Titus
přečtené 68
Husitská epopej. VII, 1472-1485 - za časů Vladislava Jagellonského
2018,
Vlastimil Vondruška
Jak to začalo, tak to i končí. Žádný vývoj, žádná změna, žádné překvapení. Vlastně jediné překvapení se odehrálo už dávno: čekal jsem kroniku jednoho rodu za husitských válek a dostal jsem kroniku jedné obrovské autorské bezradnosti. Vondruška si nevěděl rady snad s ničím. Nevěděl si rady příběhem, a tak jej poskládal z nesouvislých klišovitých historek, odtržených od doby i psychologie postav. Ani s těmi postavami si rady nevěděl. Tolik hrdinů, a tak málo charakteru. A oni se mu ke konci ještě strašlivě namnožili! Najít 5 rozdílů bych však v té spoustě nedokázal. S historií si taky moc rady nevěděl, a tak ji násilně narouboval na ty své smyšlené anekdoty. A ty své plastové panáčky a panenky podobně násilně připsal k doloženým událostem a postavám. Ale, že by nějak věrohodně zachytil vývoj, který hmotná i nehmotná kultura prodělaly v 15. století, ani nápad. Že by nějak do svých knih pojal mentalitu či duchovnost té doby, to už vůbec ne. "Hrdinové" prostě zamrzli v 21. století. Bezradný byl i tváří v tvář výzvám jazyka a stylu. A tak to vše spatlal v podivné směsici archaismů a současné češtiny a stovky stránek popsal v prostých oznamovacích větách za použití neuvěřitelně chudé slovní zásoby. A k tomu ta hrozná rozbreptanost... Asi si ani s tím, jak vše zakončit, moc rady nevěděl, protože některé osudy prostě uťal, jiné nechal neuzavřené, žádné napojení na rámující příběh dvou bratranců - kronikářů se taky nekonalo. Pointa chybí jak jednotlivým dílům, tak celku. Že by zvládl úkol, který si uložil na začátku, tedy nějak přispět k pochopení rozkolu a nenávisti mezi katolíky a kališníky, může Vondruška mlžit a naprovat se, jak je libo, pravdou se to však nestane. Půl hvězdičky dávám za to, že alespoň trochu ubylo "mocných velmožů", "výstavných domů" a jiných nadužívaných termínů. Málem jsem si ji však zase vzal zpátky, když se v závěru knihy podařilo autorovi vměstnat dvakrát celý "křesťanský svět" do jediného odstavce! Druhou půlku pak dávám za Drahomíru. Potěšilo mě, že aspoň jednou za čas se objevila postava, která se o něco zajímala. Třebaže to bylo (od autora) účelové a chtěné.... celý text
Strážce boleslavského mystéria
2007,
Vlastimil Vondruška
Oldřich z Chlumu nalezl tajemný medailon s třemi písmeny. Jedno z nich bylo W. Jelikož nebyl hlupák, snadno si domyslel smysl těchto písmen. Nenechal se zmást ani tím, že medailon pochází z doby, kdy se u nás medailony nevyráběly, ani tím, že on sám žil v době, kdy se medailony běžně nenosily. Nezmátlo jej ani vysvětlení, že ta tři písmena znamenají "Václav, těžkej frajer!" Byl to prostě nejlepší vyšetřovatel českého království i celého křesťanského světa. Jako tajuplné mysterium jsem si úsloví, které se za oněmi písmeny skrývá, při čtení znovu a znovu přeříkaval.... celý text
Život ve staletích - 14. století
2011,
Vlastimil Vondruška
Množství chyb, které Vondruška ve svých prvních historických detektivkách při popisu středověkých reálií napáchal, mi ony detektivky svého času dost znechutilo (k sérii Hříšní lidé jsem se vrátil až po více než deseti letech) Byl jsem proto překvapen, když jsem se doslechl, že tenhle autor píše také naučné knihy o "životě ve staletích". A dokonce jsem se na publikace z této řady doslechl i chválu. Vzbudilo to moji zvědavost. (Nyní navazuje jen mírně upravená kopie mého 6 let starého komentáře z diskuzního fóra projektu "Doba Karlova") No jo, zvědavost zabila kočku. Dobře mi tak, měl jsem se raději věnovat odpovídající literatuře. Musel na mě být malebný pohled, když jsem to cestou z knihovny tramvaji četl. Chvílemi jsem se prochvíval záchvaty nekontrolovatelného smíchu, chvílemi tam byl pláč a skřípění zubů, chvílemi jsem obracel oči v sloup. Pozorněji jsem četl jenom pasáže o odívání, zdobení a krajině. Ostatní text jsem jen tak zběžně prolétl. Samozřejmě jsem při čtení bral v potaz, že se jedná o lexikon (jak je uvedeno v podtitulu) a populárně načnou literaturu, nikoliv vyčerpávající odbornou a specializovanou publikaci. Proti tomu nemohu říci vůbec nic. Je dobré mít občas po ruce něco, co umožňuje všeobecný přehled, a pro spoustu lidí tenhle pohled stačí a může být pro ně přínosem. Jenomže... Ony povšechné, zobecňující a nepodrobné informace byly propleteny spoustou smyšlenek, klišé, vyvrácených tvrzení, špatných interpretací, zkreslujících údajů. Tam, kde autor nekompiluje, ale skutečně přispívá ze svého, je to snad nejmarkantnější. Někdy není zcela jasné, na čem se autorův názor zakládá - a zde se navíc silně projevuje nepřítomnost citací. I v populární knize by to snad šlo vyřešit formou poznámek pod čarou. Trochu poučený člověk se ubrání, ale tomu, kdo má o věci jen povrchní znalosti, to může pěkně pomotat hlavu. Proto těm, kteří se o 14. století nebo některý z jeho aspektů teprve začínají zajímat, doporučuji tuto knihu raději nečíst a podívat se po něčem jiném. Otázkou - na niž neumím odpovědět - pak je, komu bych tu knihu doporučil... Na jedné straně lze mít úctu k tak velkolepému záměru, tj. pojmout do jedné knihy celé století se vším všudy (nebo několik století do jediné knižní řady) a stravitelně jej zpřístupnit široké veřejnosti. Na straně druhé se jenom ukazuje, že jeden člověk na takový úkol opravdu nestačí. Bibliografie, kterou autor používá není úplně špatná, ale chybí jak primární zdroje, tak zásadní práce k tématu. Některé použité publikace by si zasloužily kritické zhodnocení. Jedna hvězdička za odvahu. Pokud to ovšem není spíš nesoudnost...... celý text
Dýka s hadem
2002,
Vlastimil Vondruška
Před dávnými lety jsem se doslechl, že u nás jakýsi Vondruška píše historické detektivky. Zaradoval jsem se nad tou zprávou. Moji rodičové mají historické detektivky rádi a já měl tudíž onoho roku o jednu starost s vánočním dárkem méně. Brzy jsem se vrátil z knihkupectví s Dýkou s hadem v batohu. Jak už to u podobných dárků občas bývá, pořizoval jsem jej s trochou vedlejších úmyslů. Nejen moji rodičové mají rádi historické detektivky... Poté, co kniha prošla rukama hlavních adresátů, dostala se i do těch mých. Pokud si to i po těch letech trochu pamatuji, pustil jsem se do ní s notným nadšením, připraven porochnit se v náladě mé oblíbené éry. A pak jsem narazil na první historickou chybu. A druhou, a třetí... A jak se k nim přidaly ještě chyby věcné, moje nadšení rychle vychládalo. A když jsem dočetl k místu, kde byl (SPOILER) mrtvý johanita rozpoznán podle bílého oděvu s červeným křížem (konec SPOILERu), knihu jsem otráveně zavřel a už se k ní nikdy nevrátil. Ano, přiznávám, v některých věcech jsem opravdu puntíčkářem (v jiných zase úplně naopak - detaily úplně ignoruji). K této knize jsem však přistupoval s vědomím, že jde o román, čtivo především zábavné. Neměl jsem v plánu psát na něj odbornou recenzi (nejsa navíc v tomto oboru ani odborníkem). Jde spíše o to, že kromě těch chyb tam nebylo prakticky nic, co by mě upoutalo. Lačnost po řešení záhady, která mě třeba u příběhů Agathy Christie nutí stránky přímo hltat, se tady nedostavila. A stejně tak se nedostavily ani okouzlení, napětí, zaujetí silnou myšlenkou, radost z jazykové hry nebo prostě jen zájem o příběh. Zkrátka nic z toho, co by mě donutilo ony chyby odmávnout jako sice otravné, leč neškodné. Dvě hvězdičky dávám... vlastně ani nevím za co. Snad jen kvůli tomu, že od doby, kdy jsem tuto knihu četl uplynulo už hodně let a já už si z ní skoro nic nepamatuji. Je tedy možné, že jsem zapomněl na něco, co by si je zasloužilo. S dalšími Vondruškovými knihami jsem se znovu setkal až po mnoha letech. Pár dalších dílů série jsem přečetl, když jsem byl příliš unavený na cokoliv náročnějšího (rozuměj všechno ostatní), tentokrát už pořádně obrněný a připravený na nejhorší. Zjistil jsem, že je to svým způsobem dobrá "vypínací" literatura. Veronal pro mysl. Z nějakých perverzních pohnutek jsem se pak ještě později (s)pustil i do jeho mimodetektivní tvorby. Ale to už je zase jiná pohádka.... celý text