tomasblazek přečtené 209

Naše hra 1997, John le Carré (p)

Román Naše hra nepatří k nejznámějším, ani nejlépe hodnoceným dílům slavného britského spisovatele převážně špionážních románů Johna Le Carré (1931-2020). Pokud ale mohu soudit, nepatří sice k nejlepším, ale určitě k jeho nadprůměrným. Nejeví známky uspěchanosti ani nadprodukce, natož podbízivosti. Jednou z často používaných figur Le Carrého příběhů je vývoj postojů zúčastněných postav, do jejichž psychiky a motivů je čtenář postupně uváděn, maten a znovu zaváděn jinam, jak je u autora obvyklé, ale zde ta proměna postoje byla dohnán v případě hlavního hrdiny veterána tajné služby Tina Cranmera až do krajnosti; to právě je možná slabina knihy, ale slabina jediná. Cranmerův přítel a dvojitý agent Larry Petifer svede Cranmerovu mladou milenku Emmu a jednoho dne zmizí. Ztratí se také Emma; Cranmera navštěvují vyšetřovatelé v civilu a chtějí vědět všechny okolnosti Larryho zmizení. Cranmer tuší, že Larryho zmizení má háček a protože chce chránit Emmu, aniž ví před čím, začne po milencích pátrat na vlastní pěst. Zjišťuje, že Larry je podezřelý ze zpronevěry stamilionové částky a zdá se, že britská tajná služba mu posloužila jako pračka peněz. Cranmer brzy seznává, že on sám je takřka nepřetržitě sledován, při svém pátrání po Petiferovi nachází stopy brutálního vraždění a nakonec jej stopy Larryho zavedou až na severní Kavkaz. Jenže tam dochází k překvapivému obratu a Cranmer ví, že ze své cesty už se nevrátí. :: Aniž bych prozrazoval závěr napínavého a přitom nikoli samoúčelně povrchního příběhu, tak jenom napíšu, že tam na konci mě tentokrát Le Carré zklamal, až na samém závěru - pointou. Nechal jakoby svého hrdinu utéci z obrazu, proměnil jej v ideál - jenže v jiných Le Carrého románech naplněné ideály ani ideální lidé neexistují. Což je to, co mám na jeho psnaí velmi rád. Jakoby byl autor natolik okouzlen svým vlastním hrdinou, až mu sám podlehl a udělil mu milost. Le Carré zde vytvořil jaksi happy end, vyústění v podobě alchymické proměny pronásledovaného v následovaného; samo o sobě by to bylo možným motivem pro celý román, ale tím že Le Carré takto učiní tečku za knihou, mi to přišlo přece jenom málo. :: Ke čtení však mohu román Naše hra jednoznančně doporučit, čtenáři se dostane napětí ze hry (tajných) inteligencí i typické tísnivé atmosféry z prostředí zpravodajců, z dkzvuků staré studené války a rodící se studené války nového střihu; perspektivy pohledu toho, kde se kdysi rozhodl z této "naší hry" vystoupit, ale zjišťuje, že to nejen není možné, ale že ve skutečnosti i nevědomky na divadle špionů dál hrál roli - prospěšného idiota. :: Obálka tohoto českého vydání v Knižním klubu z roku 1997 je klasicky devadesátkově odpudivá a v duchu svého grafického stylu je v naprosto nulovém vztahu k charakteru románu. :: Pro první seznámení s Le Carrém sice Naše hra není zcela ideální román, ale jinak bez obav čtěte. Takřka velmi dobré.... celý text

Nebezpečí z vesmíru 1941, Rudolf Heinrich Daumann

Pražská čarodějka 1912, Francis Marion Crawford

Pavouk 1929, Seamark (p)

Román Pavouk (The Web of Destiny - 1929, v témže roce vyšel česky) začal Seamark svým oblíbeným způsobem: nic netušící chodec je zničehonic zapleten do hrůzných, absurdních a nevysvětlitelných událostí. Dobrodruh Forrest Ord, který se právě vrátil z Afriky, se za pobytu v Londýně v noci vrací z návštěvy od přátel. Na ulici uslyší děsivý ryk, poslední výkřik vražděného člověka. Spatří muže s revolverem, který prchá - prchá však Ordovým směrem. Po potyčce a tvrdých ranách muž není omráčen, jak Ord očekává, ale běží tak nějak dál. V domě, ze kterého vyšel výkřik, Ord potkává hluchoněmou ženu a uvnitř v domě nachází místnost, která jeví řádění šílence: nábytek rozbitý na třísky a v té spoušti tělo muže roztrhané na kusy jako po výbuchu, na stěnách krev a kusy svalů... Z domu náhle v zmatku utíká mladá žena, vyděšená k smrti... solidní kulisy "noir story" jsou tedy rozestavěny a ani v dalším uzlení a rozuzlování příběhu Seamark nezklame.... celý text

Peggy 1931, Seamark (p)

Od četby románu Peggy (1925, česky 1931) musím bohužel spíše odradit - je to dobrodružná romance, která se sice velice slibně rozvíjí, ale zhruba od polovina se mění na nepovedenou rádoby dobrodružnou nudu. Zde Seamark použil další svou oblíbenou rekvizitu: záměnu zavazadel, která do děje vtáhne nic netušící postavu a změním tím její život. Mladá kráska Peggy Lenwayová jede na setkání s přítelkyní na londýnské nádraží Waterloo, jenže taxi má zpoždění a Peggy ujede vlak. Na nádraží si při čekání všimne muže, kerého si pojmenuje Zálesák - tato pasáž líčení Peggyina okouzlení je velmi vtipná, přímo jsem ty situace viděl před očima ve stařičkém černobílém filmu s poskakujícím obrazem. Peggy si představuje, že Zálesák: "...ví, jak najíti svěží vodu v solné půdě a hodinky jsou mu odporné, dokud je slunce na obloze. Dovede obejíti celý svět s méně zavazadly, než jich potřebuje člověk z města na nedělní výlet, ale vždy dokáže vytáhnout právě tu věc, kterou je v náhlé krisi zapotřebí, od kompasu, když se hvězdy skryjí, do šicích potřeb k opravě psích postrojů. Jeho celý život je jediným velkolepým vzrušením, pohybujícím se neustále ve skvělých branách Pravé Romantiky. To všechno věděla. Četla o tom." Nu, tento Zálesák jeví velký zájem o Peggyin kufřík; stejný živý zájem o něj projevuje taky další člověk, který se najednou objevuje vedle Peggy na nádraží. Ten se představuje jako generál Allonz da Villares, ministr zahraničních věcí státu San Rapallo a svěřuje překvapené Peggy obálku s půl milionem liber. San Rapallo je však banánovou republikou a Peggy není domnělou kurýrkou Pamellou Lynchovou, jak se podivný generál Villares domníval. Zálesák do těchto okolností Peggy zasvětí a vyzve jí, aby se naoko stala onou Pamelou. Zálesák má totiž v San Rapallu nevyřízené účty. Peggy, doprovázena svou komickou autoritativní tetičkou Primulou, tedy záhy nastupuje na loď do San Rapalla a dobrodružství začíná... na lodi jsou totiž i nepřátelé a Peggy čelí nejen pokusům o krádež kufříku... zde se doposud stále daří Seamarkovi držet napětí a švih - jenže, jak psáno výše, připlutím hrdinů do přístavu San Rapallo náhle příběh ztrácí tempo i vtip a stává se už tuctovou a nudnou variací na téma dobrodružného osvobozeneckého boje místních obyvatel proti diktátorovi. Peggy je v pořadí třetím románem Seamarka a autor se v něm zřejmě ještě hledal - a nenašel.... celý text

Muž, kterého nemohli zatknout 1931, Seamark (p)

Muž, kterého nemohli zatknout (1927, česky 1931) je story, jejíž ústřední děj se točí podle ďábelského systému tajných a dokonalých telefonních odposlechů, díky které Valmon Dain - muž z polosvěta mezi zločinem a zákonem - posílá policii tipy na dopadení jednoho hledaného zločince za druhým. Dokáže se totiž napojit vzduchem na jakýkoli telefon ve Spojeném království. Dain používá také fotopasti, audiozáznamy, pasti na bázi zvláštních rozvodů elektřiny. Tyhle Seamarkovy technické literární vynálezy mě čtenářsky velmi blaží. Dain má svou odposlechovou laboratoř v nejvyšším patře budovy nad Kingsway. "Místnosti již nebyly kanceláří s malou komůrkou. Byly sítí lesknoucích se drátů a malých leštěných kotoučků, upevněných řada nad řadou kolem stěn. Mezi kotouči přeskakovala a mrkala světélka jako špendlíkové hlavičky a občas, když světélka pohasla, na některých drátech zacinkaly tlumené zvonky. V každém koutě dlouhé místnosti hučelo dynamo." Dain chce předat policii i krále zločinců hraběte Lazarda, muže, který hraje dvojí hru - navenek je totiž váženým a ctihodným šlechticem. Nikdo neví o jeho napojení na zločineckou organizaci Skupina Stříbrný šíp. Jenom Dain. Zvídavý čtenář se ani neptá, zda se Dainovi jeho dílo podaří, a knihu si raději sežene a přečte.... celý text

Muž z Tibetu 1940, Clyde B. Clason

Detektivní román amerického spisovatele Clyde B. Clasona Muž z Tibetu (The Man From Tibet, 1938) se mi do rukou a ke čtení primárně vnutil svým názvem a především efektní obálkou v tónech stříbrné, rudé, žluté a černé, na kterou vydavatel použil filmovou fotografii od společnosti Moldavia Film, půjčovny monopolových snímků (mimochodem firmy se židovským kapitálem, arizované v lednu roku 1940, tedy právě v roce vydání české verze Clasonova románu u pražského nakladatele V. Pavlíka). Clyde B. Clason (1903-1987) byl tvůrce detektivek z jejich zlaté éry, přirovnávaný vybroušeným stylem a konstrukcí zápletek i charaktery svých postav k o půl generace staršímu S. S. van Dinovi. V češtině, pokud vím, vyšla jenom tato jediná Clasonova kniha, ale jinak byl spisovatelem plodnějším, web gadetection.pbworks.com uvádí na jeho kontě deset románů. - Již z výše uvedeného plyne, že Muž z Tibetu není dílem brakové produkce, ale seriózní detektivkou. Děj se točí kolem posvátného tibetského rukopisu, který se dostává do rukou amerického sběratele. Jenže prodejce rukopisu - americkojaponský míšenec Jack Reffner je po prodeji nalezen zavražděný v hotelovém pokoji. Do Spojených států současně přijíždí tibetský láma Tsong Pun Bombo, jehož cílem je vzácný rukopis získat a dopravit zpátky do Tibetu. I on se stává podezřelým z Reffnerovy smrti. Do vyšetřování případu se - stejně jako i v ostatních Clasonových románech - zapojuje kriminolog a znalec umění Theocritus Lucius Westborough, který je pomocníkem policie vy vyšetřování spletitých zočinů - čili je to takový Clasonův Sherlock Holmes či Hercule Poirot. Muž z Tibetu je napínavou, seriozní a dobře vykonstruovanou detektivkou, ve které přes suchý "britský" sloh nechybí silné líčení atmsoféry a náznak mystiky, kterou ale autor kočíruje jako technicky nadaný a racionalistický dirigent: pozadím příběhu je tibetský lamaismus a jeho poněkud temné posvátno, na druhé straně geniálně promyšlený zločin, který zneužívá tibetských symbolů a který je třeba vyšetřit. Velmi sympatické je - jak upozorňuje autor Clasonova medailonku na webu gadetection.pbworks.com - že Clasonovo psaní je výrazně antirasistické: Američané zde nevystupují jako bytosti jakkoli nadřazené Tibeťanům, jejich konfrontaci autor popisuje jako setkání dvou výrazně odlišných, ale stejně hodnotných kultur. Muž z Tibetu obsahuje časté a nikoli naivní exkursy do historie Tibetu a jeho náboženství, což může být dalším důvodem brát tuto knihu jako zdařilou zábavnou beletrii nikoli obskurního typu. Velmi solidní.... celý text

Slovenské století 2021, Pavel Kosatík

Pro nás Čechy (Moravany) velmi užitečná kniha - a kromě toho je její čtení potěšením. Vlastně je celá o pochopení té česko-slovenské pomlčky. Neslavné pomlčky, trapné pomlčky, trapné a neslavné proto, že my Češi jsme roku 1990, v roce pomlčkového sporu o nic menšího než o budoucí název postČeskoslovenska vůbec nechápali, oč jde a proč těm nacionalistickým Slovákům tolik záleží na názvu, když přece je dost pěkný tak jak je - prostě Československo navždy. Jenže to byl velký, trestuhodný omyl a nedostatečnost, která se v českém vnímání Slováků a jejich postavení ve společném státě táhl již od jeho vzniku v roce 1918 či ještě předtím. A především o tom je Kosatíkova knížka; je to návod a apel nevnímat Slovensko jako potížistickou marginálii vedle Česka, jak jsem si za ono "slovenské století" zvykli a jak nám, bohužel, vešlo do krve, do kolektivní paměti. - Vybavuji si, jak jsme v létě 1993 vandrovali po slovenské Muránské planine a někde nahoře na těch kopcích potkali skupinu slovenských lesních dělníků a dělnic, byli mezi nimi i poměrně staří dřevorubci, až mě udivilo, jak mohou ti šlachovití zvrásnění stařečci tu dřinu dělat. (Žánrový obraz stereotypního vnímání Slovenska, chcete-li.) Jedna z těch bábinek se se mnou dala do řeči: "Tak nás rozdělili, však? Kto to chcel? K čemu je to dobré? Veď sme bratia, Česi, Slováci, čo sa zmení? Len hranice vytvorili." Jako ta stařenka tak ani já, jsem samozřejmě netušil, PROČ. Celé ono rozdělení jsme tehdy my v Čechách davově pokládali za nesmysl, bezdůvodnou politickou absurditu. Ale měli jsme aspoň tušit, nebo chtít vědět víc. - A Slovenské století je chvályhodným krokem pochopit, že právě ono trestuhodné stoleté české nevědění o Slovácích bylo vlastně jednou z příčin jejich odchodu, protože na reálnou rovnoprávnost v jednom státě neviděli možnost. Zda čas prokázal správnost toho rozhodnutí, dopečeného ve finále duem Klaus - Mečiar ve vile Tugendhat, to je otázka; já si myslím, že ano. - Mně knížka přinesla i záplavu nových informací o česko-slovenském stýkání a potýkání, to dodávám jen pro forma; Slovenské století není papouškováním již důvěrněji známých kapitol. Ale ani příliš nekomentuje, je stejně kritické ke Slovákům jako k Čechům - přiznám, že jsem od Slovenského století čekal cosi jako obhajobu až adoraci Slováků, nostalgické střípky z dějin, ale není tomu tak a je to pro Kosatíkovu knihu a její trvanlivost dobře. Kosatíkovo psaní a myšlení (a ano, stylistiku) mám obecně rád, ale touto knížkou jsem byl nad plán velmi pozitivně překvapen, tou zlatou žílou, kterou vynesla na povrch. Ovšem zlatou žílu, kterou jsme měli mít všichni dávno před očima - totiž ony naše tolik neznámé bratry a sestry ze Slovače. Příliš mnohé bylo jinak, než jsme z české kotliny v samolibé slepotě vnímali. Čtěte.... celý text

Falešný poplach 2021, Bjørn Lomborg

Řekl bych hodně pečlivě vyzdrojovaný a názorově vyfedrovaný postoj k revoluční ekologii. Čekám, že se se snad rozvine odborná debata, která Lomborgovu knihu a jeho hlavní teze podrobí kritice. Ty teze jsou tři: , věřme schopnosti k adaptacím, zaveďme tvrdou globální uhlíkovou daň, neodklánějme se však od fosilních paliv a tím vsaďme na přínos prosperity chudých - to vše ovšem s tím, že i dle Lomborga je klimatická změna tvrdým faktem, který musíme prostě jako fakt brát. Doporučuji číst.... celý text

Oheň na Měsíci 1981, Norman Mailer

Nečekaně silný zážitek mi přinesl stylově stěží zařaditelný text Normana Mailera (1923 - 2007) Oheň na Měsíci, filosofující poetická románová reportáž o slavném letu Apolla 11 a přistání prvních kosmonautů na Měsíci. Hutný text (v českém vydání 414 stran drobným písmem) velmi čtivý a přitom zatížený závažným obsahem, mohu-li to takto vyjádřit, od kterého jsem se po několik večerů nemohl odtrhnout. Detailní líčení technické stránky věci, psychologie kosmonautů, situací z jejich komunikace s řídícím střediskem, úvahy o politice, mystice, postavení USA a jejich politickém řádu a reprezentantech. Kniha, kterou má stejně jako tehdy velký smysl číst i dnes, 51 let po jejím sepsání. Autor nepíše nikdy kýčovitě, filosoficky promýšlí i nečekané aspekty kolem podniku Apollo 11 - jako třeba převrácení vztahu člověk - Bůh, či bláhové možnosti, které by mohla přinést kolonizace Měsíce, o které dnes už víme, že je pro svět vzdálenější než byla v roce 1969, tedy v roce vzletu a přistání Apolla 11. Mailer si klade nezodpověditelné otázky: byla cesta na Měsíc vrcholným vzestupem lidského umu a ducha 20. století, nebo jeho vrcholným šílenstvím? "Je-li však hloubání nad nezodpovězenými otázkami kořenem šílenství a spočívá-li zdravý rozum v řešení dilemat, s kolika otázkami pak člověk dokáže žít? Odpověděl by, že raději s příliš mnoha, než s příliš málo. Blouznit dál..." Když si jde do muzea prohlédnout vzorek měsíční horniny, ptá se vyprávěč Vodnář - tedy Mailer - sám sebe: kdo vlastně zvítězil? My nad Měsícem, nebo Měsíc nad námi, tím, že nás uhranul a přinutil k nemyslitelnému? - Co se týče Mailerova stylu v Ohni na Měsíci, překladatel Michal Žantovský věnuje meditaci na toto téma celý svůj doslov. - Teprve po přečtení této knihy jsme si uvědomil, jak neuvěřitelným zázrakem a anomálií v pravém slova smyslu byly lety mise Apollo, svým způsobem fantasmagorie, z určitého náhledu krásné šílenství, které nemohlo trvat dlouho, protože to prostě nebylo technicky, společensky ani ekonomicky únosné. Mailer je vypravěčem stejně okouzleným jako nemilosrdně kritickým k misi Apollo, nezapomíná vždy reflektovat ani svou vlastní roli coby pozorujícího novináře. Nevyhýbá se popisu trapných momentů, jako jsou pokusy popsat nepopsatelné, či žert s projekcí ženské vagíny na obličej prezidenta Nixona na televizní obrazovce při slavnostním projevu. Či detailů tak intimních a přitom zásadních jako je řešení vyměšování kosmonautů během celé kosmické mise. Skvělá kniha. Není to přímo filozofie, ani pouhý soupis čistých faktů, ale literatura vynikající: společenský román, jak Amerika letěla vzhůru a opilá tím létem a letem nevěděla, jakou katarzí může skončit ten mejdan století. Česky vyšlo v roce 1981. Čtěte. Kdybych mohl dát šest hvězd, tak bych dal.... celý text

Půlnoční povídky - Podivuhodné příběhy 2015, Karl Hans Strobl

Alchymie vysvětlená na svých tradičních textech 2014, Eugène Canseliet

Jsem nucen konstatovat, že se jedná o spekulativní pseudookultní slátaninu. Sebestředný autor, kterého po přečtení tohoto šálivého a jarmarečního díla, podezírám nyní ještě více z autorství knih tzv. Fulcanelliho; v Alchymii nic neprozradil, protože ani neměl co prozradit.... celý text

Intelektuál ve dvacátém století: Rozhovor Timothyho Snydera s Tonym Judtem 2013, Tony Judt

Nemocná Amerika: Lekce o zdraví a svobodě 2020, Timothy Snyder

Kdybych měl číst Nemocnou Ameriku (vydáno v originále 2020, stejného roku v češtině vydal Prostor a Paseka) od aktivistického amerického historika Timothy Snydera jako jeho knihu erbovní, tak už bych od něj nikdy nic dalšího číst nechtěl. Tento jeho 160tistránkový vztekem a žlučí naplněný šrapnel namířený do amerického zdravotnického systému Spojených států amerických nemá atributy reportážní sondy (žádné konkrétní zdroje, žádní nezávislí experti, převážně jenom Snyderovy osobní pocity a zážitky), a už vůbec neobstojí jako esej: je sice správně zacílen (nepochybuji, že zdravotní péče v USA potřebuje radikální reformu), ale neobsahuje žádné progresivní a elegantní myšlení, žádný návod, jak by měla změna vypadat, jaké jsou hlubší příčiny stávajícího stavu; čtenáři se dostane pouze obecných proklamací ("Zasloužíme si svobodu a potřebujeme zdravotnictví, které funguje" "Když je demokracie omezována, občané umírají", "důležitou práci nahradilo účtování", atd. atd.) a litanií stále opakovaně líčených totožných prožitků v nemocnicích, obsahujících zavádějící generalizace ("ve Vídni jsou všichni empatičtí, v USA jsme nikoho nezajímali", jeho dojem, že v jisté nemocnicí je málo lékařů, mu potvrdil tam sloužící dobrovolník na oddělení s tím, že "totéž říkají všichni"). Snyder propojuje požadavek nedělitelné svobody s právem každého občana na levné a solidní zdravotnictví, toto právo v USA podle něj neexistuje a může za to momentálně Trump a jeho administrativa. Snyderova teze: v USA ztravotníci nemoci neléčí, podávají převážně pouze tišící prostředky, a tam, kde těch tišících prostředků - konkrétně opioidů, píše Snyder - bylo podáváno nejvíce, tam voliči nejvíce volili Trumpa. Nemístně a dle mého soudu přímo rouhačně Snyder porovnává americké zdravotnictví s nacistickými a stalinskými koncentračními tábory - podobné je podle něj ze strany systému dělení lidí na zdravé a nemocné - nemocní jsou bezcenní, protože již nejsou prospěšní, a proto jsou obětováni, zvláště pak, nelze-li na nich už nijak náležitě vydělat peníze. :: Pozoruhodné jsou také Snyderovy soudy coby pacienta nad tím, jak je zdravotníky léčen, zpochybňuje jejich postupy, protože "sám nahlížel do své zdravotnické dokumentace" - to sice lze třeba pochopit jako podklad pro podání žaloby autorem na nemocnice, v nichž se Snyder se svým zánětem jater léčil, ale nelze z toho uplést knížku, byť útlou jako Nemocná Amerika. Snyderovi se nelíbí, že zdravotníci v nemocnicích u sebe nosí mobily, které jim zvoní a tím je vyrušují od vyšetřování pacienta, že stále hledí do monitorů počítačů a nedívají se na pacienta, Snyder má dojem, že v Rakousku všichni vychovávají už malé děti ke svobodě, ale v USA se jim naopak dostane pouze dozoru a ony pak svobodu už nepoznají a netouží po ní. Snůška demagogií. Další Snyderova teze: USA nechaly padnout a zaniknout nezávislá média, jejichž roli a jejichž inzerenty převzaly sociální sítě, jejichž cílem není nezávislá žurnalistika, ale byznys - a díky tomu si mohl Trump dovolit krutě nezvládnout první vlnu pandemie koronaviru, protože ho žádná hlídací pes demokracie nekontroloval. Velmi zkratkovité - Trump to nepochybně (vedle jiných politiků) nezvládal, ale dnes je velmi obtížné konstatovat, kdo jiný kde a jak konkrétně pandemii úspěšně zvládl (Izrael? Na jak dlouho?). Lze úspěšně pochybovat o tom, že pandemií pomáhají společnosti lépe zvládat nezávislí novináři, než ryze komerční média či autoritářské vlády. :: V kontextu jednoho roku od vydání Snyderovy knihy lze pohledem z Česka konstatovat, že ani nárok na bezplatné zdravotnictví (samozřejmě v návaznosti na všeobecné zdravotní pojištění) není samospasitelný zvláště v situaci těchto dnů, kdy tuzemský masivní zdravotnický systém začíná bezprecedentně praskat ve švech, protože kvůli explozivnímu šíření kovidu a jeho těžkých případů už přestává být schopen svým pojištěncům zajištovat neakutní péči. Snyderova knihy má nepochybně jako politický pamflet svůj smysl v USA, kde snad může někoho ovlivnit ke změně myšlení a třeba posunu od zdravotnictví komerčního k všeobecně zaručenému a dostupnému z - bez pardonu povinného - zdravotního pojištění. České vydání této knihy upřímně řečeno nechápu. Pochopit se dá, že Snyder ji psal opravdu naštvaný a vyčerpaný po nemoci a psal ji zřejmě velmi rychle. Ani s ohledem na závažnost tématu a jeho nepochybně dobrou volbu tenhle Snyderův politický plivanec nemá smysl číst. Doufám, že - jak někdo jiný jinde napsal - Nemocná Amerika je opravdu tou nejhorší Snyderovou knihou a všechny ostatní jsou výrazně lepší.... celý text

Záhada záhad 1928, Seamark (p)

Anglický novinář James Austin Small (1894 - 1929) psal své detektivní, sci-fi (!) a romantické romány pod pseudonymem Seamark. Jeho dílo je hodnoceno poměrně pozitivně až velmi pozitivně a protože většina jeho knih za první republiky vyšla též česky, náhodou jsem na něj narazil i já. Hned první setkání bylo šťastné - Záhada záhad (1928, The Master Mystery) je strhující strašidelná kriminálka s prvky mystérií, odehrávající se kolem loupeže rubínů z ponurého anglického zámku Gairlie. "...záhada se kupila na záhadu, až původní krádež se stala pouhou tajemnou složkou ve změti nerozluštitelných hádanek, které se kol ní nahromadily, a když se prostornými síněmi zámku gairlijského počala procházeti Neslyšná Smrt, stín hrozného děsu se snesl jako černý mrak na tento dům." Gairlijské rubíny, drahokamy nedostižné ceny, byly uloupeny z pancéřových skříní, které se otevíraly sedmi klíči. Trezory byly nepoškozeny. Přijíždí policie. Jeden z rubínů byl pak nalezen nedaleko zapadlé části ohradní zdi zámku, jenže vychází najevo, že je falešný, stejně jako byly falešné všechny rubíny v trezorech. Přesto majitel lord Gairlie trvá na vyšetření této loupeže, která mu z nějakého důvodu nahnala smrtelný strach. Další záhadou je, že ze zámku se ztrácí různé předměty, které jsou vždy červené barvy. Pak je nalezeno mrtvé tělo služebné Betty Halkstonové. Zřejmě je zavražděna, ale na jejím těle nejsou stopy násilí. Je zde zarážející okolnost - mrtvá má oblečeny červené šaty. Na zámek Gairlie se snáší děs a vražd přibývá... jakou roli v nich hraje červená barva? Proč všichni zemřeli náhle, v uzavřených místnostech? SPOILER: Významnou roli v příběhu hraje "kretin" - vraždící lilipután, obratná opice a skleněné ampule s kyanovodíkem, čímž Záhada záhad upomíná na pravděpodobný inspirační zdroj v podobě Poeových Vražd v ulici Morgue a současně možná inspirovala slovutného českého brakopisce Slávu Václava Jelínka k jeho románu Ostrov hrůzy, který vyšel ve stejném roce, jako anglické i české vydání Záhady záhad, tedy roku 1928.) KONEC SPOILERU - Inspirační zdroje však nejsou nejpodstatnější, žádný oheň nevzplanul bez svého křesadla. Důležitý je výsledek a Seamarkovi se podařilo vytvořit skvělý thriller staromódního střihu, který je solidně vypointovaný. I když konstrukce je místy přitažená za vlasy, tak nikoli nad míru, aby to kazilo čtenářský zážitek z knihy, která nevznikla s vyšší ambicí, než pobavit, ale je psána velmi zručně a s grácii. - Osoba autora je pro mě zatím vlastně záhadou, protože jediné cizojazyčné informace k jeho osobě jsem našel nikoli na anglickém, ale na německém webu www.krimi-couch.de, kde též píší, že dostupných dat k osobě Seamarka je velmi málo. Nikde jsem zatím neobjevil ani jeho fotografii. Zdá se však, ža původním jméno tohoto autora znělo Austin Small Major, možná autor volil svůj první pseudonym coby osvobození od jména snad poněkud komického. Dokonce mě napadla kacířská myšlenka, zda se vůbec jednalo o autora anglického a nešlo třeba o alias některého z českých detektivkářů solidního ražení, vzhledem k rychlosti a četnosti, s jakou vycházely jeho české překlady. Je to ale jenom spekulace. EDIT: Skutečně se jednalo o britského autora. Díky za doplnění Helmut Sternenhoch - "Nad cimbuřím se objevila hlava, černá silhueta proti mlhavé černi oblohy, v schliplém klobouku. Naprosto nic netuše a patrně neočekávaje ani zdaleka nějaké nebezpečí, neučinil nejmenšího pokusu utajiti své pochyby. Přehodil nohu přes cimbuří a přelezl je. Na zádech se k němu tiskl bezbožný malý tvor, kterého viděl Stanforth. Zlostně a zuřivě s ním mluvil, vytýkaje mu nějaký skutečný nebo domnělý přečin a malá příšera odpovídala hlubokým hrdelním hlasem, zuřivějším než hlas jejího pána!" -Záhada záhad je výtečné dílo, díky. Už se těším na další Seamarkovy romány.... celý text

Žlutý pašerák 1930, Seamark (p)

Velmi pěkný napínavý noir příběh, jeho hlavním démonem ve světě zločinu je čínsko-holandský míšenec Grosman, kapitán lodi Yangtse a jeden ze dvou londýnských králů pašeráků kokainu. Jeho cíl je nemalý (zde si už povšimneme Seamarkova oblíbeného megalomanského motivu): Grosman se chce stát hlavou drogové mafie (namísto výrazu droga je ovšem v českém překladu důsledně používán výraz „draždidlo“) vyvolat teror a zaplavit Londýn kokainem a rozvrátit Anglii, protože Grosman jakožto poloviční Číňan nenávidí zýápadní civilizaci. Příběh začíná ve chvíli, kdy dvojice milenců sleduje, jak říční policie vytahuje z Temže mrtvolu muže. V zádech zavražděného je úlomek dýky s čínskými znaky… Román je pozoruhodný vynikajícím nervním a obšírným líčením účinků kokainu – Seamark je patrně důvěrně znal, na rozdíl od autora těchto poznámek. Zaujme i speciální zbraň v rukou, zločinců – pistole, zabíjející zvláštním typem světla. Dokonalých převleků, maskování (vrcholem je když se v jeden den celé desítky policistů dokonale přemaskují do podoby svého inspektora, aby zmátli gangstery), sklepení a požárů požehnaně. Výtečné.... celý text

Mstící paprsek 1930, Seamark (p)

Dobrodružný horror se sci-fi prvky. V hlavní roli opět psychopatický zločinec, jenž chce neskromně zničit svět pomocí svého vynálezu: energie, rozkládající a likvidující jakoukoli hmotu, kterou chce tento démon vypustit po Zemi pomocí stávající sítě elektrovodičů. Na úvod dobrodruh a přeborník v boxu Gerry Windermaine při chůzi Devonskou alejí uvidí v krajině, něco, co si nedokáže vysvětlit a co v něm probudí okamžitou hrůzu. „Vypadalo to, jako by těmito místy proběhla strnule rovná čára ohně, spalujícího a sžíhajícího vše, co mu stálo v cestě, v matnou drobivou měď, strhávajícího na své pouti každý trs vřesu, každé stéblo trávy. Vyoral čáru tak přímou a přesnou, jako nový, pískem posypaný chodník . Čáru smrti, běžící tak jistě, jak zeměpisná rovnoběžka po celém povrchu planiny.“ Následně dojde k nevysvětlitelným událostem v Deepavelském zámku, kde Windermaine ubytován. „---Hola, co se to děje se světly! Jeho hlas zesílil ve výkřik a bylo z něho cítit náhlý nepokoj. Světla pod červenými stínidly se počala nevysvětlitelně chovati, Velmi pomalu počala ochabovati, trácela jasnost tak stejnoměrně a vytrvale, jako by to byl svítiplyn, který byl zvolna zarážen v plynárně. Velkými okny bylo možno viděti východní křídlo budovy, v několika místnostech byla viditelna světla a všechna si počínala tímtéž způsobem. „V elektrárně dochází proud,“ prohodil klidně Windermaine. Jakoby jej chtěla usvědčiti ze lži, světla ihned vzplála prudším jasem a počala zářiti podivným světlem, které bylo daleko silnější než normální jasnost žárovek. „Hlavní pojistka vypovídá službu – za chvilku zhasnou všechna světla,“ prohlásil Windermaine. Ale hlavní pojistka odolávala napětí, jak se zdálo. Několik vteřin světlo sílilo víc a více, pak počalo nabývati nepřirozeně fialového zabarvení. Rozhořelo se podivným jasem ultrafialových paprsků. A Windermanine počal pociťovat, že ho mrazí pokožka. Nikoli snad strachem nebo nepokojem, nýbrž čistě od přímým účinkem tajemných paprsků, vycházejících z lamp. „To je divné!“ zamručel a pohlédl na ruce. Zdály se mu rozpálené a suché – jako kůže, která byla vydělána příliš prudkým draslem. Byly drsné a nehty vypadaly podlité krví. Pohlédl na Harrigana. Jeho hostitel vyskočil a stál pod hroznem žárovek, upíraje na ně zraky, snaže se přijít na kloub příčině toho záhadného úkazu. Nevědomky si počal tříti hřbety rukou. Jeho tvář vypadala zeschlá jako těsto - mrtvá, neživá a dostala podivný odstín horečné barvy jako u člověka, který byl stižen srdečním záchvatem za mrazivě chladného jitra.“ Výtečná pasáž, pro mne nejlepší z knihy. - O několik dní později zmizí rybník Černá tůně – voda z něj se vypařila. Windermaine má o čem přemýšlet - a též jeho pěstí bude třeba.... celý text

Vantinské démanty 1931, Austin Major Small

Výrobce mýdla Henry Dimble je při chůzi po rušné ulici svědkem havárie – autodrožka srazí muže, který je mu velmi podobný. Přitom Dimble ztrácí svůj kufřík s novými vzorky mýdla. Kufřík je mu vrácen, jenže... Vzápětí Dimbla kontaktuje mladý řidič nedaleko zastavivšího automobilu. Představuje se jako Chris Cartery a šokovaného Dimblea informuje, že v jeho kufříku se nachází diamanty za milion liber. Dimble nevěří, ale Cartery aktovku otevírá šperhákem – a užaslý Dimble hledí na záři šperků posázených – falešnými drahokamy. Jenže v aktovce je ještě jedna schránka a v ní jsou pravé diamanty. Dimble se vzpamatuje a prohlásí, že chce zpět svou aktovku s mýdlem. Kdo Cartery? Dimble netuší, že jim oběma hrozí smrt. Vtipný, důmyslně prokonstruovaný zpola brakový thriller, v němž autorovi rádi odpustíme drobné nesmysly, jako když zabijáci tajemného Carteryho zavřou do sklepení, ale humánně mu ponechají nůž, tabák a sirky, což se jim samozřejmě stane osudným.... celý text

Vyzvědač 3 1930, Seamark (p)

Složitě vykonstruovaný špionážní román, v němž hlavní hrdina, tajný agent č. 3 John Stayne – snad opravdu, jak se píše i jinde, je to jakýsi předchůdce Jamese Bonda - řeší rafinovaný útok na světové finančnictví. Případ ovšem začíná jaksi podivně nepovedenou krádeží diamantů a smaragdů. Stayne (který ve své kanceláři se svým asistentem komunikuje pomocí tajného hlasového aparátu, umístěného v hlavě sochy ohyzdné zlaté modly) musí celý případ rozmotat a zůstat přitom nepoznán – vydává se tedy na fingovanou dráhu zločince, takže zmate i nižší patra Scotland Yardu, který po něm mylně a marně pátrá. Jenže hra musí být dohrána až do konce, padouši tiše zneškodněni a Stayneovo inkognito zůstat zachováno pro jeho nasazení do dalšího napínavého případu. Který však zřejmě už bohužel Seamark nikdy nenapsal. Seamark si libuje v chemii, omamných látkách, převlecích a také v řešením problémů hlavního hrdiny, obklíčeného v bezvýchodném postavení zločinci, tím, že tento hrdina v nestřeženém okamžiku zapálí dům se zločinci i se sebou, načež oni zpanikaří a on uteče. Každý má holt své oblíbené hračky. Jeho styl má drive, je sexy, nikdy nenudí, i když hrdinové a hrdinky jsou příliš krásní a všeobecně dokonalí a padouši jsou vždy geniální, odporní a zákeřní až do svého strašného konce.... celý text

Světlo zkázy 1935, Jaro Fryčer (p)

Solidní napínavý brak, jedna z variací na uloupený strašlivý vynález typu (třeba) krajatitu a co se potom všechno seběhlo. Líbilo se mi to poměrně dost.