Maanna přečtené 356

Kameník 2010, Camilla Läckberg

Některé linky nejsou úplně dotažené, bez některých bych se asi obešla (tady myslím hlavně příběh Eričiny sestry - buď bych uvítala větší rozvedení, nebo nic, takhle to bylo trochu na sílu), některé postavy sklouzávají do karikatury (Ernst nebo Mehlberg), ale příběh s prolínáním minulosti a přítomnosti pro mě opět fungoval a bavil mě. Navíc, jak už jsem zmínila u předchozích dílů, tým vyšetřovatelů, kde nikdo není alkoholik, sociopat, autista ani génius, je pro mě v současném trendu detektivek vlastně osvěžující, takže za čas si zase nějaké "rande s Camillou" dám...... celý text

To je on!: O té, co si říkala Toyen 2021, Milena Štráfeldová

Ne vždy jsem se dokázala srovnat s autorčiným stylem, občas to bylo trochu příliš vyumělkované (třeba "příspěvky" Zděňky), ale na druhou stranu jsem ocenila autorčin záběr a začlenění Toyen do historického kontextu i vztahů. Poválečné období by si možná zasloužilo víc pozornosti, tam už to celé šlo nějak moc hopem - chápu, že důležitější události se odehrály během mládí Toyen, ale přecen jen těm 35 letům je věnováno hodně málo stránek a fakticky je to jen od úmrtí k úmrtí - noví přátelé jsou zmíněni velmi letem světem... Hlavně ale opravdu postrádám obrazovou přílohu, i když mnohé obrazy znám, do detailů si je během četby nedokážu vybavit. Bylo by fajn paměť si osvěžit, případně se seznámit s těmi, které neznám. Styl je otázka vkusu, ale tohle by u životopisu malířky chybět nemělo.... celý text

Tichý Don IV. 1979, Michail Alexandrovič Šolochov

Po více než měsíci přišel čas rozloučit se s donskými kozáky. Sice jich moc nezbylo, ale určitě na ně nezapomenu a Grigorij Melechov pro mě bude jednou z nejnezapomenutelnějších literárních postav se silným příběhem a zajímavým lidským vývojem: začíná jako sobecký floutek, dlouho hledá své místo a ideály a končí na dřeň osekaný, osvobozený od jakékoliv ideologie. Hodně blízcí mi byli i Petro a Iljinična. Tahle kniha si Nobelovu cenu opravdu zasloužila, i když je to poměrně smutné čtení o devastaci jedné letité kultury během několika málo roků. Hlavní milostný příběh mě tolik nezasáhl, příliš jsem mu nevěřila. Trochu mě zaráželo, že mohla tahle kniha, kde komunisté nejsou líčeni jen v tom nejlepším světle (ostatně, komunista Michail Koševoj je pro mě jednoznačně nejodpornější postavou), vůbec vyjít. Skoro si říkám, jestli, vzhledem k délce, neznala většina soudruhů jen vybrané kapitoly, protože i nějaké scény stíhaných komunistů agitujících mezi chudými tu byly - nicméně tito lidoví agitátoři se pak později často měnili v nelidské soudce a popravčí. Po přečtení Tichého Donu člověk pro komunismus rozhodně horovat nezačne. Spíš mu opravdu zůstane stesk po světě kozáků, který dějiny definitivně pohřbily. Odvážným čtenářům mohu jen doporučit.... celý text

Tichý Don III. 1979, Michail Alexandrovič Šolochov

Děj se víc vrátil k sledování osudů několika hlavních postav a tím pádem se mě události začaly znovu víc dotýkat. Je to silné, i když neveselé čtení. Kozáci se dostali mezi dva mlýnské kameny a v podstatě neměli šanci. Rudí i bílí si šli za svými zájmy a lidé byli zabíjeni jen proto, že žili tak, jak byli vždy zvyklí. V tomhle je ruský pohled celkem drsný, ať na jedné nebo na druhé straně se vraždění těch, kteří mají jiný názor, prezentuje jako nepříjemná nutnost. Je jasné, že šťastného konce se tady nedočkám, přesto se kniha nedá odložit, a to i navzdory tomu, že mě postavy často svými činy nebo názory pěkně rozčilují - ale to bude nakonec jedna z nejsilnějších stránek knihy, protože je vnímám jako skutečné osoby. Již teď je mi jasné, že Tichý Don bude jedna z knih, kterou nedostanu z hlavy, a jsem moc ráda, že jsem to u slabšího druhého dílu nevzdala.... celý text

Tichý Don II. 1979, Michail Alexandrovič Šolochov

V tomhle díle se hodně vytratil hlavní příběh rodiny Melechovovy, která se tu objevuje jen sporadicky, což je škoda, protože propojení velkých dějin s osudem konkrétních lidí bylo to, co dávalo prvnímu dílu sílu. Přibylo postav - některé nesou delší příběh, ale některé jen proběhnou a je celkem obtížné si je třeba i zařadit (autor má obecně tendenci k dlouhému vypočítávání účastníků různých setkání, z nichž mnozí na něm ani nepromluví a vlastně se s nimi už nikde jinde nesetkáme - nebo možná setkáme v nějakém dalším seznamu, ale to si opravdu nedokážu zapamatovat). Nebyla by od věci mapka, protože přesuny jednotek od vesnice k vesnici jsou bez ní obtížně sledovatelné, dost často jsem se prostorově ztrácela. Tam, kde se dal sledovat příběh, mě kniha stále bavila, ale některé popisné pasáže byly opravdu k nepřečkání. Přesto možná o to více vynikne tvrdost časů občanské války, která neznala bratra a protivníky - včetně zajatců - bez milosti likvidovala... Je to často hodně neosobní. Nicméně jsem ráda, že v dalším díle se opět ve větší míře vracejí příběhy. Tenhle díl byl hodně rozporuplný.... celý text

Tichý Don I. 1979, Michail Alexandrovič Šolochov

Mnohovrstevnaté a barvité líčení osudu kozáků před a na počátku 1. světové války. I když se jedná již o starší klasiku, nedá se přestat číst, protože se setkávám s celou řadou zajímavých postav, jejichž osud mě nenechává lhostejnou a chci vědět, co s nimi bude dál (takže už čtu druhý díl). Postavy jsou uvěřitelné, se spoustou chyb a přesto většinou pochopitelné, i když vlastně nemohu říci, že bych s některou mimořádně sympatizovala. Nejvíc mě pak zaujal kontrast kozáckých tradic s novodobým světem, který se nejmarkantněji projevuje při jejich zapojení do války, v níž najednou rozhodují zákopy, ostnaté dráty a kulomety: kozácké jednotky na koních se šavlemi tam působí ztraceně a vlastně nemístně. Opět je to jedna z knih, která dodává historickým faktům životnost. Trochu potíže mi někdy činí to, že je někdy v jednom odstavci krátce představeno hned několik postav, tam se lehce ztrácím. Moc také nevím, co si mám myslet o komunistických agitátorech a učitelích lidu - není jich tedy moc a rozhodně nehrají dominantní roli, spíš opravdu působí, jako by byli do textu přidáni dodatečně a ve srovnání s ostatními postavami strašně šustí papírem... Tak snad to tak zůstane i v dalších dílech, nerada bych, aby převážili.... celý text

Filuta 2016, Terry Pratchett

I když tu nejsou kouzla a nadpřirozené bytosti, množství šťastných náhod dělá z Filuty tak trochu pohádku zasazenou do ne úplně přesných (jak ostatně i sám autor připouští) reálií Londýna v devatenáctém století. Pořád je tu patrná autorova originalita, i když ji právě historický kontext trochu krotí, jsou tu i pro Pratchetta typické jazykové hříčky, ale Zeměplocha evidentně dávala autorovi o mnoho větší prostor a rozmach. Filuta je příjemná postava a ještě více se mi líbil jeho domácí. Čtení je to milé, ale hlubokou stopu ve mně nezanechalo.... celý text

Mládež a delikvence 2011, Oldřich Matoušek

Matoušek je výborný autor učebnic sociální práce, který dokáže propojovat rozsáhlý teoretický základ s podněty pro praxi. V téhle knize oceňuji především důsledné odmítání jednoduchých a populistických řešení. Je škoda, že se k nim stále často uchylujeme a rozvoj komplexních programů je stále celkem pomalý, i když se děje. V tom také vidím největší slabinu této knihy - je naposledy aktualizovaná v roce 2011, přičemž ani tahle aktualizace mi nepřišla moc výrazná. Většina údajů se vztahovala k situaci v 90. letech a část věcí již je neaktuálních. Kdyby se kniha aktualizovala a doplnila, byla by stále skvělá - i tak je v kontextu ostatních podobných knih nadprůměrná.... celý text

V lese visí anděl 2015, Samuel Bjørk (p)

Kniha je řemeslně zručně napsaná, ale pro mě dost čtenářsky neuspokojivá. V prvé řadě je tu pro mě otázka žánru: pokud je to detektivka, tak mi chybí možnost, aby čtenář odhalil pachatele - takový ten moment, kdy se podívám na vše, co se odehrálo, a mohu si říci aha, že jsem si toho dřív nevšimla. Tady nic takového není. Navíc ani nemohu moc sledovat vyšetřování týmu: sice je údajně supergeniální, ale nakonec vlastně nic moc nevyřeší: pachatel se odhalí dílem sám a dílem je to náhoda, tým sám většinou končí ve slepých uličkách a v případě Mii v alkoholovém oparu. Pokud mělo jít o thriller, pak zkrátka chybí napětí. Chápu, že se autor chtěl vyhnout drastickým detailům, ale takhle se člověk s osudem obětí moc sžít nemůže a třeba ani po únosu dětí vlastně nenásleduje žádné intenzivní pátrání nebo obavy o jejich osud - hlavní vyšetřovatel řeší závěť své matky a povídá si s vnučkou, u čehož nezvedá telefon... Dějová linka únosů dětí a náboženské sekty je propojena značně kostrbatě (a spíš to opět rozmělňuje napětí). Motivace postav je mnohdy těžko uvěřitelná - třeba u únosu miminka není nakonec moc jasné, proč to pachatel udělal, když rodičovské pudy z něj zrovna nevyzařují... Celkový dojem je, že se šikovný autor pustil do žánru, který mu moc nesedl...... celý text

Pokoj 2011, Emma Donoghue

Napsat knihu z pohledu dítěte a dokonce i jeho jazykem je vždy problém, protože jako dospělí už jsme zkrátka od tohoto pohledu moc daleko a navíc se autoři obvykle nevyhnou tomu, že chtějí sdělit nějakou hlubokou myšlenku, která ale k dítěti úplně nesedne. V tomhle směru to pro mě vyšlo tak půl napůl - zejména v první části v Pokoji jsem Jackovi často nevěřila: někdy používal velmi komplikovaná slova i tvary a naproti tomu pak chyboval v banálních výrazech (a to příliš často), nicméně tohle mohla být i chyba překladatelky... Část mimo Pokoj pro mě byla mnohem silnější a zajímavější a také věrohodnější. Myslím, že se povedlo celkem reálně zachytit faktické i psychické obtíže, kterým Jack a jeho blízcí museli čelit. V téhle části mě kniha hodně zasáhla a nakonec i převážila mé hodnocení k vyššímu počtu hvězdiček.... celý text

Sto roků samoty 1986, Gabriel García Márquez

S knihou jsem se potkala vlastně nadvakrát. nejprve mi ji doporučila má milovaná češtinářka na střední škole, že by se mi to mohlo líbit. Tehdy se mi v ní tu a tam něco líbilo, ale myslím, že jsem se pořád snažila najít příběh, na jaký jsem zvyklá. Tedy příběh, kde každou postavu vnímám individuálně, hledám její motivy, rozhoduji se, je-li mi sympatická nebo nesympatická... A vlastně jsem tím tak trochu s knihou válčila. Podruhé jsem se k ní vrátila po letech a knize jsem se tak nějak vzdala. A najednou nebylo podstatné, kdo je čí matka, otec, bratr, sestra, strýc nebo sestřenice. Zůstala jedna rodina, v níž se vlastně charaktery a výhry i prohry postav stále opakují, i když se realita kolem nich mění, a kde nakonec nezbývá než čelit prázdnotě na konci snažení. Není to úplně optimistický pohled, ale velmi silný. Nebyla to pro mě ani žádná velká deprese, jen ta drsnější strana naší reality. Třetí současný návrat byl hlavně setkáním se starými známými, ale objevilo se i plno zajímavých motivů, kterých jsem si dříve nevšimla, takže myslím, že se do Maconda zase někdy vrátím.... celý text

Bábovky 2016, Radka Třeštíková

Příběhy, kde se osudy jednotlivých postav nečekaně proplétají, mě většinou baví, ale tady je těch postav prostě moc (ono to není jen dvanáct hrdinek jednotlivých kapitol, ale ještě jejich muži a děti, takže to ještě nabyde) - nejde ani tak o to, že bych si nezvládla vztahy zapamatovat, ale to propojení začíná být místy křečovité, což je patrné i na postavách - ty v druhé polovině knihy s výjimkou paní Dobrovolné jsou v podstatě jednorozměrné a pouze slouží autorčiným záměrům. Navíc, pokud už se osudy komplikovaně (i když ne moc originálně) proplétají a kvůli množství postav třeba o jedné přes sto stránek neslyšíme, aby se pak znovu vrátila, možná by nebylo od věci aspoň vyprávět v čase lineárně a nepřeskakovat mezi minulostí a přítomností. Jinak je sledování souvislostí opravdu náročné (třeba záležitost s penězi je v podstatě na hraně proveditelnosti i pochopitelnosti), ale možná je cílem, aby si člověk nevšiml, že všechny postavy myslí a mluví dost podobným způsobem a příběh je plný stereotypů: svobodné dívky zásadně neumí vařit, a to asi ani těstoviny, matky dospělých dětí je tlačí k založení rodiny, u Roberta už jen chybělo, aby byl profesí řezník... Nápad není špatný a ze začátku mě to celkem bavilo (byť to žádný slibovaný vhled do lidské duše opravdu nebyl), ale pak už jsem spíš jen nevěřícně kroutila hlavou. Tady skutečně platí, že méně by bylo více - a to i co se pravopisných chyb týče: "...on my teď mírnix týrnix oznámí, že žádnou rodinu mít nikdy nebude" je na mě v knize moc.... celý text

Katedrála moře 2008, Ildefonso Falcones

Kniha byla čtivá a vlastně mě bavila, takže jsem nakonec dala čtyři a ne tři, i když to bylo na hraně. Mnohem víc mě zaujala část zasazená mezi chudé, kde i hlavní hrdinové byli životnější a situace reálnější (aspoň některé), po přesunu děje mezi bohaté se z toho stává čistokrevná pohádka s kladnými hrdiny a záporáky, hlavní hrdina se z rošťáka s dobrým srdcem, který umí být i slaboch a zbabělec, změní v jakousi směs Mikuláše a Marxe. Obecně mi vadila autorova tendence dělit středověkou společnost na laskavý a dobrý chudý lid a zlou, zákeřnou zhýralou šlechtu a některé zvraty v hrdinově osudu byly těžko k uvěření (i vzhledem k jeho původu), ale na druhou stranu postupný růst katedrály a místa, kde autor zařadil skutečné historické události, mi to vynahradily.... celý text

Zkrocená královna 2017, Philippa Gregory

Z knihy mám trochu rozpačitý pocit. Kateřina Parrová byla jistě jednou z nejzajímavějších královen a je dobře, že se jí dostalo větší pozornosti. Dobře je zachycená atmosféra jejího ne úplně dobrovolného vztahu s rozmarným a vrtkavým králem a nejistoty, v níž všichni žili, protože oblíbenec se mohl snadno stát cílem královy nenávisti určeným k likvidaci. Nicméně je to celé hodně osekané. Na skutečné historické osobnosti jsou postavy podány příliš černobíle (Kateřina a její příznivci byli zcela dokonalí), chybí mi zasazení do širších souvislostí - anglický dvůr působí jako zcela odtržený od vnějšího světa: objeví se dvě bitvy a několik málo jednání, ale na těch několik let, které příběh pokrývá, je to málo, a navíc jsou to opravdu jen okrajové zmínky. Co se prostého lidu týče, lehce je zmíněn mor, ale jinak to vypadá, že všichni poddaní pouze diskutovali náboženské otázky a nic jiného je netrápilo... A té červené knihovny tam na mě bylo moc. Je to škoda, protože širší souvislosti by knihu oživily, takhle se situace hodně opakovaly. Z mého hlediska se střídaly zajímavé pasáže s těmi hodně nezáživnými a z Kateřiny se úplně postavu z masa a kostí udělat nepovedlo.... celý text

Trauma u dětí 2021, Leona Jochmannová

Autorka vychází z poměrně rozsáhlých výzkumů a podává obsáhlé shrnutí pohledu na trauma u dětí z různých úhlů , zároveň si také všímá roztříštěnosti přístupů, které jsou v různých oblastech. Myslím, že výzkum musel být náročný, protože evidentně v mnoha oblastech ani není nastavena vhodná klasifikace - jak jinak chápat, že například důvodem pro téměř 50% šetření pedagogicko-psychologické poradny je kategorie "jiné" nebo že se některé tvrzení týká 30-70% dětí - to je trochu velké rozpětí, ale není to rozhodně vinou autorky. Trochu mi vadila někdy přílišná stručnost - třeba u přehledu terapeutických přístupů je nutné je znát, autorčin popis je trochu příliš vágní, než aby člověk získal nějakou představu. Třeba ale v přehledu projevů následků traumatu je kniha hodně podrobná a je i zajímavé vidět, kterých aspektů si který obor více všímá. Jinak mě ale kniha uvedla do mírné deprese, protože ukazuje, jak málo umíme s traumaty u dětí pracovat - ochrana osobních údajů nebo zájmy dospělých mívají často přednost před efektivní pomocí. Navíc jsme z dětského traumatu (které mnohdy pokrývá celkem běžné věci, kterým čelí mnoho dětí) udělali tak odbornou záležitost, že se jí skoro nemá kdo zabývat. Tam, kde v minulosti pomáhala komunita, její rituály a lidskost, máme tak složitou odbornost, že jí skoro nikdo nedosáhne a dětských psychiatrů a klinických psychologů je zoufalý nedostatek... Ale to už od knihy trochu odbočuji.... celý text

Do vody 2017, Paula Hawkins

Ze začátku vypadalo téma zajímavě a hutná atmosféra vyprávění mě celkem vtáhla. Bohužel, pak se to celé nějak rozplizlo. Myslím, že by tomu prospělo zjednodušení zápletky a hlavně snížení počtu vypravěčů, včetně změny trochu podivného dělení vyprávěcí formy. Opravdu nevím, proč některé postavy byly psané v první a jiné ve třetí osobě, když i v té třetí osobě čtenář dostává vhled do myšlenek a pocitů postavy. Mě to docela rušilo. Navíc to velké množství postav, z jejichž úhlu se na události nazírá, vede ke zpomalení tempa: o jedné události slyšíme od několika z nich a nových informací zase tolik nebývá. Krom toho ani tak nebyly některé klíčové události vysvětleny - třeba jak se Nelin náramek dostal tam, kde ho našli. Některé události byly zase poněkud nelogické, třeba u znásilnění netuším, proč by se pachatel vrhal za dané situace zrovna na onu ženu... Tady to měl opět editor trochu seškrtat, protože na začátku to opravdu vypadalo víc než slibně.... celý text

Hřbitovní hlína 2017, Máirtín Ó Cadhain

Chvíli mi trvalo sžít se s formou, kde je možné postavy identifikovat jen podle toho, jak a co říkají, ale pak už jsem se jen dobře bavila, i když jsem si celou dobu říkala, že bych si knihu ještě o kus víc užila v podobě rozhlasové hry - právě proto, že by různé hlasy ulehčily orientaci... Nekončící malicherné spory nebožtíků oživené příchody nováčků, kteří jim poskytují veledůležité informace o jejich vlastních pohřbech nebo křížích, dobře ubíhají a mají pro mě určitý "homolkovský" nádech. Přesto doufám, že takto posmrtná realita nevypadá. Pokud jsem mohla knihu pravidelně odkládat, bylo to fajn, ale představa, že bych podobné dialogy měla navždy bez možnosti úniku, je celkem děsivá...... celý text

Nezapomeň na zlé časy 2010, Günter Koschorrek

Velmi silná kniha vycházející z autorových deníkových záznamů. Nehraje si na filozofické úvahy ani na politický komentář, jde opravdu o zachycení zážitků frontového vojáka. Je zajímavé sledovat počáteční nadšení a touhu ukázat se v akci, šok z reality, postupné vystřízlivění i konečnou apatii, kdy je zranění vnímáno jako radostná událost. Zajímavý pro mě byl i popis života v zázemí fronty, včetně kontaktu s civilním obyvatelstvem. I když technicky vím, že vojáci musí mezi akcemi odpočívat, filmy apod. tak nějak vedou k představě, že jsou vojáci pořád v přímém boji. Není to pro mě kniha překvapivá nebo šokující, ale rozhodně dala dějepisným kapitolám jako "bitva u Stalingradu" nebo "ústup německé armády" velmi konkrétní obsah bez filmového lesku.... celý text

Autismus & Chardonnay 2017, Martin Selner

Tohle je velmi příjemná záležitost od člověka, kterého bych třeba i ráda potkala, protože se s mnoha jeho názory dokážu ztotožnit. Myslím, že právě lidé jako on by měli řídit inkluzi - lidé, kteří si hendikep nijak neidealizují, vidí v lidech s postižením především lidi a mají je rádi. Formát krátkých blogových příspěvků kombinujících humor a podněty k zamyšlení mi velmi sedl a rozhodně jsem tuto knížku neměla v rukou naposledy. Vzpomněla jsem si na vlastní zážitky z táborů pro děti s mentálním postižením a snad i získala naději, že bychom se spolu jednou mohli naučit žít - i když to nikdy nebude ideální a snadné, občas budeme unavení a budeme potřebovat řádný přísun vína...... celý text

Bílé noci 1958, Fjodor Michajlovič Dostojevskij

Je to na mě moc krátké, abych se dokázala s postavami opravdu sžít, ale atmosféra knihy je skvělá. I když obsah a forma konverzace snílka a Nastěnky by dnes již byly jiné, ty pocity čerstvé zamilovanosti, která prozařuje všední realitu, očekávání dalšího setkání i obav z něj asi známe všichni. I když ty mé noci nebyly úplně bílé, celkem jasně jsem si je při čtení připomněla.... celý text