Titus
přečtené 68
Slepé skvrny: O chudobě, vzdělávání, populismu a dalších výzvách české společnosti
2019,
Daniel Prokop
Podstata řádu: O stavitelském umění a podstatě univerza. Kniha první: Fenomén života
2020,
Christopher W. Alexander
Vývoj a zločiny panslavismu
2011,
Václav Černý
Tento essay před čtenářem obstojí snad ve všech žádoucích ohledech - jako dílo osvětlující své téma, jako čistě literární útvar i jako výpověď o duchu autorském. Je radost jej číst již jen pro lásku k jazyku, jímž je psán, a pro potěšení ze stylu, jenž je jakýkoliv, jen ne suchý, aniž by přitom ztrácel na věcnosti. Kolikrát bývá obojí v nesmiřitelném rozporu! A pak je tu sám předmět a jeho studium. Černý až vyčerpávajícím způsobem nahlíží historii panslavismu a jeho recepci u nás i v Rusku a v krátkosti dokáže postihnout podstatné rysy. Na malém políčku se městnají jména, fakta, myšlenky. Kompilace nestačí, nevtíravě se přidávají vlastní postřehy autorovy, vše doplňují citace, někdy i rozsáhlé. Dílo výsostné vzdělanosti. Snad jediné bych autorovi vytkl - jeho nekritický, obdivný, přístup k Masarykovi a Benešovi. Těž se obdivuji ohromné osobnosti Masarykově a k Benešovým kvalitám chovám alespoň respekt, ale řekl bych, že právě z úcty k intelektu obou mužů je třeba k jejich myšlenkám a hlavně realizacím těchto myšlenek přistupovat s přísným pohledem a ostrou, nikoliv blahovolnou, myslí. Co k panslavismu samotnému? Snad jen, jak fascinující a děsivá je nepohnutlivost některých myšlenek a přístupů v čase. Palackého slova, v knížce citovaná, tak platí téměř nezměněna, jako memento dnešním útvarům.... celý text
