Krub
komentáře u částí děl
Spoiler.
Podobně jako v Sapkowského románech o Geraltovi i v Trochu se obětovat dojde na souboje a fantastické bytosti. Hlavním tématem textu je ale cosi zcela jiného. Cosi o čem se píše i mluví strašně těžce, byť o tom existují tisíce povídek, románů, básní... Cosi, co dokáže uspokojivě popsat jen málokdo. Cosi o čem nedokázal v žádné mnou čtené knize kdokoliv mluvit tak výstižně, trefně a procítěně jako Sapkowski. Cosi, co lze nejpřesněji nazvat stavem nešťastné, neuspokojivé a snad i neuspokojitelné zamilovanosti.
Je to totiž právě zamilovanost, která představuje hlavní téma příběhu, a která je i jeho nejdůležitější zápletkou. Vždyť co je celá Geraltova zakázka ve srovnání s dialogem s Essi, jeho monologem, jejím monologem, jejich gesty a tisíci nevyřčených slov, které se za nimi ukrývají?
Vrcholem textu je pro mě část, kdy Geralt zkusí přesvědčit Essi, sebe i čtenáře, že je jen chladný profesionál, avšak Essi za ním přesto přijde. Přesto mu vyzná svůj cit, přesto se mu dá všanc. Dokonce i přes vědomí, že Geralt jí nemůže dát po čem touží, protože cítí totéž k Yenefer.
Je to část, kterou jsem četl mnohokrát ale stále mě fascinuje, kolik se toho v ní skrývá.
Pro Geralta by milovat se s Essi znamenalo jen trochu se obětovat, pro ní splnění nejhlubšího přání, avšak ani jeden toho není schopen. Geralt protože cítí to samé k Yenefer a Essi protože ho přes onu obrovskou touhu nechce do ničeho nutit.
O to silnější je poté pointa povídky, kdy Geralt svolí. Svolí protože ačkoliv okolo sebe buduje iluzi lhostejnosti ke světu a ačkoliv není schopen opětovat k Essi to, co cítí ona k němu, je schopen s ní soucítit. A právě soucit, který vede ke schopnosti trochu se obětovat je nakonec možná ve vzathu důležitější než cokoli jiného.
Sapkowski nepřehání, nefňuká, nevynucuje od čtenáře slzy, ale postavy zamilované Esii i Geralta, který její cit nedokáže opětovat, zachycuje tak empaticky, že se slzy stejně s největší pravděpodobností dostaví.
Přečetl jsem od Wilda jen pár knih, ale všechny jeho drobnější prózy a pohádky, co znám, spojuje kromě autorova stylu, ostrovtipu a moudrosti také jeho melancholie. Dobro je u něj obvykle poráženo. Prohrává. Zlo se mu může bezostyšně vysmívat. Wildeovy příběhy poté nabírají velmi kritického ale také tesklivého rázu. Neobyčejný model je natolik šťastným a zároveň "Wildovským" příběhem, až to bere dech.
Ze všech literárních konců světa mi tento připadá nejpravděpodobnější. Něco tak trefně absurdního se jen tak nevidí.
Martin je nazýván posledním americkým romantikem. Považuji tento "titul" za velmi výstižný, avšak v celém jeho díle (a této povídce obzvlášť) je vidět, že k tomuto literárnímu směru (nebo přinejmenším jeho tématům) přistupuje nesmírně tvořivě, kriticky a konstruktivně.
Portréty dětí si pokládají otázku, zda-li je správné utéct před neuspokojivou skutečností do fikčního světa k imaginárním postavám. Po k diskuzi vybízející Za jediný včerejšek ze Zpěvů hvězd a stínů je to další povídka na toto téma, avšak oproti ní se autor staví k útěku před realitou daleko negativněji. Nebo je možná jen přímočařejší. Netvrdím, že zde Martin svůj názor násilně vnucuje, to vůbec ne, avšak určitý posun je za těch osm let zcela očividný. Mě sice více oslovila mnohoznačná Za jediný včerejšek, avšak musím přiznat, že i tentokrát jsem se při čtení díky sevřenému vyprávění ani na moment nenudil a nezměněného mě po sobě Portréty dětí také nenechali ani zdaleka.
Spoiler.
Martina považuji za jednoho z nejlepších vypravěčů současnosti a za člověka, který dokáže v několikastránkové povídce perfektně vykreslit duše svých postav. V pustinách tomuto názoru rozhodně nepomáhají.
Vyprávění mi přišlo nesoustředěné, jakoby Martin nevěděl, jak těch několik stránek zaplnit. Vztah mezi Alys a Boycem se mi zdál velmi zjednodušený. Motiv přeměny Alysina těla v jinou bytost bylo taktéž neskutečně nedotažené. Tolik zajímavých nápadů, tak neuspokojivé zpracovaní...
Samotnému příběhu mohl Martin taktéž věnovat více času: Alys zaplatili, aby zprostředkovala Melanž možnost přeměňovat své tělo ve vlka. Poté se rozhodla, že vyjde s Boycem do Pustiny. Snad protože není jiný způsob, jak zákaznici její požadavek splnit, nestálo by ale za to, zmínit se o tom? Tak či tak události poté nabrali rychlého sledu: vyspala se s nim, přizabila ho, vyléčila ho... jenom proto, aby ho poté zaživa stáhla z kůže. WTF! To jako proč? To vše za pár drahokamů? To vše kvůli penězům? I kdyby Alys žila skutečně jenom pro peníze, nebylo by dobré si v povídce o ní položit otázku: "Proč se tak chová?"
Autor opět dokázal, že si umí pohrávat se svojí neobyčejnou fantazií, škoda jen, že příběhu nevěnoval pár dnů práce navíc...
V dnešním světě všeobjímajících sociálních sítí nabírá příběh o dokonalém Spojení, které vám ale vymydlí mozek naprosto nového rozměru. Píseň pro Lyu považuji za hodně náročnou a diskutabilní povídku s příchutí beznaděje o lásce, životě, náboženství a komunikaci mezi lidmi. 9/10
Už mnoho, mnoho dní se marně snažím sepsat komentář, který by dokázal vysvětlit, proč považuji Tělo za nejlepší povídku, kterou jsem kdy četl... Samosebou marně. Nedaří se mi vyjádřit všechny ty pocity, které ve mě příběh vyvolal. Každou stránku jsem otáčel s obrovskou radostí a úctou zároveň, protože se stane skutečně jen málokdy, že bych při čtení nějaké knihy pocítil tak silnou náklonnost k jejímu autorovi. Věřím, že za perfektní čtivost příběhu může Kingův vypravěčský génius, neobyčejná schopnost vymýšlet postavy, (které působí jakoby byli živé, jakoby si je autor nevymyslel) a hlavně výběr tématu. Dospívání je neskutečně náročné na popis a já velmi obdivuji autory, kteří se jím zabývají. King to dokázal s naprostou samozřejmostí, jakoby skutečně nic nevymýšlel, ale pouze vzpomínal na roky, kdy se ještě staral pouze "o věci, co kluky zajímají předtím, než objeví holky." Ale ono to tak možná skutečně bylo, takovému tvrzení napovídá nejen celková procítěnost (neplést s nuceností nebo přímým útokem na city) příběhu, ale i zvolená stylistika. Staré a neumě sepsané povídky, které do textu připojil, jsou možná skutečným artefaktem, který se pár desítek let válel na autorově půdě, až se jednou rozhodl, že jej zakomponuje do nějaké ze svých knih. Zvolená stylistika samozřejmě není samoúčelná. Naopak. Dodává příběhu komplexnost, kterou dokáže bezpečně konkurovat všem pohledům do historie Derry z To. Poprvé uděluji něčemu 100%, dílo si to jako takové možná nezaslouží, ale pocity, které ve mně vyvolalo bezesporu ano. PS: Cca rok po dočtení si stále pamatuji celý příběh a stále v sobě vnímám - byť méně intenzivně než napoprvé - onen nepopsatelný mix radosti, smutku, nostalgie, obdivu, nadšení, energie, lásky, bratrství a harmonie. Že mi Tělo změnilo život? O tom nepochybujte...
Nejsem fanoušek Písně ledu a ohně ani jejího světa. Ze Hry o trůny mě nejvíce oslovila propracovanost jejích postav. Většina z nich je zaseklá se svými sociálními, fyzickými, politickými, ale hlavně psychickými problémy, která dokáží jen stěží překonávat. Mnohdy jim hrdinové ságy podléhají. Něčím takovým se tento příběh pochlubit nemůže. Jeho postavy jsou značně šablonovité: Hodní a zlí jsou předem daní, jejich charakterový vývoj toto rozdělení nenarušuje (jako tomu je v Písni), ale naopak jej ztvrzuje, neboť "ti zlí" jsou po zásluze potrestáni a "ti hodní " naopak odchází jako vítězové, kteří sice utrpěli ztráty, ale pouze na vedlejších postavách, s nimiž má čtenář minimální vztah. Rozhodně nečekejte od textu myšlenkově náročnou fantasy formátu Zaklínačských povídek nebo melancholickou lahůdku jakou je většina Martinových ostatních kratších textů. (Doporučuji především Písně mrtvých.)
Nejspíš bych s hodnocením klesl ještě níže, nebýt tato pohádka tak čtivá. 7/10
Text o vzestupu a pádu romantického snílka... Nebo snílků obecně. Nebo romantismu obecně. Nebo jen hledám v příběhu to, co v něm většině lidí chybí. Kdoví? Já vím jen, že jsem si čtení užil a nějaký čas nad textem přemýšlel. A o to jde, ne? 8/10
Lze se uzavřít do minulosti? A kdyby to šlo, bylo by to správné? Je lepší vydat se opačnou cestou a uniknout do svých vizí o budoucnosti? A je vůbec rozdíl mezi neuskutečnitelným snem vycházejícím z minulosti a neuskutečnitelným snem opírajícím se o nejistou budoucnost? Má vůbec život smysl, když nejste schopni cítit víru v budoucnost a přítomnost, když vše, co vás naplňovalo, zůstalo zasypáno pískem přesýpacích hodin? Martin klade mnoho otázek. Na mnoho z nich odpovídá. Stačí jen hledat mezi řádky. Přesto ale čtenáře vyzývá k utvořní si vlastního názoru či přestavění svých dlouhodobých postojů. Važte své odpovědi.
Trochu mi to připomnělo Sapkowského. Nepochybuji o tom, že nejsem jediný, kdo po dočtení Paní jezera strávil nemálo času přemýšlením, co asi Ciri prožívala... Inu Sharra jako by Ciri z oka vypadla. Tedy charakterově. Už jen to znamená tisíc plusových bodů navíc.
Nicméně pět hvězdiček bych udělil i bez svého nadšení pro Zaklínače. Osamělé Písně Larena Dorra totiž hrají přímo na moji strunu. Ten příběh, ačkoliv je naprosto jednoduchý, plyne na pozadí vytvořeného uvěřitelnou, dlouholetou fantasy válkou. Uvnitř vesmíru. Uvnitř Larenova srdce. A jde snad Martinovi něco lépe než zachycovat do papíru rozervané, trýzněné duše v zásadě hodných lidí připoutaných neviditelnými řetězy, prožívajících hořkosladké příběhy plné lásky a touhy po svobodě a objevování?
Martin dosadil dvě teskné, romantické postavy do komorního prostředí jedné neobyčejné planetky. Jak je něco takového možné? Přečtěte si to a pochopíte o čem mluvím. Doporučuji více než cokoliv, co GRRM zatím napsal - a to mi nikdy nepodal špatnou knihu.10/10
PS: Kdyby toto napsal Franta Motyka, mířil by mezi mé nejoblíbenější autory. :)
Krystalický romantismus se vším, co k tomu patří - Je v tom zamilovanost. Trýzněná duše. Morální dilemata. Fascinace orientálními světy. Úcta a láska k přírodě. Konflikt mezi neobyčejným hrdinou a veskrze bezpáteřním zástupcem arogantního davu. Touha po smyslu. Hledání smyslu svého utrpení a života. To vše a mnohem víc... ve dvaceti stránkách!!! Nemůžu se dočkat na opětovné čtení. 9/10
Ano, vnímání světa okolo nás je do značné míry ovlivněno našemi životními zkušenostmi. Je ale nutné to sdělovat skrze dvacet stránek děje, který není děj, protože se v něm v zásadě nic neděje? 4/10
Nezapomenutelná Melodie na první pohled působí jako čtivý, leč jednoduchý, přímočarý, skoro až "brakovitý" příběh, jehož hlavní výhodou je propracovaná psychologie postav. Věnujeme-li mu více pozornosti, nemůžeme si nevšimnout, že se v něm Martin zaobírá poměrně náročnými filosofickými otázkami. Řeší téma zodpovědnosti, soucitu, altruismu a sebedestrukce, přičemž všechny myšlenky díla propracuje poměrně do hloubky, což obdivuji. 9/10
Docenil bych, kdyby Martin věnoval hlavním postavám pár stránek navíc, v nichž by čtenáři přiblížil jejich charaktery. Takhle jsou totiž poměrně prázdnými figurkami, které - stejně jako povídka sama o sobě - brzy vyklouznou z paměti. Jejich motivace jsou zjednodušené, jejich psychologie nekomplikovaná a zkrácená. Škoda. Zbytek textu je totiž velmi dobře promyšlený. Hutná atmosféra dominuje příběhu a Jehláci coby služebníci mocnější instituce taktéž mají něco do sebe.
Z Písní mrtvých je tento text nejslabší, přesto ale nehrozí, že by čtenáře nudil, či mu nebyl ničím přínosným. Jenom mohl být výrazně lepší, kdyby Martin dal jeho (anti)hrdinům pár dní práce navíc. 7/10
Spoiler.
Opičí kůra je nejděsivější, nejnechutnější a zároveň nejvtipnější povídka Písně mrtvých. Cynický pohled vypravěče na Kennyho život a rozhodnutí drží text pohromadě a zajišťuje čtivost, díky níž profrčíte první částí příběhu - charakteristikou Kennyho - bez sebemenší šance na zažití nudy.
Jakmile se děj posune, zmírní se autorův cynismus. Štafetu převezme děsivost textu, díky níž opět nebudete schopni odtrhnou od knihy zrak. Opičí kůra čtenáři tedy nedá příležitost odpočinou si od ní - tohle prostě zfouknete za jeden večer, ať chcete nebo ne.
Symbolika opičky, která neumožňuje hlavnímu hrdinovi cokoliv pozřít je velice propracovaná. Můžeme si za ní dosadit nejen anorexii, ale i jakoukoliv jinou psychickou nemoc, či fyzický implantát, kvůli níž postižený není schopen vést normální život.
Proč tedy jenom čtyři hvězdy? Problémem povídky je její konec. Sebevraždou se totiž žádné psychické nemoci nezbavíte. 8/10
Ačkoliv pointu odhalíte poměrně brzy, ničemu v povídce to nevadí. Myslím si, že její cíl totiž není vyprávět čtenáři příběh, ale spíše mu představit zničený, melancholický svět, člověka, jež je jeho produktem a jeho beznadějné hledání smyslu v prázdném životě. Je fascinující s jakou čtivostí dokázal Martin takto depresivní a lyrický námět zpracovat. Popisné části dominují nad vyprávěným dějem, kterého je v knize poskrovnu. I přesto jsem se po dobu čtení nenudil. Většina textu je opřena o průmyslem zdevastované prostředí měst či přírody a Grega s jeho beznadějnou snahou najít v šedém, rutinním, bezvýznamném životě (a světě) lásku, jež by mu dodala smysl. Právě toto hledání citu, krásy a pravdy v něčem naprosto zoufalém považuji za ústřední téma díla.
Poslední odstavec knihy, který mě na chvíli přiměl zapochybovat o jejích myšlenkách, taktéž považuji spíše za součást Gregova chorého pohledu na chorý svět, než za Martinův názor.
Po nedodělaných Jehlácích a Opičí kůře, která se sama shodila svým koncem, nabízí Muž z masovny konečně pětihvězdičkový zážitek. Krajně nepříjemný, ale mrazivě silný. Taková ale antiutopie má být, ne? 9/10