woita přečtené 414

Železo a krev 2021, Joshua Dalzelle

Trochu netradičně k této sérii se boje odehrávají nejen v nejvyšších sférách - ve vesmíru, na poli diplomacie a politiky, ale i na povrchu planety ve společnosti námořní pěchoty Jednotné Terranské Federace. V první knize se více poletovalo ze systému do systému, čemuž je tentokrát jinak. Kniha sleduje bitvu o planetární systém Juwel obsazený Daršiky. K Juwelu je vyslán Wolf jako kapitán výsadkové lodi Aludra Star společně s malou letkou bojových lodí Federace. Mohlo by se říci, že Wolf byl degradován, ale jak se ukazuje záhy, i s méně ozbrojenou lodí než je třída StarWolf, které vládne Celesta, lze dokázat nemožné. Ušinové a Daršikové, nové mimozemské "rasy" (pozn.: po přečtení každý pozná, co značí uvozovky), které lidstvo poznalo skrze hledí svých zbraní, se podstatně odlišují od Fágů z trilogie Černá flotila. Tyto dvě rasy jsou na podobné technologické úrovni jako naše rasa, čímž naše vzájemné půtky působily povědomě. Přesto bylo v mnoha ohledech možno spatřovat i rozdílnosti, které byly nejpatrnější s objevením daršickeho Ducha, který mnohdy pěkně promíchal karty. Chaos nicméně nepanoval jen na orbitě Juwelu, připočítejme k tomu stav nově vzniklé Jednotné Terranské Federace, potýkající se s nedostatky zdrojů a stojící proti starým i novým nepřátelům, a máme tu další zaručený recept na skvělou roadmovie, která nenechá nikoho vydechnout. Joshua Dalzelle je briskni autor píšící pro zábavu. Jeho série se vyznačují minimem politikaření, náročných popisů a zdlouhavých vysvětlování. I přes jasné zaměření sci-fi military nelze o postavách hovořit jako zelených mozcich libujících si v bitevní vřavě. V postavě Wolfa se skloubí ono pozlátko opěvovaného neustupného bojovníka se skromnosti a oddanosti pravého hrdiny.... celý text

Pokrok 2021, Michael C. Grumley

Někde jsem slyšel jak se tato kniha stylem podobá titulům C. Cusslera, spisovatele akt Numa a jiné, pro své zřejmé marínalní zaměření. Já osobně bych užil jiného příměru. Pokud jsem první díl přirovnával Doneganově sérii Atlantida, tak tento díl musím zaručeně částečně srovnat s Rollinsovou Sigma Force. A v čem je podobnost? Máme tu dva hlavní mužské protagonisty, jednoho šviháka, hlavu týmu, a druhého více muskulaturně stavěného, na hrubou práci a se svérázným humorem. V "Pokroku" hrají vedle delfínů nově úlohu i primáti, přesněji gorila, jako při jedné misi agentů ze Sigmy (Kovalsky se spřátelí se samcem gorily se kterým komunikuje prostřednictvím znakování, obdobně jako Caesar se samičkou Dulce prostřednictvím upraveného systému IMIS). Spojení lze spatřovat také v návaznosti na tajemné vyspělé technologie a přírodní úkazy. Budu znít jako hnidopich, ale název knihy není příliš odpovídající. Pokrok významově značí něco, co překonává předchozí. Kromě konceptu technický vyspělejší dieselové ponorky a jejího záhadného objevení u břehu Brazílie, nebylo toho moc, co by mě oslovilo či vtáhlo, jako u prvního dílu. Pokrok s technologií IMIS byl sice úchvatný, ale spojení lingvistického výzkumu Alison a DeeAnn s událostmi, do kterých byli zapojeni Clay a Caesare, bylo dlouhou nejasné. Oba případy tvořily předlouho nezávislé větve, které se nechtěly ne a ne protnout. Bohužel to místy nudilo natolik, až jsem byl ochoten i pár stran přelétnout k těm záživnějšim pasážím, ke kterým patřilo vyšetřování Claye a Caesara... (No, ve skutečnosti ani jejich pátrání v Jižní Americe nebudilo mé největší nadšení). Muselo uplynout přes 200 stran, kdy bylo možné první spojení výletu DeeAnn a Dulce do přírodní rezervace výstředního miliardáře s misí bývalých členů SEALS prošetřujici činnost Číňanů v džungli. To už se dostáváme do akčněji laděných pasáží. Bohužel ani zde jsem se moc nechytal a nepomohlo tomu ani vypuštění torpéda, seberozsáhlejší požár džungle či Cesaeruv výkon při porovnávání sil s Blancem. Naopak, kde to mohlo být zajímavé, bylo odhalení místa původu rostlin. V dané pasáži došlo k odkrytí potencionálních nových aktérů a okolností na pozadí příběhu. Než však se něco mohlo udat zásadního, nastal konec celé knihy. Celý Pokroku sám o sobě není schopný obstát jako samostatný díl. Působí jako rozsáhlý prolog k třetí knize a lze ji proto také považovat za vůbec nejslabší díl trilogie. PS: V knize občas padly zajímavé informac z několika oblastí, jako rozpínavost Číny a její předvoj k vyvolání (ekonomického) globálního konfliktu, nebo informace o existenci konceptu jakéhosi univerzálního opičího jazyka.... celý text

Propast 2021, Michael C. Grumley

Po mírně nezáživném druhém díle jsem sáhnul po Propasti. Sledoval jsem jak se mění míra napětí v souvislosti s událostmi na stránkách knihy. Rytmus byl vcelku stálý bez velkých výkyvů. Slabší momenty netrvaly nikdy nepřiměřeně dlouho a ty silnější prozměnu nikdy nepřestřelily natolik, aby se nedržely uvěřitelného rámce. Postava Claye, kterou jsem považoval za vůdčí z dvojice, se mi zdála krapánek upozaděna a více prostoru bylo věnováno Ceaserovi (ve skutečnosti lze spíše hovořit o rovnocennosti mezi partnery a poskytnutí stejného prostoru oboum aktérům, jelikož Clay byl tím, který si uzurpoval naší pozornost v první knize). Autorovi musím uznale kývnout na jeho umění psát téměř o ničem a přitom uchovat si zdání opačného. Když knihu dočtete a dáte si chvíli na rozjímání, dojdete názoru, že mnoho se tam toho dělo, každý se za něčím honil a potýkal se s překážkami, přesto jen minimum jste se toho dozvěděli.... celý text

Nové hranice 2020, Joshua Dalzelle

Mohu Vám zaručit, že tuhle knihu jen tak nepustíte z rukou. Po krátkém uvození, jež nepřímo shrne události z předešlých knih se starším kapitánem Wolfem, je Celesta vhozena do několika střetů se zcela novými nepřátely. Lehce se děj také dotýká politiky, konspirace a intrikářeni, nikoliv v takové míře, aby přehlušila samotnou podstatu hardcore military sci-fi, kterou tato série zaručeně je.  Střety vesmírnych lodí mají spád, šmrnc a ve své podstatě jsou i velmi přehledné. Čtenář tak není uvržen do žádného chaosu bitevní vřavy, který by si stěží mohl představit, stejně se autor vyvaroval popisů složitých manévrů a strategií, jež by narušovaly tento téměř filmový prožitek z četby.  Možná jsem toho mohl o této knize napsat více, ale ve své podstatě jde o nenáročnou, zato velmi zavislackou záležitost, takže proč zbytečně řečnit a raději se přesvědčte sami ;-)... celý text

Průlom 2019, Michael C. Grumley

Anotace toho hodně slibuje, ale neříká mnoho o knize samotné. Byl jsem skeptický. Skepce se rozplynula jakmile jsem se začetl. Kniha měla totiž jisté podobnosti s mou oblíbenou knižní sérií Atlantida od Grega Donegana. Styčné prvky spatřuji zejména na počátku ve využití námořnictva, delfíny (kytovce), Antarktidu, náznak přírodní katastrofy a tajemný úkaz v oblasti bermudského trojúhelníku a dílčí podobnost v zápletce. Mé nadšení z knihy bylo enormní, stránka plynula za stránkou takovou rychlosti nakolik se stupňovala interstelární hrozba pro naši i cizí planetu. Ale rázem jsem zřejmě narazil na jistý limit, vrchol, kde začal můj entuziasmus klesat. Kniha provokovala v mnoha aspektech - v dobré i ve zlém. Zřejmě nejvíce svým vysvětlením paralelního mimozemského života podobného pozemskému na jiné planetě. S danou teorií jsem se přímo nezžil, přesto tvořila základní pilíř, který budoval příběh. V ději se hodně sázelo na systém IMIS a schopnost komunikace s jiným druhý, v tomto případě s delfíny. Nevím jak v knihách navazujících, ale lze říci, že by ten příběh po jistých úpravách mohl fungovat i bez potřeby tohoto hi-tech zařízení. Kde však začala upadat má pozornost a já se musel ptát proč, byla ta část, kde Cly s Caesarem osvobozují Palina z vězení. Měl jsem z toho zmatený pocit, jako bych něco vynechal, jelikož se nezdál důvodu takto jednat. Jak se později ukázalo, byl jejich odpor vzepřít se rozkazům správný, ale nepozdávalo se mi, že bylo tehdy použito všech možných řešení. #SPOILER Jak se totiž ukázalo na konci, mimozemšťané již disponovali potřebným množstvím mořské vody a hodlali své zařízení deaktivovat a odejít. Kdyby vláda zkusila vyjednávat, mohly být všechny kroky počínaje vypuštěním ponorek Trident a konče podmořským atomovým výbuchem, který narušil antarktický ledovec a vyvolal monstrózní tsunami, vynechány a my bychom se dočkali kratšího, méně výbušného a možná i více logického konce. #KONEC SPOILERU. Takové řeči jsou ovšem pro kočku. Musím si přiznat, že nebýt famózního konce ve formě globální katastrofy, zůstalo by u nudy. Vzlétnutí C-130 při vzedmutí ledové masy společně s následnou vlnou hodně připomínaly jistou filmovou scénu jako z katastrofického filmu "2012" (obří přepravní Antonov startuje při pukání země a do cesty se mu staví kusy zemských desek). Kniha tedy zklamáním není a slibuje dost do budoucna, takže šup na další díl.... celý text

Inspektor Šin'ja Kógami 1 2022, Midori Gotó

Ztracené dívky 2008, Alan Moore

Kniha je to dosti objemná a obsahuje velkou spoustu různorodého obrazového materiálu i textu. Prvotní seznámení se Ztracenými dívkami tak může být matoucí. Z vlastní zkušenosti musím potvrdit, že jsem musel knihu odložit a vrátil jsem se k ní o dost později. Kdo však přečká první úskalí a nenechá se strhnout proudem opovržení převážně díky zvláštnosti malby, ten pozná úchvatnost tohoto erotického komiksu. Rovnou potvrdím, že ilustrace nesou největší díl úspěchu, i přes nejednoznačnost kvality, který kombinuje několik stylů a inspiruje se díly jiných velikánů. Scenérie mohou občas připomínat malůvky od dětí, jindy umělecké dílo. Rozdíl je hlavně v detailech, zvláště při pohledu do očí, na tváře nebo hebkost kůže. Vzniká tím nemnohdy dojem, že hledíte na fotografii. Příběh lze stavět do dvou rovin, tu, která se odehrává v realitě počátku dvacátého století, a té, ve které se stírá skutečnost s fantazií. Realita je zobrazená krapet fádně, o atmosféře nelze ani hovořit a zápletku by jste sotva pohledali. Když se ovšem ponoříme do snění, tak zrázu negativa ustupují pohlcujícímu naprostému vzrušeni. Pozor, některé scény lze číst jen na vlastní riziko, protože tohle jde na hranici a mnohdy ji i překračuje. Kontroverznost několika pasáží je sporná i v dnešní uvolněné společnosti. Zejména přijetí sexuálních fantazií dívek, jež ještě nedovršila osmnácti let, a hrátky Wendy s mnohem starší představitelkou Alenky. Kontroverze se nedotýká pouze věku účastníků, protichůdné myšlenky musí vyvolat i sexuální styk dvou jedinců stejného pohlaví - a nebavíme se jen o uvedených lesbických hrátkách. Explicitnost některých scén je diskutabilní, přesto nikdy nepřecházejí v naprostou sodomii bez ohledu na okolností a udržují si svůj podíl erotického podmanění. Kniha mi v mnoha ohledech připomínala Lady Fuckinghan od O.Wilda, jelikož se nebála vykreslit živými barvami, co spisovatel devatenáctého století dokázal jen slovy. Použitý jazyk je někdy vzletný, jindy obyčejný, ale výsledný počin je vždy stejný: Vzrušení! Nic jiného. Bez ohledu na formu textu, či techniku malby, jde o to, nakolik je člověk vtažen do vlastních erotických fantazií prostřednictvím tři žen, které se setkaly v jednom zapadlém hotýlku v Alpách. Jak na začátku, i konci je aktérem zrcadlo. Odráželo minulost, přítomnost a fantazie všech, kteří dali nahlédnout do své duše. Díky tomu jsou poslední momenty knihy posmutněle. Četl jsem knihu dlouhé večery, kdy se naskýtá nejvíce čas na soukromí a rozjímání. Fantazie běžela naplno a živočišná touha taktéž dala občas o sobě znát. Která z představitelek a jejich povídek vás okouzlily nejvíce?... celý text

Nepotopitelný kapitán: Námořní bitvy v Tichomoří 1941-45 očima kapitána japonského torpédoborce 2013, Hara Tameichi

Forma ležící mezi životopisem, pojednáním, soukromou zpovědi a vyjádřením názoru k mnoha kapitolám druhé světové války. Touto knihou se nám dostalo sondy do obyčejného života Japonce v období Šówaa zejména osoby vojáka sloužícího své vlasti. Tameichi ukázal poměry vládnoucí mezi nižšími hodnostmi a vyššími šaržemi, stejně jako neutuchající loajalitu bojovat za císařství, přestože si někteří mohli být vědomi okolností za kterých válce vypukla. Tento sebekriticky přístup prostupoval celou knihou. A nejednalo se jen o rozbor chyb Japonců, ale také Spojenců schopných neuvážených a nesmyslných činů. Čím déle jsem to četl, tím více se projevoval drastický rozdíl obou stran jak po technické stránce, tak i v oblasti taktické. Velkou vinu na tom neslo patolízalství, neflexibilnost a názor v neomylnost vrchního velení císařského námořnictva. Až nástupem druhé poloviny války, kdy Japonci spíše ustupovali či v lepším udržovali pozice, se smyšlení některých velitelů klonilo k opuštění tvrdošíjného dodržování rozkazů. Bohužel už bylo příliš pozdě na radikální změny. Z popisu vyplynula řada chyb, kterých bylo dopuštěno. Nejednou byla v knize vyřknuta výtka k držení velkých plavidel Spojeného loďstva mimo zónu boje po téměř jeden rok. Řada mužstva z těchto lodí zlenivěla natolik až někteří piloti nebyli schopni rozeznat letadlovou loď od transportní. To se prokázalo na podzim 1943, kdy Japonci poznali svůj Pearl Harbor, když USA napadlo Bougainville, součást Šalamounových ostrovů. Za řádu měsíců poté dosahuje Temeichi povýšení a funkce na pevnině jako vyučující školy posádek torpédoborců a později torpédových člunů. Z jeho popisu byla patrná vážnost přiřknuta torpédoborcům a dalším lehčím typům plavidel než byly bitevní lodě, letadlovky a bitevní křižníky, jež samozřejmě také měly své nezastupitelné místo ve válce. Jejich důležitost bych přirovnal německým u-bootum. Jednalo se o nejpočetnější plavidla, která nesla největší břímě vojny na moři, byly nuceny mnoha neskutečných výkonů, stejně jako transportních úloh, které musely vykonat. Bylo s podivem číst o kritice jinak opěvovaného admirála Isoroku Jamamota, který stál za mnohými nezdary Japonců po bitvě u Midwaye. Autor ukázal, že nepíše o ničem, o čem nic neví či nemá z důvěryhodných zdrojů (aniž by papouškoval již mnohokrát vyřknuté). Mnohdy tak byl svědkem činů, které byly s ohledem na převahu Spojenců či Japonců nevyužité, což potvrzuje často jim opakovaným slovem "záhada". Z toho lze usuzovat o charakteru "nepotopitelného kapitána", jako osobě skromné a přímé, vyjadřující svůj názor bez přikrášlení. Jedná se vskutku o zasvěcenou knihu zachycují mnohé aspekty nevídanou formou. Tameichi dokázal zaujmout svým písemným projevem a vtáhnout do události, jako by jich člověk byl sám účasten. Pravdou bylo, že jsem četl vzpomínky někoho, jehož národ stál za jednou z nejhorších krvavých události 20.stoleti, ale nemohl jsem si pomoci a někdy jsem musel fandit Japoncům.... celý text

Příběh O (komiks) 2019, Anne Desclos

Výprava do BDSM duše a předválečných 30.let minulého století je roztodivna z mnoha důvodů. Kresba, pojetí i samotné "sádlo-máslo" hrátky. Předem musím do záznamu podotknout, že taková podoba sexu není můj šálek čaje, přesto jsem měl tu čest číst alespoň pár komiksů podobného ražení, jako "Justina a Julieta", "Justina" a skvělou sérii "Sunstone". V této hromádce žánrově stejných titulů bohužel "Příběh O" jen o bičík dominy posouvá "Justinu" na poslední místo. Moje výtky směřují k tomu prvnímu, co upoutá náš zrak, tedy ke kresbě. Někdy jsem byl ve vytržení jak až umělecky to působilo, jak správně dokázala vystihnout ducha doby, ale někdy jsem se musel podivovat nad perspektivou a podobou lidí. Byl jsem roztrpčen zejména z vyobrazení žen s natočenou hlavou do strany, kdy do prostoru vystrkovaly ostře řezanou bradu, která jakoby nepatřila někomu z něžného pohlaví, ale spíše muži v ženském hávu. O příběhu toho moc neřeknu, protože jde opravdu zejména o ukojení dominantních či submisivních tužeb mnohdy bez špetky náznaku erotična. Jde tedy v tomto žánru o čistou účelevost, kterou ocení jen zapálení jedinci, než masy.... celý text

Základna 7 2004, Matthew Reilly

Kdo by tušil, že se opět shledám po letech s osobou vojáka s volacím znakem Strašák. První shledání se odehrálo na stránkách knihy na daleké jižní polární stanici. Od té doby utekly celé roky a osud mi jej opět přihrál do rukou v podobě této knihy. Hned v počátku jsem byl zahrnut pojednáním o povaze jedinečnosti politické a vojenské síle prezidenta USA, nemajíce rovnost nikde na světě a jeho potenciální hrozby. Vskutku slušný uvítací proslov, který zasadí semínko pochybnost o bezpečnosti světa v rukou světového policajta. No, a pak jsem byl po menších úvodních událostech vrhnut na palubu Marine One přibližujícího se k tajné Základně 7. Střet s nepřítelem nenechal na sebe příliš dlouho čekat a rozehrál se vabank o osud Spojených států amerických. Akce za akcí. Nelze to popsat jinak. Ať Schofield a jeho bratři (a sestry) ve zbrani utíkali, bránili se nebo útočili, vždy byla jistota, že střet vygraduje nevídaným způsobem hoden konkurovat akčním scénám filmové trilogie Matrix (čtvrtý film nepočítám!). Je libo lítat s vrtulníkem v podzemí, máte chuť si zaplavat v šachtě desítky metrů hluboké, nechat se rozmačkat výtahem, líbí se vám být ostřelování raketami, hrozba kontaminace, kapitace vrtulí a za zády neustále funící členové 7. eskadry? Tak vám mohu oznámit, že jste si vybrali tu správnou cestovní kancelář. Se "Strašákem" Schofieldem zažijete jedinečný prožitek aniž stačíte popadnout dech. Tyhle kulervouci akty zběsilosti byly psaný svižným jazykem s občasným náznakem ironie, které bych klidně uvítal více ("...nárazník začal ihned klesat, tři tuny oceli nebyly určeny k ladnému plachtění"). Neskrývaným záměrem autora se mi jeví komplikovat (v dobrém) celý příběh dosazováním mnoha konkurenčních skupin bojující o stejnou věc. Na počátku máte dvě proti sobě jdoucí jednotky, pak se objeví třetí a když budete trpěliví, tak možná i čtvrtá a pátá. Skvělé jak si dokáže Reilly házet klacky pod nohy a z toho vykřesat jedinečně zamotaný a napínavý děj. Zní to vše až moc dobře, jako dokonalá kniha, a ptáte se, zda tam není nějaký háček? Mohu vám říci, že máte pravdu. V pár drobnostech bych spatřoval onu pomyslnou pihu na kráse. Jsou dvojího druhu. Prezident se koncem knihy prokázal být opravdovým bojovníkem, jako Harrison Ford ve filmu Air Force One, což je zcela v protikladu s tím, jak pasivně se projevoval dříve a nechal se vláčet po celé sedmé základně svými bodyguardy. Bohužel mi tato osobnostní změna neseděla. Další neduhy knihy jsou technického rázu. Reilly zmiňuje pár futuristických technologií, které se nezdají mít oporu v realitě a mírně překrucuji fyzikální zákony dle potřeb autora, jako balistický elektromagnetický štít. Stejně lze nahlížet na elektronickou clonu kolem základen 7 a 8, jež mají bránit průniku cizím signálům vně i zevnitř (jak však pak nahlížet na telefonát tajemníka prezidenta svému finančnímu poradci!?). M. Reilly je mi vcelku sympatický autor pro svůj styl psaní, který obsahuje vše, co miluji na žánru military beletrie: silný element hlavního hrdiny, exotické prostředí, mnoho akce a různorodý pelmel vojenských blbosti kolem, včetně žargonu a hi-tech vychytávek moderního bojiště.... celý text

Justina 2019, Donatien Alphonse François de Sade

Existuje obdobný komiks (Justina a Julieta), se stejnými postavami, ale s rozdílnou kvalitou. Bohužel musím takto v úvodu konstatovat, že Justina se v tomto porovnání nevydařila na mnoha úrovních: kresba, děj, explicitnost. Kresba má určitě své kvality, ale již nehýři toliko detaily mnohých erotických praktik, jako konkurent. V tomto navazujeme na příběh, který je více okleštěn, než eunuch. Chybí mi v něm plynulé přechody, kterých se nám v Justina nedostává. Kdybych neměl povědomí o scénáři z Justina a Julieta, nerozuměl bych tomu natolik, abych mohl příběh De Sadeho docenit jako geniální.... celý text

Past 2012, František Niedl

Pustil jsem do četby zcela bez nějakých emocí, čekaje jak kniha na mě z péra Čecha zapůsobí. Může zřejmě za to mírná (neopodstatněná?) nedůvěra. Není asi mnoho současných autorů, kteří by fundovaně a záživne psalo o událostech, které se udály ještě před jejich životy. Mnohé takové mohou působit jako opis tehdejších technických parametrů či osobní zpověď bez užití podrobných reálií. Musim ale říci, že takoví autoři, i z našich luhů a hájů, kteří mě dokázali přesvědčit o opaku, postačí poukázat na autora série Nad českými zeměmi slunce nezapadá či F.Novotného a jeho Křižník Thor. S takovým jsem se tedy pustil do četby knihy "Past" v očekávání jak dojde k propojení osudů tři rozličných charakterů; dvou na straně Osy a jednoho ze Spojenců. Nebude příliš velkým spoilerem, že krátce po začátku byli do državy zahnání oba němečtí důstojníci, což určitě nebylo, co bych očekával, čímž úměrně rostla má zvědavost. Celá četba plynula s jistou míry rutiny. Kapitoly se střídaly, stejně jako průběžně osudy tři hrdinů jak se vyvíjela válka. Všichni zchytávali rány na těle, stejně jako na duši, ale nikdy natolik, aby se z nich stala hromádka neštěstí nebo šílenci pachtící za pomstou. Nějak tím vším proplouvali, naráželi a nalézali cestu dál jen, aby nejen přežili, ale i žili. Z toho všeho bylo téměř nemožné rozhřešit kdy a jak se osudy těchto tří mužů protnou. Až znenadání kolem strany 185 vše začalo do sebe téměř zapadat - název knihy, jistá porada Hitlera s generály a také úloha obou německých důstojníků v plánech Vůdce. Uběhla ještě chvíle a najednou všichni tři spočinuli v ústrety sobě i pospolu na stejné palubě. Tyto finálové okamžiky byly zřejmě to nejlepší na celé knize, kdy se museli společně semknout, přestože stále bojovali každý svou (osobní) válku. Ve chvílích, kdy došlo k rozdělení osudu těchto tří mužů, bylo rázem všemu konec. Tam, kde mohl příběh dále pokračovat ještě řadu stran, se rozhodl autor celé to ukončit několika závěrečnými slovy shrnující osud hlavních postav a několika postav vedlejších. Takovým závěrem jsem se cítil být odbytý a zklamán. Zanechalo to ve mně pachuť, že to mohlo být lepší. Vlastně celá zápletka si zasloužila trochou více spádu a napětí, které jsem zažíval až na konci. Jinak kvalita knihy tím závažné neutrpěla a doporučuji každému, kdo rád ocení autentické prožitky z války.... celý text

Ledová říše 1999, William Dietrich

Loď Schwabenland vyplula roku 1938 směr Antarktida opanovat část tohoto území, které si (neprávem) nárokovali Norové, známého jako Země královny Maud, jejímž dílem byl i celek zvaný Nové Švábsko (Neu Schwabenland) prozkoumané právě nacisty. Průzkum byl veden převážně ze vzduchu a z moře. Byl objeveny bezledové zóny. Vše bylo řádně fotografováno a dokumentováno. Územní nárok měl být zpečetěn shazováním kovových háku se svastikou z letadla, které se měly zapíchnout do ledu. Plavidlo se po několika týdnech vrátila zpět do rozbouřené Evropy. Toť ve zkratce historie. Teď kniha. Jak uvádí autor, kromě postavy Hermanna Göringa, jsou všechny ostatní osoby čisté fikcí, stejně jako ostrov Astropos, přesto v několika činech na začátku a místech spatřujeme odraz reality. Je vám povědomé pózování posádky Schwabenlandu s vlajkou s hákovým křížem, kterou drží jeden z nich za cíp? Máte pocit, že jste mohli slyšet o velikosti obsahu nákladu uloženého v podpalubí plavidla? Tak vám mohu říci, že se autor nechal inspirovat, ba přímo čerpal z reálií třetí antarktické výpravy Němců na jižní pól. Děj je nám vyprávěn (zejména) z pohledu amerického pilota Harta nájmutého Němci jako odborníka na polární oblasti a létání v těchto podmínkách. Úvod jeho osobnosti není nijak složitý a počáteční události nám dávají dost najevo s kým máme čest. Rychlé poté navazuje cesta do Němec, nalodění na Schwabenland a plavba na jih. Čas je vyplněn vzájemným oťuávaním s několika členy posádky a výpravy, mezi kterými vyčuhuje bioložka Greta, jediná žena na palubě, a umíněný politický komisař Drexler, jehož přičiněním dojde k nenadálým událostem, které již nejsou v souladu s historií a jsou plně v režii fantasie autora. Astropos je líčen živými barvami, takže máte ostrov živě jako na dlani, včetně vraku norské lodi a její mrtvé posádky, taktéž scenérie kaldéry, planiny s zamrzlým jezerem a jeskyně tvoří nepatrné jeviště událostem, které by mohly změnit tvář válečné Evropy. Odhalení smrti Norů a jejího původce v hlubinách jeskyně eskaluje až do momentu odplutí Schwabenlandu domů, kdy se oddělují osudy Harta a ostatních Němců na dlouhé roky, než dojde opět k jejich spojení uprostřed rozpadajícího se Německa a opět na půdě ledového ostrova. Ledová říše je čtivé dobrodružství na pozadí méně známé historie (leč z ní jen lehce čerpá), ale nemohu si odpustit pár poznámek. Nepozdávalo se mi několik slabých míst, které tvořily spíše oslí můstek, než aby plnila plnohodnotnou část knihy. Míním Hartovo šťastné nalezení deníku přeživších Norů, zatajení jeho obsahu a pozdější meziúdobí než se náš hrdina opět setká se svou milou po násilném odtržení na ostrově. Jde o ty pasáže, které se měly dle mého zasloužit více rozepsat, ale chápu, že se autorovi buď nedostávalo času či nápadů. Podobné lze klasifikovat Drexlerovo vyznání o způsobu zvrátit průběh války ve prospěch Německa, které bylo možno rozuzlit téměř již na počátku. Lze ještě podotknout, že Hart byl muž s opravdovým štěstím i smůlou zároveň, jak už podotkl Drexler, čímž dostával do varu Němce i občas mě. Bylo opravdu velmi neuvěřitelné nakolikrát se dokázal vyhnout jen tak tak blízké smrti, zvláště na konci, kdy měl být jeho osud zpečetěn kolem "divoké padesátky". No, nakonec vše šťastně dopadlo...... celý text

Justina a Julietta (komiks) 2019, Donatien Alphonse François de Sade

Neměl jsem čest čísti knižní podobu tohoto příběhu od toho svérázného markýze, tudíž tento komiks je mé první střetnutí s tímto kontroverzním autorem a jeho dílem. A když hovořím o díle, tak s velkým D! Jsem téměř nadšen nakolik je tento komiks vydařen a obdařen. Nejsem zastáncem BDSM praktik, neprovozuji homosexuální styk, zoofilii, pojídání exkrementů, znásilňování a jiné zvrhlostí, kterými se De Sade s láskou detailně zaobírá, přesto v této (obrazové) podobě, ve které je nám to vše představeno, má něco do sebe a lze ji přiřknout cosi erotického. Narozdíl od jiného podobného komiksu (Justina), je tento zábavný od začátku do konce. Příběh obou sester napříč časem je pobuřující i neuvěřitelný zároveň (tedy určitě část věnovaná Justině). Ukazuje společenské poměry osmnáctého století a možná se chce říci, že baroko bylo více zhýralé než dnešní otevřená společnost. Lascivnost dob minulých se nemůže rovnat upjatosti současne kultury. V tomto kontextu nakousnu ještě De Sadeho filozofii naprosté (sexuální) otevřenosti, pokrytectví schovaného za etiketou morálky a víry. Jako takové jde o politický manifest, se kterým se musí aspoň v jistých bodech každý sesouhlasit. Zda však souhlasíme s praktikováním, je otázka jiná. Důvody mohou být prosté: hygiena, strach z bolesti, nulová erotická tužba z dané praktiky atd. Jsou ovšem zaručeně případy, které jsou na pomezí. Za konkrétních podmínek jsme ochotni tuto mez překročit a zakousnout se do zakázaného ovoce, ale obyčejně pro ostýchavost a ze strachu z názoru druhých k tomu nakonec nesvolujeme. Tento komiks dá nahlédnout do hlubin naší temné duše a nastaví zrcadlo vlastnímu strachu. PS: Na konci se hovoří o závěru prvního svazku, tudíž je nabíledni, že by měl existovat i svazek druhý, leč bohužel žádný v ČR nevyšel. Existuje sic komiks se stejným obsazením zván "Justina", který může dát najevo o pomyšlenem konci, ale nijak závazném.... celý text

Bitva o české země 2022, Jan Kotouč

Druuna 3 2018, Paolo Eleuteri Serpieri

S Druunou jsou občas potíže. Navazování nového sešitu na ten předchozí je někdy tristní. Ale co naplat, už jsem si na to musel zvyknout. Říká se, že dvakrát do téže řeky nevstoupíš. S Druunou 2 se to povedlo a ještě snad lépe než v jedničce. Však potřetí už to tak slavné není. Pokud jsem místy u předchozího dílu nevěděl, co se děje, bylo to tak schválně. Příběh měl spád a nuance, které jsem chápal až s koncem. Příběh trojky je bez hloubky a jen takovou procházkovou četbou při které pozorujeme Druunu při průzkumu a pak útěku před obyvateli planety. Nebudu ale tak zlý, abych tomu nepřisoudil jistou snahu pomrknout po filmech jako Vetřelec a Blade Runner, které si zřejmě autor mohl vzít za vzor. Děj a postavy a události v něm toho mnoho naznačují, ale nikdy otevřeně nepotvrdí, a to zejména zda daná planeta je tou domovskou, ze které kdysi odletěl lid Druuny. Druuna není samozřejmě oddechová četba, tedy pokud vás křivky Druuny nenechávají chladným. Jenže jakmile došlo na věc sexu, jako by se tvůrce zapomněl, kde dříve skončil, a vrátil se spíše ke kořenům. Kde byla ona odvaha, kterou předvedl na konci druhého sešitu, odhalit dosud neviděné? Zdálo se, že i toho sexu ubylo, a namísto toho Druuna dostala více prostoru k oduševnělým monologům. Jako by se Serpieri snažil své ilustrované ženě vdechnout duši, ukázat ji v jiném světle a ne jen jako cíl mužských sexuálních tužeb. Konec série byl neuspokojivý a podobně stavěný a otevřený jako v prvním díle, ve které je Druuně slibovano lepší místo ležící kdesi za obzorem. Pokud jde o bonusovou episodu, nebyla zlá a klidně ji lze považovat za požadovaný konec. Inspirace biblickým Edenem byl nepřehlédnutelný a vcelku tomu sedl. Za jistých okolností by bylo zajímavá výzva, kdyby celá Druuna byla "napsána" němým způsobem.... celý text

Skrýš 2018, Masasumi Kakizaki

Manga má počátek pomalý až nenapadný, jenže stačí chvíle a obyčejnost všedních dní manželů se mění na zběsilý shon o vlastní život. Vstupem do jeskyně se jsem byl vystaven naprostému obrazu šílenství. Nebylo to jenom klaustrofobickým a temným prostředím podzemní sluje, zejména jeho obyvatelstvem. Celým svým naturalistickým zobrazením to vtahovalo do děje. Může za to zejména precizní malba. Mnohá statická okna měla nádech pohybu. Ale k čemu by byla nejlepší kresba, pokud by to nebylo i dobře napsáno, aby tak příběh gradoval ke svému strašnému konci. Horor jak se patří. A co říci na situaci, ve které se Seičiro ocitnul? Nevím sám jak bych se rozhodl v jeho postavení, ani jestli bych to ustál nebo se nezbláznil....... celý text

Druuna 2015, Paolo Eleuteri Serpieri

Wow! Uúúúúú! Slint! Asi takových citoslovců bych mohl vyluzovat při pohledu na fyzickou dokonalost těla hlavní představitelky. Její plné křivky byly v naprostém kontrastu se vším ve světě Města, její domovinou. Mutanti mnoha tvarů, nedostatek potravin a léků, bída a perzekuce ze strany vládnoucího řádu. Byl jsem z toho znechucený a jen Druuna a jisté dějové zvláštnosti mě přiměly pokračovat v četbě. Při cestě skrze rozpadlé koridory Města jsem jsem poznával hloubku mutantního zamoření a pravdu o vládnoucí elitě držící přeživší v područí. Sci-fi složka příběhu byla lákavá a připomínala místy film Symptom Pandorum.... celý text

Druuna 2 2016, Paolo Eleuteri Serpieri

Druuna se ocitla po událostech v prvním díle na palubě jiného lidského vesmírného korábu. Najednou se zdálo, že události z předchozího dílu se opakují a já nabyl dojmu, že Serpieri neumí napsat lepšího scénáře, než ve kterém zkrátka potřebuje mutantní monstra. Oh, jak já nevěřící hluboko padl! Příběh první části zvané Masožroutka byla, když zůstanu u příměru k filmu z prvního dílu, taková obdoba Horizontu událostí a Věci, s dosti netypickým prvkem pohrávající si s časovým sledem události. Byl jsem z tohon krapet nervózní a nemohou ani říci, že bych plně pochopil jejich souslednost, přesto jsem příběh a jeho zvrat ocenil. Tentokrát příběh exceloval nad erotikou. Ve dvou zbývajících kapitolách jsme se ponořili do nejhlubších útrob povznesené entity Lewis-Schastar, která infiltrovala hlavní lodní počítač CP-1. Byla to pouť navýsost schizofrenická plná sexuální zhýralosti, násilí a různorodých kreatur, neboť nákaza z Města napadla kosmoplán na kterém byla Druuna zachráněna. S Druuninou cestou jsem sledoval jistý posun a odvahu ve vykreslení explicitních scén. Příchodem třetí části toho mnohého přibylo. Nyní nebyly ústředním motivem mnoha sexualit jen plnost ženského poprsí, pevné hýždě, vyzývavé pozice a lascivní monology. Serpieri svou paletu rozšířil o zobrazení ženského lůna a mužského ohanbí, která povětšinou zůstávala mistrně skrytá za bujným pohlavním porostem či zakrytá části lidského těla, vstupující náhodně do obrazu. Příběh Druuny je zvláštním počinem, který by v knižní podobě prostého textu nevyzněla jako v té komiksové. Jde zejména o ty části, které dělají z těchto sešitů, tak vyhledávané, jedinečné a možná i krapet kontroverzní dílo: sex a monstra. Opomíjet nelze ani trochu komplikovaný příběh, který nečinily silným charaktery ani hluboka sdělení. Bráno komplexně, jde o zážitek na mnoha úrovních.... celý text

Maximum Ride 2 2011, James Patterson