Titus
přečtené 68
Ztracený templářský poklad
2015,
Zuzana Koubková
Knihu je jistě záhodno nejen nesoudit podle obalu, ale ani podle jiných knih. Když už soudit, tak především podle toho, jaká je sama o sobě. Zde se však srovnání neubráním. Chvíli před tím, než jsem se zakousl do "Templářského pokladu", spolkl jsem pár Vondruškových "Hříšných lidí", a bylo mi (nepřekvapivě) jak kdybych se napchal nadmírou jídla nevalné chuti v zaplivaném bufetu. Při čtení jsem se tedy v duchu stále vracel k tomuto otřesnému zážitku a ptal se sám sebe: konzumuji tentokrát něco lepšího? Nebo mi zase bude blbě? A nakonec jsem přeci jen s úlevou konstatoval: Tohle není Vlastimil Vondruška! Dalo by se skoro říci, že mi paní Koubková vrátila víru v život, vesmír a vůbec. Ukázala totiž, že ještě existují české historické detektivky, kde - i když autor(ka) nejde do kdovíjakých hloubek - mohou být postavy zajímavé, rozmanité, nejednoznačné a přitom poměrně pevně charakterizované (jaká to úleva po rozplizlém neurčitém charakteru Oldřicha z Chlumu a zaměnitelných postavách okolo něj). Že dialogy nemusí být nutně duchamorné a mohou mít i šmrnc. Že detektivní zápletka může být střídmá, nepřekombinovaná a stát bezpečně na nohou (což zvláště oceňuji s ohledem na to, že se děj točí okolo templářů). Že děj lze ukočírovat, že není nutné se nejprve doširoka rozmáchnout a na posledních stránkách vše zas uspěchaně uzavírat. A - jak již píše uživatelka Vestička - že se lze obejít i bez sklepnic. A taky, že s historií není nutné zacházet jako s prodejnou dámou a že je možné se (s jistou tolerancí) vyhnout zásadním chybám. Tedy téměř... Z většiny chyb, které v textu vyskytly, bych si nic nedělal. Jedna, takříkajíc vondruškovská (Vondruška se jí dopouští opakovaně) mě ale silně zamrzela. Paní Koubková, prý občas zdejší komentáře čtete. Pokud si přečtete i ten můj, tak si, prosím, poznamenejte, že johanitský plášť není bílý, ale černý! ČERNÝ!!! S bílým (tj. stříbrným), nikoliv tedy červeným, osmihrotým (to máte správně) křížem. A zřetelně se tedy liší od pláště templářského, který je doopravdy bílý (s červeným heroldským křížem, navíc na srdci, ne na rameni jako kříž johanitů). U Vondrušky mě tato chyba zdaleka netrápila tolik. Prostě jsem ji přihodil na hromadu k ostatním. Vondruška má, holt, tu výhodu, že rytířské řády nejsou jeho ústředním tématem (na druhé straně se však dopouští jiných zvěrstev). Pokud je však hlavním hrdinou knihy johanita, který býval templářem (a kamarádí se s křížovníkem), pak se jedná o zcela zásadní faux-pas. Být škarohlídem, asi zaskuhrám něco ve smyslu: To se v Čechách nenajde autor historické prózy, který by si byl schopen udělat základní rešerši k tématu?! Škarohlíd nejsem, takže pevně věřím, že si autorka své téma prostudovala a tenhle omyl jí nějak v hlavě uvízl už dříve... Chtěl jsem knize dát solidní čtyři hvězdičky. Její čtení mě opravdu těšilo od začátku do konce. Skrze ten plášť však musím minimálně jednu strhnout. Možná by si zasloužil i víc.... celý text
Záhada zlaté štoly
2003,
Vlastimil Vondruška
Do téhle knížky jsem se pustil v naději, že snad (i podle zdejších komentářů) bude lepší, než "Podivná svatba", kterou jsem (nechronologicky) četl předtím. A že si trochu spravím chuť. Nespletl jsem se. Lepší to opravdu bylo, i když to by bylo skoro cokoliv. Děj docela odsýpá. Pachatelé tentokrát upletli plán, který byl sice složitý, ale v mezích žánru téměř dával smysl. A Otovy sexuální eskapády se tentokrát omezily na jedinou chtivici (a jednu návštěvu bordelu, která se prakticky nepočítá). No jo, ale při čtení jsem se opakovaně ptal sám sebe, jestli to není trochu málo. Zvlášť když připočtu negativa. Třeba ty nelogičnosti v plánu, kterých je sice jen pár, ale prostě tam jsou. A hlavně by si nikdo, kdo trochu zná geografii Vltavy (nebo kdo se na ní někoho zeptá), nemohl myslet to, co pachatelé údajně chtěli, aby si myslel, s čímž padají i některé další body úskoku. A kromě toho mi řešení bylo jasné už od začátku knihy, a asi bych ho tušil, i kdybych nečetl úvodní kapitolu. (ne že bych se bych se považoval za zvlášť chytrého, to jen Vondruška je tak předvídatelný) Na zbývající tři případy, které se s hlavním prolínají, však nelze říct ani tu trošku chvály, co na něj. Jeden má neuvěřitelně krkolomnou konstrukci a provází jej nepravděpodobné náhody. Řešení druhých dvou pak Oldřichovi nakuká nejspíš sám Duch Svatý, neboť je "vydedukuje" téměř okamžitě a téměř z ničeho. A tak dál... Z historických chyb bych vypíchl to, že těžby v Jílovém ještě ve 13. století zdaleka nedosahovala toho rozsahu, jaký ji kniha připisuje. Nejdřív jsem to chtěl Vondruškovi prominout jako součást autorské licence, ale hned mi začalo vrtat hlavou, proč musí příběh, ke všem čertům, cpát mermomocí zrovna sem? Proč nevybere nějaké vhodnější místo? A navíc ten tenhle fakt hraje v příběhu zásadní roli. A tak dál... Nakonec ta hlavní otázka nezní tak, jestli stačí těch pár světlcýh bodů, ale spíše: proč to vůbec čtu? Vždyť mi ani ty postavy nejsou sympatické. Nepřirostl mi k srdci ani beztvarý Oldřich, ani nadsamec Ota, ani nezajímavý Diviš. Chtěl jsem si spravit chuť, ale končím s pachutí. Tak to asi končím i s Vondruškou.... celý text
Podivná svatba na Lichnici
2012,
Vlastimil Vondruška
odpad!
Tahle knížka je nejen špatná, ale i prokletá. Čtyřikrát jsem se pokusil napsat vyčerpávající komentář, čtyřikrát mi při tom chcípnul počítač. Vzdávám to. Nač ztrácet čas rozebíráním toho, proč je ta knížka tak špatná, že zaslouží "odpad!"? Prostě je. Jen snad pár glos: - V mühldorfské části se Vondruška překonává v mistrovské kategorii "kterak dramatickou událost ztvárnit co nejnudněji." - Když si představím, co by s mančaftem, jaký se pak sejde na Lichnici, udělala Agatha Christie, je mi teskno. A stačila by jí na to polovina stránek. Nanejvýš. - Idiocie je zjevně nakažlivá. Nejen, že se posedne bez výjimky všechny vedlejší postavy, ona padne i na samotného Oldřicha Dokonalého! A on se pak třeba zarputile drží jednoho nalezeného vlasu a zcela ignoruje dýku, kterou vrah zanechal v ráně. - Na druhé straně ale jeho dokonalost překonává snad všechny myslitelné meze. Na co forenzní tým? Na co zajišťování stop? Z nalezeného těla letmým pohledem pozná nejen přesný způsob provedení vraždy (mimochodem - nesmyslný), ale i profesi a sociální postavení vraha. Okamžitě si povšimne jediné maličké stopy, která jej k vrahovi neomylně dovede. - Running joke, alternativní verze jednoho zvláště důmyslného plánu z knihy: Ota snaží dostat do hradu pomocí házení kamenů přes zeď (pro ty, co knihu nečetli - to tam vážně bylo). Uběhla noc a Ota stále hází. Děj pokračuje, Ota stále hází. Po nádvoří chodí lidé, občas některého kámen zasáhne, zasažený se zastavuje, kouká nechápavě na oblohu, natahuje ruku, jestli prší. Na nádvoří roste hromada kamení. Oldřich vyřešil zločin, Ota stále hází. Oldřich odjíždí, Ota se tím nenechá zmást a stále hází. Děj se posouvá o sedm set let. Archeologové objevili dokonale zachovaný hrad z třináctého století, zcela zakrytý kamením, malé české Pompeje. Trumfují se v teoriích, jak k tomu mohlo dojít. Vedle hradu je vykopána kostra muže, která v ruce stále svírá kámen. - Asi jedinou pořádnou záhadou téhle detektivky je, proč se Smil píše z Lichtenburka, když jeho hradu všichni bez výjimky (snad i on sám) říkají Lichnice.... celý text
Znamení rožmberské růže
2004,
Vlastimil Vondruška
Vondruška složil obšírnou - snad dokonce zdlouhavou - etudu na prostý nápěv (jak jinak než) lidové písně "Oldřich chodí po nádvoří sem a tam". A co kromě toho? 1. Překombinované děje i plány. Pachatel ústřední linie, který nejen že koná podle osvědčené zásady "proč to dělat jednoduše, když to jde složitě", on ji ještě obohacuje o variaci "proč dělat něco, na co mám schopnosti a prostředky, když můžu dělat něco, na co absolutně nestačím". Ještě ke všemu pro cíl, o jehož výnosnosti lze dost pochybovat. Při čtení mě napadalo, jestli Oldřichovi není líto, že on nejchytřejí ze všech chytrolínů českého království, se nikdy neutká s protivníkem sobě rovným, ale vždy jen se samými zoufalci. Vůbec všichni protivníci hlavních hrdinů jsou vesměs neschopní hlupáci. 2. Řešení, která Oldřich vytahuje z rukávu nebo odkaď, a staví je na základech z čirého povětří. Uspěchané uzavírání dějových linek. Závěrečná past na pachatele, která by snadno mohla selhat, ale samozřejmě že neselže. 3. Ženské postavy bez výjimky na zabití. Autora. To, že je Vondruška oblíbený u čtenářek si vykládám tím, že se ony čtenářky mohou za všech okolností cítit nadřazené ženám v jeho knihách. 4. Malý kluk, který zabíjí jako zkušený assassin. 5. Klasika: historické chyby, záměny ve jménech, klišé, charaktery měnící se podle potřeby, karikatury místo osobností... P.S. Je z mnoha důvodů nepravděpodobné, že by zmijí uštknutí zabilo dospělého muže. Zvláště je-li uštknut tam, kam onen tajemný mnich (tj. do svalu, daleko od hlavních cév). A mimochodem je nepravděpodobné i to, že by takovým způsobem k uštknutí vůbec došlo. A i kdyby došlo a bylo smrtelné, rozhodně se na něj neumírá tak, jak je popsané v knize. Tedy v křečích a s bolestným výkřikem...... celý text
Adventní kletba
2004,
Vlastimil Vondruška
Inu, i mě to občas ujede a navzdory Adventu si od plic zakleju. Vím, nemá se to, ale dělat z toho hned případ? Aha, tahle knížka je o něčem jiném. Jak už zde bylo vyřčeno, je to poberounská variace na soudce Ti, šmrncnutá hledáním pokladu. Vylezla z ní opět typická Vondruškovská detektivka, která jde do hloubek jen v podzemních kryptách, zabouří jen v úvodu, ale jinak docela odsýpá a nenudí, tudíž se u ní lehko odpočívá. V mých očích ji však sráží několik neduhů (z nichž některé jsou pro Vondrušku příznačné, tj. opakují se i v jiných knihách), proto dávám podprůměrné hodnocení. 1. Příběh se sice odehrává na Krašově, o zimní noci za Adventu ve 13. století, ale mohl by se odehrávat téměř kdekoliv a kdykoliv (přesněji kdykoliv po roce 1217). Tzn. nevyužívá ani zvláštnosti místa, ani atmosféru období. A naopak si přidává kapli sv. Barbory s rozsáhlými podzemními prostory, která se - pokud vím - na Krašově nikdy nenacházela. To už by bylo lepší děj přemístit nějakých 60 km po proudu Berounky do Českého Krasu, kam by se hodila spíše. 2. Šifra mistra Hroznaty mi s tímhle druhem detektivky moc neladila. Je to jen takový pocit, pádný důvod, proč by zde by zde být neměla, nemám. Více by mi sedla jako zápletka pro RPG ("dračák" s tímhle námětem bych si zahrál s chutí, to zas jo) nebo pro nějakou českou přeďelávku Goonies. 3. Téměř všechny plány jednajících postav příběhu, včetně velikého Oldřicha a blahoslaveného Hroznaty, jsou na jedné straně hrozně složité (až na poslední plán jistých tří výtečníků, ten je skutečně prostý), na druhé straně pak naivní a nedomyšlené (to už platí o docela o všech). 4. Ty Odlřichovy navíc těžce závisí na protivníkově spolupráci. Kdyby protivník neudělal to, co se od něj očekává, nebo dokonce plán prohlédl a rozjel vlastní protiakci, bude celá ta "děsně chytře vymyšlená" konstrukce v troskách. 5. Elementární fyzika, termodynamika i logika dostávají občas při uskutečňování těch plánů dost nafrak. 6. Počínání pachatele ústřední série vražd mi nejvíc ze všeho připomíná jednu scénu z Lynchova Mulholland drive. Jenže zatímco Lynch ulétá do sfér absurdního a nadreálného humoru, Vondruška, zdá se, vše bere zcela vážně.... celý text
Vražda v ambitu
2005,
Vlastimil Vondruška
V některém ze svých dřívějších komentářů jsem Vondruškovy "detektivní" příběhy označil za docela dobré vypínací čtivo, tj. literaturu nenáročnou pro mozek. Vražda v ambitu mým názorem rázně otřásla. Může za to hlavně první příběh, již druhá Vondruškova variace na van Gulikův Strašidelný klášter - tentokrát o mnoho klášternější a o trochu strašidelnější. Mile (nebo naivně?) brutální, těžce šestákový a lehoulince hororový motiv, mě skutečně příjemně kolébal a vše se zdálo být, jak má. Ale nedalo mi to, a různé nejasnosti, nesrovnalosti, nelogičnosti a dokonce přímo chyby, kterých by bylo moc i na román, natož pak na povídku, mi vrtaly hlavou čím dál úporněji i mimo čas četby. Místo klimbání jsem při čtení jsem začal být více ve střehu a dokonce jsem se vracel nazpět, abych si ověřil, ne snad stopy a náznaky pro řešení případu, ale jestli mě neklamou zrak a paměť. Jedna z chyb mnou tedy zahýbala pořádně. Že se v průběhu děje změní způsob smrti zavražděné oběti (přičměž právě způsob zabití a hlavně použitý nástroj hrají důležitou v roli v dokazování, že údajný pachatel nemohl být vrahem), to by se opravdu autorovi detektivky stát nemělo. Proti tomu zázračný jev, při němž se inkviziční exorcista scvrkne ze střední postavy na postavu tak malou, že si před chlapci - novici musí stoupat na špičky, nestojí za víc, než za shovívavé pousmání a povzdech: "no jo, Vondruška..." Takhle si tedy odpočinkovou literaturu nepředstavuji! Další dva příběhy mě už naštěstí tolik nezaměstnaly. Jen mě sem tam něco zarazilo. U obou povídek to byla složitost plánu pachatelů (přičemž by jednodušší, více přímočará cesta měla nejspíš větší naději na úspěch), kontrastující s neuvěřitelně hloupými chybami, kterých se poté dopustili. V druhé povídce také to, jak Oldřich ve svých úvahách geniálně mine nabízející se možnosti a neomylně rovnou trefí tu správnou. Také jsem občas zapochyboval nad historickými okolnostmi příběhu, a obracel jsem se proto k tematické literatuře, abych si je uvedl na pravou míru. Za což bych měl být vlastně Vondruškovi vděčný... Výsledný dojem po dočtení není nic moc. Zvlášt když se k výše vypsanému přidají typické stylistické vondruškoviny (někdy pobaví - třeba takové"plechové plíšky" - ale většinou spíš kazí požitek z četby) a hlavně absentující psychologie postav (zvlášť výrazné je to u mladého Oldřicha, který neuvažuje a nejedná jako čtrnáctiletý kluk, navíc má znalosti, které neměl kde získat). Už poněkolikáté nenaplnil Vondruška ani ta nízká očekávání, která jsem na něj měl.... celý text
Ale já chci tohle, mami
2018,
Britta Hahn
Je mi líto, že knize o nenásilné komunikaci dávám tak nízké hodnocení (pominu-li že každé honocení je vlastně s nenásilnou komunikací v rozporu...). S řadou věcí, které autorka píše, přitom souhlasím. Problém je však v tom, že jsou to věci, které jsem buď už četl někde jinde a nebo je dávno vím. A nebo obojí. Se základem - nenásilnou komunikací podle M. Rosenberga - se ztotožňuji prakticky bez výhrad. Nelíbí se mi však, že na ni autorka navěšuje další věci, které s ní už tolik nesouvisí, nebo s ní ještě spíše rovnou nesouzní. A navíc těmto věcem věnuje více místa, než samotné nenásilné komunikaci. Zvláště mi nesedí, že k pocitům a potřebám, s nimiž nenásilná komunikace pracuje, přidává ještě "hodnoty" a ještě určuje podmínky, za nichž jsou tyto hodnoty stanovovány. Především tvrdí, že hodnoty si neurčujeme individuálně, ale že se (nějak) vyznávají v rámci celé rodiny. O těchto tezích se odvažuji pochybovat již jen na základě prosté zkušenosti, aniž bych potřeboval hlubší rozbor: jsem si totiž zcela jist, že hodnoty mých rodičů nijak zvlášť nerespektuji (ne-li, že je přímo odmítám), a na ty mé zase hledí s podezřením moji rodiče. A moje sestry už mají tyhlecty hodnoty zase úplně jiné... (A přitom mám všechny ty lidi rád) A nemyslím, že kdyby nás někdo srovnal do jedné lati a nasadil nám shodné hodnoty, že bychom jako rodina fungovali lépe. Kdyby něco takového bylo vůbec možné. Nemám nic proti hodnotám samotným. Sám se k nim nějakým způsobem v životě vztahuji prakticky neustále. Problém vězí v tom, že nejdou moc dohromady se snahou komunikovat nenásilně a s nenásilím jako takovým. Potřeby a pocity prostě jsou a vycházejí z toho, kdo jsme. Dle filosofie nenásilné komukace, jsou lidé málokdy ve sporu kvůli potřebám samotným. Často lze zjistit, že je bez konfliktu možné naplnit a nebo alespoň uznat potřeby všech zúčastněných. Spor vzniká až na úrovni strategií, tedy způsobů kterými se snažíme své potřeby naplnit. A "hodnoty" už jsou právě takovými strategiemi. O těch se, narozdíl od potřeb, můžeme hádat klidně donekonečna. Můžeme se přít nejenom o tom, čí hodnoty jsou důležitější, ale také o tom, co vlastně daná hodnota znamená a jestli jí ta druhá strana sporu skutečně vyznává, nebo se jen tak tváří. Zaručenou metodou, jak vzbudit násilí, je pak snaha přimět druhé, aby vyznávali tytéž hodnoty, co vy (nebo, jak píše autorka, hodnoty, které se vyznávají ve Vaší rodině). Dvě hvězdičky dávám za to, že se autorka o nenásilí alespoň snaží. A že tedy tato kniha může vzbudit zájem o nenásilnější formy výchovy u lidí, kteří s konceptem nenásilné komunikace doposud nesetkali. Věřím, že v takovém případě může mít zásadní a hlavně pozitivní vliv na jejich postoje k výchově. Je-li to Váš případ, přidejte si klidně k mému hodnocení alespoň 2 hvězdičky. (Ale stejně, raději honem za základním literaturou o nenásilné komunikaci) Abych to nějak uzavřel: pro rodiče i nerodiče bude mnohem praktičtější přečíst si přímo Nenásilnou komunikaci od Marshalla Rosenberga (popřídě některou z jeho další knih) a neplést si hlavu autorčinými přídavky.... celý text
