyla ani tak dána bohatou zápletkou, jako popisností stahující do prostředí a myslí postav. Netřeba se bát, pokud jde o charakterové popisy, Vševidoucí oko se nesnažilo být psychologickým thrillerem, a tak nijak hloubavěji se prodírat jejich myšlenkami či pohnutky. Vše bylo psáno stravitelným způsobem. A tímto oslím můstkem se dostáváme k ústřednímu bodu kolem jehož se točí celý příběh ve zpodobnění Deus ex machina (či Vědomí jak to pojmenoval William). Valná sci-fi se zaobírá UI zeširoka, mnohdy jde o plně vědomou entitu schopnou komunikace s vnějším světem ať jako Skynet, mluvící spíše jazykem síly, či takové, chtějíce pouze se definovat a vymezit. Ve Vševidoucím oku najdeme podobné vztyčné body, jen spíše upozaděne. I když je příběh o hledání původu všech problémů, které přivedly svět společně s Williamem na pokraj katastrofy, ve skutečnosti šlo více o prostředek než cíl. O existenci Vědomí se čtenář dozví víceméně až na posledních sto stranách. Celou tu zbývající dobu to byl spíše imaginární konstrukt, taková Colombova žena, o které se mohlo mluvit než byla vidět. Za pomocí Olssonova talentu pro jazyk jsem se ke konci dočkal melancholické chvíle s určitým přesahem. Nevím jak na Vás, nicméně, když Vědomí a William spolu hovořili, každá vzájemně prožitá vteřina až do poslední chvíle byla plná nevyřčených emocí, smutku i smíru. Kniha neřeší zásadní otázky vědomí, podstatu existence života ani jiná velká filozofická témata, ke kterým svým způsobem jinak vybízí. To vůbec nevadí, což po přečtení uzná téměř každý.... celý text
Konec řetězce
2016,
Fredrik T. Olsson
Opětovné shledání s Williamem Sandbergem... Nevím zda jde o chybu, ale Konec řetězce je prezentováno jako první díl série, ale kdož četl Vševidoucí oko, ví o smrti Sáry, což je na několika místech výslovně uvedeno a bylo také důvodem Williamova pokusu o sebevraždu. Pozorný čtenář si také určitě povšiml změny v popisu postav. Zda-li jsem si až skoro stěžoval u Vševidoucího oka na obemilani jména Sandberg, tak zde se toto už nevyskytuje, jelikož autor předpokládá, že každý ví, kdo je kdo. S tím tedy skočme do nového dobrodružství, které toho dle mnohých zde hodně slibuje. Kniha určitě neztrácí oproti předchozímu dílu nic ze své tloušťky a popisnosti. Než jsem se dozvěděl hlavní pointu, důvod únosu Williama, uběhlo bezmála dvě stě stran. Do toho času kniha plynula jednotným způsobem narozdíl od Vševidoucího oka, kde jsem několikrát byl nucen přehodnotit svá očekávání, jak se děj vyvíjel. Olsson nicméně i tak nechává čtenáře do určité míry tápat, jako Connors a Franquin nechali Williama, jemuž předhazovali jen fragmenty pravdy. Očekávání se tak pokaždé měnilo, a to aniž pozbylu na tempu. Posuďte sami: V jedné chvíli jsem byl v myšlenkových pochodech před samotným Williamem, který se určité skutečnosti dovtípil až o kus později (Arecibo). Bylo hezké být v něčem napřed než náš hrdina. Ovšem o chvíli později přišlo vystřízlivění, když Connors vyjevil Williamovi pravý zdroj krypticke zprávy, přičemž mé závěry vzaly zcela za své. A bohužel v tom okamžiku i mé naděje. Čím více jsem postupoval k závěrečným stránkám, tím jsem se střetával s pozvolnějším tempem. Tam, kde měl děj nabírat na obrátkách, místy až sklouzával do letargie. Snad až na příběhovou linii Janin s Williamem mě žádná z ostatních nebyla schopna plně uspokojit. Dříve oslavována popisnost po vypuknutí moru byla tytam. Nebyl jsem s to plně vnímat rozsah a hloubku katastrofy, jako strach, strádání či nutkání ke záchraně lidí. Kniha mi v počátcích duchem připomínála více dobrodružství organizace Sigma Force z péra Rollinse, než-li jak vyznívalo Vševidoucí oko, jež mělo zase blíže k Počátku od Browna. Jde nicméně o podobnost vskutku jen zdánlivou. Autor totiž vystavuje svůj svět a dění v něm na širším celku, než na detailech. Nikde se tak v knize nedozvíme ani základní informace o výzkumu DNA, klínového písma, způsobu šifrování nebo fungování tajné organizace, nebo rozsahu šíření moru. Hlavní je zkrátka kontext, což je paradoxne i premisa celé knihy. Williamovo odkrytí pravé podstaty zprávy bylo zajímavé nicméně celkové její vyznění mi přišlo nedotaženě. Olsson vyslal určité poselství, ale bez patřičného kontextu, který by si zasluhovalo pří jeho stylu psaní minimálně dalších dvě stě stran. Nevím jak Vám, ale se závěrem jsem zkrátka nebyl stopro spokojený a kladl přede mne více otázek než bylo zodpovězenych. Kdo vpravil výjevy budoucnosti do DNA? Proč ten někdo zvolil sumerštinu a ne jiný jazyk? Proč nebylo členům organizace zřejmě, že za novodobý mor mohli oni sami čímž vytvořili samonaplnějujici proroctví? Bylo vůbec možné z kódu DNA vyčíst přesný rok vypuknutí události, či jen odhadnout údobí? Napadlo někoho, že když je v DNA zapsaná budoucnost, značí to možnosti manipulace s časem ... ?... celý text
Kniha duší
2011,
Glenn Cooper
Z předchozího dílu jsem měl rozporuplné reakce, jež byly spíše kladné a zklamání plynulo zejména z nevyužitého potencionálu, které téma knihovny nabízelo. S vlažným nadšením jsem se po čase pustil do pokračování... Nástup Knihy duší bych považoval za vlažný a bez nějakého přílišného očekávání. Ideální. Nemohl jsem být zklamán, když nedošlo k nijak oslnivému nástupu Willa na scénu. Tento bývalý agent FBI si skoro užíval rodinného života. Jen skoro! Chybělo mu vzrušení z jeho práce, proto po nepříliš dlouhém rozmýšlení přijal nabídku Klubu 2027, jedinců zasvěcených do tajů knihovny a Oblasti 51, vydat se po stopách nově objevené knihy z Vectis s číslem 1527. To jej zavede z New Yorku do Anglie na jedno zašle panství na jehož území odhaluje pradávnou hádanku vzešlou z péra Williama Shakespeara. Družkou v dobrodružství mu je vnučka pána panství, zdatná mladá studentka historie. Hádanka jim postupně odkrývá stopy vedoucí k některým osobnostem historie, jako reformistovi Janu Kalvínovi či věštci Michaelu Nostradamovi. Jako v předchozím díle, jsou události ze současnosti prokládaný retrospektivními kapitolami z historie. Ty se točí kolem dvou generací rodu, jejichž sídlo Will navštívil. Tyto části mě oslovily společně s Willovym pátráním více než pozdější vývoj a vyvrcholení, a to přestože Willova závěrečná rána zasazená mocenským plánům vlády USA, utajování Oblasti 51 a jejich žoldákům je téměř hodna amerického velkofilmu. I když autor sepsal pokračování, jehož se zřejmě již nedočkáme, je možné proto považovat konec knihy za uspokojivý a ponechávající čtenáře příjemně polemizovat o konci dnů s datem 9.unora 2027 (pozn: podstata hrozby konce je na posledních stranách knihy naznačena, i tak nechává možnost ke spekulacím). Svou podstatou se "Kniha duší" podobá titulu "Konec řetězce" od Olssona. V obou titulech se objevují záznamy o historii a budoucnosti lidstva a tajemném konci za oponou času. Oba nabízejí zajímavá témata hodna mnoha interpretaci a kladou ještě více otázek o svobodné vůli, povaze času, struktuře dějin a mnohém jiném. Jde však o témata tak rozsáhlá, že de facto by šlo o filozofii než beletrii a nejsou proto ani v jednom titulu nijak rozebírána (říkám si: "škoda..."). Co tedy říci o Knize duší? Neoslní nijak velkým dobrodružstvím, leč nabízí konspiraci, akci, historické pátrání s náznakem hledáním pravdy o nás samých. Knihu si lze vychutnat nejenom pro její příjemnou tloušťku, i pro nekomplikovaný děj (navzdory řečenému) a pak v poklidu zapomenout.... celý text
Hrdinové českých zemí
2023,
Jan Kotouč
Antalogie rozšiřující svět vystavený Janem Kotoučem. Nejen několik českých autorů, ale i zahraničí dopisovatelé přispěli svou trochou do mlýna a představili v několik episodách alternativní svět v rozmezí jednoho století - od Velké bouře až po rok 1950. Valná část příběhů měla pro mne hořkosladkou příchuť. Většina byla dobré a bavily, ale když už se to rozjíždělo a očekávání rostlo, dané dějství bylo ukončeno a já musel zkusit štěstí u příběhu dalšího. Zda mám vypíchnout ty nejlepší povídky, zřejmě ty přímo z péra Jana Kotouče - počátky Česko-slovenského království po Velké bouři a příběh admirála Berga o námořní bitvě mezi Česko-slovenskym kralovstvim a Španělskem. Je také možné označit povídky, které nebyly možná do značnosti svého zasazení to nejlepší, však poukazovaly na zajímavé body ve světě říše nad kterou slunce nezapadá: VELKÁ JÁMA II - české království má državy v jižní Africe, kde těží její velké množství nerostného bohatství, zejména diamanty. Jsou lidé, kteří vidí v přítomnosti cizí mocnosti ve své zemi okupaci a jsou ochotni vyhnat její zástupce. Přání jižních krajů - Tohle bylo dobrodružství hodno cestovatele Holuba, zakladatele Československé rozvědky s mírnou kombinaci Indiana Jonese. Z jiných světů - krátké a ani žádného potencionálně velikého cllifhangeru se čtenář pachtící po zdroji Velké bouře nedočká, přesto určitého poznání i tak dojde. Svým vědeckofantastickým obsahem se odlišovalo od všeho napsaného z tohoto světa. O této antalogii nelze utrousit snad křivého slova a můžu minimálně očekávat rozšíření už tak bohatého světa; postačí zmínit doslov Jana Kotouče u prvního příběhu, slibující rozvést vznik Česko-Slovenského království v prvních měsících po Velké bouři.... celý text
Maska omnibus: Kniha druhá
2011,
John Arcudi
Je to vtipné, místy možná až trapné, však "maskoízní", jak má být. Bohužel malba u některých příběhů byla natolik fantasmagorická, že mě to více odrazovalo než bavilo, však když to sečtu, omnibus mě bavil.... celý text
Pravidla nasazení
2021,
David Bruns
V poděkování najdeme přirovnání k "ranému Tomu Clancymu", což na knihu vcelku pasuje. Máme zde špionáž, moderní hračky stejně jako starý dobrý vojenský konflikt. V příběhu máme řadu hlavních a vedlejších postav na více stranách konfliktu. Zapamatovat si ovšem je nutno jen několik, zejména Dona s trojicí kadetů námořní akademie a jejich soka, teroristu Rafika Rošeda. Ze všech postav je to právě ona svatá trojka, která se krapet vymyká zaběhlým zvyklostem, jelikož kdy jste se běžně setkali s tím, aby byla parta (byť nadaných) studentů připuštěna k dopadení nejhledanějšího teroristy a zároveň jim byl udělen přístup k nejtajnější síti armády?! Tento prvek mi tam zkrátka neseděl. To naopak Rafik se ukázal jako někdo hoden označení zlosin, když dokázal poštvat pouhým (byť geniálním) hackem tři světové mocnosti proti sobě. Jeho tah zažehl akt vzniku regulérního válečného stavu. Bohužel tato jeho aureola dozná na konci zásadních trhlin a nakonec se stává osobou, která ukončí svou existenci spíše náhodně než při aktu hodného provolání Alaha. Běžné u knih neřeším dílčí chybky jako gramatika či jiné maličkosti v detailech, ale jedna mě doslovně praštila přes čenich. Při útoku SEALu na Rafikovu základnu je učiněna zmínka o letounu AC-130, jež každý military fanatik zná: vrtulový Hercules se sadou kanónu. Jenže už v následné kapitole se z letadla stává letka vrtulníků, které znenadání uhýbají a střílí laserovými zbraněmi, o kterých nebyla do této chvíle ani zmínka.... Neodpustitelná chyba korektora! Z knihy tak mám rozporuplné pocity. Původní myšlenka o útoku na tři největší námořnictva a vzájemný střet byly skvělé. Co mi nesedlo, byl tým studentů v honbě za zloduchem a mírně rozkolísaný závěr. Za mě průměr, který více ocení mladší publikum se žádostí sáhnout po něčem dospělejším a dotýkající se kvalit Toma Clancyho.... celý text
Ledové peklo
2021,
John W. Campbell Jr.
Carpenterův film "Věc" je mi blízký, nicméně jsem neměl tucha o jeho knižním originálu ze zlaté éry science fiction. Děj se odehrává na sklonku 30.let dvacátého století narozdíl od filmu. Od toho se odvíjí celá podoba stanice, vybavení i vědecké poznatky. Nicméně při troše fantazie byl tento časový nesoulad skoro nevnímatelný a bylo možné si v poklidu představit obdobu kulis filmové polární základny. Byl jsem také překvapen mírou vědeckého přístupu postav i samého autora k příběhu, stejně jako barevnosti popisu antarktického prostředí. Bohužel mírně ztrácet jsem se začal v sérii téměř strojených rozhovorů krátce po prvním útoku Věci (tak nazvali polárníci mimozemskou formu života). Muži si vyložili správnou povahu Věci bez téměř jakýkoliv pochybností, leč okolnosti mohly zakládat klidně i pro jiné teorie. Campbell jako by v daném momentu previnul pásku dopředu a předběhl onu napínavou část odhalování pravé povahy Věci. Namísto postupného budování atmosféry nedůvěry a otázek, se děj stočil více k akci v atmosféře, kde nikdo nikomu nedůvěřuje a bojuje proti ostatním. V jednom musím Campbellovi složit čest. Osvětlil zvláštní schopnost Věci přejímat chování a znalosti subjektů, nejen fyzickou podstatu, což ve filmu nikdy myslím nebylo vzpomenuto. Věc prokazovala osvojení mnoha lidských aspektů, ale nikdy nebyla schopná se zbavit své podstaty, které bylo nakonec využito proti ní samé. Věc i přesto si ponechala určitý trumf na samotný závěr, který by mohl vést k pomyslnému pokračování. Kvalitativně jsem toho od příběhu starého téměř sto let moc neočekával, ale minimálně první polovina mě nekompromisně pozitivně překvapila. Bohužel o druhé polovině se mohu vyjádřit spíše se smíšenými pocity. Přesto jako celek považuji Ledové Peklo za zvládnuté a nutnost pro každého milovníka Carpenterovi Věci. PS: výrok "Potencionální život je jako atomová energie; může existovat, ale nikdo ji zatím neprokázal" mě v kontextu samotného konce rozesmál :D... celý text
Třetí etapa
2019,
Jan Waishaupt
Vše to začíná v baru na vojenské vesmírné lodi, kde si partička mladších pilotů dobírá z jednoho bývalých eletnich stíhačů (a generála v jedné v osobě) z druhé etapy, přičemž jejich rozkol nakonec vyústil v osobní duel. Jak se jejich dialog mohl zdát nudný či podivný, rázem doznal určitého smyslu, který posuzoval několik aspektů a trendů ve vedení války. Nedalo se tak alespoň na chvíli nepozastavit a nezauvažovat nad slovy Johna Weeka a plukovníka Kacirze. Druhá část nás zavedla na počátek druhé etapy invaze Gumáku, kde je hlavní postavou začínající pilot s volacím znakem Bingo. Tohohle maníka jsem moc nemusel. V úvodních částech se viděl jako Bohem vyvolený a rád se nad ostatní povyšoval. Hřebínek mu spadl až po usednutí do kokpitu nové A-3. Zdálo se, že první bitevní zkušenosti mu otevřou oči, ale ani to mu nebránilo se chovat jako osina v miktě a neustále žárlit na kámoše Skippyho. Než byl Bingo vyslán v ústrety Gumákům, byl účasten nejvyšší porady Rytířů, což dalo dobrý náhled do celkové strategické situace. Nebudu tvrdit, že jsem rozuměl všemu, stejně jako bylo občas nepřehledné dění na bojišti, přesto bylo možné vycítit těžkosti, které se vznášely nad každým bojem, kdy nebyla jistota výhry ani prohry. Kapitola třetí ukázala dění v ZáZemí, přesněji na samotné Zemi. Města byla v troskách po útoku Eménů, všude nedostatek, verbíři a zima přicházela. V hlavní roli bezejmenný muž a nalezenec, chlapec Andy. Popisnosti se to podobalo atmosféře jakou jsem prožíval při četbě série Metro 2033 od Glukovského. Až na konci této kapitoly mi došla určitá skutečnost, kterou jsem do toho času považoval spíše za náhodu. Tímto prvkem byla určitá osoba, která se prolínala všemi dějovými zvraty a dávala nahlédnout nejenom na události, které ovlivnily její směřování, ale i na vojnu z více úhlů jako takovou. Akt čtvrtý nás zanesl do údobí probíhající první etapy. Lidstvo přišlo s první generací vesmírných bitevních lodí a stíhačů, které v ledačem vycházely z pozemských analogií. Byly to mnohdy neohrabané a hrubé stroje, ale to nejlepší, co byli lidé schopni nabídnout. V prvních okamžicích jsme tak byli společně s Kyrilem, hlavní hvězdou této kapitoly, usazeni na palubu shuttlu, fregaty Neverhope i stíhače Y-99 Agent. Po určité události byla fregata Neverhope zcela osamocena s minimem posádky i osádek letounů. Kapitán měl pouze dvě možnosti: ustoupit a stát se návnadou, nebo shromáždit veškeré síly, naučit v šibeničním termínu rekruty vojenskému řemeslu a bojovat. To, co následovalo, připomínalo bitevní vřavu ze seriálu Batlestar Galactica (už zbývalo jen, aby zazněly skotské dudy a bojové bubny). V jednom krátkém momentu se tématem stal problém sexuálních vztahů mezi části osádek. Major Gerstner, velitel lodí, vyřešil problém dle mého šalamounsky, navíc projevil vcelku selský názor na moderní trend protěžování LGBD a typickou úlohu žen i mužů na základě jejich fyzických a mentálních možností daných přírodou a ne politickou korektností. V poslední etapě knihy jsme se dostali do určitého údobí válečného útlumu. Armáda je obrovský moloch, který více řeší předpisy a politickou korektnost než hlavní účel, za kterým celá sjednocená flotila vznikla. Do popředí se tak dostávaly právě ony problémy, na které Jane Gerstner, generál Week i jiní upozorňovali. V kontextu toho vznikaly i problémy nové, jež poukazovaly na špatné politické vedení a zajišťování zdrojů, což vedlo k přehlédnutí nastupující apokalypsy v podobě nové ofenzivy. Třetí etapa mimozemské invaze byla v celkovém důsledku zcela jiná než cokoliv předtím. Byla dokonce natolik rozdílná, že děj nabral zcela nový (až duchovní) směr. Byl jsem tím zcela pohlcen až do samotného epilogu. Každá kapitola mě ve svých začátcích nudila než jsem si navykl nejenom na postavy, ale i na celkovou atmosféru a vycítil pointu na které autor hodlal vystavět danou část příběhu. To už jsem byl do toho plně zažraný, což zase záhy vygradovalo ke konci a já byl opětovně nucen si klestit cestu k té zábavnější části. Schopnost autora nenápadně a lehce vtáhnout do dění a atmosféry děje byly obdivuhodné. Každý z příběhů se odehrával jen na malé části knihy, přesto byl každý vykreslen s takovou precizností a velkolepostí, jež svědčí o nadání operovat s jazykem a vystihnout to důležité.... celý text