Osamělé písně Larena Dorra
Povídka od:
George R. R. Martin
Z knihy:
Zpěvy hvězd a stínů, Snové písně 1.
Sharra je dívka s tmavou korunou, která zná brány. Prochází jedním světem za druhým, čelí nástrahám Sedmičky a strážců bran a putuje dál, protože dala slib.
Laren Dorr je pánem svého světa. Rozlehlého, krásného, pustého a v noci děsivého. Je sám. Je sám již tak dlouho, že už vlastně ani neví, kým přesně byl. Pak však do jeho světa vstoupí dívka.
The Lonely Songs of Laren Dorr
Rok vydání originálu: 1977
Komentáře (6)
Přidat komentář
Inu, v minulých povídkách jsem si zjevně vybral přistupovat k nim poněkud citlivěji než obvykle, bylo by nefér teď přestat, takže…
Takže tato povídka je příběhem dvou neuvěřitelně, ale neuvěřitelně smutných bytostí. Nejsem samozřejmě nikterak výjimečný tím, že se občas zadumám nad konceptem nesmrtelnost. Na rozdíl od mnoha filosofů, no, respektive pseudofilosofů, mi došlo asi tak v osmi letech, jak hrozná blbost to je. Sakra, kdo by chtěl být nesmrtelný? A nejen sám, ale i kdyby všichni kolem té osoby byli nesmrtelní se mi zdá sakra odpudivé. Ne, to by nefungovalo, to je zřejmé. A tato povídka nám to ukazuje dosti pěkně. Dohnána do extrému hovoří o zcela osamocené nesmrtelnosti. Ona sama cestujíce bez domova a přátel, kvůli úkolu vpravdě sisyfovskému, on vládnoucí na planetě všem svým poddaným, to jest sobě samému. Nesmrtelnost by ovšem přinesla stejnou osamělost i tomu, kdo by takto žil obklopen celými davy lidí. Cit otupuje, chtíč a radost časem uvadají, to není nic překvapivého.
Skoro bych ani neřekl, že povídka skončila špatně. Špatně skončí to, co může skončit mnoha variantami, ale nakonec je to ta nejhorší, nebo jedna z nejhorších. Tato povídka skončila tak jak měla. Proč tedy nedávám pět hvězd? No protože v dnešní náladě jsem to dočetl a tak nějak jsem si řekl: Konec. A nic. Pro povídku prostě nevhodný den. Napsané to je ale rozhodně dobře.
Neskutečný nářez, který byl naprosto epický. Takže když jsem četla poslední stránku, měla jsem chuť knihou praštit. Ten konec byl krásný, přestože moje emocemi zmítané srdíčko dostalo na těch pár stránkách zabrat. Vy sice víte, jak to musí skončit. Ale i tak bylo čtení posledního odstavce teskné a bolestné.
(A jelikož na mě poslední dobu jde jaro, tak nemohu hodnotit jinak.)
Trochu mi to připomnělo Sapkowského. Nepochybuji o tom, že nejsem jediný, kdo po dočtení Paní jezera strávil nemálo času přemýšlením, co asi Ciri prožívala... Inu Sharra jako by Ciri z oka vypadla. Tedy charakterově. Už jen to znamená tisíc plusových bodů navíc.
Nicméně pět hvězdiček bych udělil i bez svého nadšení pro Zaklínače. Osamělé Písně Larena Dorra totiž hrají přímo na moji strunu. Ten příběh, ačkoliv je naprosto jednoduchý, plyne na pozadí vytvořeného uvěřitelnou, dlouholetou fantasy válkou. Uvnitř vesmíru. Uvnitř Larenova srdce. A jde snad Martinovi něco lépe než zachycovat do papíru rozervané, trýzněné duše v zásadě hodných lidí připoutaných neviditelnými řetězy, prožívajících hořkosladké příběhy plné lásky a touhy po svobodě a objevování?
Martin dosadil dvě teskné, romantické postavy do komorního prostředí jedné neobyčejné planetky. Jak je něco takového možné? Přečtěte si to a pochopíte o čem mluvím. Doporučuji více než cokoliv, co GRRM zatím napsal - a to mi nikdy nepodal špatnou knihu.10/10
PS: Kdyby toto napsal Franta Motyka, mířil by mezi mé nejoblíbenější autory. :)
Ehm, nějak nerozumím tomu, co se na této povídce komu tak líbí. Dostala by takové hodnocení, kdyby byl jako autor uveden Franta Motyka? Silně pochybuji. Kdyby to bylo mé dílo, skončilo by v koši, ne u vydavatele...
Hluboce procítěná povídka s mystickým nádechem, která jednoznačně nadchne a nepustí!
Povídka o dvou nesmrtelných postavám v romanticko-epickém putování mezi světy. Upřímně mě to moc nebralo, nicméně věřím, že některým něžným polovinám rozněžní struny - 35 %