tomasblazek přečtené 209

Zločin v hrobce 1931, Carolyn Wells

Detektivní román Zločin v hrobce (1928) od spisovatelky Carolyn Wells (1862-1942) začíná jako správná kriminálka bez cavyků: mrtvé tělo v kryptě nalézá čtenář hned na druhé řádce textu. Chtělo by se mi napsat, že sympatický a vcelku nenáročný příběh je prošpikován suchým anglickým humorem, ale protože spisovatelsky velmi činná Carolyn byla Američankou, napíšu správně, že jest zde neodolatelně přítomen humor typicky americký, sarkastický a lehce cynický, dávkovaný v řádně svižném tempu. - "Ač v hrobce nebylo tak světlo, jako nahoře v chrámě, bylo tam lehké šero, v němž jsem rozpoznal obrysy muže ležícího v kamenné rakvi a oblečeného do moderních šatů. Rakev ležela na podlaze a když jsem se k ní přiblížil, spatřil jsem, že muž v ní ležící byl mrtev. Nebylo o tom pochybností, neboť jsem viděl, že byl střelen do levého oka. Ohromen tím pohledem, zůstal jsem chvíli stát, snaže se sebrati svůj vtip, zatímco můj mozek mně pracoval s úžasnou rychlostí. "Zastřelen!", zdál se mně říkati; "zabit! zavražděn! V hrobce - mrtev, v rakvi - - " a tu jsem se dal do pošetilého smíchu jako blázen a blábolil jsem, "ovšem, mrtev - v rakvi - kde jinde byl měl mrtvý být?" - Zločin v hrobce nezaujme svou nepříliš důmyslnou stavbou pátrání po zločinu, ani obzvláštním napětím či temnou atmosférou, ale právě svou brilantní lehkostí a zábavností, rychlým a zručným perem popisovanými charaktery a situacemi. Nic vám to nedá, ale velmi příjemně se to čte a na konci máte pocit dobře stráveného času odpočinku v kulisách světa starých detektivek, kde padouši byli tak jako tak elegantní formátu, kontrast dobrého a špatného světa nebyl nijak rozmazán a kde nepřekvapí, že slavný detektiv Fleming Stone se v příběhu objeví až 35 stránek před konce, aby rozluštil záhadné zločiny, které mezitím už poměrně vnímavý čtenář sice objasnil sám, ale to vůbec nevadí, protože Fleming Stone je kabrňák nikoli nepodobný Herculu Poirotovi a jeho nástup na scénu nemohou dámy doprovoditi nežli omámeným Ach! a páni stejně pochvalným zahučením Ah! - Dílo je to schematické, ale nikoli špatné: šedé mozkové buňky se neunaví, ale naopak se odpočinou a nervy jsou jen příjemně podrážděny příběhem tak nepravděpodobným a současně napsaným s jemným humorným nadhledem, až vzbuzujícím sympatizující pobavení. - - Detektivek s Flemingem Stonem - kromě svého dalšího díla - napsala Carolyn Wells celkem jednašedesát a já se už teď těším, že se s její lehkou, ale skvěle zábavnou detektivkou ještě někdy setkám. Přísně vzato, dal bych tři hvězdičky za průměrný příběh, ale dávám čtyři za to, jak skvěle se mi Zločin v hrobce četl.... celý text

Válka světů 2005, Herbert George Wells

Psát zde o nejslavnějším románu Herberta George Wellse Válka světů je patrně nošením dříví do Atén i sov do lesa. Já jsem ho přečetl až teď a konstatuji pouze, že legenda nelhala. Na tento strhující postapokalyptický epos z roku 1898 prach rozhodně neusedl. Při četbě toho brutálního příběhu zničujícího útoku obyvatel Marsu na Zemi jsem si neustále nemohl nevybavit scény a obrazy z Emmerichova filmu Den nezávislosti, který pro mě vlastně Wellsův román nadlouho zničil, ale současně mu dal takovou vizuální podobu - především v podobě řičících třínohých marťanských útočných monster - že jsem si při četbě liboval, jak přesně jsem v předloze ty filmové obrazy zpětně poznával. - Notoricky známo je, že Orson Welles v roce 1938 Wellsovu předlohu zdramatizoval v americkém rozhlase tak působivě, že se US obyvatelstvo dalo na úprk, protože si myslelo, že reálně vypukla válka s vetřelci z kosmu. Ale ke knize: Válka světů je thrillerem, který čtenáře nepustí až do posledních stránek, je prostoupena stupňujícím se napětím a scénami tak naturalisticky líčeného násilí, drastického spektáklu válečné katastrofy, davové hrůzy a paniky, obrazů malého lidského sobectví i syrové beznaděje přeživších či třeba biologického rozkladu - hromady mrtvol na ulicích, psi rvoucí se o "mršiny" těl Marťanů, lidské hyeny, okrádající mrtvé, až je s podivem, že knížka vyšla roku 1988 v "pruhované" edici KOD, určené dětským čtenářům dokonce s doporučením že je vhodná pro děti od 12 let věku. - Úryvek jedné z řady scén exodu Londýňanů po marťanském útoku: „Stůjte!“ zařval bratr, odstrčil z cesty nějakou ženu a vrhl se ke koni, snažil se ho chytit za udidlo. Dříve než se k němu dostal, uslyšel zpod kol bolestný výkřik a skrze zvířený prach viděl, jak obruč kola najíždí nešťastníkovi na záda. Kočí šlehl bičem po bratrovi, když se snažil drožku oběhnout. Do uší mu burácela matoucí změť výkřiků. Muž se svíjel na zemi uprostřed rozsypaných zlaťáků, vstát nemohl, neboť mu kolo přerazilo páteř a dolní končetiny mu ochrnuly a zmrtvěly. Bratr se od něho zvedl a varovně houkl na nejbližšího vozku. Na pomoc mu přispěl jezdec na černém koni. „Musíme ho odtáhnout z cesty,“ řekl; bratr chopil ležícího muže volnou rukou za límec a vlekl ho k okraji vozovky. Avšak vousáč nepřestával chňapat po rozkutálených penězích, vztekle se po bratrovi otočil a začal ho pěstí, v níž stále ještě svíral hrst zlata, tlouci do paže. „Tak uhněte! Nepřekážejte tu!“ ozývaly se rozezlené hlasy zezadu. „Z cesty!“ Zapraskalo dřevo, do kočáru, který zastavil jezdec na černém koni, narazil zezadu voji další povoz. Bratr se ohlédl, majitel zlata natočil hlavu a zahryzl se do zápěstí ruky, jež ho držela za límec. Otřes dospěl až k nim, vraník nejistě uskočil stranou a kůň zapražený do kočáru se tlačil podél něho. Jen o vlas minulo kopyto bratrovu nohu. Pustil ležícího muže a uskočil. Viděl ještě, jak se hněv na nebožákově tváři proměňuje ve výraz děsu, a vzápětí už bratra tlačenice unášela dál, pryč od ústí silničky, takže měl co dělat, aby se z dravého proudu lidí vyprostil. Viděl, že si slečna Elphinstoneová zakrývá oči rukou, a postřehl, jak si nějaké dítě, tak jak to jen děti se svou soucitností a představivostí dokážou, vytřeštěnýma očima prohlíží cosi černého, překrytého již prachem, znehybnělého, co pod sebou drtila kola dalších a dalších povozů. - Určitě si přečtěte, nelekejte se toho, že téhle knize je 123 let, je skvělá. Vydání z KOD provází statické, ale celkem pěkné ilustrace Petra Urbana.... celý text

Zelený děs 1970, Joseph Thomas Sheridan Le Fanu

Stroj času 1992, Herbert George Wells

Stroj času je útlý přelomový román, který jako jeho první známé dílo proslavil pozdějšího klasika science fiction Herberta George Wellse. Knížka je to velice krátká a hutná. Já jsem četl ošklivé vydání v nakladatelství LIKA z roku 1992, vydání sice nevkusné, ale s pěknými ilustracemi Petra Minky - těch cca 150 stran přelousknete za hodinu. Poutníka v čase (jiné jméno mu autor v knize nedal) jeho epochální vynález přenese do budoucnosti nijak blízké, ale až do roku 802 071 - Poutník totiž předpokládá, že lidé z tak daleké budoucnosti budou na značně pokročilejším stupni vývoje, než jsme my dnes, což si chce ověřit. Jenomže jeho předpoklad je mylný. Lidstvo (lidstvo?) roku 802 071 je zdegenerované, rozdělené na kasty ušlechtilých a krásných, ale bezbranných eloiů a v podzemí žijících zákeřných morloků. Myslím že právě už v tomto románu Wells položil základy celého žánru vědecké fantastiky, kdy na křídlech futuristické techniky autor s nádechem mysteriozna domýšlí budoucí, minulé či paralelní civilizace a vztah tak či onak vždy současného člověka k nim. Poutník v čase se z dobrodružné cesty vrací zpět do přítomnosti, je vyhladovělý a unavený, má roztrhané šaty a občerství se dvěma sklenicemi vína. Pak přátelům vypráví, co v budoucnosti zažil... Ať už oni mu věří nebo nikoli, zřejmě v budoucnosti bylo něco, co Poutníka nenechalo klidným dál zůstat žít v jeho vlastním čase - protože krátce po návratu Poutník balí tlumok, bere si fotoaparát a nastupuje na další cestu časem. Slibuje, že se vrátí týž den k obědu (čas je přece relativní) a pak bude pokračovat ve svém vyprávění. Jeho posluchači napjatě čekají jeho návrat, ale Poutník se nevrací... zmizel navždy. Navždy? - Je to stále velmi svěží a napínavá knížka s kouzlem románů zašlých časů, kdy řešení všech problémů počínalo v kruhu gentlemanů nacpáním dýmky a mocným zabafáním. Čtěte. Nebudete zklamáni a Stroj času vám ani toho času mnoho nevezme.... celý text

Zázraky žlutého pláště 1925, Josef Richard Hradecký (p)

Ačkoli rodák z Kostelní Radouně pan Josef Richard Hradecký (1886 - 1947) napsal svůj spisek Zázraky žlutého pláště (1925) jako dost zdařilou (jakoby) parodii na brak, červenou knihovnu či okultní i fantastické romány, sám svým způsobem autorem šestákových románů též byl: wikipedie uvádí v soupisu jeho tvorby mezi lety 1910 až 1929 bezmála šedesát knih s názvy, které hovoří ze vše. Dary života, Čekatelé štěstí, Domů k sobě, Poklad mladých, atd... Spisovatelem byl Hradecký však bezesporu zručným, takže se mu atributy žánru podařilo do Zázraků žlutého pláště nakoncentrovat snad všechny: figuruje zde znovunalezený sirotek, zhýralý šlechtic Per-Hunter, toužící po zprznění mladé krásky (nepodaří se, ale málem), tajné chodby hradů, (pojaté záměrně silně groteskně), omamný jed, zamilovaný sluha, k tomu zparodovaný Wellsův Neviditelný (tu hraje roli onen žlutý plášť), setkání se satanem, šílený kočovný kejklíř Her-Fox - muž, který umí děsivě otáčet hlavou kolem dokola o 360 stupňů (vzpomeňte na mnohem pozdějšího Vymítače ďábla), který promlouvá se svými loutkami a mučí ukradené dítě... Hradecký však imituje v braku žánr, který zjevně velmi dobře znal a lze předpokládat, že jej tedy i konzumoval se značnou zálibou, protože látku uchopil s něhou a pochopením. Psal - soudím dle názvů jeho literatury - románky podobného zacílení - jenom silněji obohacené o sociální rozměr. Byl synem tkalce a možná tam jsou kořeny proletářského citu, který se projevil i v řadě pasáží Zázraků - například v líčení, kdy brutální podnikatel začíná bourat chalupu opilce Samsona, protože na jejím místě (!) chce vybudovat zbrojní továrnu. Ta však posléze opakovaně vybuchuje, takže podnikatelská euforie se nekoná. - Nejsilnější pasáží knížky je líčení, kdy uprchlý hošík Soter procitá na korbě Her-Foxova kočovného vozu minicirkusu Miracle a nečekanou situaci po procitnutí ze své pozice rozespalého dítěte vnímá dětskýma očima - myslí si, že leží na mrtvolách, které jsou však ve skutečnosti dřevěnými loutkami, vnímá strašidelný profil tváře šilhavého vozky, který mu oznamuje, že on - Soter - bude brzy mrtvým, podobně jako ony loutky. Her-Fox pak začíná Sotera drezurovat. Tady se Hradeckému podařilo vytvořit solidní horor (a nevím, zda též odněkud čerpal inspiraci, nebo příběh uhnětl z vlastní invence. "Zabiju tě, já tě zabiju," zuřil Sot. A právě na to čekal Her-Fox. Toto bezmocné zuření se mu líbilo. Pověsil se znovu celou tíhou na visícího hocha a lámaje mu údy, opakoval s příšernou rozkošností: "Křič víc, tak se mi to líbí, jednou za čas musím si dopřát této zábavy." A když se provazy zařízly do oběti tak, že od tíhy a trhání kůže se prodřela a objevila se krev, která vsakovala do provazců, tu teprve Her-Fox přestal dělati ze sebe na Sotovi závaží. "Teď je čas k práci," prohlásil a začal točiti hlavou Sota do zadu a lámati jeho údy. Chtěl, aby hoch mohl dělati všechny pohyby loutek, jichž údy byly na řemíncích: měl si utírati nohou nos, dávati obě nohy za krk, ruce zakroutiti jako had, aniž se pohnul - Her-Foxovi působilo toto učení velkou radost. Když Sot, úplně bezmocný, zkrvavený a plný děsu i ponížení počal omdlévat, tu teprve kejklíř povolil provazy. A zatímco hoch nemohl již ani křičeti, majitel Miraclu usedl k němu na podlahu vozu a ptal se ho sladce: "Jak se ti daří? Nechtěl bys mi povědět, co bys asi tak dělal, kdybys byl všemohoucím? Myslíš, že bys se o mne postaral tak, abych nemusel se plahočit světem? Co bys udělal?" "Nemusím být všemohoucím. Oplatím ti všecko desetkrát i tak. Jsi hlupákem, že nevíš, na co jedině čekám." - Ukázka by ale neměla navodit dojem, že Hradeckého románek je cynickým příběhem démonického a sadistického zla, spíše se tam střídají nejrůznější nálady, styly a cítění, z nichž vnímám nejvíce jako stále znovu prosvítající jakési dělnické Hradeckého vnímání chudiny, kterou jako jedinou v knize autor takřka neparoduje. Nebýt několika zbytečných explicitních oznámení, kdy autor už v záhlaví kapitoly oznamuje, že se bude jednat o parodii určitého žánru, tak by lehké předlohy od ironizujícího výsledku v podobě Zázraků nebyly vlastně příliš k rozeznání. V knize je ovšem i řada velmi podařených vtipných míst. "Ten chlapík není bez důmyslu," mínil Per-Hunter. "Zmizí v lese, ačkoli tu žádného není. Z toho plyne, že jest nám nějaký les hledati." - Zázraky žlutého pláště jsou bohužel poněkud nesourodou směsicí zábavného čtení na několikerý způsob, za pozornost ale určitě stojí. Paradoxně od četby Zázraků v knize vlastně odrazuje sám autor satirickou promluvou z úst náhle se zjevivší postavy filosofujícího Skeptického literáta: "Zhyne především chytrost, tento nejhorší mor lidstva. Tím zhyne i surovost, prodejnost, otrokářství, noviny a služka chytrosti hloupost, která je vyráběna stále ve větších rozměrech kolportážními romány." - Od Hradeckého jsem nic jiného nečetl, ale rád bych se ještě dostal k jeho trilogii Adamovy děti: Stav, Továrna, Nový svět. Též spis Blouznivci ze Studnic slibuje zajímavý obsah.... celý text

Neviditelný 1990, Herbert George Wells

První lidé na Měsíci 1927, Herbert George Wells

Povídky izraelského vyznání 2016, Karel Poláček

Dům na předměstí 1958, Karel Poláček

Blouznivci našich hor 1959, Antal Stašek (p)

Rváč a jiné povídky 1977, Jakub Arbes

Zápisky čtenáře. :: :: :: Soubor deseti povídek Rváč od Jakuba Arbesa (vydáno v sebraných spisech v roce 1944) představuje pěkný průřez jeho tvorbou z let 1890 až 1900. Rozptylem motivů a použitých prostředí je ta knížka široce rozevřena, takřka vždy však hraje klíčovou úlou - jak je u Arbesa typické - motiv osudové nebo velmi fantastické až neuvěřitelné náhody či zvratu, který převrací životy lidí naruby, ať v dobrém nebo špatném slova smyslu. Protože Arbesova díla obecně stojí často nejen na sugestivním líčení, ale stejně tak na velmi silné pointě, nelze z děje mnoho prozrazovat. Snad s jedinou výjimkou mírně slabší žvatlavé "hermannovské" hříčky Hospodyňka jsou to velmi dobré práce. - - Titulní Rváč je drsná sociální story o netuctovém lidském typu životního ztroskotance, ovšem opět po arbesovsku vykontrastovaná. - - Mezi první a třetím zazvoněním - to je vlastně nečekaný horror z nádraží. - - Odveta - venkovská tragická balada na deset stran. Malinko křečovitá. - - Připij si, bratříčku! - Jako výše, jen bez té křeče. To by byl film podle těch padesáti stran! - - Honba na přítele - psychologické detektivní mikrodrama s krimizápletkou, které se snad muselo opravdu stát, jak je absurdním a jemně humorným příběhem - v dobrém smyslu slova - jednoho divného trapasu. Samovrah - totéž. To psal život. (Dobře to dopadne, nebojte.) - - O první kavalkádě - tady se Arbes poněkud výrazným slátáním svých nepravděpodobností lidských setkání dopustil příběhu až brakového, ale vše odpuštěno. - - Tys mne srazila! Selanka, přervaná autorem surově, jak struna klavíru, když partutura předepisuje sforzando. - - Vedle Rváče druhým vrcholem souboru je závěrečná Moderní Magdaléna - to je asi právě ta obskurní poloha, v níž zatím já mám Arbesa nejraději - zde tedy krátká obdoba romaneta, napínavý a pochmurný příběh, kde se vyskytuje domnělé strašidlo, podivínští obyvatelé opuštěné hájenky, vyjící psi, a - samozřejmě - ve finálním okamžiku nečekané setkání, kterým všechny události dostávají jiný charakter a tajuplné jevy jsou vysvětleny a - doslova - prosvětleny. - Hutné, přístupné. Čtěte.... celý text

Západ 1960, Karel Václav Rais

"Pohorský obraz" Západ od Karla Václava Raise (1859-1926) jsem asi nemohl číst dříve, než teď, kdy mi letos bude devětačtyřicet, tedy ideální půlka se mi tak jako tak blíží. Román o odcházení stařičkého faráře Kalouse, který 52 let strávil na faře zapadlé vísky Studenec na Hlinecku v krásném ale nelítostně drsném prostředí Železných hor, by mě stěží dřív lákal a zlákal. Nicméně ta knížka mě nějak dlouhodobě k sobě táhla a čtení nelituji: nakonec se mi nestává tak často, aby mi při čtení závěrečných odstavců vhrkly slzy do očí. Západ v názvu knihy (vydáno 1896) je možno vysvětlit: nejedná se o světovou stranu, nýbrž o závěr života, který zvolna mizí podobně, jako když slunce zapadá za hory. Tak o tom přemítá farář Kalous, jehož je celá knížka loučením se světem, s drahým krajem a s lidmi, kterým dal místo ve svém srdci. Ačkoli může tento hrubý popis působit odtažitě nebo nevábně, nemohu říct, že by mě číst Západ nebavilo, naopak. Příběh sám je vcelku nevzrušivý, do Kalousova života přichází a odchází z něj lidé - jeho hospodyně a jeho sestra Kristinka, sousedé, oblíbený pes, jeden Kalousův výpomocný kaplan odchází a nový kaplan Voříšek... a Kalous ví, že si musí zvykat na jeho povahu - bude Voříšek tak dobrý jako jeho předchůdce, vydrží s Kalousem v sychravém prostředí Studence? A Kalous nezvratně cítí, že jeho konec jeho vlastní loučení se světem je neodvratné, i když je obklopen milujícími farníky. K čemu je všechny láska zvenčí, když je vlastní srdce unaveno, a duše přestává zářit navenek? Kalous je smířený, ale přesto mu začíná být stále více lidsky smutno. Na dialogy bohatý román je idylou: poklidný průběh neruší žádný konflikt, žádný zvrat, žádná křivá povaha, nic neočekávaného, vše je klidno, jak život v pohorské vísce, kde jenom nemoci přicházejí a odcházejí a s nimi někdy i lidé a zvířata; děti se rodí, ale vnější kulisy zůstávají neměnné - jejich proměna v čase už jen zdálky doléhá do vědomí Kalouse, když si kněz ve vsi třeba všímá nově postavené chalupy v neobvyklém stylu a poznává - toto je přece novota! Rais v Západu vytvořil skvělý psychologický obraz postupující senility, kalícího se vědomí, marný zápas slábnoucího těla, kdy vnímáme zvolna se šourajícího stařečka, jehož život na milované faře je naplněn, velmi živě a plasticky, jako bychom ho znali. Vůbec lidské typy vykreslil Rais dobře, přesvědčivě. Jen překvapí, že se mezi nimi nevyskytla v knize žádná postava záporná, lživá, mocichtivá, prostě opravdu lidská, románová - snad jen v lehkém náznaku. Ale tak to Rais chtěl napsat, věřím. Ano - takto by si člověk přál žít a dožít naplněný život! - Zdeněk Nejedlý pokládal podle svých slov Západ za nejvýjimečnější psychologicky podaný obraz života prostých lidí v Čechách. Nevím, takhle silně bych to asi nevyjádřil. Ale Nejedlý měl zvláštní soudy k mnohému. - Akvarely a uhlokresby do knihy vytvořil Adolf Kašpar - některé jsou velmi pěkné. Mně se nejvíc líbily od Kašpara kozy. A vůbec je zajímavé, jak výrazně Rais svým Západem ovlivnil českou krajinářskou malbu: k pobytu v železnohorských Kameničkách a tím i k namalování jeho nejslavnějšího obrazu inspiroval románem svého přítele Antonína Slavíčka a k tvorbě v týchž Kameničkách také malíře Františka Kavána a celou komunitu dalších. - Pokud bych shrnul: ne snad život v Železných horách je a byl takový, jak Západ popsal, ale odcházení ze života a jeho stmívání by mohlo a mělo být takové. Mezi svými a důstojné až do konce. Snad je to iluze a ideál, leč bez prosluněné krajiny ideálu existují jen stroje.... celý text

Žlutý a bílý papež - magický román 1929, Franz Spunda

Pro milovníky braku s poněkud vyšším levelem kvality jazyka a vyjadřování je to skvost. V příběhu samém nic seriozního hledat nelze, ale to asi nepřekvapuje. Hutné, zběsilé, fantasmagorické. Lahůdka velmi silné chuti. Více zde píšu v recenzi.... celý text

Za dnů komety 1910, Herbert George Wells

Román Za dnů komety asi vůbec největšího klasika a spoluzakladatele světové science fiction Herberta George Wellse (1866-1946) by bylo možné nazvat utopistickým románem lásky na pozadí fatální astronomické události - neboť průlet komety znamená pro Zemi konec starých věků a vznik nového světa. Nacházíme se v čase - kometou vyvolané - velké Změny: tak nazývá tento civilizační zlom sám Wells. Zní to poněkud bizarně a také to krkolomné je jak Kriváň, ale nelze říci že Za dnů komety je špatný román. V kontextu slavných Wellsových děl - nečetl jsem zdaleka všechno podstatné - je spíš dílem snad aspoň průměrným. Novinář Willie miluje krásnou Nettie, ta však uteče s milencem Verrallem. Willie se rozhodne, že oba uprchlíky zastřelí. Koupí si revolver a začne oba milence stíhat. Abychom nezapomněli - do toho se k zemi blíží kometa se svou zvláštní zelenou mlhou - a - což Wells jasnozřivě předjímá - začala válka Velké Británie s Německem. Wells román napsal v roce 1906 a zjevně tím reagoval na v tom roce započaté britsko-německé závody ve zbrojení. Sledujeme vcelku nezajímavé půtky o socialismu, komunismu a vlastnictví výrobních prostředků a soužení hlavního hrdiny pro nešťastnou lásku. Konečně Willie oba milence dostihne. Střílí z revolveru. Zavraždit se mu je však nepodaří. (Čtenář odpustí, že vyzrazuji zápletku, ale knížka není thrillerem; je to takový ne zcela stoprocentně podařený mix sociální kritiky, kosmologie, červené knihovny a návodu, jaké by věci měly být.) A právě když zní výstřely, zahaluje zelená mlha komety zemi, aby lidstvo takříkajíc od píky změnila k lepšímu. Tady je myslím největší proměrněná šance knížky - motiv kosmické "zelené páry" Wells nijak nerozpracovává směrem k nabízející se dynamice a fantastičnu této transmutace, ale věcně a výhradně se soustředí na jeho bohužel spíše komické projevy: Willie již nechce vraždit, válčící státy ukončují válku, lidé již nechtějí používat peníze, bohatí začnou být solidární s chudými a trpícími, politici se vzdávají moci, lidé bourají staré temné domy a staví nové, vzdušné a plné světla, a za "slavností jarních ohňů" pálí staré již nepotřebné knihy... Tohle je zajímavý motiv, zde čtenáři poněkud zatrne - tohle je ta utopie? "Poněvadž jsem sešel ze silnic a cest a kráčel v polích, podařilo se mi zůstati o samotě, ačkoli zmatený hluk hlasů, hukot a praskot požárů mi byl stále na blízku. Přešel jsem opuštěnou louku a ulehnuv do úkrytu temných stínů, hleděl jsem do hvězd. Tam jsem ležel a stále mi doléhal k sluchu praskot a hukot jarních požárů, v nichž se spalovaly pošetilosti zašlého věku, a křik lidí skákajících přes plameny a modlících se, aby byli vysvobozeni z vězení svých vášní... A já myslel na matku, na svou opuštěnost a na své srdce, žíznící po Nettii." Nettie s milencem Verrallem se pod vlivem zelené mlhy komety před Williem kají, doznávají, že nejednali správně, když uprchli, když jejich láska nebyla krystalicky čistá... Willie se kaje též, neméně. Nettie vyznává, že více asi přece jen miluje Willieho, ale oba se krasodušně dohodnou, že by nebylo šlechetné jejich svazkem bořit svazek již existující a působit novou bolest. Willie si najde novou ženu Annu, kterou miluje, pak ale zjišťuje, že stejně tak stále miluje i Nettii, která následně k němu přichází a jeho ženu Annu těší, že může sdílet s Williem jeho lásku k Nettie... a Willie poznává, že Nettie není bohyní, ale je člověkem, jakým je on sám. "Božství ji ovšem prozařovalo a sálalo z celé její bytosti, byla pro mne velebným chrámem lásky - ano." Ano. Končí to dokonalou sentimentální břečkou; tepelnou smrtí jakékoli změny, protože onu Změnu vykonala a dokonala zelená mlha Komety. Obraz totálního limonádového Ráje ještě Wells stvrzuje závěrečným epilogem. "Na okamžik viděl jsem vše jasně, jeho galerie, otevřená prostranství, stromy zatížené zlatým ovocem, křišťálové vody, hudbu a radovánky, lásku a krásu bez konce, proudící životem těchto rozmanitých a spletitých tříd." - Metafyzická kaše, v níž by lžíce stála. Netvrdím, že je to špatná knížka, je to však přes všechno dobré takový vepřový řízek s marmeládou, po jehož požití může snadno přijít zkažený žaludek. Příběh je málo napínavý, příliš mravoučný a sladkobolný, k tomu je samozřejmě zcela neuvěřitelný. Což by samo u sebe nevadilo, leč zde zdravá míra harmonie použitých surovin nebyla kuchařem dodržena. - Četl jsem Vilímkovo vydání z roku 1910 s krásnými akvarelovými ilustracemi F. Horníka-Lánského. Čtěte, je to přinejmenším zajímavý studijní materiál a jsou tam solidní momenty.... celý text

Svatý Xaverius 2009, Jakub Arbes

Maeldunova výprava a jiné povídky 1928, Julius Zeyer

Čím víc knih poznávám, tím jasněji vidím, že Knihovna je oním labyrintem, ve kterém je ve šťastných chvílích průvodcem i svůdcem podvědomí. Útlý svazeček čtyř drobných literárních prací s podpisem Julia Zeyera a názvem Maeldunova výprava mi přišel do rukou náhodou. Chtěl jsem se více seznámit se Zeyerovou tvorbou, který mě nedávno napoprvé uchvátil svou sbírkou Fantastické povídky. Nuže - žádost byla uspokojena, vábení neustalo. - Titulním a hlavním textem výše zmíněné knížky je na motivy irských bájí Zeyerem vytvořená překrásná pseudolegenda, v níž se hrdina Maeldun vydává na strastiplné pátrání po vrazích svého otce Okara Agy. Hluboce mystický příběh je psán nádherným jazykem a pro mně čistě osobně je důkazem, že Zeyer byl člověkem vidoucím. Členové Maeldunovy výpravy prochází na své odyseji zkouškami a lákadly, aby osvědčili svou čistotu a právo proniknout do nejhlubšího tajemství. Pátrání po vrazích Okara Agy je tak nakonec zavede dál než tušili, protože je stále potkávají podivuhodné události. "...vzmužil se Maeldun a přistoupil k mlynáři a pravil: "Mnoho nevysvětlitelného je pod sluncem a mlýn tvůj patří mezi hádanky. Považuješ to pod svou důstojností, poučit mě nevědomého?" "Nikoli," odvětil mlynář. "Věz, že stojíš na prahu mlýna Přeludů. Všechno na světě, lidé i předměty, mají podstatu a tvářnost. Býti a zdáti se, toť dvojí. Lidé soudí dle toho, co se zdá. V tomto mlýně však přemele se všechno zdání, všechen přelud, všechen klam a všechna lež důkladně a z toho všeho, co se zdálo, zbude jen, co pravdě jest a vezme na sebe pak pravou svou tvář. Vše, co na zemi žije, vše, co na zemi se koná, tvoří, zhotovuje, vejde někdy těmito vraty v můj mlýn a vyjde přemleto pak druhými vraty na dráhu vedoucí k váze, kde někdy váženo bude. I ty i tvoji druzi přijdete opět, až doba vaše vzejde, do mého mlýna, vy i vaše skutky. Jdi a pamatuj!" Příšerný mlynář se usmál, ale úsměv jeho byl tak hrozný, že Maeldun a jeho přátelé se třásli na celém těle, ač byli muži velice odvážní" - Při cestě k moři je přiláká podivný hlahol, připomínající zpěv žalmů. Jedou po zvuku a spatří ostrov, kde je uvítá stařec zahalený pouze do svých bílých vlasů, sahajících mu až na zem. Ten jim vypráví podivný příběh o mnichu Ambrožovi, který prožil cosi nesdělitelného. "Všickni se zachvěli, ale opat tázal se tiše slavnostně: "Odpověz nám ve jménu božím! Jsi ty snad přelud toho ztraceného bratra?" Bratr Ambrož sebou trhl, v hlavě mu zavířilo, hleděl kolem sebe. Tu spatřil obraz svůj ve vlnách jezera. Bílé vlasy mu padaly k pasu a bílé vousy mu sahaly na kolena. Tvář jeho byla zsinalá, oči vyhaslé, jako u mrtvoly. To byl on, on, jenž ráno stál zde u tohoto samého jezera v jasné záři svého mládí - a pod paží měl ještě posud tu knihu, v níž byl za úsvitu četl, než vyšel z kostela do lesa! Nevěda ani, co činí, otevřel knihu a zahlédl založený list... Zahlédl na něm ten stříbrný pruh, proplétající se křídly malovaných andělů, a v něm slova: - - -"a staletí tam minou jako na zemi okamžik" - - - Tu věděl vše, tu uhodl vše. Slyšel slova své pochyby, své modlitby! Pustil knihu." Nemá cenu citovat zde více, Maeldunova výprava je text ani ne sedmdesátistránkový, ale dechberoucí. - V knížce následuje též velmi pěkná Pohádka o dobrém careviči Evstafovi, sepsaná pro změnu podle ruských národních legend. Naučné mudrosloví s malebnou obrazností. - Příliš mě neoslovila (jakoby)bretonská legenda Kristík a už zcela nezasažen jsem byl škrobenou mravokárnou selankou Bílá holubice od Marie Edgeworthové, kterou Zeyer bůhvíproč přeložil a do svazečku zařadil, protože se jednalo původně o edukativní výbor určený mládeži. No, tady bych byl trochu skeptický v rozumnost toho záměru. - Především pro Maeldunovu výpravu určitě má smysl tento krásný kousek Zeyera číst. Vazba té knížečky je prostě nádherná. Jak hodnotit jako celek? Dávám zde pět hvězd, ale jen za první dvě povídky tohoto svazečku.... celý text

Poselství z vesmíru 1990, Clifford D. Simak

Znalcům sci-fi literatury samozřejmě přinesu jenom to dříví do lesa, ty ostatní, kteří jako já tento žánr až tak příliš neznají, možná bude pozvánka k výboru povídek Poselství z vesmíru od Clifforda Donalda Simaka (1904-1988) vítanou. Předestírám, že jsem autora dosud vůbec neznal, a konstatuji hned, že to byla moje chyba; jeho knížky jsem se ujal náhodou coby vyřazené z jihlavské knihovny. Zřejmě si ji nikdo nepůjčoval. Potkal ji nešťastný osud: vyšla v obrovském nákladu 77 tisíc (!) výtisků v roce 1990, což se stalo - předpokládám - podstatné části nákladu zhoubou, tehdy jinak právem zasloužilá edice "dětských" dobrodružných knih KOD rychle vyšla z kursu. Přicházel čas přechodné módy kýčovitých obálek s akčními thrillery. A je to škoda, protože Poselství z vesmíru je knížkou velice dobrou. Tvorbu C. D. Simaka (Američana s českými kořeny) více zatím neznám, ale pokud bych mohl předkládaný výbor povídek někam zařadit, tak snad do žánru pozitivní nebo pastorální sci-fi, pokud něco takového existuje. (A teď se koukám na wiki, že skutečně byl Simak, který je jednou z ikon žánru, nazýván pro svůj styl "pastoralistou".) Mimozemšťané zde nevystupují v roli nepřátel lidí, ale bytostí v roli jejich učitelů v nejlepším slova smyslu - odtud název výboru povídek. Aby to však nevypadalo nijak kýčovitě: ta jakási morální, citová a inteligenční nadřazenost bytostí z jiných světů jednak není pravidlem a jednak se projevuje jaksi implicitně, v pozadí, vznáší se lehce nad příběhy, jako stříbřité předivo z průzračné hlubiny kosmu. - V první povídce z daleké budoucnosti provázíme cestovatele Seldena Bishopa při jeho cestě na planetu Kimon; má pro Zemi vypracovat zprávu, proč se nikdo z lidí z Kimonu nevrací zpět na Zemi. Jenže Bishop zjišťuje, že ani on se nevrátí, nechce se vrátit a nedokáže popsat, proč: chápe jen, že pozemšťané by jeho informaci nepochopili, protože zpráva z vyspělejšího světa Kimonu je nepřenosná. - Projekt Kelly je název povídky o léku od vesmírné civilizace, který dokáže léčit všechny pozemské nemoci. Hlavní hrdina povídky - bezejmenný lékař - prožívá dilema: má bránit šíření léku, který jej připraví o materiální existenci? - Jediným horrorovým sbírky je povídka Dvojník o muži s posláním zničit zabijácké inteligentní živé monstrum jménem puudly, které má superinteligenci a telepatické schopnosti. To se mu podaří, ale pak muž seznává, že se mu tak zdařilo jen proto, že on sám není tím, za koho se pokládá... - Smrt v domě je hluboce dojemným příběhem osaměle žijícího muže, který se setkal s mimozemšťanem. Ten se stává jeho přítelem, i když nejde o přátelství, jaké bychom si dokázali běžně představit. Pro mne asi nejlepší povídka z knížky. "Trávil pak po večerech dlouhé hodiny pozorováním rostliny a ptal se se sám sebe, jestli už z té osamělosti nezačíná podléhat přeludům. Jednoho rána spatřil rostlinu, jak stojí u dveří a čeká na něho. Byl to samozřejmě důvod k překvapení, ale on ani tak moc překvapen nebyl, protože byl s rostlinou stále ve styku, každý večer se na ni chodil dívat, a i když se to neodvážil sám sobě připustit, dobře věděl, co to je. Byl to ten tvor, kterého našel v lese, už ne nemocný, ale plný života a síly. I když úplně stejný nebyl." - Povídka Soused využívá koncept utopie, kdy se do zapadlého Mývalího údolí kdesi na americkém Západě mezi farmáře přistěhují zvláštní sousedé. Všechno se jim daří, jsou všemi oblíbeni, jejich farma jen kvete - jenomže jak je možné, že jejich traktor nespotřebovává vůbec žádné palivo, a že od té doby jejich přistěhování je v Mývalím údolí stále příjemné počasí? Přijíždí novinář, aby přišel těm záhadám na kloub... podaří se mu to? - Konečně Všechny pasti země jsou vyprávěním o robotovi, který se toužil stát člověkem. - Všechny příběhy - s onou jednou výjimkou jsou prodchnuté vůlí k životu; nadějí, že šipka vývoje přece jenom může v určitých případech ukazovat vzhůru. Považujte to klidně za selanku nebo třeba za jednu stránku pohledu na možnou fiktivní pozici člověka v kosmu, ale je to dobrá literatura a do mě tohle čtení vlilo potřebný jarní optimismus. K Simakovi se určitě ještě vrátím. - Knížku provází ilustrace Teodora Rotrekla - k tomu jenom má úvaha: proč jinak vynikající výtvarník v tomto případě sáhl od postupu jeden obraz-jedno téma k formě obrazu-mozaiky, na kterém se oko takřka nezastaví, protože nemá jedno ohnisko a prolíná se v něm několik motivů současně? Jeho práce tím devalvuje sama sebe.... celý text

Rekviem 1935, Jaroslav Durych

Zápisky čtenáře. :: :: :: Od Jaroslava Durycha jsem zatím přečetl Masopust a Bloudění. Zatímco Masopust jsem jen s vypětím vůle nehodil po dočtení do kamen, Bloudění jsem pietně uložil zpět do knihovny s tím, že třeba někdy se dostanu do fáze, kdy se dokážu s jeho textem více protnout. Napoprvé jsem totiž zůstal zcela nezasažen. Nepochopil jsem příběh, uměle barokním jazykem autora jsem se nedokázal prokousat ani k základnímu porozumění. Nyní jsem si tedy přečetl Durychovo Rekviem, které je jakýmsi krátkým epilogem k Bloudění, sestávajícím ze tří krátkých povídek z doby třicetileté války po smrti Albrechta z Valdštejna. Zde jsem měl - možná díky té neporovnatelně malé ploše oproti takřka sedmisetstránkovému monumentu Bloudění - konečně pocit, že Durychovi rozumím, ba dokonce jsem jím okouzlen. Tady mi jeho archaizující a do černého závoje zahalený jazyk nevadil, naopak jsem si jej dokázal užít. Ty příběhy jsou právě díky použité extrémně stylizované podobě vyjádření podobny rozměrným chmurným obrazům války: třem statickým plátnům obrovské imprese, v nichž vojsko už dobojovalo, mrzáci se belhají polem, krev v ranách dosud nezaschla a ve vzduchu visí otázka: víš vůbec, zač jsi bojoval? je dobojováno, ty’s prohrál; a co teď? - Přikládám úryvek ze závěrečné povídky Valdice. Ocitáme se v klášteře, kde je z hrobky vytažena rakev s Valdštejnem. "Furýr se rval s pravým ramenem bývalého generalissima císařova. Mrtvý hnát čouhal z rakve do výše, kroutil se, bezvládné prsty něco nesmyslného ukazovaly, jakoby ruka velela v nějaké bitvě ve tmách nicoty. Posléze tesák dokonal a uťatý hnát spočinul na prosou mrtvoly. Furýr si oddechl a důvěrně hleděl na generála. Svíce plály a čadily. Paní Bannerová v úzkosti se odvrátila, upírajíc oči do tmy. Tu padl její pohled na tvář svatého Brunona. Lekla se. Ta tvář byla černá a bledá, děsila tak strašnou mocí. Nejen papeženci, ale i ctitelé evangelia věřili v zázraky a v pomstu těch divných svatých. Tolik se vyprávělo o vichřicích, požárech, zemětřeseních, ochrnutí i náhlé smrti. Generál spatřil její úděs a zálibně upřel zrak na temný obraz zasmušilého světce. "Nu," děl s úsměvem, "svatý Bruno nikterak neprotestuje proti našemu konání." - Ačkoli byl vojenský lékař, básník, teolog a spisovatel Durych proklamovaným katolíkem, nemohu se ubránit dojmu, že byl ve skutečnosti ateistou, protože jeho Bůh zemřel - snad právě za první světové války, kde byl Durych lékařem... Nevím, je to moje úvaha, ale jeho knihy, jak jsem zatím mohl číst, jsou beznadějně prodchnuté zánikem a smrtí. Možná je to ovšem jen ta těžká stylizace, kterou jsem nedokázal proniknout. Čtěte. - Četl jsem vydání Melantrichu z roku 1935 s krásnou dekadentní fotomontáží na obálce - dílo Štyrského nebo Toyen? - Tak se asi ještě k Durychovi vrátím...... celý text

Domov a svět 1941, Jan Neruda

Jan Neruda, Domov a svět. Výběr z feuilletonů, studií a žertů. Vydáno nakladatelstvím jan Voves v Praze roku 1941. Velmi pěkný výbor z Jana Nerudy z textů mimo jeho slavné - a dlužno říci, že opravdu asi nejlepší - dílo Malostranské povídky. Ač vydáno za Protektorátu, v knížce není obsažen žádný z Nerudových výrazněji antisemitských textů, nejde ani z pěkné předmluvy nijak poznat rok vydání. Pokud došlo v knížce k nějakému glajchšaltování, nevšiml jsem si toho. Pravda, Nerudovy protiněmecké texty tam nejsou a že jich umírněný český nacionalista Neruda napsal požehnaně. Velmi pěkné a nesmírně cenné svým citlivým drobnozpytem jsou Nerudovy novinářské črty z pražských zákoutí a čtvrtí, zastaváren, trhů, hokynářství, z jízdy tramvají či ze života žebráků, o popelářích či sonda do specifické pražské češtiny. Nechybí ani skvělá studie o mimu Deburauovi, výběr z cestopisných reportáží z Francie, Itálie, Balkánu či Egypta, či důkladná jazykovědná a (před)sociologická studie "Báby" i "baby". Doprovozeno několika pěknými ilustracemi Josefa Vodrážky. Pro seznámení s tou méně známou, ale dodnes naprosto živou a čtivou stránkou Nerudova díla ideální. Čtěte.... celý text

Akrobati / Zázračná madona 1960, Jakub Arbes

Akrobati a Zázračná madona, dva skvělé kousky z romanet Jakuba Arbesa, který se stal mým zcela oblíbeným autorem. Název romaneta vymyslel pro typicky Arbesův žánr Jan Neruda, jinak se jim říkalo malé romány či povídky s tajemstvím, já bych je nazval mysteriozními novelami. Obě práce jsou sevřené, dobře se čtou a obě končí tak nějak po arbesovsku - tragicky, ale krásně tragicky. Akrobati (1878) jsou inspirovány Arbesovým pobytem ve vězení v České Lípě, kde přímo napsal příběh Zázračná madona. Akrobati však nejsou příběhem z vězení, ve vězení pouze nenápadně začíná jejich děj, když si autor ochočí kocourka, který posléze přichází až na okno jeho cely a vypravěč jej začne drezúrovat. Posléze vypravěči do vězení začnou chodit dopisy od neznámé dívky Eldory - osudové útlé ženy výrazně bledé pleti. (Jeden soubor Arbesových romanet - včetně Akrobatů - se jmenuje právě Osudy žen. Název by mohl evokovat sociální stránku utrpení ženy, ale je to spíše tak, že ženy v jeho příbězích jsou spouštěči a urychlovači zvláštních událostí, zpravidla se zdánlivě racionálním, leč velmi podivným vyústěním). Eldora klidně žije ve vztahu s dobráckým starším zámožným mužem a její zvláštní vášní je sledovat určitá cirkusová představení - vždy stejná a stále dokola. Tušíme, že klid na povrchu je zdánlivý a dočasný; tušíme také, že její vztah k nyní již bývalému vězni není jen přátelský a není ani snadno definovatelný... Jednoho dne Eldora zmizí neznámo kam od svého manžela a bere si s sebou i černého kocoura, který se nakonec stane tou pomyslnou silou, která přetrhne lano akrobatické houpačky... Ale takhle přesně to Arbes nenapsal - knížku si přečtěte sami. "Nebylo pro mne zanedlouho žádné pochybnosti, že jest Eldora úplně obeznámena se všemi podrobnostmi odvážného, nebezpečného umění akrobatů všech odrůd, od prostého provazolezce a skokana až po nejsmělejšího a nejobratnějšího par force jezdce, akrobata, jež na neosedlaném koni a s nejnebezpečnějšími nástroji v rukou provádí evoluce, z nich každá, byť i zdánlivě nejsnazší a skoro ledabylá, není ničím jiným nežli vznášením se nad propastí, v které číhá - jistá smrt... Jedno však mi bylo přece poněkud nápadno: Eldořin neklid." - Děj Zázračné madony (1875) se točí kolem obrazu, která se zdá mít podivuhodnou moc - umí zachránit život - nebo se to tak jen jeví? Lze někdy napravit chybu, kterou jsme učinili, lze smazat zločin na milujícím člověku? Pro mě psychologicky nejvypjatější scéna zobrazuje odchod Jana od jeho ženy Ismeny, který propadá nezvladatelné hysterii, když se dozvídá, že Ismena je dcerou kněze. "Tys kněžský bastard?!" vzkřiknul jsem divoce, jakoby se mě byl někdo žhavým železem dotknul. Ismena neodpověděla. Výraz její tváře byl klidný. Ale právě tento klid mě ještě více dráždil; podobalť se, jak se mi zdálo, nepromíjitelné lhostejnosti, ba skoro jakési rafinované vyzývavosti. "Proč mi nepověděla o svém oci dříve?" znělo mou duší a osudná otázka ta hnala mi varem krev k hlavě a zase k srdci. Bylo mi jako člověku, kterémuž nenadále sděleno, že spáchal nevědomky skutek, za který bude muset zanedlouho pykati svým životem." - Ne všechna rozhodnutí jsou správná a ne málokterá jsou anulovatelná. Klíčový omyl našeho života je někdy blíž, než si myslíme. - Dalším zajímavým motivem romaneta je zrádný elixír mládí, který daruje krásu, ale může vzít i život. Dekadentní krása fantaskního příběhu - to byla Arbesova silná parketa. Pro mě velmi příjemný archaický jazyk, thrillerová líčení drobných hnutí mysli, hluboce atmosférická líčení nálad, situací i proměn přírody. - Četl jsem vydání z roku 1960 v SNKLHU s pěknými byť trochu nějak odtažitými ilustracemi Josefa V. Scheybala. Arbesův zvláštní svět i v těchto romanetech patří zázrakům či životním ranám, které se jeví jako náhody i jako podivné události - autor nezřídka ukazuje obě strany téhož a je na čtenáři aby si vybral. Arbes se svým vyprávěním opírá o pevnou půdu racionality, aby v závěru čtenář s překvapením zjistil, že ta půda pod jeho chodidly se drolí, protože ji sám autor podkopal. Lehce obskurní, silně dráždivé. - Čtěte.... celý text