woita
přečtené 414
Podfuk
2016,
Janet Evanovich
Už několik prvních stran dávalo tušit o zábavné a napínavé show podobného ducha jako film Dannyho parťáci. U knihy se většinou moc nepoměji, však tahle měla šmrncovní ostrovtip. Vše to pramenilo z nesourodé dvojice hlavních hrdinů. Nick byl ukázkový zloděj gentleman oplývající duchapřítomností a sypající z rukávu vždy patřičnou hlášku, jako pokerový hráč karty. Agentka FBI, Kate, tvořila jeho protipól s rysem tvrdé a neústupné ženy. Její humorná složka spočívala právě v onom neúprosném zápalu, který zasvětila dopadení Nicka, viz užití autobusu. Ovšem... (Vždy musí být nějaké ale). Entuziasmus a energie, která byla na počátku přítomna na každém kroku, se jako by postupem ztrácela. Možná za to mohlo rozdrobení pozornosti, odklon od hlavní dvojice, mezi více postav, kterými byli členové Nickova nového týmu podvodníků v čele se sexy prsatou pilotkou Willie a samozvaným hercem Chetem. Tytam bylo škádlení (jak by to pojal Nick) a handrkování (jak by to viděla Kate). Další mírná změna nastala v době, kdy byli na stopě a střetli se s hlavním padouchem Griffinem. Kate hrála roli ala Paris Hilton, což bylo v kontrastu s tímjak ji člověk viděl celou dobu jako slečná drsňák. Kniha bohužel nedosahuje (přestřelených) kvalit série Příručka stážisty, přesto se jedná o vkutku příjemné čtení a oddechovku, jakto označil uživatel níže.... celý text
Nepřátelské převzetí
2016,
Shane Kuhn
Nemám zkušenost s předchozím dílem, ale už po pár stránkách musím říci, že Nepřátelské Převzetí mě dostalo dosti osobitým a peprným stylem psaní, drsným humorem a stejně jako postavami. Tuto knihu lze popsat jako literární verzi Pán a Paní Smithovy se vším, co k tomu patří: silné hlášky, nekorektní humor, stejně tak brutální akci budící nadšení a pobavení. Kniha byla i jistým průvodcem myslí profesionálních nájemných asasínů a strukturou jejich společnosti, čímž mi to připomínalo knižní sérii Falzifikátoři od Antoina Bella. Co si budeme povídat, John Lago je správným typem antihrdiny. Kniha nám přibližuje jeho osobitý styl a šarm formou osobního vyprávění ve výslechové místnosti FBI, čímž se u čtenáře dostavuje něco podobného stokholmskemu syndromu. Nebýt toho, jak se pokoušel "rozvést" (chápej zabít) se svou ženou, obdivovali bychom zřejmě jeho práci z jiného pohledu. To, jak se pokoušel dostat na kobylku své milované ženušce a ona pro změnu zase jemu, bylo to nejlepší, co kniha nabízela. To bylo ovšem nic v porovnání se samotným koncem, který byl absorum bombastický, vtipný, plný vůně střelného prachu a nečekaného odhalení. Tato kniha je zkrátka jeden velký drogový trip, který výšňupnete na jedno posezení.... celý text
Zlomený génius
2021,
Andrew Murray
Will Parker se mi zalíbil hned v počátcích. Chyba, které se dopustil, z něj udělala zlomeného člověka. Ovšem využil svého nezdaru a obrátil jej v něco pozitivního.Neutápěl v sebelítosti stejně jako neztratil ze zřetele kým je. Upozadil své miliardové podnikání a propůjčil své technické schopnosti FBI, aby se z něj stal speciální vyšetřovatel federálního úřadu. Svým mírně domýšlivým vystupováním, intelektem a schopnostmi mi Will připomínal postavu Patrika Janea ze seriálu Mentalista. Willův vnitřní monolog mnohdy působil jako přímá řeč k ostatním postavám a k nám samým, čímž obrazně bořil čtvrtou stěnu. Parťáky Willovi dělala řada postav, však těmi nejvýraznějšími byla kriminalistka Dana Lopezová a agent FBI Decker z kontrarozvědky. Dana se v jednom okamžiku svěřila Willovi s obdobnou zkušenosti, jakou prožil on. V tom monentu bylo možné zaznamenat pravé souznění mezi postavami, které korunovalo poznání, jež policistka Willovi dala, jak se vypořádat se svou minulostí. Hlavní zápletku hrál fukušímsky jednorožec; plnohodnotný miniaturizovaný kvantový počítač. Murray postavil do popředí technologii, o které toho moc neříká, přesto s určitým umem zachovává její důležitost neustále v popředí zájmu čtenáře. Kniha není žádným technothrillerem i když užívá postavu Willovi formátu, dějem se míhají hackeři a je využíváno výpočetní techniky.... celý text
Strnadův efekt
2023,
Jan Kotouč
Mám rád klišé o mimozemské invazi, nicméně v podání Jana Kotouče může takový příběh v počátcích budit více rozpaky než nadšení pro mnoho důvodů: nasazení a druh invaze ala Ferengové, lupénka, pelmel postav a později i jedna zebra. Postupem četby jsem si ale zvykl a začal spatřovat logiku všeho kolem. Spekulativní se mohl zdát ekonomický vliv Ústřední byrokratické autority na invazi dokud o této skutečnosti spolu nepohovořili velitel Postler s kapitánem Habrem a neučinili příměr k trendu ve zbrojení pozemských armád. Přihlédnutím k tomuto faktu kniha obsahovala méně scén střetů mimozemskych jednotek s pozemskými armádami než by se mohlo zdát. Zajisté, byl zde vzdušný nálet českých Gripenů, odpálení střel SM-3 z amerických lodí, nasazení světového námořnictva nebo mezirezortní spolupráce české a slovenské armády při obraně, přesto žádný z těchto kontaktů nebyl zlomový a převážně sloužily více jako prostředek za odhalením místa uložení generátoru. Časem útoky zesílily a armády se snažily vystupovat více jednotně, přesto popisnost střetů byla chudá na detaily a nedokázaly mě vtáhnou jako v cyklu České země. Až na samotném závěru se mince obrátila a došlo na regulérní měření sil v celém rozsahu. Matěj v plné kráse ukázal projev efektu po něm pojmenovaný a zasadil zástupci Byrokratické autority nečekaný políček, který mě usadil do židle. V knize padlo několik popkulturnich odkazů na videohry, filmy a seriály. Byla radost i netypické číst zmínky o Duke Nukenovi 3D či Hvězdné bráně. Přes mnohé tyto narážky se Janu Kotoučovi podařilo vyhnout opisování a jeho verze vesmírné invaze se nesla ve vcelku originálním duchu. Mimoděk dokázal i jinak vážnou situaci odlehčit nejenom lehkým vtipem, ale i poukazem na určité rozdílnosti, jako v případu Slováků, konspiračních teorii a migrace. Strnadův efekt bych formou více přirovnal k Válce světů (a je jedno zda k té knižní či filmu s Tom Cruisem v hlavní roli) než k čisté military sci-fi , jako Den nezávislosti, Problém tři těles nebo ke sérii Odkaz Aldenaty a Zrcadlo od Johna Ringa. Strnadův efekt je něco mezi, slabší co do složitosti zápletky a bitevní vřavy, ale na české poměry je to velkolepá soudobá scifárna o invazi z kosmu.... celý text
Střežená zóna
2015,
Matthew Reilly
Má první kniha od tohoto autora, kdy není hlavní postavou nebojácný voják Schofield "Strašák" (nezapřu myšlenku, že by se tam stejně mohl objevit), ale žena, vědkyně, a navíc s tématikou mírně fantasmagorickou mimo vojenský okruh. Nepodobnost s Jurským Parkem (JP) není pouze zdánlivá. Stejně jako v tomto kultovním filmu/knize jsou návštěvníci Velké dračí zoo ohromeni pozlátkem dosud neviděného, provozovatel parku se ohání nejlepším zabezpečením a mírou zajištění pro své návštěvníky. Pro ty více zvídavé je součástí prohlídky i prezentace probírající vznik parku a objev pravěkých zvířat. Jenže ejhle! Zrovna čistě náhodou v tom samém čase, kdy park prochází inspekcí, se udá cosi ohrožující životy všech. Není téměř úniku a všude řádí krvežíznivá monstra. Jak bylo řečeno, Střežená zóna je Jurrasic Park přes kopírák. To však vůbec nevadí. Stejně jako kdysi u filmu i knihy jsem byl plně ponořen do událostí u kterých mi byli souputníky a průvodci charismatické postavy. Namísto paleontologa Alana Granta z JP byla tou osobou v knize mladistvá herpetoložka CJ. Dobrou polovinu knihy jsem byl unášen proudem zběsileho úprku od jedné katastrofy k další - hroutící se budovy, honička ve vozidlech, z nebe padající vraky, střelba i letecké souboje s draky. Leč i přes mnoha tato úskal, bylo na pozadí tohoto pekla možno pociťovat inteligenci, kterou jen málokdo byl ochoten drakům přisoudit. CJ z první řady poznala čeho byla tato stvoření schopna. A ještě měla překvapit! Než mohla CJ dospět k rozklíčování plánu draků a najít nečekaného spojence, musela se utkat s pronásledovateli z řad draků a Číňanů. Bylo neskutečné kolikrát tato mladá žena stála před hlavní čínských pušek, kdy ji dělily vteřiny od chladné smrti, a ona pokaždé zázrakem vyvázla. Nemyslete, že to působilo nějak omšele, naopak bylo to akční a nápadité jako Mission impossible. Neméně působivé vystupovali draci, zvláště Rudý čumák, který měl spadeno na samotnou CJ. Ono vůbec od jisté části to bylo celé jenom o akci a napětí. Na jedné straně souboj Davida (chápej Číňani) proti Goliášovi (chápej draci), na další straně neúprosné odtikávání hodin a uprostřed toho všeho CJ se zbytkem přeživších. Knihy tohoto autora mají svůj osobitý rukopis a formu. V každé z jeho přečtených děl jsem našel schémata či mapky oblastí a budov, ve kterých se příběh odehrává. Společně se skladbou a kvalitou samotného textu to napomáhá vnímat knihu téměř jako film. Člověk se díky tomuto orientuje v dění a je schopen si vizualizovat scénu.... celý text
Zhroucený čas
2020,
Blake Crouch
Fungování naší mysli, to, co nás utváří, fyzická podstata mozku a stejně tak časoprostor mě vždy táhly. Mysl je múza, o které se uvažuje ve vědeckých kruzích i na poli filozofie. Považme, že jde o téma velice komplexní, kterým opravdu rozumí jen málokdo. I proto to málo zajímavostí podaných v této knize, jsem vítal a nasával jako houba vodu po dešti. Za zajímavým názvem knihy bylo možné tušit nabytou story s přesahem pozměnit vnímání toho, co považujeme za svou realitu. Takové myšlenky dokážou vyvolat jen dobře napsané tituly, které poodkrývají a rozšiřují naše tužby. Pak mě napadlo, že podobného počinu jsem se už z rukou stejné spisovatele dočkal. Temná hmota měla obdobnou tématiku, kde namísto časem se cestovalo napříč prostorem. V jádru obě knihy využívaly k transmisi podobných mechanismů ukrytých hluboko v našich mozcích. Když mi došla tato podobnost, obával jsem se pocitu dejavu. Temná hmota byla dobrá kniha, ale nijak jsem netoužil po kopii a ještě od stejného autora, který vykrádá sám sebe. Mohu uznale uvést, že mé obavy byly liché. Dočkal jsem se něčeho, co částečně myšlenkou mohlo navazovat a rozvíjet jinou knihu Chronolity od R.Ch.Wilsona (podobnost dopadu zhmotněním budovy Big Bendu s chronolity), a stejně tak jakoukoli s tématikou o cestování časem. Vskutku bylo napínavé sledovat Helen s Barrym, jak cestují napříč časem pamatují si minulé životy a přitom se vzdalují od své původní linie, která se zdála vést jenom do pekel. Narozdíl od mnohých publikací užívající Wellsův chronokomunikátor, v Zhroucenem času jsem snad prvně mohl sledovat komplexní proměnu světa i charakteru, jež cestování časem může vyvolat. Některé časoprostorové efekty, kterých byl Barry svědkem, byly surrealistické. Bez odezvy nebyly ani ty části, kdy člověk byl nucen opakovaně sledovat konec světa (vydržela by to má mysl?). Obě hlavní postavy jsou vyvážené, doplňují se a postupně si předávají pomyslnou štafetu jako vedoucí charaktery. Helena mohla působit jako tichý génius bojící se roztáhnout křídla, jenže s rozvinutím pravdy o křesle se z ní postupem času stal zlomený člověk bojujícího se samotným osudem jako Don Quijote s větrnými mlýny. Také Berry se proměňoval. Na počátku to byl tvrdý a zarmoucený noirový detektiv, na konci bojovník s myslí vědce. Kniha překvapí, plyne samospádem a zaujme intelektuálně. Co více si od dobrého čtení snad přát.... celý text
Pekelný ostrov
2014,
Matthew Reilly
Pekelný ostrov bych označil jako nejhubenější dobrodružství "Strašáka" Schofielda. Určitě to nehodnotím jako slabinu ani jako absolutní výhru. Ano, Strašák předvádí opětovně impozantní akční podívanou, prostředí je zajímavé, viz dále, stejně jako nepřítel (s někým podobným se lze setkat v knižní sérii Sigma Force). Ale vím také, že Matthew Reilly je schopen psát rozvláčným a zajímavým stylem, které z Pekelného ostrova mohlo udělat titul minimálně o dalších sta stranách. Kniha se mi líbila prostředím a hlavní zápletkou připomínající první díl herní série Far Cry (alias Ostrov Dr. Moreaua). Nicméně trochu se mi nepozdávalo zapojení šesti set vojáků v programu, kterého byla letadlová loď účastná, a následného masakru, neboť jak by vojenské velení vysvětlilo zmizení jednoho praporu? No, světe div se, i na tuto otázku jsem dostal na konci odpověď (...). Vcelku zato kniha se čte jedním dechem, pobaví, ale její délka to sráží k určité průměrnosti, které nejsem u Reillyho navyklý.... celý text
Kvantová noc
2017,
Robert J. Sawyer
Když po jistém soudním líčení James zjistil, že přišel o určitý časový úsek vzpomínek, zdálo se jako bych byl sám chvílemi mimo. V okamžiku každého z nás byly chvíle, které mohly být rušivé, přesto nijak narušující řád každodenního života, abychom nakonec na něj v poklidu pozapoměli. Jamesovi to i tak nedalo spát a uvrhl se do pátrání po své minulosti z roku 2001, za odhalením absentujíciho půl roku svého života. Prvotní pátrání po důvodech amnézie nebylo nijak komplikované, ani plné konspirace, přesto odkrylo skrytou skutečnost o složení naší společnosti, která mohla vést k velkým sociálním změnám. Co James nemohl předvídat, byl pozdější souběh událostí; komplikovanějších a hrůznějšíh pro něj i jeho zemi javorového listu. Zcela nenápadně se knihou nesly společenské nerovnosti, které vyvrcholily zcela nemyslitelným způsobem. Bylo s podivem, jak zcela nesouvisející věci doznaly spojení s osobním prožitkem Jamese a jeho blízkých. Postavu James Marchuka bylo možné každým coulem považovat za akademika. V knize se tento faktor odrážel na mnoha místech formou poznámek z oboru psychiatrie, neurovědy i kvantové fyziky. Na své si mohli přijít i znalci filmů a literatury, jelikož James rád užíval přirovnání a citátů právě z těchto odvětví kultury. Chtělo by se říci, že povětšinu času mě kniha bavila více svým "odborným" přesahem a náhledem do různých vědeckých odborností než příběhem. To změnila hrozba konfliktu mezi supervelmocemi, hrozící nabrat značných rozměrů, a ambiciózní plán Jamese na proměnu celého lidstva. Kvantová noc je zajímavý titul podobného ražení jako Zhroucený čas nebo Temná hmota. Každý, kdo si kdy položil otázku, kde v našem mozku sídlí duše a čeho je naše mysl (teoreticky) schopná, zde najde možné odpovědi.... celý text
Upgrade
2022,
Blake Crouch
Vítejte ve světě blízké budoucnosti, kde klimatické změny, přelidnění, nedostatek potravin vedou k postupnému úpadku i přes určité pokroky v technologiích. Tyto výdobytky uvrhly společnost do dystopie téměř jako z péra George Orwella. Tím zřejmě nejradikálnějším pokrokem prošlo genetické inženýrství, umožňující klonování, modifikace genetického kódu, včetně vzniku zcela nových forem života. Veškeré genetické manipulace byly postaveny mimo zákon za čímž vznikly po světě instituce druhu Agentura pro ochranu genů (GPA) s agenty jako Logan Ramsay. Dobrá třetina knihy se zaobírá postavou Logana a jeho niternou změnou, které byl vystaven při jedné nepodařené misi. Jeho minulost je protkána komplikovaným vztahem s matkou a masovými úmrtími po celém světě vyvolané jedním experiment. Přesto všechno se z něj stal řádný člen společnosti a zvláštní agent instituce bojující proti všem s touhou aktivně ovlivňovat DNA. Bohužel Logan ani netušil nakolik se sám stane terčem zájmu svého zaměstnavatele kvůli své minulosti, která se před ním sama zhmotnila jako jeden z duchů Vánoc. Logan se dal na úprk a na boj proti vlastním lidem i budoucnosti. Pro četbě se zdálo jakoby se autor zřejmě inspiroval scénami některých filmů. Místy to připomínalo film Smrtící epidemie či kdesi v počátcích známou scénku úprku pana Andersona z kanceláře v prvním Matrixu, včetně efektu zpomalení času v pozdější části knihy. A když už jsme u filmů. Celá kniha vyznívá více jako scénář k nějakému bijáku než to, na co jsem od autora zvyklý. Knihy od Blaka Crouche, jako Temná hmota nebo Zhroucený čas, mají přesah, jež dávají přemýšlet o světě kolem. Upgrade tohoto "přesahu" nedosahuje ani přes vytyčenou otázku konce lidského druhu a možné cestě jeho nápravy. Kniha se stává pouhým napínavým thrillerem, který kolem etické otázky genetické eugenetiky jen protančí. Zřejmě nejslabší kniha tohoto autora s plně nevyužitým potencionálem.... celý text
Mravní kodex
2018,
Brad Thor
Agent soukromé bezpečnostní společnosti, Scott Harvarth (neznělo vám také to jeho příjmení jako ta vysoká škola?), je velmi ostřílený hoch, což prokázal nejenom svým výkonem v Kongu při střetu se vzbouřenci, ale i později na domácí půdě Spojených států. Hrozba AAH, která se nevznášela jenom nad USA a Izraeli, byla hmatatelná a nic to neměnilo, jak prostoduché se to zpočátku mohlo zdát. Ona vůbec cesta za odhalením Damienova plánu k nastolení "Malthusianske katastrofy" byla velmi pozvolná. Nebýt nápaditosti, osobnosti hlavního hrdiny, jeho třenic s jistou doktorkou a bývalých kontraktoru z řad SAS na počátku knihy, tak bych to velmi brzo odložil. Děj totiž nestál ani toliko na samotných okolnostech, jako na postavách. Situace se změnila po návratu do Států. Najednou jsem měl před sebou plnohodnotný špionážní thriller s řádnou dávkou té správné konspirace, která se nezastavila jen u pokusu podkopat základy vlády USA, ale zcela nastolit nový světový řád na pozadí pandemie. Dozvěděl jsem se tak o tajném seznamu Main Core, dostal jsem náhled do fungování Mosadu a krapet i OSN. S přispěním Murphyho zákonů, se kterými Harvarth často koketoval, Brad Thor odehrával po většinu času skvělé dějství. Závěrečné pasáže za odchycením Damiena s cílem překazit jeho plány už byly pomyslná třešinka na dortu. Spád toho všeho byl nicméně kvapný bez větší špetky pozornosti na detail a preciznost popisů, že jsem si je tolik neužil oproti začátku knihy. Stačí uvést ty části jako záchrana soudce Leaschtea, odhalení Damienovy spojky v Mount Weather či samotné dopadení Damiena. Kniha i přes pomalejší tempo na konci je jako našlápnuty holywoodsky trhák (film by tomu zaručeně slušel), tudíž knihu mohu vcelku doporučit.... celý text
Do temnoty
2021,
Evan Currie
Děj připomíná cosi mezi seriálem Battlestar Galactica a knihou Hladový vesmír. Podobnosti spatřuji prvotně v lidmi užívaných kosmických korábech, které nesou často vyspělý pohon ale jinak jsou víceméně konstruktem naší doby než moderního věku dálné budoucnosti (trup se silným plátováním, simulace gravitace odstředivou silou, tradiční počítače). V čem se nicméně Odysseya jako plavidlo odlišuje od mnoha jiných, jsou technologie na základě využitíll tachyonů. Slouží nejen pro pohon, lze je nalézt i v komunikačních a sledovacích senzorech. Tachyony jsou dnes považovány spíše za myšlenkový experiment než vědecký fakt a relikt starších sci-fi. Kniha oplývá duchem časů minulých, kdy vědeckofantastické povídky stavěly více na dobrodružství než vědeckých základech, dlouhých popisech či detailní vojenské taktice, které tvořily jen rámec pro budování příběhu. Při četbě jsem měl neustále pocit deja vu. Byla zajímavou kombinací řady dalších sci-fi, nejen těch uvedených. Můžu zmínit sérii Jason Wander od Roberta Buettnera, kterou to připomínalo jednoduchým konceptem. Odyssey One svou literární formou lze považovat za předvoj k hardcore sci-fi jako Černá flotila, Stará flotila či Ztracená flotila. Příběh nebyl jednom o samotné Odysseye, která objevila mimozemský život. Pozornost je rovnoměrné věnována dalším složkám z řad posádky pozemského plavidlo, jakými jsou vojáci ze speciálních jednotek, zdravotníci, piloti Archandělů, vědci či technici. Zhruba od poloviny největší pozornost si uzurpovali pěšáci a Archandělé společně s osádkou můstku, kdy se rozbujel nerovný souboj Davida proti Goliášovi. Popisnost bojů nebyla možná ta nejlepší, kterou jsem kdy četl, ale zklamán jsem nebyl. Ono vůbec detailností kniha zrovna nijak netrpí, takže tam nenajdete dlouhé odstavce věnované technických popisům či vysvětlování fyzikálních principů. Těžko hodnotit, zda je to na škodu, přestože byly určitě pasáže, kde bych více uvítal rozvětvené charakteristiky ať v popisu prostředí či probíhajících procesech. Vše je zkrátka podřízeno lehkosti četby. Ještě se vrátím k pohonu pozemské lodí a jeho projevům. Jsme navyklí na warp pohon ala Star Trek či cestování červimi dírami, kdy kosmolet zkrátka skočí do vyšší dimenze a nějaký čas tráví na cestě. V Odyssey One jsou efekty FTL motorů krapet jiné a zvláštně jedinečné. Při "přechodu" na nadsvětelný let rozkládaly loď postupně na prvočinitele a v místě výstupu opětovně skládaly zpět. Posádka tak byla vždy svědkem toho jak se vše kolem rozpadá jako v transporteru na Enterprise. Pocit, který chce každý zažít :D!!!... celý text
Rychlost zvuku
2019,
Eric Bernt
Tématicky zajímavé, nejen po teoretické části věnované archeoakustice i pokud jde o autistické spektrum a jeho potencionál. Pokud se máme bavit o samotném zpracování, tam už bych byl o něco opatrnější. Jednotlivé kapitoly jsou krátké, během kterých se toho většinou moc neudá, a lehkým krokem postupují k akčněji laděným pasážím, o čemž řeknu trochu níže. Na knize mě zaujal krom Eddieho zařízení, také samotný tvůrce a společnost proti které stál. Začnu tedy u Edwarda. Postavu Eddieho je těžké popsat. Díky svému talentu i prokletí zároveň je lehké jej považovat za podivína. Upřímné jsem ho nebyl schopen vidět jako dospělého, ale spíše jako otravné dítě. Jsou místa, zvláště zpočátku, kdy jsem si musel na jeho výstřelky zvyknout. Eddie je nicméně zajímavá postava i z jiného úhlu. Po celou knihu má zajímavé otázky, podněty či náhled na naše každodenními procesy, zvyky a projevy, které si ani neuvědomujeme. Proč kupříkladu lžeme, proč dáváme vyhýbavě otázky/odpovědi, co nás nutí se usmívat či projevovat emoce, nebo proč jsme nesví už z pouhé přítomnosti jiných lidí. Rychlost zvuku není zrovna doktoranska práce na téma autismu, přesto dává zajímavý vhled na tuto sociobehaviorální problematiku. Společnost pro ochranu amerických hodnot (SPOAH) mi připomíná jiné dvě literárně podobně laděné soukromé agentury. Jednou je Konsorcium pro falšování reality ze série Falzifikátoři a BTC z knihy Gravitace. Jedna se snaží řídit určitým směrem společnost, druhá si uzurpuje technologický pokrok. SPOAH jistým způsobem kombinuje obě tyto tajné spolky a je tím, co vnáší do knihy vzrušení, jež z toho dělá ten správný konspirační thriller. Ve souvislosti SPOAH s osobou doktora Fentona lze s trochou nadsázky hovořit o honění se za vlastním ocasem. Oba se snaží získat vynález do své moci, přesto přinejmenším jeden neví o faktu, že vděčí za svou existenci právě tomu druhému. Pokud by oba subjekty spolupracovali, celá zápletka by se zhroutila jako domeček z karet. V knize je i pár akčnějších momentů. Nepatří mezi ně útěk Eddieho se Skylar, nýbrž kdy dochází na poměřování sil mezi Barnesem, šéfem ochranky Domu Harmonie, a kontraktory SPOAH. V jejich podání nejde o žádné přestřelky. Sokové jsou zarputilí profesionálové, kteří střílí jen v případě jisté rány, což z jejich duelu bylo velmi patrné. Takto dlouho jsem nezažil tak dokonale něco podbného popsané. Kniha během četby je schopna zaujmout, nicméně po odložení vše vyšumí a zůstane jen jisté povědomí o příběhu a jeho okolnostech. Sáhnout proto po pokračování nijak netoužím ....... celý text
Torpédoborec
2022,
Joshua Dalzelle
Po delší odmlce a po velení nad výsadkovou lodí se kormidla v přeneseném i v doslovném významu ujímá opětovně starší kapitán Wolf. Zhostil se úlohy velitele nového torpédoborce třídy Valkýra, i hlavní role protagonisty této knihy, čímž na tomto místě vystřídal Celestu. Nemesis, jak byla loď pojmenována, byla hi-tech výkvětem nemajíce obdobu ve flotile stejně jako kdysi Ikaros třídy StarWolf. Wolf nicméně nebyl jediným kohoutem na dvoře. Události od minula nabraly na obrátkách v dobrém i špatném slova smyslu. Federace začínala pomalu opětovně nabírat druhý dech, jednání s Ušiny slibovalo nové možnosti, však z druhé strany nové politické vedení zcela změnilo dosavadní válečnou rétoriku a hrozby přicházely i z jiných směrů. Začínala sílit potencionální hrozba ze strany tehdejšího spojence VHA i nepřítele uvnitř Federace. To vše nahrávalo do karet Daršikum v čele s nepolapitelným Přízrakem, na jehož lov byla Nemesis vyslána. Celý ten čas, co jsem sledoval snažení Wolfa o polapení Přízraku, jsem se také domníval jaké bude vyústění celého divokého honu. Pak Nemesis obsadila loď VHA a najednou vyšly ven megalomanské plány daršickeho vůdce a já se nestačil divit (skoro bych to pojmul jako návrat k počátkům). V konečném výčtu bylo zřejmé, že se ti dva museli střetnout na život a na smrt. Nevím zda to bylo zklamáním nastalého konce či jen pouhým faktem, však ze souboje daršickeho vůdce a Wolfa jsem nebyl nijak zvláště odvařen. Působil na jinak velkolepé momenty celé série jaksi skromně, což lze zřejmě přisoudit dovětku samotného autora, který Wolfovi chystal majestátnější zakončení kariéry. Kniha jako vždy nezklamala a dala mi, co toliko miluji na žánru military sci-fi: boj, umění války, nezlomného, však lidského hrdinu a řádnou várku vesmírné techniky.... celý text