Chlap z masovny
Povídka od:
George R. R. Martin
Z knihy:
Písně mrtvých, Snové písně 1.
Hledání lásky v prostředí bezútěšných kolonizovaných planet.
Meathouse Man
Rok vydání originálu: 1976
Komentáře (5)
Přidat komentář
Asi mě zmátl začátek a já očekávala jiné směrování povídky. Čekala jsem asi horor nebo prostě uchýlárnu, ne v podstatě romantiku (s poučením?). Trager je mladej neználek, takže návštěva masovny je pro něj nejdřív divná, ale po chvíli to je děsně fajn. Ještě aby ne. Sice se tam spí (jako je to bordel, takže "spát" píšu jenom aby někdo neměl problém s tím slovem od "š") s mrtvolama, ale jsou vážně jako živí a znají vaše veškeré potřeby. Navíc je zde moc dobře vymýšleno a vysvětleno, jak je možné, že je znají. Jenže potom se Trager srazí s realitou, protože chce opravdovou holku. Ale mezi živou holkou na všechno a mrtvou naprogramovanou holkou na sex je trochu rozdíl. Čili, konec mě dostal, přestože jsem ho čekala. Ale ta druhá věc, o který tvrdil, že by nikdy, nikdy, ale nikdy neudělal? Ha ha ha...
Ačkoliv pointu odhalíte poměrně brzy, ničemu v povídce to nevadí. Myslím si, že její cíl totiž není vyprávět čtenáři příběh, ale spíše mu představit zničený, melancholický svět, člověka, jež je jeho produktem a jeho beznadějné hledání smyslu v prázdném životě. Je fascinující s jakou čtivostí dokázal Martin takto depresivní a lyrický námět zpracovat. Popisné části dominují nad vyprávěným dějem, kterého je v knize poskrovnu. I přesto jsem se po dobu čtení nenudil. Většina textu je opřena o průmyslem zdevastované prostředí měst či přírody a Grega s jeho beznadějnou snahou najít v šedém, rutinním, bezvýznamném životě (a světě) lásku, jež by mu dodala smysl. Právě toto hledání citu, krásy a pravdy v něčem naprosto zoufalém považuji za ústřední téma díla.
Poslední odstavec knihy, který mě na chvíli přiměl zapochybovat o jejích myšlenkách, taktéž považuji spíše za součást Gregova chorého pohledu na chorý svět, než za Martinův názor.
Po nedodělaných Jehlácích a Opičí kůře, která se sama shodila svým koncem, nabízí Muž z masovny konečně pětihvězdičkový zážitek. Krajně nepříjemný, ale mrazivě silný. Taková ale antiutopie má být, ne? 9/10
Greg, který se živí jako pohaneč mrtvol, hledá lásku. Zajímavý svět, v němž mrtví pracují na nehostinných planetách, ale pointa je brzy jasná.
Originálně napsaný, netradičně pojatý a stylisticky zajímavý příběh bohužel patří k tomu nejslabšímu v knize Písně mrtvých.
„Tak tohle je tedy láska? Žebřík ve tmě kde nikdy nevíš, na které příčce právě jsi? A kolik ti jich ještě zbývá? Zdviž, kde nikdy nevíš, ne kterém patře právě jedeš? Kde zůstala vážnost, opravdovost? Kde je nějaká záruka? Není láska jenom obyčejná touha, prosím? Aha, vy říkáte, že lásku člověk tak jako cítí. No dobře no... Horečku taky cítí, i když ji někdy zjistí teprve teploměrem. A přece to není stejné mít sedmatřicet a půl, nebo devětatřicet a půl. No? Tak jak se tedy pravá láska pozná? Něco úžasného, já vim, ale úžasné při sedmatřiceti a půl, nebo při devětatřiceti a půl? To je všecko relativní... Nádor je nádor, rakovina je rakovina, prosim. Ale láska? když o tom přemýšlíte hlouběji, tak vás prostě musí napadnou: No a co po ...(doplňte libovolné jméno)?“ To je úryvek z divadelní hry Vajíčko, od Louise Caretta. Jenom jsem si na to tak při čtení Chlapa z masovny vzpomněl, no…
Povídka mne zezačátku velice překvapila. Netušil jsem co od ní čekat a hele. Hned na první stránce nějaký ten nekrofilní sexík, no páni. To vám byl rozjezd opravdu okouzlující. Ale musím přiznat, že i přes veškerou počáteční pachuť, či přímo odpor, který ta myšlenka v člověku přirozeně vzbuzuje, dovádí právě tato myšlenka princip „domů lásky“ (haha) do dokonalosti. Obecně svět, ve kterém se povídka odehrává je opravdu fascinující. Takový smradlavý, toho pocitu se nemohu zbavit.
Povídka se čte sama (ač za normálních okolností přílišné dělení textu nemám rád) a děj dokázal zaujmout. Člověk (no člověk… minimálně tedy já osobně) nemohl s Tragerem nesoucítit. Situace to nebyly neznámé, nebo alespoň jednoduše nepředstavitelné. Samo tasazení povídky předestírá tu ne sice úplně novou, ale aktuální otázku virtuálních realit. Osobně se nebojím, – narozdíl od některých lidé vůči technologii VR poněkud skeptičtějších – že by VR požitky měly kdy vynahradit požitek z té horečky – lásky – a všeho co s ní přichází. Ale někdo by se do pasti jistě chytit mohl, či lépe, chytí se jistě.