Ivule9 přečtené 139

Snídaně u Tiffanyho 2019, Truman Capote

Ostře sledované vlaky 2009, Bohumil Hrabal

Pábitelé 2006, Bohumil Hrabal

Když jsem si dohledávala význam Pábení na internetu, vyskočily na mě různé varianty vysvětlení. Zaujalo mě, že slovo "pábit" původně pochází od Jaroslava Vrchlického, který tak nazýval, když odcházel kouřit (a možná přitom i tvořit). Pábení je volně plynoucí, bezbřehé vyprávění a pábitel je člověk, který si rád domýšlí realitu, zkresluje ji, a hledá tak krásu ve všednostech života. Přesně tohle vystihuje Hrabalovu povídkovou sbírku. Postavami jsou obyčejní lidé, často z okraje společnosti, v příbězích se mísí syrovost a poetika, tragičnost s komikou. Postavy často vedou řeči páté přes deváté. Hrabal k tomu dodává, že:" Pábitel zpravidla skoro nic nečetl, ale zato se hodně díval, a hodně slyšel. A skoro na nic nezapomněl. Je zaujat svým vnitřním monologem, se kterým chodí po světě, jako páv se svým krásným peřím." Sbírka obsahuje jedenáct povídek: deset kratších a jednu dlouhou přes půl knížky. Nejvíce mě zaujaly povídky Diamantové očko a Pábitelé, líbila se mi pointa podvodnické, nejdelší povídky Bambini Di Praga 1947, ale tady u této povídky jsem se chvílemi musela do čtení vyloženě nutit. Některé skvrny nelze vyčistit bez porušení podstaty látky Lísteček z chemické čistírny "Stříkal silami, jako by se vším tím, co zažil, spíš zotavil než porazil." "Láska je prostředníkem mezi nebem a zemí"... celý text

Hrdý Budžes 2002, Irena Dousková

Hrdý Budžes, známá a dle hodnocení oblíbená knížka, proslavená divadelním zpracováním v hlavní roli s Bárou Hrzánovou. Celý příběh je vyprávěn dětskýma očima z pohledu osmileté Helenky (to se autorce povedlo skvěle). Sledujeme její rodinný a školní život, Helenka má problémy s nadváhou, bojí se posměchu a nejradši chodí za rodičema do divadla. Úplně nerozumí, co dospěláci okolo ní řeší. Máma s nevlastním tátou jsou herci v místním divadle v Ničíně v době komunismu a perou se s režimem. Helenka tráví i hodně času s prarodiči a komentuje i mezigenerační střety. Jsou tam i náznaky příběhu ohledně jejího pravého otce Frensteina. V příběhu jsou podle mě tak akorát vyvážené prvky komiky a tragiky. Líbila se mi slovní hříčka s Hrdým Budžesem. A taky věrohodné vyprávění společenské nálady v totalitním režimu z pohledu dítěte. Nalákalo mě to na přečtení dalšího dílu: Oněgin byl Rusák, kde je Helenka starší. Tak uvidíme. "Včera jsem ve školním rozhlase slyšela krásnou básničku o jednom pánovi. Jmenoval se Hrdý Budžes, byl velice statečnej a vytrval, i když měl všelijaký potíže." "Jóga to je totiž takový cvičení, při kterým se člověk skoro nehejbe, ale vezme třeba jednu svoji ruku a jednu nohu, zaváže je na uzel a musí to půl hodiny vydržet."... celý text

Gentleman v Moskvě 2018, Amor Towles

Gentleman v Moskvě je přesně taková ta vyšperkovaná kniha, kde každý detail má své opodstatnění a sebemenší odbočka nabyde významu třeba o 200 stran dále. Kniha, kde padá pomeranč přes celý odstavec a pořád to ani na chvilku nenudí. :-) Hrabě Alexandr Iljič Rostov byl v roce 1922 odsouzen k doživotnímu domácímu vězení v moskevském hotelu Metropol. V průběhu 470 stran sledujeme 30 let Alexandrova života uvnitř hotelu, zatímco za jeho okny probíhají ruské dějiny. Hrabě je rozhodně inspirativní postavou a ze svého pobytu v Metropolu vykřesá to nejlepší. A konec? Tak ten byl dokonalý! :-)... celý text

Saturnin 1991, Zdeněk Jirotka

Čteno v rámci klasikomilské výzvy. Knížka mě bavila, příběh byl vystavěný nejen vtipně, ale i poutavě, párkrát jsem se zasmála a chvilkama jsem se tak pousmívala. Moc by mě zajímal vliv právě knížek od Wodehouse o sluhovi Jeevesovi, nakolik je tam nějaká podobnost. Byl mi sympatický hlavní hrdina - vypravěč. "Nejtrestuhodnější formou roztržitosti je, když se lidé zapomínají radovat ze života." "V mé kapličce lásky visí tabulka: Prosím, nemluvte." "Slova básníků ztratila zvuk v ústech sňatkových podvodníků." "Prožíváme-li delší dobu idylu, přestaneme ji vnímat, a osud by nám prokázal neocenitelnou službu, kdyby nás popadl za límec a vyhodil dočasně na mráz."... celý text

Pouť k branám Orientu 2023, Nicolette Havlová

Po delší době zase cestopis! A krásně inspirativní. Z knihy Pouť k branám Orientu jde skrze stránky úžasná energie její autorky Nicollete Havlové. Ta se v jedenadvaceti letech vydala na pěší pouť z Havířova do Istanbulu. V knize popisuje své putování, radosti a strasti poutníka, píše o lidech, které potkala, o svých myšlenkách, i postupné cestě k sobě, kterou hodně ovlivnil i pobyt ve tmě. Nicollete šla přes Slovensko, Maďarsko, Rumunsko, Srbsko a Bulharsko až do Turecka. Část cesty je věnována i českým vesnicím v rumunském Banátu, pro které Nicollete společně s Člověkem v tísni pořádala sbírku. Ke konci cesty se k ní nečekaně připojila i psí parťačka. Knížka je krásná a upřímně napsaná, moc mě bavila! Nicollete má můj velký obdiv a přeju jí jen to nejlepší do dalších cest! "Mým domovem je cesta."... celý text

Mateřské mléko 2023, Nora Ikstena

Melancholická atmosféra Mateřského mléka mě pohltila už od prvních stran. Ucítila jsem zachvění dojetí, které mívám u knížek, jejichž autoři dostali do vínku ten obrovský dar psát (a nemusí to být jen u knížek, v podstatě u jakéhokoliv talentu). Tady to platí i u překladu, který je výborný (a myslím, že byl i mezi širšími nominacemi na Literu). Mrzí mě, že jsem ji četla tak rozkouskovaně a po malých částech, pak to ubírá na celkovém literárním zážitku. Sledujeme příběh babičky, matky a dcery mezi lety zhruba 1944-1989 v Lotyšsku, v té době pod vlivem Sovětského svazu. Nejedná se ale o žádnou románovou kroniku, vypravěčkami jsou na přeskáčku matka a dcera. Autorka poetickým a zároveň úsporným stylem popisuje vliv politické situace, svobody/utlačování na život jednotlivce, a jak ho nesvoboda může zničit. Zároveň jde o vztahy babička-matka-dcera, zejména jejich vzdalování se a zase přibližování, a křehkost těchto vztahů. Příběh se mě hodně dotkl, zejména linka matky, která byla přinucena odejít do vyhnanství na venkov a celkově byla velmi zajímavou a rozporuplnou postavou. Knížku můžu rozhodně doporučit, maličko mě zamrzel konec, asi jsem čekala trochu jiné zakončení. "Moje matka byla člověkem, který stál mimo rodinnou hierarchii. Byla ale někým, kolem koho se točily naše životy, něco, čemu se naše životy podřizovaly, s čím byly neoddělitelně spjaty a na čem trvale závisely. Boje jejích vnitřních démonů a andělů vrhaly náš každodenní život někam mimo čas a prostor. Vtahovaly nás do mýtického boje mezi dobrem a zlem, nechávaly nás nás balancovat na křehké hranici mezi životem a smrtí."... celý text

Řek Zorba 2012, Nikos Kazantzakis

Filosofický román, ve kterém hlavní hrdina, intelektuál a knihomol, hloubá nad otázkami života, zamýšlí se nad filosofií Buddhy. Neskonale obdivuje svého přítele, zemitého a vychytralého Zorbu, venkovana, který má rád život, plně k tomu využívá všechny smysly, a žije teď a tady (trošku mi to připomínalo dnešní mindfulness ). Příběh, napsán v roce 1975, se odehrává na Krétě, kam spolu oba muži vyrazí těžit lignit. Zorba má pod palcem šachty a dělníky, mladý pán zase vše platí, a neustále se zamýšlí nad životem. Se Zorbou spolu často diskutují. Zorba, milovník a znalec žen, rád hraje na santuri, tančí, a nechápe, co jeho přítel v těch knihách pořád hledá za tajemství, zatímco on ta tajemství žije. Autor do příběhu zapojil i život a zvyky venkovských Kréťanů a nebral si servítky ani s místními mnichy a životem v klášteře. Jak říká Zorba: "Bůh tě chraň, pane, od mulina zadku a mnichova předku." Děj je ale spíše na pozadí, v popředí stojí právě životní filosofie Zorby a hlavního hrdiny. Bylo to rozhodně zajímavé čtení, s hlavním hrdinou jsem se skrze jeho myšlenkové pochody dokázala částečně ztotožnit, taky se často zahloubávám, jak to vlastně všechno je...Knížka na pomalé čtení a zamyšlení. Inspirováno skutečným příběhem autora a jeho přítele. "Znovu jsem přicházel k poznání, že čistota vzduchu, lehký vánek a šíře obzoru jsou pro duši dobrodiním." "Život mi připadal jako planý květ s velkou kapkou medu v kalichu a duše jako divoká včela, jež ho sbírá." "To je pravá cesta - najít správný rytmus a s důvěrou se k němu připojit."... celý text

Eleanor se má vážně skvěle 2017, Gail Honeyman

Ze začátku jsem si říkala, co na té knížce všichni mají, rozjezd byl takový zvláštní. Po nějaké době jsem to nadšení začala velmi dobře chápat. Po dočtení zařazuji Eleanor mezi své srdcovky, tj. nejoblíbenější knížky. Svérázná a samotářská hlavní hrdinka Eleanor (30) se postupně prokousává obrovským traumatem z dětství. Cesta je to trnitá, ale všechno jde snáz, když na to člověk není sám. Líbilo se mi, že i takto vážné téma bylo chvílemi odlehčeno jemným a takovým "eleanorským" humorem. Já jsem celou dobu Eleanor držela pěsti, ať to dobře dopadne. Ke konci navíc přišel zajímavý zvrat. "Sledovat lidské námluvy je neuvěřitelná nuda. V říši zvířat se aspoň dočkáte krátké přehlídky pestrobarevného peří nebo dramatického násilí. Kam se na to pohazování vlasy a rádoby bouchání hrabou." "Oblíbení jedinci se někdy musí smát věcem, které jim nepřipadají moc vtipné, dělat něco, co se jim úplně nechce, a navíc s lidmi, jejichž společnost je dvakrát netěší. To já nemusím." "Když člověk musí, snese téměř cokoliv. A to je dobře i špatně."... celý text

Ivalu 2023, Peter Freuchen

Polárník Peter Freuchen (1886-1957) strávil část svého života v Grónsku a na základě toho napsal knihu Ivalu, inspirovanou svou inuitskou manželkou. Ivalu mě zaujala u @vrchni_kniha_uci. Je to pozoruhodná kniha s velkou informační hodnotou. Popisuje tradiční život Inuitů, ten se skládá zejména z lovu a zpracování úlovků, šití a spravování oblečení z kožešin a každodenního života. Mentalita Inuitů je úplně jiná, proto občas mezi nimi a "bílými muži" vznikají různá nedorozumění. Překvapil mě zvyk, že Inuité mluví schválně ve skromnosti a jakési ironii. Třeba se chtějí pochlubit návštěvě, jak jsou pohostinní a kolik mají jídla, a místo toho řeknou: "Nechte maso, ať se vaří, stejně za nic nestojí! Stydím se za svůj dům, moje žena je neschopná!". Nebo často říkají: " Jsem jen ubohý Člověk." Celkově se velká část knihy věnuje lovu potravy, maso se jí vařené, syrové, sušené, uleželé - shnilé (loví se mroži, tuleni, medvědi, zajíci, lišky, bělokuři, alkouni). Muži si své budoucí manželky namlouvají dost drsným a agresivním způsobem a jak se na konci píše: " Ženy však mohou být takové, jaké ve skutečnosti jsou, jen s bílým mužem." (Tady nevím, jestli se to takto obecně dá úplně říct ). Vždycky mě fascinuje sledovat národy, které žijí v souladu s přírodou mimo "vyspělou" civilizaci a vlastně jim to spojení s přírodou určitým způsobem závidím. Ale tady je to tedy vykoupeno drsným zacházením se ženami, velkou zimou a někdy krutými zvyky. Zajímalo by mě, jaký je život v popisovaných oblastech dnes, hodně věcí se jistě za tu dobu změnilo. Pokud rádi cestujete alespoň literárně do různých kultur, je to kniha pro Vás. Jak už jsem za začátku psala, ta hodnota je tam více informační než beletristická. "Potíže k životu patří, a proto není vhodné někoho litovat, má pak ještě větší trápení. Když se ale potížím smějeme, zaleknou se!" "Zuby smutku se rychle obrušují, a když uplyne nějaká doba, nezakusují se tak hluboko."... celý text

Příběh kriminálního rady 1982, Ladislav Fuks

Tuhle knihu jsem neměla vůbec v plánu číst, ale našla si mě sama. Na něco jsem musela asi 20 minut čekat, s sebou nic na čtení a opodál - knižní polička. Zběžně jsem si ji prošla a vytáhla knihu Příběh kriminálního rady, protože jsem si vzpomněla, že ji @honza____schneider chválil. Tak jsem se jen začetla a pak už jsem potřebovala vědět, jak to celé dopadne... Hustá a tísnivá atmosféra by se dala krájet, to vše umocněno neustálým opakováním již řečených vět a informací. Hlavním tématem je vztah otce a syna. Otec, přední kriminální rada, je neskutečně emočně chladný člověk. Jeho syn Viki otcovým chladem a chováním velmi trpí. Žijí spolu s komorníkem, služebnou a otcovým spolupracovníkem ve velké vile. Matka zemřela a bratr se odstěhoval, protože stejně jako Viki, nemohl už otce vystát. Příběh je zároveň detektivní. Otec pátrá po vrahovi, který uniká. Viki chce sám vraha dopadnout, aby se otci pomstil. Viki má svého nejlepšího kamaráda, se kterým plánuje cestu do Turecka. Zajímavá je postava komorníka - ten tiše glosuje zejména otcovo chování a snaží se Vikimu některé věci vysvětlit. Konec byl šokující a zároveň zdrcující, to jsem tedy nečekala. Jsem ale ráda, že jsem poznala dalšího staršího českého spisovatele a zároveň další neotřelý styl psaní. J. Fuks je známý zejména svým románem Spalovač mrtvol. Mě to vlastně připadalo trochu jako psychothriller. Zároveň tyhlety tíživé příběhy můžu číst opravdu jen občas. "Stál na prahu nehnutě a němě, jako se stojí na prahu zločincovy cely. Stál nehnutě a zpříma, jako se stojí na přehlídce chroustů. Stál zpříma a chladně, jako se stojí tváří v tvář vyvrhelům. V jeho brunátné tváři a přivřených očích se nehnul sval a nezakmitl záblesk světla."... celý text

Mistr a Markétka 2020, Michail Bulgakov

Tohle byla jedna velká bláznivá krasojízda! Moje pocity se během čtení dost měnily. Ze začátku mi to přišlo zajímavé, pak jsem dlouho nevěděla, kam autor míří, ale jakmile se v posledních částech knihy začalo všechno spojovat a mě začaly ty věci docházet (konečně :-) tak opravdu musím smeknout. Hned po přečtení jsem si pouštěla i rozbor a je zajímavé, jak v tom může každý čtenář vidět trochu něco jiného. Bulgakov do románu naprosto famózně zakomponoval příběh Piláta Pontského a Ješuy Ha-Nocriho (Ježíše). Je tady i poměrně netradičně znázorněný satan a to, že hranice mezi dobrem a zlem nemusí být vždy úplně jasná. Já v podstatě na tak malém prostoru ani nedokážu popsat, co vše je součástí příběhu, bylo by to nadlouho, a i tak je mi jasné, že některé věci se objeví až při opakovaném čtení. Přiznávám, že některé pasáže mi přišly zdlouhavé a trochu mě nudily, ale celkové filozofické vyznění románu, jeho mnohovrstevnatost, způsob, jakým nám autor své myšlenky předal, je opravdu hodné obdivu. Něco, co je těžké zprostředkovat, to se musí zkrátka přečíst :-) "Kdo říká, že na světě neexistuje pravá láska, věrná až za hrob? Ať tomu lháři vyříznou jeho proradný jazyk! Čtenáři, za mnou!" "Nikdy o nic neproste! Nikdy, slyšíte, a zvlášť ne ty, kdo jsou mocnější než vy." "Zbabělost je nesporně jednou z nejhorších lidských chyb. Tak to alespoň prohlašoval Ješua Ha-Nocri. Ne, filozofe, nesouhlasím: je to vůbec nejhorší lidská chyba!" "Všecko dobře dopadne, na tom je založen svět."... celý text

Les, čtyři otázky, život a já 2023, Tessa Randau

Velrybí divadlo 2023, Joanna Quinn

Krásná kniha uvnitř i navenek! Napsáno svěže, s četnými metaforami a citoslovci (s těmi autorka postupně naštěstí ubrala) a spoustou skvělých postřehů a detailů (taky je to pěkná bichle :-). Příběh se odehrává v Dorsetu na jižním pobřeží Anglie v letech 1919-1945 v rodinném panství Chilcombe. Pán domu, vdovec Jasper, který už má tříletou dceru Cristabel, si přivede mladou nevěstu Rosalind, milující okázalost a pořádaní večírků. Příjezdem Jasperova bratra Willoughbyho, hrdiny z 1. světové války, se vztahy změní. Od dospěláků se přesouváme k dětem: Cristabel, Floss a Digbymu, kteří jsou ve vzájemně zajímavém sourozeneckém vztahu (více nebudu spoilerovat). Nerozlučná trojka. Rázná Cristabel založí divadlo v kostře velryby, vyplavené mořem. Jak děti dospívají, přichází druhá světová válka, která osudem všech zúčastněných pořádně zamává a dostaneme se až do protiněmeckého odboje ve Francii. Úžasně napsaná kniha s poutavým smutno-krasným příběhem, zavedla mě do nečekaných míst.Líbíl se mi charakterově sourozenecký trojlístek, jak děti držely spolu, protože od dospěláků neměly zrovna na růžích ustláno. Motiv divadla v kostře velryby byl skvělý! V příběhu byly i zajímavé vedlejší postavy. Celé to mělo charisma, rozhodně doporučuju a dávám 5 hvězd. "Jako první vystoupil z kočáru otec, oblý a spokojený jako naducaná fazole vyloupnutá z lusku." "Flossie si uvědomuje, že je v tom určitá síla, vůbec nic neříkat. V mlčení se už docela vyzná, zjišťuje, že jich existuje mnoho různých druhů." "Copak není směšné všechno, když si udržuješ dostatečný odstup?"... celý text

Šáhinšáh 2017, Ryszard Kapuściński

Výborně napsanou reportážní knihu Šáhinšáh doporučuji všem, kdo se zajímají o Blízký východ. Polský novinář Ryszard Kapuściński v ní poodhaluje dění v Íránu za vlády šáha Rezá Páhlavího, proč to vedlo k revoluci a proč získal oblibu ajatolláh Chomejní. V knize je spousta zajímavých a detailních informací, autor dokáže umně popsat náladu národa i drobné nuance lidského chování. Moc se mi líbilo, jak byla reportáž zakončena. Knížka byla poprvé vydána v roce 1982 pod názvem Na dvoře šáha šáhů. Absynt jí v roce 2017 vydal v novém kabátě, včetně poslední kapitoly, která v předchozím vydání chyběla. Na konci je i krátký rozhovor s překladatelem Dušanem Provazníkem, přítelem a spolucestovatelem Kapuścińského. Právě tento doslov mě ještě více nalákal na další absyntovku Fotbalová válka, kterou už mám déle na svém nekonečném seznamu. "Člověk z davu se přestal bát - a to je právě začátek revoluce." "Šáh si myslel, že klíčem k modernosti je město a průmysl, ale to byl omyl. Klíčem k modernosti je venkov." "Právě v detailech lze ukázat všechno. V kapce je celý vesmír."... celý text

Café Groll 2020, Jan Štifter

Čajová dívka z Kolibříkové ulice 2020, Lisa See

Jako první knihu v tomto roce jsem si vybrala Čajovou dívku z Kolibříkové ulice a ukázalo se to jako skvělá volba. Začínáme u horského kmene Akhů, příběhu vesnice Studniční pramen, u sběračů čaje. Sledujeme zejména Li-Jen a její rodinu, jak žijí, jaké mají tradice, obřady, víru, pověry. Její matka je porodní bába, nahlédneme i k porodům a s tím spojených (i velmi krutých) tradicím. Li-Jen porodí nemanželskou dceru a aby jí zachránila život, putuje tři dny pěšky do nejbližšího většího města a nechá ji před dveřmi sirotčince. Potom spoustu let nepředstavitelně trpí. Její dcera Jen-Je je adoptovaná americkými rodiči a odlétá s nimi do Kalifornie...Li-Jen, která má jako jedna z mála ve vesnici dobré vzdělání, se ponoří do studia čaje a stane se uznávanou odbornicí. Jen-Je (Haley) za oceánem jako studentka zkoumá čaj po vědecké stránce... V této knize dostanete nejen velmi dojemný a řádně zamotaný příběh, ale také spoustu informací o horském kmeni Akhů, o tom jak se v Americe žije adoptovaným dětem z Číny. A také spoustu informací o čaji. O pěstování, zpracování, fermentaci, prodejích, postavení ve světové ekonomice, o čajových obřadech. I přes poněkud hollywoodské vyznění celého příběhu a tak nějak šroubovaně psaných mailech v jedné z kapitol, můžu knihu doporučit - a to zejména milovníkům čaje, což jsem i já. Konec mě dojal. Dostala jsem chuť vyrazit po spoustě letech do čajovny a vychutnat si Pchu-er, o kterém se tady píše zejména. "Každý uplynulý okamžik je uplynutí života, protože každý okamžik života je život sám." "My Akhové máme dvanáctidenní týden, každý je ve znamení jiného zvířete. Já jsem se narodila v den vepře. Všichni ví, že tygr a vepř se nikdy nemohou vzít, protože tygři vepře žerou."... celý text

Zeď 2019, Marlen Haushofer

Román Zeď je jednolitý text bez jakýchkoliv kapitol. Jedná se o zprávu, kterou napsala žena, jenž zůstala za neviditelnou zdí, sama v lovecké chatě, v přírodě, jen ve společnosti zvířat a musela se stát soběstačnou, aby přežila (pěstovala plodiny, musela i přes svůj odpor střílet zvěř, neustále se zásobit dřevem atd.) Text na mě po nějaké době začal působit až meditativně, z toho mě pak vytrhlo poměrně kruté zakončení. S hlavní hrdinkou jsem se v podstatě hned ztotožnila, celou dobu jsem obdivovala, jak se chopila práce a jak to zvládá. V myšlenkách se někdy vracela ke svému bývalému životu, mateřství, lidskému pokroku, svobodě, spěchu a shonu. Bylo to výborné, vynikající! Navíc se tu sešlo několik témat, o kterých ráda čtu a přemýšlím. V medailonku autorky je na konci napsáno, že v německy mluvících zemích je Zeď považovaná za kultovní knihu. "Kdo běží, nemůže se dívat." "O své tísni jsem vždycky mlčela; muž by mi nerozuměl a ženy, těm bylo podobně jako mě. A tak jsme raději klábosily o oblečení, přítelkyních, divadle a smály se s utajovanou bolestí v očích. Každá o tom věděla, a proto jsme o tom nikdy nemluvily. Byla to zkrátka cena, která se platila za schopnost milovat." "S naší svobodou je to smutné. Pravděpodobně nikdy neexistovala jinde než na papíru."... celý text

Jmenuji se Červená 2007, Orhan Pamuk

Kniha Jmenuji se Červená si u mě vysloužila několik prvenství: 1. Letos mnou nejdéle čtená kniha (strávily jsme spolu více než měsíc) 2. Kniha, která mi dala nejvíc zabrat 3. Kniha s nejvyšším počtem vypravěčů (napočítala jsem 20, kromě lidí vypráví i červená barva, mince, ďábel...) 4. Kniha, do které jsem si dala nejvíce lepíků Jedná se o vrcholné dílo nobelisty Orhana Pamuka, odehrává se v zasněženém Istanbulu v 16. století. Autor nám velice detailně předkládá střet mezi malířstvím Západu a iluminací Východu. Ti nejlepší iluminátoři zhotovují speciální knihu pro sultána. Jeden z nich je zavražděn a následně je zabit i Strýc, který měl organizací celé knihy na starosti. Pátrá se po vrahovi a jako vodítka jsou předkládány různé příběhy iluminace a pojednání z Osmanské říše, Persie a dalších končin. Do toho sledujeme milostnou linku Kary a Seküre. Kniha je opravdu neuvěřitelně propracovaná a vyvedená do posledního detailu. Některé části vyprávění se krásně dotkly mé duše (miluju, když se mi to v knížce stane ). I přes úctu k autorovi a tomuto obdivuhodnému dílu, bych přece jen maličko škrtala, je to opravdu hutná bichle. Musím vyzdvihnout překlad od Petra Kučery, ten byl také právě za tuto knihu oceněn Magnesií literou. Vloni jsem byla nadšená z Pamukovy knihy Cosi divného v mé hlavě a v autorově tvorbě budu ráda pokračovat, ráda bych si příští rok přečetla knihu Sníh. "Plakal jsem nad mrtvými, nebo nad tím, že jakýmsi podivným řízením osudu stojím i po tolika letech stále na začátku svého života?" "Obraz je příběh vykvetlý v barvách." "Pravé nadání a zručnost se nepokřiví ani láskou ke zlatu."... celý text