tomasblazek přečtené 209

Černý trojúhelník 1929, Seamark (p)

Chemik Ferrers Hollis potkává při procházce po londýnském nábřeží starého známého: muže jménem Kellarda Maine. Maine se však chová podivně a Hollisovi sdělí, že hledá muže, kterého prý sám zavraždil a za jehož vraždu byl proto 15 let ve vězení. Tento zavražděný, který kupodivu stále žije se jmenuje Jaan Vorts, je „mužem s mozkem nestvůry“ a dokonalým znalcem jedů. Ukáže se, že geniální zločinec Vorts pomocí vlastnoručně vynalezeného jedu, mizícího z těla beze stopy, zavraždil jiného muže, aby mohl zmizet ze světa a současně se zbavil Mainea, který byl za údajné spáchání vraždy odsouzen. Vorts se chce pomocí svých jedů zmocnit vlády nad světem - a svým obětem, které plánuje zavraždit rozdává symbol černého trojúhelníku (zde si možná Seamark vypůjčil kousek od R. L. Stevensona, a proč ne). „Na nic nezapomínám. Proto jsem hlavou tohoto tažení. Vy, ani sir Everard mne nemůžete zastavit. V Kantonu mne nazývají Fantomem. V obchodních přístavech jsem Stínem. Jakmile uznám za vhodné, zmizím z toho domu. A kdyby Scotland Yard poštval na mou stopu všechny své ohaře, nenajdou mne. Myslíte, že Jaan Vorst je jediná totožnost, kterou jsem si přichystal? V Londýně mám tucet útulků, do nich se mohu přizpůsobit v desíti minutách - zařízených a připravených právě pro takovou to nutnou příležitost, jako je tato.“ Z úryvku je patrné, že jde o stylovou literaturu poblíž území braku, mající nezpochybnitelné kouzlo. Maine je rozhodnut pomstít se a Vorstovy plány překazit…... celý text

Putování za obzor: Tramping v české společnosti 1918–⁠1989 2020, Jan Pohunek

Aljaška 1944, Willibald Yöring (p)

Braková variace na pomezí "londonovského" severského dobrodružství a sociální kritiky, poznamenáno však výrazně autorovým neblahým souputnictvím s okupačním režimem - čili pozitivní jsou postavy Němců, Američané jsou samozřejmě záporáci. Mezi Jelínkovými kusy slabší výtvor, ovšem zajímavé pasáže tam jsou také, například solidně přízračné scény, kdy indiánský kmen vymírá na alkoholismus a hladomor, obecně je tam pěkně zpracovaný alkoholismus. Ke čtení spíše však jako studijní materiál k Jelínkovi, moc mě to nebavilo.... celý text

Cestou za štěstím 1939, Sláva Václav Jelínek (p)

Takřka šestisetstránkový román Cestou za štěstím (1939) od slovutného brakopisce Slávy Václava Jelínka (1905 - 1967), je zcela plnokrevným a vysoce kvalitním zástupcem svého žánru. Dvacetiletou Marii Mikovcovou zastíháme v prvních řádcích románu na hřbitově, kde oplakává svou pochovanou zesnulou maminku. Osiřelé zoufalé dívky se ujme nejprve dobrý farář, pak se Marie vydává za svým dalším živobytím. Nechává se najmout do rodiny Kvasnicových jako služka. Předtím je však varována mladým hezkým mladíkem, ať se u Kvasniců najímat nedává, protože to jsou zlí a intrikánští lidé. Marie však nedbá varování... a jak se to všechno dramaticky dále vyvíjelo, o tom je román. Vdova Adéla Kvasnicová a její syn Bedřich a ničemný sluha Leopold jsou totiž ukázkovými démony, kteří se neštítí žádného zločinu. Správcem domu je Julius Tonar, jehož matku Kvasnicovi přivedli do hrobu a Tonara připravili o zděděné jmění. Právě on je mladíkem, který se zahleděl do očí sirotka Marie. Záhy se ukáže, že Marie by se mohla stát majitelkou velkého jmění, je totiž jedinou dědičkou pěti milionů korun po bohaté Adelaidě Perštýnové, která zemřela v Buenos Aires. Julius s Marií se zbožňují. Kvasnicovi se však rozhodnou, že floutek Bedřich Marii svede a o dědictví ji připraví. Julius je z místa správce domu propuštěn. Protože je pak svědkem domnělé nevěry své milované Marie, propadne beznaději, Marie je obviněna z domácí krádeže šperků a aby se zachránila před uvězněním, je donucena k podpisu smlouvy, kterou se vzdává veškerého svého majetku ve prospěch Kvasniců. Díky zkorumpovanému notáři netuší, že je v té době již milionářkou. Zoufalý Julius se nechává naverbovat do cizineckých legií, aby zapomněl na svůj předchozí zmarněný život. V marockých legiích se seznamuje s vojákem Adrienem, ukáže se však, že se jedná ve skutečnosti o Adrienu, která se nechala najmout jako muž-legionář, aby pomstila smrt svého milého a zabila jeho vraha - nekorunovaného krále Maroka Abu Hamara. Mezitím zničené Marii dobrý farář z úvodních epizod příběhu navrhne, ať se stane misionářskou v Maroku. Marie svoluje a vše je tedy rozehráno, aby se milenci Julius a Marie mohli opět setkat... Z nesčetných barvitých dobrodružných peripetií - samozřejmě takřka vždy úžasně nesmyslných, což však patří k věci - lze zmínit nesnáze v osadě chlípných malomocných v Guayaně, kde jsou Julius s Marií uvězněni na nekonečném útěku z legií, i z moci Abu Hamara, který se zamiloval do Marie a pak byl zavražděn. Přichází konečně návrat do Evropy, kde je třeba ještě nastolit právo a zbavit Kvasnicovy jejich nezákonně nabytého bohatství. Mezitím je Julius ještě křivě obviněn z penězokazectví... Zasáhne však vrtkavá štěstěna a Tonar je osvobozen díky doznání skutečného penězokazce rytce Ledviny, donuceného k falšování bankovek bandou Kvasnicových. U dobrého a vydíraného Ledviny našla mezitím útulek Marie a kruh se může konečně uzavřít. Tedy asi by mohl... Bohužel můj exemplář končí na straně 592, takže nevím, jak to dál pak všechno dopadlo. Román doprovází pěkné, ale poněkud statické ilustrace Viléma Wünsche ze Šenova, jinak respektovaného malíře syrových maleb s hornickými náměty ze Slezska. Cestou za štěstím je nabito dobrodružným i srdcervoucím dějem, překvapivými zvraty, cestováním a nenudí vůbec ani při svém rozsahu. Patří po mém soudu k nejlepším dobrodružným brakovým dílům neúnavného krále "bé" literatury Slávy Jelínka.... celý text

Podivné sanatorium Dra Sarka 1929, Richard Keverne

Mysteriozní thriller Podivné sanatorium dra Sarka (Carteret's Cure, první vydání 1926, česky 1929) je podle mého soudu velmi podařenou prvotinou od Richarda Keverne, vlastním jménem Clifforda Jamese Wheelera Hoskena (1882-1950), jinak též novináře z Daily Mirror. Toto dílo řadí znalci anglické detektivky do zlatého období žánru, vedle nejlepších děl Agathy Christie a současně do stylu románů, odvozených od děl Edgara Wallace. Právník Michal Carteret je na vlastní přání pod tíhou domnělé duševní choroby umístěn do psychiatrického sanatoria, vedeného neurologem Robertem Sarkem. Léčebna se nachází v krajině solných bažin v pobřežní vesnici Salthithe v suffolkském hrabství. Carteret se ubytuje a po seznámení s klienty sanatoria se vydává na procházku do okolních močálů. Na břehu se rozhodne projet v nalezené pramici, jenže na zpáteční cestě ho chytne soumrak a odliv a on uvízne na neznámém místě v bažinách. Mrzne v ledovém vichru, ale když vystřelí z pistole, aby si přivolal pomoc, objeví se po chvíli poblíž dívka, která bažinou prochází na chůdách. Dívka ho zachrání, ukáže se, že bažinu velice dobře zná. Když se později Carteret v sanatoriu doptává, zda někdo dívku zná, nedostává se mu odpovědi: všichni tvrdí, že znají její jméno Peggy, ale nikdo neví, kde dívka bydlí. O pár dnů později se Carteret náhle setkává s mladou dámou, která má podobný hlas jako Peggy, jenže všichni tvrdí, že se jmenuje Molly. Hrubě oblečené drsné venkovské děvče Peggy a honosně oblečená dáma Moly, žena z vyšších kruhů - jsou snad jednou a touž osobou, nebo nikoli? Carteret nenachází odpověď a navíc po vyslechnutém rozhovoru v bažinách dochází k názoru, že dcera ctihodného majora Seymoura Molly je zapletena do podloudnictví. V každém případě Peggy nebo snad Molly cosi skrývá. Carteret je navíc do dívky - do které z těch dvou ale? - zamilován... Co dělat? Právník Carteret se zmítá ve zmatcích a jako kýžené uklidnění přichází seznámení se svérázným spolupacientem Pellem, vášnivým ornitologem, nenápadným a trochu komickým mužíkem, který se po okolí ve volných chvílích toulá s dalekohledem. Je jeho vášní skutečně pozorování ptactva? Jak vlastně léčí neosobní doktor Sark své pacienty v sanatoriu? Autor drží napětí příběhu až do konce, takřka nepřítomné či jen naznačené akční scény jsou zde nahrazeny skvěle vykreslenou atmosférou kraje s opuštěnými statky, močály v mlhách a podivínskými lidmi, první světovou válkou zchudlými aristokraty i detektivy z toho starého dobrého Albionu. Stařičké a moc dobré čtení.... celý text

Mořský chléb 1944, Willibald Yöring (p)

Záhada zámku Cloomberu 1925, Arthur Conan Doyle

Tajemství zámku Cloomberu lze označit za napínavou metafyzickou - slátaninu. Zmíním, že tento román Doyle napsal pouhý rok po sepsání svého prvního příběhu Sherlocka Holmese, tedy Studie v šarlatové; tehdy už za sebou ale měl řadu jiných románů, které jsem já ale zatím nečetl. "Okultní román" Tajemství zámku Cloomberu se přes svou vysokou blábolovitost ovšem velice dobře čte. Doyle zčásti román skládá z výpovědí účastníků příběhu, čímž mu dodává živost různých úhlů pohledu, to ale není podstatné. Vypravěč, student práv John Forthergill West, líčí tajuplné události související s dávnou "mystickou kletbou" (nenapadá mě pro tu bizarnost teď lepší pojmenování) hned od počátku jako "případ", který se cítí být povinen pro jeho závažnost zaznamenat co nejvěcněji a nejvěrněji. Události se odvíjí do chvíle, kdy se West s otcem a svou sestrou nenadále stěhují do náhle opuštěného domu na panství Branksome. Do jejich sousedství na domněle neobývaný zámek Cloomber (kde se jako první signál něčeho podivného v noci rozsvěcí světlo ve věži, v níž by podle předpokladů vypravěče Westa nikdo neměl bydlet) se brzy přistěhují noví sousedé: vysloužilý generál Heatherstone, veterán z Indie, a jeho rodina. Heatherstone se však straní jakýchkoli styků se svým okolím, zabraňuje také komukoli v návštěvách na Cloomberu. Vychází najevo, že starý generál se na Cloomber uchýlil ve strachu před záhadným prokletím, které jej a jeho rodinu pronásleduje, a které jej děsí natolik, že jej vždy určitý den roku přivádí takřka k šílenství. Provází jej zvláštní zvuky, jakési "astrální" cinkání, které jakoby nemělo žádný zdroj. Později do příběhu vstupují tři "budhisté" (!), kteří se nedaleko Cloomberu zachránili ze ztroskotavší lodi a uchýlí se načas do nedaleké do chatrče, kde se živí chlebem, nalezenými bylinami a pránou. Rozuzlení příběhu, poměrně dosti ujeté, vyzrazovat nebudu, jen pro dokreslení kvalit tohoto slátaného příběhu zmíním některé momenty: generál Heatherstone v deníku líčí své bojové setkání se skupinou budhistů (!) v thullském údolí, kde se to hemžilo odvážnými lupiči a náboženskými fantiky, takto povstalci v Afghánistánu: "Dobyli jsme jejich prapor - byl to zelený pruh látky, na němž byla napsána nějaká průpověď z Koránu.", buddhističtí jogini (?) používají "zvláštní kabbalistické značky" atd. Roztomilé jsou dialogy s "budhisty", kde se Doyle (nepadá-li vina ovšem na překlad Karla Weinfurtera ), se srdnatě vydává do bažin obskurnosti, když nechává tyto záhadné stále meditující Indy vyslovovat třeba tyto úchvatné věty (k Westovi): "Váš otec je sotva tak hlubokým vědcem, jako sir William Jones, nebo tak všestranným jako baron z Hammer-Purgstallu. (...) Avšak můžete mu ode mne vyříditi, že se mýlí ve svém porovnávání, které stopuje mezi slovními kořeny Samojedů a jazykem Tamilců." Nebo: "Chatrč, ve které obýváme, jest opuštěna a zčásti zřícena, ale my Orientálci jsme se vycvičili spokojiti se bez většiny oněch věcí, na které se v Evropě pohlíží jako na nutnosti." To ale píšu jenom pro pobavení, protože právě pro tento dobový svéráz ostatně já tyto knížky vyhledávám. Není to čtivo příliš seriozní, ale toho, kdo tuší, co na této všesnesoucí pevnině okultního románu (ostatně vydáno jako první svazek "Románové okultní knihovny šťastných lidí") může očekávat, ten nebude zklamán; co se stylu týče, příběh má solidní atmosféru i napětí a nikterak nezklame čtenáře, vybaveného nezbytným nadhledem.... celý text

Tajemství zámku Cloomberu 1920, Arthur Conan Doyle

Tajemství zámku Cloomberu lze označit za napínavou metafyzickou - slátaninu. Zmíním, že tento román Doyle napsal pouhý rok po sepsání svého prvního příběhu Sherlocka Holmese, tedy Studie v šarlatové; tehdy už za sebou ale měl řadu jiných románů, které jsem já ale zatím nečetl. "Okultní román" Tajemství zámku Cloomberu se přes svou vysokou blábolovitost ovšem velice dobře čte. Doyle zčásti román skládá z výpovědí účastníků příběhu, čímž mu dodává živost různých úhlů pohledu, to ale není podstatné. Vypravěč, student práv John Forthergill West, líčí tajuplné události související s dávnou "mystickou kletbou" (nenapadá mě pro tu bizarnost teď lepší pojmenování) hned od počátku jako "případ", který se cítí být povinen pro jeho závažnost zaznamenat co nejvěcněji a nejvěrněji. Události se odvíjí do chvíle, kdy se West s otcem a svou sestrou nenadále stěhují do náhle opuštěného domu na panství Branksome. Do jejich sousedství na domněle neobývaný zámek Cloomber (kde se jako první signál něčeho podivného v noci rozsvěcí světlo ve věži, v níž by podle předpokladů vypravěče Westa nikdo neměl bydlet) se brzy přistěhují noví sousedé: vysloužilý generál Heatherstone, veterán z Indie, a jeho rodina. Heatherstone se však straní jakýchkoli styků se svým okolím, zabraňuje také komukoli v návštěvách na Cloomberu. Vychází najevo, že starý generál se na Cloomber uchýlil ve strachu před záhadným prokletím, které jej a jeho rodinu pronásleduje, a které jej děsí natolik, že jej vždy určitý den roku přivádí takřka k šílenství. Provází jej zvláštní zvuky, jakési "astrální" cinkání, které jakoby nemělo žádný zdroj. Později do příběhu vstupují tři "budhisté" (!), kteří se nedaleko Cloomberu zachránili ze ztroskotavší lodi a uchýlí se načas do nedaleké do chatrče, kde se živí chlebem, nalezenými bylinami a pránou. Rozuzlení příběhu, poměrně dosti ujeté, vyzrazovat nebudu, jen pro dokreslení kvalit tohoto slátaného příběhu zmíním některé momenty: generál Heatherstone v deníku líčí své bojové setkání se skupinou budhistů (!) v thullském údolí, kde se to hemžilo odvážnými lupiči a náboženskými fantiky, takto povstalci v Afghánistánu: "Dobyli jsme jejich prapor - byl to zelený pruh látky, na němž byla napsána nějaká průpověď z Koránu.", buddhističtí jogini (?) používají "zvláštní kabbalistické značky" atd. Roztomilé jsou dialogy s "budhisty", kde se Doyle (nepadá-li vina ovšem na překlad Karla Weinfurtera ), se srdnatě vydává do bažin obskurnosti, když nechává tyto záhadné stále meditující Indy vyslovovat třeba tyto úchvatné věty (k Westovi): "Váš otec je sotva tak hlubokým vědcem, jako sir William Jones, nebo tak všestranným jako baron z Hammer-Purgstallu. (...) Avšak můžete mu ode mne vyříditi, že se mýlí ve svém porovnávání, které stopuje mezi slovními kořeny Samojedů a jazykem Tamilců." Nebo: "Chatrč, ve které obýváme, jest opuštěna a zčásti zřícena, ale my Orientálci jsme se vycvičili spokojiti se bez většiny oněch věcí, na které se v Evropě pohlíží jako na nutnosti." To ale píšu jenom pro pobavení, protože právě pro tento dobový svéráz ostatně já tyto knížky vyhledávám. Není to čtivo příliš seriozní, ale toho, kdo tuší, co na této všesnesoucí pevnině okultního románu (ostatně vydáno jako první svazek "Románové okultní knihovny šťastných lidí") může očekávat, ten nebude zklamán; co se stylu týče, příběh má solidní atmosféru i napětí a nikterak nezklame čtenáře, vybaveného nezbytným nadhledem.... celý text

Dobrodružství plukovníka Gerarda 1925, Arthur Conan Doyle

Dobrodružství plukovníka Gerada mě skoro vůbec nebavilo a lze jenom blahořečit šťastnému Doylovu kroku, když se rozhodl po svém dobovém úspěchu s anekdotickými příběhy žvanivého plukovníka Gerarda opět vrátit ke spisování případů Sherlocka Holmese, kterého pro ten účel coby jeho tvůrce nechal vstát z mrtvých a tak se stát bezpečně pro naše časy nejslavnějším detektivem světa. - K druhé knize: brigadista a později plukovník Etienne Gerard má v sobě píkarovské rysy vlasti poslušného francouzského vojáka poloviny předminulého století; srovnejž si jej čtenáři případně s příběhy dona Quijotem, k němuž se zde Doyle přiblížil svým slohem i formou - hned v první epizodě brigádník Gerard přichází o ucho, které je mu uťato, když v setmělé vězeňské cele statečně nastoupí na místo své milenky, krásné Lucie, vnučky benátského dožete, která má být za své provinění znetvořena. Sympatické je, že autor nechává záměrně Gerarda opakovaně až do nebes s fungující komikou vynášet vlastní odvahu, popisovat své avantýry a hrdinské kousky, třeba když zachránil Napoleona Bonaparta tím, že si během pronásledování nasadí na hlavu jeho generálskou čapku. ("Nemám ve zvyku býti nepřítomen, když se stateční mužové se scházejí." "Moje smrt bude zcela nepochybně hroznou ranou pro ty, kdož mne milovali, pro mé husary, i pro ty ostatní, kteří zůstanou nejmenováni." "Kdybych byl zemřel této noci, mé jméno by nebylo zapomenuto. Moji noví i staří kamarádi, roztroušení po různých místech, měli by konec konců společný bod ve své lásce a obdivování Etienna Gerarda.") V plukovníkovi Gerardovi se mi vyjevil zcela jiný Doyle, než jakého jsem dosud znal. Knihu v českém vydání z roku 1925 doprovází ne zcela stoprocentně povedené a tím poněkud legrační ilustrace F. Schenka.... celý text

Jedovatý pás 1919, Arthur Conan Doyle

Jedovatý pás je útlým, v českém vydání 139-stránkovým příběhem ze série dobrodružství profesorů Challengera a Summerleho, lorda Roxtona a žurnalisty Malonea, z nich je nejznámější Doylova "cesta do pravěku" Ztracený svět. Vědeckofantastický Jedovatý pás za oním slavným a vlivným románem nezaostává. Profesor Challenger oznamuje svou hypotézu o vysvětlení záhadných onemocnění a nevysvětlitelných událostí na Sumatře posunem spektrálních čar světla, které mění éter v ovzduší na jedovatý plyn. Vzápětí žádá Challenger novináře, aby k němu do bytu Malone okamžitě přijel s lahví kyslíku. Zmínění hrdinové románu se pak u Challengera setkávají - k přežití jim pomáhají lahve s kyslíkem - a společně sledují, kterak smrtící jedovatý pás přechází přes zeměkouli a prochází Anglií. Okny hermeticky uzavřeného bytu sledují postupující zkázu na ulicích: umírající chodce, požáry vzdálených měst... Předpokládají ovšem, že sami také zemřou, jenom o několik hodin později než ostatní... Jsou tam půvabné pasáže, kterým nelze odolat. "Statečná ta malá dáma (Challengerova choť) se pak rychle vzdálila a záhy jsme slyšeli sykot samovaru. Velmi brzy se vrátila s pěti kouřícími se koflíky kakaa na podnosu. "Vypijte tohle," pravila. "Bude vám ihned lépe!" Učinili jsme to. Summerlee se tázal, zdali si smí zapáliti dýmku a my ostatní jsme si rozžehli cigarety. Myslím, že to posílilo naše nervy, ale byl to omyl, neboť způsobili jsme v dusném a těsném pokoji hrozné ovzduší. Challenger pak musil otevříti ventilátor. "Jak dlouho ještě, Challengere?" tázal se lord John. "Bezpochyby tři hodiny," odpověděl, krče rameny. "Dříve jsem se bála," pravila jeho choť. "Ale čím jsme tomu blíže, tím se to zdá býti snadnější. Nemyslíte, že bychom se měli pomodliti, Georgi?" - Hrdinové čekají na smrt - ale všechno nakonec dopadne jinak. Jedovatý pás je skvělé, hutné, napínavé dílo vědecké fantastiky, blízké sci-fi příběhům Herberta George Wellse.... celý text

Paprsky smrti 1928, Jaroslav Velšovský

Obálka brakového románu Paprsky smrti, aneb film neskonalé lásky a podivných dobrodružství (1928), je pěkná, ale poněkud zavádějící. Silueta muže, zahaleného v arabském oděvu a kráčícího kamsi kolem kaktusu naznačenou pouštní krajinou za bledým sluncem implikuje zcela jiný příběh, něž jakým jsou Paprsky smrti. Nejedná se o žádný příběh karavany - možná zde jen ilustrátor pracoval naslepo, čistě podle názvu. - Nejprve však krátce k autorovi: Jaroslav Velšovský je pseudonymem brněnského právníka Jaroslava Gregora (1901-1968), který byl nejen činným literátem, vězněným za sklonku války v koncentračním táboře, ale také předsedou Napoleonské společnosti v Brně a po válce vicepresidentem Zemského finančního ředitelství (a více čtěte na wikipedii). Psaním se Gregor zřejmě částečně i bavil: psal historická pojednání, odborné finančnické práce i memoáry z doby vězení, ale vedle toho vytvořil pod pseudonymem Velšovský vedle dalších děl lehkého žánru charakteru dobrodružného i erotického také Paprsky smrti, výtečný kriminální brak, možná jediné dílo tohoto žánru, které napsal. (?) Velšovský zde dokopnbale nasál ducha pokleslého dobrodružného románu a nešetřil na překotném ději, ani příslušnými rekvizitami a lze jen, jak bylo řečeno, litovat, že - podle wikipedického seznamu jeho děl a jejich charkteristik - zřejmě zůstalo u tohoto jediného počinu a Velšovský netvořil v tomto ranku více. - K ději: Ferik, starý sluha šéfa chemické továrny Viktora Germaina, je svědkem, jak je jeho pán úkladně zavražděn - kdosi přeřezal lano výtahové kabiny, v níž Germain sjížděl dolů. Shodou okoností Germain právě v té době objevil paprsky omlazení jako dosud neznámý produkt vyzařování radia. Poblíž vraždy se nachomýtá potměšilý Číňan Tsi-Tsi s výsměšně staženou tváří, muž, kterého nedávno Germain přijal do svých služeb. Dalším poblíž je inženýr Koldín, Germainův spolupracovník. Čtenář okamžitě začíná tušiti, že přítomnost podezřelého Čínana u vraždy není náhodná. Další do hry vstupuje syn továrníka Karel Germain, který si chce přisvojit otcův vynález, ale tento floutek se vyznačuje se především schopností padělat otcův podpis na směnkách, které si na vysoké sumy vystavuje u bakéřů. Mezi policisty se dostavuje i král detektivů Pierre Moreau. Karel Germain ozančuje detektivovi jako pravděpodobného pachatele vraždy Koldína, na kterého žárlí pro jeho blízkost ke svému otci i podílu na vynálezu - a do toho Číňan Tsi-Tsi oznamuje, že vynález omlazujících paprsků zmizel. "Jsou zámky porušeny?" tázal se Moraeau. "V tom právě tkví vrcholná sensace," odpovídal Tsi-Tsi. "Skříň byla prostě klíčem otevřena a nikde není nejmenší stopy násilí." - Detektiv Moreau pak zachycuje šifrovaný dopis, který z okna vyhodil pravděpodobně Kodlín pro svou milou Libuši Lebonovou, která čeká dole na chodníku. Co obsahuje tato tajemná depeše? Záhy je dalším zavražděným notář Storck, který krátce před smrtí nečekaně upravil závěť chemika Germaina v neprospěch Koldína, spolutvůrce vynálezu, který může změnit svět. Koldín je zatčen, ale Moreau už ví, kde jsou skuteční vrahové. Paprsky smrti jsou prošpikovány erotickými scénami - ovšem v duchu decentních třicátých let - když sledujeme osamělou Libuši, jak se svléká před ulehnutím ke spánku - a vzápětí je přepadena ve svém bytě Germainem. Zatímco se Germain pokouší Libuši znásilnit - a pochopitelně nezvíme, zda úspěšně -, dává znamení maskovanému muži s fotoaparátem, který se skrývá za záclonou... A pak je Libuše neznámými únosci v čele s Germaninem a Tsi-Tsim odvlečena do Číny. Germain Libuši miluje a doufá, že ji - třeba násilím - přiměje k témuž. A opět, sledujeme do detailů. "Omdlévala, obrana její stávala se unavenější, její polonanhé tělo objímal Germain, ovíjeje ruce kolem boku a dráždě rty dotykem na rudých malinách sněžných ňader." - Jenže: do místnosti neohlášen vstupuje sluha a oznamuje, že Germanin komplic Tsi-Tsi zmizel... Dál už nebudeme sledovat děj detailně, natož vyzrazovat rozuzlení, které je samozřejmě nabíledni. Do Číny přilétá Moreau na aeroplánu, přežije pád letadla, naštěstí má u sebe poklad nejdražší: aluminiovou láhev s výborným koňakem. Stává se svědkem, jak dělníci skládají na hromady desítky rakví - co se tu děje? Moreau je vzápětí poplapen Tsi-Tsiem a vzápětí je svědkem vhazování desítek mrtvol do hromadného hrobu a také zavraždění dělniků, kteří tam mrtvoly shazovali. Je očividné, že z ukradených paprsků na omlazení vyvíjí Tsi-Tsi pravý opak - paprsky smrti! Moreau naštěstí nachází nečekaného spojence - do slavného detektiva se zamiluje krásná Tsi-Tsiova otrokyně Čia, která mu dopomůže k útěku. Naprosto rozkošné je Velšovského následné líčení Moreauova pátrání v emblematickém prostředí zločinu: baru Červený kruh ve čtvrti lásky, kgetýá je souičasně tančírnou i kuřárnou opia. "Majitel baru, záhadný míšenec těžko zjistitelných plemen, poslal za ním několik děvčat, čínskou uličnici, ještě dítě téměř, obstárlou gejšu, která byla asi tak atrakcí ensemblu, černošku překypělých forem a vytáhlou Angličanku, kterou zde zapomněl evropský sňatkový podvodnbík na svatební cestě, připraviv ji o poslední libru šterlinků." Na scénu vstupují propoadliště, vzduchové pistole, dábelská mučidla v podzemní řece, železná panna s vražednými mečíky, automobilová honička, odpojené vagony vlaku a přímo bondovské činy Moreauvy, díky kterým nakonec zásah spravedlnosti přijde v pravé a té zcela poslední chvíli... Nádherný brak v rozsahu 134 stran s výtečným stylem a neutuchajícím spádem. Kdo nechtěl by čísti tento strhující "film neskonalé lásky a podivných dobrodružství"?... celý text

Kukátko, čili, Život v obrazích - Díl I. 1876, Václav Kosmák

Na krásné samotě 1973, František Bernard Vaněk

Nazvali jej románovou obrozeneckou kronikou, vějířem vzpomínek, "křemešnickou idylou": román Na krásné samotě od spisovatele a kněze Františka Bernarda Vaňka (1872 Stádlec u Tábora – 1943 Dachau) už záhy po svém prvním vydání v roce 1938 byl oceněn literární cenou České akademie věd a umění; čten a vydávám je dodnes. Neumím posoudit, zda má taková kniha v současnosti hodnotu i pro toho, kde pověstmi opředený vrch Křemešník u Pelhřimova nezná, nebo takového čtenáře třeba Vaňkova nejznámější kniha dokáže navnadit, aby se na poutní horu Křemešník zajel podívat - a pak dost možná podlehl jejímu zvláštnímu kouzlu, jako se to děje už po staletí. Nicméně já Křemešník (trochu) znám a miluji, a právě proto jsem Vaňkovu knihu četl a tak mohu konstatovat klidně, že mě Vaňkovo zvěčnění Křemešníku do podoby "krásné samoty" coby regionálního patriota velmi hřálo u srdce. - Zatímco by nás coby čtenáře jistě velice zajímala osoba autora, Vaněk svá vyprávění a pozornost takřka cele věnoval - kromě vyznání samotnému Křemešníku - nikoli osobě své, ale tamnímu řídícímu učiteli Josefu Zahálkovi. Zahálka jako temperamentní a neúnavný učitel a vlastenec je Vaňkovi tím pravým srdcem Křemešníku; bez Zahálky se nic neobejde, to je člověk, který vždy všem dodává energii, který nikdy neztrácí vtip, je neustálým iniciátorem všeho místního dění a Křemešník by bez něj nebyl úplný a živý. A tak, když oba muži ve stáří a vlivem dalších okolností - jak nenápadný vypravěč v podobě faráře Vlčka (tedy alter ego autora, děkana Vaňka), tak i Zahálka - musí coby životní přátelé opustit nejen sebe navzájem a ale také odejít z Křemešníku, tak právě v těch momentech vytvořil Vaněk nejsilnější fázi své knihy. - "Teď se mu kněz zadíval tak upřímně do očí, jak se jen může dívat ženich nevěstě v den svatby, a povídá mu: "Pane řídící, až se budete loučit s Křemešníkem, kdyby tak v ten den přišli všichni, které jste tu potěšil, to by se tu hemžilo ještě víc lidí než o velké pouti..." Ticho. "Příteli, měli jsme se tu rádi..." zašeptal kněz. Ticho. Dlouho se žádný neodvažoval je přerušit, aby mohl dosyta vychutnat líbeznost těch prostých slov. "Chtěli jsme tu na samotě mít ráj, ne peklo" - přisvědčoval řídící; "to je celá naše vina!" "Rádi" - opakoval pan farář to slovo z jiného světa. "Člověk nežije tam, kde bydlí, ale kde miluje. (...)" - V závěru knihy se ještě jednou vrací zestárlý Zahálka na Křemešník ze svého pražského "exilu" - a ti, kteří se těší na setkání s legendárním řídícím, s dobrou duší zázračného vrchu Křemešník, toho vrchu, pod nímž u staré poustevny pramení pověstná léčivá voda - jsou rozčarováni: kdysi nezničitelný Vaněk vyhasl, zpopelavěl, jeho životní jiskra vyhasla. Odloučení od milovaného Křemenšíku uhasilo jiskry jeho vtipu a energie. Starý strom, přesazen, umíral. - Co mě těšilo při čtení velice, byly takřka dokumentární zápisy slavností roku, jak je křemešničtí prožívali - Vánoce, příchod Mikuláše včetně řady starobylých říkadel a zvyků, koledování, obšírná líčení až reportáže ze slavných křemešnických poutí. - Co naopak zarazilo, je občasný, ale tak nějak všudypřítomný antisemitismus, probublávání českého nacionalismu (kdy autor třeba líčí, jak vtipálek Zahálka z poněkud trapného žertu pragmaticky donutil hrou příslušné písně na varhany početnou výpravu německých poutníků jít třikrát po sobě k "ofěře" - offertoriu, kdy věřící dávají dary kostelu. Proč? Aby farnost více vydělala, a na kom nejlépe, než na nenáviděných Němcích... O Němcích obecně se Vaněk zmiňuje velmi zdrženlivě, v lepším případě neutrálně. - Kniha se skládá z řetězu vzájemně jen málo souvisejících epizod, jejímiž pojítky jsou Křemešník a samozřejmě nezkrotný a neodolatelný živel řídícího Zahálky, třeba jak žertovně před významnými návštěvami na nádvoří u kostelíka natahuje obrovským klíčem sluneční hodiny (dodnes tam jsou), aby "šly". Velmi pěkná jsou líčení návštěv sochaře Františka Bílka či básníka Otokara Březiny. Vtipné je vyprávění, jak se Zahálkovi - který krom jiného snil o tom, že bude postilionem - splnil sen a na Křemešníku byla slavnostně zřízena C. k. poštovna, jenže málem brzy vzala za své, když se stalo neštěstí. Poštovní posel - byl jím kalkant, který jinak varhaníkovi Zahálkovi šlapal měchy u varhan - přiložil do brašny k poštovním zásilkám balíček tuku, který se při cestě roztekl a dopisy i drahá brašna jím zcela nasákly. Když dopisy a zásilky následně vyděšený vedoucí pošty Zahálka sušil na šnůrách, aby se zbavily tuku, sežral je kompletně místní pes Husar. - Někdy bylo Zahálkovo žertování bez přívlastků kruté: vynervovanému novému varhaníkovi křemešnického kostela namluvil, že toho dne bude doprovázet na varhany pěvkyni Emu Destinovou, ve skutečnosti však byla v ten den první pěvkyní místní žena z nedalekého Nového Rychnova... - Při svých líčeních Vaněk často cituje z antických klasiků, dokonce Julese Verna či Saavedrova Dona Quijota, s vlasteneckým zápalem zmiňuje Boženou Němcovou, Mikoláše Alše, Bedřicha Smetanu, v přirovnáních se dotýká světových událostí - třeba výbuchu sopky Vesuv. To aby dostal do své knihy o ideálním mikrokosmu svého světa - čili vrchu Křemešníku - komplexní moudrost a ozvěnu celého vnějšího světa tak, aby z Křemešníku opačně mohl být zase (ponejvíce místním) čtenářem celý svět shlédnut. - Četl jsem vydání z roku 1958 Krajského nakladatelství Havlíčkův Brod s krásnými ilustraci Aloise Moravce a velmi pěkným doslovem Jaroslava Holubáře.... celý text

Fantóm smíchu a jiné grotesky 1986, Jan Weiss

Zápisky čtenáře. :: :: :: Výbor povídek Fantom smíchu a jiné grotesky od Jana Weisse (1892-1972) byl pro mě prvním setkáním s tímto autorem, myslím, že možná ne setkáním úplně ideálním, ale zato věřím, že nikoli posledním. Autorka úvodního Weissova medailonku Lenka Ščerbaničová píše, že povídky předvádí spektákl "často bizarních až pitvorných situací, v nichž se hrdina ocitá pro přemíru své bujné představivosti, anebo je do nich vmanipulován "osudem" - této charakteristiky se podržím, protože lépe a víc bych k ní mnoho nepřidal. Snad jen přiblížím více ducha Weissových příběhů v tomto svazku, které nejsou řekněme horrorové, spíše tragikomické, je to jakýsi směšný magický realismus, místy snad podobný ranému Hrabalovi, kde je všechno možné a kde se sen zcela a záměrně prolíná s denní realitou a spíše ji určuje a proměňuje jak v křivém zrcadle, než že by jí byl určován. To by byl vcelku lákavý půdorys, ale musím přiznat, že jsem se s Weissovým pojetím snové grotesky ve všech povídkách ne zcela protnul. To platí především o titulní delší próza Fantom smíchu o tom, jak se pak Růžička zvaný Třasořitka snažil zbavit své přezdívky - vůbec mě to nebavilo, vůbec nejméně z celé knihy, ale třeba si to ještě přečtu a přijdu více této povídce na kloub. Je to Weissova prvotina, možná to s tím souvisí. Pokud bych mohl porovnávat s poněkud spřízněnou fantastikou (značně ovšem dobou vzniku starší) arbesovskou, pak ta je mi bližší; tam, kde Arbes spřádá příběhy, v nichž na domnělé fantasmagorii staví podivné dění v realitě, pak Weiss pole potutelných halucinací vůbec neopouští a pohybuje se v něm cele. Tohoto arbesovského - a mně blízkého - ducha najdeme především v závěrečné Weissově povídce Milý František, vycházející z legendy o uschlé paži dávného zloděje, visící v koutě chrámu u Svatého Jakuba ve Štupartské ulici, kde je pomyslný pisklavý smích jak z kabinetu vycpanin nahrazen příběhem lehce mrazivým. - Velmi pěkná je úvodní povídka Bianka Braselli, dáma s dvěma hlavami o ženě, jejíž každá ze dvou hlav jinak cítí a jinak miluje. Jsou však ty hlavy opravdu dvě? Která z nich je skutečnou Biankou Braselli? Výtečný je kousek Zrcadlo, která se opožďuje, jeho děj je založen na autorově nápadu zrcadlového odrazu, který se nepochopitelně zjevuje o několik minut později než existoval jeho předobraz. V povídce Obrázek se ministerský vrchní rada Kiliján dostane do snového světa, když vzdor svým zásadám jednou přejede v budově svého zaměstnání výtahem paternoster sklepem i půdou... - Stylisticky, slohově nahlíženo je Weissova proza vynikající, jenom jeho svět mě napoprvé úplně stoprocentně neoslovil a vlastně jsem byl rád, když jsem jej opět po dočtení opustil - to ovšem není kritika, jenom osobní konstatování. K Weissovi se vrátím, určitě je to zajímavý a též literárně velmi plodný autor.... celý text

Žádné stopy 2004, Frederick Forsyth

Soubor deseti povídek, který česky vyšel v roce 1988 v edici Smaragd pod názvem Žádné stopy (No comebacks, 1982), je první povídkovou knihou a v pořadí osmým literárním dílem klasika špionážního žánru Fredericka Forsytha (*1938). U toho autora se mi zatím nepodařilo sáhnout vedle a ani Žádné stopy nezklamaly. Mnoho nelze o povídkách napsat, Forsyth je totiž mistr napětí, náhlých zvratů a silných point, příběhů s mnohdy tragickým vyústěním. Žádné stopy nejsou ovšem povídkami ze špionážního ani válečného prostředí. V souboru jsou obsaženy příběhy jak temně groteskní (titulní Žádné stopy o nešťastném nedopatření nájemného vraha, Někdy přijdou dny - jak se lupiči při notné smůle někdy dostanou z louže doslova pod - šibenici), tak hemingwayovské (Císař - o iniciačním souboji stárnoucího bankéře s obrovskou mořskou rybou). Povídka Profíci varuje předtím pouštět se do hraní pokeru ve vlaku s neznámým člověkem, story V Irsku přece nejsou hadi je naopak čistým horrorem o křehké povaze jinak skvěle vymyšlené vražedné pomsty. Průměrná mi přišla povídka Peníze pod pohrůžkou o jednom nepodařeném vydírání a nejslabším kouskem je už dnes poněkud vyčichlá Výsada, kde se podnikatel svérázně brání proti lživému nařečení v novinách. Úplně mě nezaujala poněkud moralizující Povinnost o nečekaném setkání dosud si neznámých lidí, mezi které se, jak posléze zjišťuje jeden z nich, v minulosti osudně vložila první světová válka. Tento příběh je podle autora podle skutečné události a jako jediný je vyprávěn v ich-formě. Tam se možná projevila Forsythova slabina: není silný realista, tedy především od-pozorovatel, ale je skvělým vypravěčem příběhů. Pečlivý člověk pojednává ve variaci na oblíbené téma, jak bohatý nebožtík rafinovaně zmotal hlavy dědicům - tam mi zase na mysl přišel Graham Greene se svými romány o hledání hlubin lidského. Jako poslední zbývá krátká temná detektivní črta Jako důkazu proti vám - skvělá. Když shrnu - žánrově velmi pestrý soubor vyprávění, z nich ale ani jedno není pro Forsytha typické, či přesněji není z toho šálku, kterým se tento stále spisovatelsky činný bývalý britský špion Forsyth proslavil, tedy thrillery s dokonalými a až chirurgicky řezanými reáliemi, kde se prolíná práce tajných služeb (studená) válka a politika. Z valné většiny skvělé, čtěte. (Pro seznámení s typickým Forsythem v jediné knize přinesu ale přece jen aspoň jednu větev do lesa: number one je jeho v pořadí druhá, megaslavná kniha Den pro šakala (1971).... celý text

Kvalitní vražda 1971, John le Carré (p)

Kvalitní vražda (1962) je v pořadí druhým románem klasika špionážního žánru Johna le Carré 1931-2020) a současně též druhým románem z finálních devíti, do kterého spisovatel obsadil klíčovou postavu (vysloužilého) špiona George Smileyho. Ačkoli jsem ještě nečetl všechno od Le Carrého, tak bych tuto pro něj netypickou knihu - jedná se totiž o ryzí napínavou detektivku se strašidelnými prvky - zařadil k jeho nejlepším dílům. Smiley se nachomýtne k brutální vraždě ženy profesora soukromé vysoké školy v britském Carne. Ta je údajně založena mnichy snad už v desátém století po Kristu a je prodchnuta zatuchlinou a oživována kromě studentů z bohatých rodin mnohdy poněkud podivínskými vyučujícími. Smiley má z minula osobní vazby k některým členům profesorského sboru a to mu usnadňuje pátrání. Rozpitvaná psychologie postav, která vede Smileyho až k odhalení zločince a též k vrahovu využití společenských bariér v aristokraticko-měšťanské společnosti. Jak už někdo napsal: čtenář pachatele odhalí až ve chvíli, kdy si to autor příběhu přeje. Strhující tempo, místy trochu zlověstna, dusivá atmosféra školy, kam byste asi nechtěli dát studovat své potomky - leda byste předtím vůbec nečetli Kvalitní vraždu. Za mně stoprocentní thriller. Pro fanoušky nenápadného obtloustlého podivína George Smileyho může být ovšem knížka trochu zklamáním, protože zde jeho špionážní minulost hraje naprosto podružnou roli - kdo však Smileyho zná už z jiných knih, může se zde potěšeně popásat na tom, jak se z autorovy fantazie rodily kontury postavy, která se už o rok později - v roce 1963 - po vydání snad le Carrého nejslavnějšího díla Špion, který se vrátil z chladu - o dva roky později zfilmovaného; důležitou roli tam měl mj. Jiří Voskovec - stala jednou z ikon žánru. Zde - v Kvalitní vraždě - ovšem Smiley vešel teprve do předpokoje své slávy a vystoupil v roli soukromého detektiva. Skvělé. Kvalitní vražda má nějakých 176 stran a vydrží vám bohužel jenom na jeden večer. Nebo noc. Noc, ve které třeba trochu sněží a fičí vítr, a vy se bojíte něčeho reálného, o čem víte, že je venku v té zasněžené krajině.... celý text

Mistr Kampanus 1947, Zikmund Winter

Jediný román Zikmunda Wintera (1846 - 1912) Mistr Kampanus beletrizuje osudy Jana Campana Vodňanského (1572-1622), spisovatele, básníka a především rektora pražské univerzity. Winter používá bohatě archaizující jazyk, ale román se mi četl dobře. Dovolím si odbočku. Pokud bych mohl srovnat s podobně uměle jazyk zdobícím pozdějším Jaroslavem Durychem - který mohl být ve svém díle i z náboženského hlediska jistým protipólem Winterova Mistra Kampana - tak Winter se čte krásně: používá sice mnohdy výrazy, které bych neuměl přeložit bez slovníku staré češtiny, ale sdělení každé věty či odstavce vždy jasně září nad její formu i bez znalosti detailu - když třeba hned nevíte, kdo je "plkoš". Narozdíl od katolíka Durycha, kterému v beletrii (viz Bloudění) já zpravidla nerozumím - vůbec nerozumím! - ač bych chtěl - a opájím se jen jeho krásným a barokně těžce zdobeným nesrozumitelným jazykem, vyprávění Winterovo v Mistru Kampanovi je na druhé straně: autor v příběhu z období Bílé hory na světlé návrší mučednictví a náboženské pravdy vynáší (převážně české) evangelíky, a jeho jazyk, ač starodávným bejlím se hemžící, je vlastně prostý a srozumitelný, je to jazyk, který přese všechno chce, aby byl chápán a který se nevyvyšuje nad - čtenáře z fabriky (rozuměj třeba mne). Velmi poutavý byl pro mne hned úvod - živě a uvěřitelně líčící rozjařené řádění studentů den před zkouškami, tak prožité, až čtenáře napadá, jak žil své studentské roky adept teologie a historie Zikmund Winter, a jaká je relativita času: události zasazené nedlouho před rok 1620 se mohly odehrávat stejně tak i v současnosti jako v letech sepsání Winterova románu, tedy v letech 1907 a 1908. Ve druhé části knihy se účastníme bitvy na Bílé hoře a pak sledujeme její dopady - postupné uzavírání a kleštění pražské univerzity na úkor koleje jezuitské, Klementina. Více než příběhy z historických dějů vnímal jsem Mistra Kampana jako román o stáří, stupňující se opuštěnosti a marném vzdoru, bláhovém světě intelektuála, válcovaném v jeho údělu kolesem, kterým otáčí vítězové - zde tedy ti, kteří stáli na straně katolických sil proti povstání českých stavů. Většinu událostí vnímáme prismatem Mistra Kampana - ten shledává, že přestává rozumět dění kolem sebe a pokud se valí k němu a jeho univerzitě pohroma, nevěří jejímu příchodu do poslední chvíle. Z beznaděje uniká básněním - slušno říci, že z dnešního pohledu básněním smutnotragickým, vlastně přímo směšným - neboť věří, že múzy a ideál zmohou více než tvrdá bota vojáka. (SPOILER) Nakonec Kampanus, v zoufalé snaze zachovat univerzitu volí konverzi ke katolicismu, posléze však vnímá, že tento pragmatický krok nedokáže jednak obhájit ani sám před sebou a jednak že tento krok byl zbytečný - jeho univerzita - rozuměj univerzita evangelická - zaniká, vnímá Kampanus, protože jí přebírají jezuité. Kampanus se ovitá na dušovním dně a rozhodne se po jistém zmítání a úvahách pro sebevraždu. Polyká jed i u vědomí toho, jaký osud může jeho duši podle tehdejší víry coby samovraha očekávat. (KONEC SPOILERU) Co je pro mě jako příjemce Winterova románu obtížné přijmout, je ta od počátku do konce předkládaná věrouka románu, že stojí vždy (české) evangelictví výše nad (především německým) katolictvím - tak ovšem nemluví autor, ale jeho postavy - nemám na tuto věc zatím nijaký originální vlastní názor, jsa mj. oficiálně nijak nepraktikujícím a nepřesvědčeným katolíkem, ale Winterův román mě v ničem nepřesvědčil, že by staletý evangelicko-katolický spor měl být ještě dnes - nebo, řekněme, ve Winterově době - ohněm nevyhaslým. Či, ještě jinak řečeno, že by Winter dokázal ve mě, čtenáři, vzbudit sympatie s jakoukoli ze stran toho dějinného tření, které bylo ukončeno a přidušeno Bílou horu. To ovšem pro mě nijak nesnižuje kvality a čtivost románu, spíš mi vyvolalo úvahy o tom, které tradiční rozpory v (mé) lidské duši jsou nyní - 400 let pobělohorských - úplně ztichlé a které se tam nachází aktuálně a já je patrně teď nijak jasně nevidím. Populární spisovatel a Winterův generační souputník Alois Jirásek svému o pět let staršímu kolegovi vytýkal, že v jeho románu chybí "vševědoucí" vypravěč nebo postava, která by čtenáři věci správně (ovšemže - v jaké verzi pravdy?) vyložil - ale právě tato unikavost a nedořečenost mi přijde nejsilnější, nadčasovou - a myslím i nad Jiráskovým ideologickým pojetím čnící - kvalitou Mistra Kampana. Když to shrnu: pětisetstránkový Mistr Kampanus je románem místy pomalého běhu, snad někomu obtížnější na čtení, vyvolává více otázek než na kolik odpovídá, ale mně nabídl na tři večery požitek z robustního, poctivého díla s krásným jazykem. Myslím, že mu vydatně pomohlo i Winterovo vybavení poctivého a pracovitého dějepisce a kulturního historika.... celý text

Žena v bílém 2000, Wilkie Collins

Žena v bílém (1860) je první román od anglického spisovatele Williama Wilkie Collinse (1824 - 1889), který jsem přečetl. Collins je považován za jednoho ze zakladatelů detektivního žánru, to jsem se ale dopídil až po přečtení. Bál jsem se vcelku, že půjde o variaci na stylu o něco starších anglických a pro dnešního čtenáře už přece jen poněkud utahaných gotických románů. Nicméně není tomu tak a mohu jen konstatovat, že Žena v bílém je vynikající detektivní thriller - ovšem paradoxně bez postavy detektiva - s důmyslně spředenou zápletkou a napětím, které čtenáři nedá oddech ani nudu. Ostatně - můj mylný předpoklad vycházel z poněkud zavádějícího textu na záložce - a současně úvodních slov románu - kde Collins píše: "Náš příběh líčí, jakou moc má trpělivost ženy a čeho může dosáhnout odhodlanost muže." Ne, čtenář nemusí mít s touto knihou trpělivost, protože se od ní - pokud má asoň poněkud v lásce žánr černých příběhů z 19. století - nebude moci odtrhnout. Zajímavý je styl vyprávění, kdy se vypravěči postupně a napřeskáčku stává sedm postav knihy a vypravěčem se dokonce v nejděsivějších pasáží stáne sám jeden za strůjců série dokonale vykombinovaných úkladů a zločinů, o kterých román pojednává. Já vlastně nemám tenhle styl literatury "několikerých pohledů" moc rád, ale tady zanfungoval perfektně. Učitel kreslení Walter Hartight za dusné noci na cestě do Londýna potkává zvláštní zjev. "... když tu náhle mi ztuhla každá kapka krve v těle - někdo mi zezadu znenadání položil lehce ruku na rameno. Prudce jsem se otočil a pevně sevřel v ruce hůl. Uprostřed široké a měsíčním svitem zalité silnice stála, jako by se vynořila z podzemí nebo spadla z nebe, jakási bíle oděná žena, která na mne hleděla s vážnou tváří a pravicí ukazovala k temným stínům, pod nimiž se rozprostíral Londýn. "Je to cesta do Londýna?" zeptala se." Kolem záhadné ženy v bílém se začne roztáčet kolotoč mysteriozních udílostí, na jehož pozadí je boj o velký rodový majetek. Záměna dvojníků, tajemné komnaty starých zámků, únosy, vydírání, dusivá atmosféra a celé panoptikum postav, z nichž některé skvěle klamou čtenářova očekávání, když mezi nimi chvílemi hledá pro oběti zločinců zastánce, o kterých se dlouho zdá, že snad ani nevystoupí na světlo a scény úzkosti a beznaděje budou nekonečné a bezedně truchlivé... Místy vynikající horror, místy příběh spíše kriminální, ovšem ještě bez postavy jakéhosi Sherlocka Holmese, protože řešitel problémů zde rozhodně není detektivem, natož profesionálním či proslulým; takový literární typ v době sepsání Collinsova románu měl teprve přijít na scénu. Skvělé dílo, čtěte.... celý text

Záhada sfingy a jiné příběhy 1920, De la Cámara (p)

Černý mág 1920, De la Cámara (p)