zlovlk komentáře u knih

Kniha, která úspěšně otřásla mou poněkud naivní představou, že by české literární ceny mohly mít relevanci. Jak mohlo něco takového získat Magnesii Literu?! Je samozřejmě nutné uznat, že toto hanebné dílko je přinejmenším thanosovsky vyvážené: bolestně neobratný styl prorostlý všemi druhy jazykového klišé dokonale odpovídá až směšně nepoužitelnému, povrchnímu příběhu. Ale stačí to? Možná coby praktická příručka, jak nepsat.

Jako člověk se zálibou v genealogii jsem doufal, že právě Selský baroko by v trochu zmatené kakofonii současné tvorby mohlo zaznít čistým tónem. Jenže on to byl spíše skřípavý zvuk kovové vidličky na porcelánovém talíři, abych zůstal u muzikálních přirovnání. Řekl bych, že ve srovnání s mnohem lepšími Žítkovskými bohyněmi kulhá v otázce popisu archivního bádání Selský baroko na obě nohy; ale přesnější asi bude říci, že máme co činit s literární kvadruplegií.

Kdybych chtěl vyjmenovat vše, s čím jsem měl v knize problém, na to bych potřeboval několik svazků rozsáhlejších než román sám, a tak zmíním pouze charaktery. Všechny postavy jsou totiž plošší než topografický model Nizozemí a lze je charakterizovat leda slovem „buran“. Hlavní hrdina je nadto sice studovaný, ale nejzákladnější věci o historii si musí zjišťovat v knihovně; což je zjevně laciný způsob, jak ospravedlnit, že dané informace pro čtenářovu potřebu zazní. Současně je stárnoucí a dosti slizký vypravěč neustále obdivován lepými děvami, jež teskně vzdychají nad tím, že žádný člověk toho přece nemůže tolik vědět. Což o to, fantazie je to hezká, ale vhodná spíše pro soukromé snění...

14 24.07.2019

Vančura též zde prokazuje, že patří k oněm vpravdě nepohanitelným ozbrojencům, kteří, opásavše se šamšírem řeči české a dadouce do kolbišť literárních, švihají své rány po způsobu knechtů nejpověstnějších. Ubozí čtenářští ulekanci neschopní sáhnutí po knize příčinou strachu z nesrozumitelných vět však mohou zde svůj děs zatlačiti hloub do duše mezi děsy noční a úzkosti všednodenní a radostně plenit, co Vančura naplodil. Neboť Dorotka řadí se v díle jeho k výkvětům nejsrozumitelnějším! Jongléřství stylové poněkud je potlačeno a pojí se v těchto šesti kratších prózách s divuhodnými studiemi povah lidiček potulných i měštěnínských, venkoncem tragických, oslazených směšností a milenectvím. Při průchodu tímto jazyka okrskem chrámovým pocítil jsem nejvyšší slast u vyprávění o krásném cikánu Cypriánovi, jenž opanovává čtvrtou z povídek; každá z oné krásné šestice jest však malou perlou, arci tvaru nepravidelného!
Nuže, kdo jsi byl schopen učísti tento komentář a znechucení nezrůznilo u toho počinu tvé rysy, ty se do "Dorotky" chutě pusť - nebude to jistě zamotanější psaní, ba naopak.

14 29.01.2017

Denis Diderot je znám, když pomineme Encyklopedii, zejména jako autor vcelku geniálního Jakuba Fatalisty. Po přečtení několika dalších Diderotových děl, již spíše polozapomenutých, jmenovitě Rameauova synovce a Jeptišky, jsem ale začal o Diderotových spisovatelských schopnostech dost pochybovat - skoro mám dojem, že Jakub Fatalista je tak skvělý, protože je inspirovaný (ještě o mnoho geniálnějším) Tristramem Shandym.

V Rameauově synovci si Diderot vyřídil účty se svými světskými protivníky (a to už dnes nezajímá opravdu nikoho), v Jeptišce brojí proti svým církevním sokům (a to v českém materialistickém prostředí budí přece jen větší zájem). Jeptiška ovšem, když čtete pozorně, docela smutným způsobem dokazuje, že takzvaní osvícenci ve skutečnosti příliš "osvícení" nebyli - dobře si všimněte, jak je řevnivec Diderot ostrý vůči dosti moderním a reformním jezuitům, přestože od nich měl vzdělání, pravděpodobně proto, že je považoval za konkurenci. Naproti tomu hodně konzervativní františkány a podobné staré mnišské řády nekritizuje ani v nejmenším, ačkoliv by si to - alespoň z mého pohledu - zasloužily více.

Je rozhodně zajímavým faktem, že Jeptiška vlastně vznikla coby jedna z prvních literárních mystifikací za účelem pobavení na účet konkrétního individua, v tomto případě markýze de Croismare. Nebohý markýz si opravdu myslel, že si píše s dívkou! Což je ku podivu, vzhledem k tomu, jak neobratně je text stavěn - a to i přesto, že Diderot původní "krásné" texty přepisoval tak, aby zněly naivně, husičkovsky a "pravdivě". Zjevně to ale nedělal dost důsledně, protože mezi řádky ve stylu "jsem mladičká a nevím nic o světě" se náhle objevují úvahy o přirozenosti člověka, spravedlnosti, státu a všech těchhle "rousseauovských" otázkách. Markýze jsi možná oklamal, milý Denisi, ale mě ne, já hned viděl, že to nepsalo něžné děvče, nýbrž zpruzený dědek v zatuchlé pařízské pracovně, co ví nejlépe, jak řídit svět, ale nikdo ho neposlouchá.

Dalším Diderotovým problémem, že se snaží jet na dvou koních současně, přičemž každý z koní cválá opačným směrem - kláštery jsou v jeho podání na jednu stranu příliš změkčilé, zhýralé a bezbožné (a vůbec je v nich moc pohodlí, což svádí k nectnosti), na druhou stranu příliš drsné a přísně vedené (takže řeholníci zahodí život, který by měli žít v pohodlí). Uvěřit obojímu by vyžadovalo značný doublethink; nicméně, jak vidím v některých ostatních komentářích, až tak velký problém to asi být nemusí - lidský mozek dokáže uvěřit vskutku kdečemu, když věřit chce.

Hodně věcí je nedotaženo. Když hrdinku, jeptišku Zuzanu, šikanují ostatní jeptišky, působí to - obzvláště ve srovnání se skutečným mistrem vynalézavé krutosti, to jest s markýzem de Sade, kterého čtu moc rád - značně nedomrle, občas až absurdně a směšně ("zamkly dveře na záchod, abych tam nemohla" nebo "nažhavily kleštičky a čekaly, že až půjdu kolem, pokusím se je zvednout a popálím se"). Chudák starý Diderot byl nakonec asi přece jen něžnou duší a vlastně ho ani nenapadlo, co je člověk schopen udělat jinému člověku - a co jinému člověku také zhusta dělá, kdykoliv má příležitost (opravdu si, na rozdíl od Diderota, nemyslím, že je to specifikum klášterů; ke zneužití moci dochází všude tam, kde je někdo nadřízený a podřízený).

Za jedinou alespoň trochu realistickou postavu považuji "lesbickou" představenou z druhé části novely; přestože některé pasáže, ve kterých vystupuje, působí spíše jako Diderotovy sexuální představy, je její láskyplná a téměř mateřská hebefilie zachycena velmi přesně. Dokladů o mužské pederastii (starší muž a mladší chlapec nebo chlapci) v dějinách máme spoustu, ženy bývají v tomhle ohledu spíše stranou, což je škoda. Zdá se ale, že u něžného pohlaví to mohlo fungovat dost podobně a Diderot o tom asi něco věděl (ale jak se to, holomek, dozvěděl?!).

O to hůř pak ovšem vypadá, když jsou veškeré ostatní postavy (včetně vypravěčky) naprosto ploché a nepsychologizované. Snad nejslabším místem díla je pak vypravěččin "odpor ke klášternímu životu", který není sebeméně zdůvodněn. Spíše vypadá jako vlastnost, kterou autor své hrdince prostě dal, aniž by přemýšlel, jak ladí se zbytkem její povahy a jak přesně si ji mohla vypěstovat.

Zároveň je poněkud zvláštní, s jakou vervou Diderot odsuzuje fakt, že některé ženy musely do kláštera vstupovat nedobrovolně (a to jistě odsouzeníhodné je!), ale zároveň by chtěl dobrovolné jeptišky nutit "pro jejich vlastní dobro", aby se ústraní zřekly a pilně plodily nové občánky pro stát (tehdy vlastně ještě poddané). Novověk byl ve skutečnosti dost krutá doba; a - zjevně na rozdíl od Diderota - bych se já osobně nedokázal rozhodnout, jestli chci celý život bydlet a pracovat v relativní nudě kláštera, nebo jestli se chci v osmnácti vdát, porodit deset dětí a při posledním porodu umřít. Snad je příčinou Diderotova nadšeného volání "množte se!" jistý bezbřehý optimismus a víra v to, že lidé jsou v zásadě dobří a že moudrý panovník se svými byrokraty se o vše postará - a čím víc nás bude, tím lépe, protože tím více budeme mít vojáků. Dnes už víme, že to tak nefunguje, spíše naopak.

Markýz de Sade prostě viděl lépe, dále a silněji!

14 09.02.2015

Příjemně vzdělaný kousek, který v rukou hřeje jako šálek uprostřed sychravé zimy. Což je zvláštní, když uvážíme, že jde v podstatě o detektivku a rozkrývání kdejakých spiknutí.

K frankensteinovskému sešití detektivní a edukativní složky mám tedy určité výhrady - občas jsou stehy vidět a není to tak přirozené jako třeba ve Jménu růže. Smilliny akční eskapády byly pro mě tak trochu kropáčem na oko.

Suma: v detailech výborné, ale jako po dočtení na mě kniha zapůsobila rozpačitým dojmem. Nevím. Nebál bych se ji náročnějším čtenářům doporučit; mě prostě jen z nějakého důvodu nechytla slečna Smilla za srdce. Možná jen nemám ten správný cit pro sníh.

14 13.02.2011

Potterovské knihy lze přirovnat k zápasníkům sumó. Je skvělé, když jsou tlusté, protože tak to prostě má být; ale jakmile jejich korpulence dosáhne stavu, že se neudrží na nohou a nezvládnou ani dojít do ringu, bude asi někde něco špatně. Obávám se, že je to tak trochu případ Fénixova řádu.

Přijde mi, že ty nejzábavnější rachejtle vystřílela autorka v předchozích dílech; a najednou přichází nový kus, obscénně dlouhý a ambiciózní, jenomže není čím ho naplnit. To samozřejmě neznamená, že by to tam nebyly přítomny hezké a vtipné nápady (pořád jsou) a že by to nebylo příjemně napsáno (pořád je). Jenom jsem měl dojem, že některá místa jsou hlušší než onen příslovečný tetřev.

Snad to souvisí se zpřízemněním hrozby: Voldemort najednou není tou temnou hrozbou na obzoru, ale něčím přítomným, hmatatelným... a něčím, co děsí spíše racionálně než iracionálně, což je škoda. Naštěstí leccos zachraňuje Dolores Umbridge, u které je tahle přízemní odpornost naopak hodně vzrušující.

Mírný problém mám také s pubertální vzdorovitostí postav: ano, klackovitost je některým náctiletým asi vlastní, ale tady mi občas přišlo, že hormonální bouře studentů - a zejména Harryho - už překračují obvyklou míru a stávají se tak trochu výsměchem dospívajícím. Možná je to záměr a občas roztomilé čtení - jenže drásavou zabedněnost postav očekávám spíše od tragédií než od dobrodružné četby.

Potíž je asi v tom, že Fénixův řád chce patřit do příliš mnoha žánrů najednou - a něco takového se obvykle podaří stvořit jen zcela excelentním spisovatelům, a to ještě ne vždy. Škoda, že JKR nebyla trochu uměřenější!

13 16.01.2018

Šikovně vystavěný a zkomponovaný příběh z doby, kdy takzvaná krásná epocha pomalu sklouzávala do žumpy První světové války. Ale nebojte se, přestože dějinné události občas zatřesou příběhem drsněji než vdavekchtivá dívka bezem, má tady zasazení do onoho krásného chronotopu spíše ozdobnou funkci. Půjde hlavně o lidské nitro - a to může prožívat svá dramata kdykoliv.

Musím přiznat, že mám určitou slabost pro problematizaci toho, co je zdánlivě nedotknutelné. Musí se to ovšem provádět s citem a rukou vyzrálého chirurga, aby to nevyznělo lacině. Zpochybňovačů hodnot máme spoustu. Těch, kteří to dovedou zaonačit tak, aby to opravdu přivedlo čtenáře k zamyšlení, naopak zoufale málo.

G.R.R. Martinovi se takhle povedlo v povídce Píseň pro Lyu zpochybnit cit zvaný láska; pan Zweig se bojechtivě pustil zase do soucitu. Nekritizuje ovšem toto hnutí v jeho ryzí podobě - spíše dokládá, jak může soucit degradovat, když je znečištěn jinými typicky lidskými vlastnostmi. Například zbabělostí nebo pohodlností.

Málokdy jsem viděl takto monumentální zdar autorem vytyčeného cíle. Ať přemýšlím, jak přemýšlím, po formální stránce nemohu nic vytknout. Stefan Zweig byl beze vší pochybnosti švec, který dokonale ovládal své kopyto. Přesto plné hodnocení nedávám - tohle dílo se mě z nějakého důvodu nedotklo tak hluboce, jak zřejmě bylo zamýšleno. Možná mám přece jen radši knihy, ve kterých jsou trhliny - těmi trhlinami totiž často dohlédneme netušených hlubin...

13 27.05.2011

Saidův Orientalismus je jedna z těch knih, které jsem v představách opatřoval aureolou vědecké klasičnosti a až marnotratnou opulentností nabízených myšlenek; když jsem snil o tom, co všechno by se dalo o pohledu na Orient, měl jsem představu přebohaté perské hostiny, jež mě okouzlí, zahltí a utopí v sladkém nektaru ducha. O to více mě mrzí, že teď, když se mi dílo konečně dostalo do ruky, mé očekávání ani zdaleka nenaplnilo; místo toho jsem se setkal se zarputilým, úzkoprsým fanatismem, jenž se jako seriózní bádání jen maskuje.

Jistěže je evropský obraz Orientu asi více dokladem o dobovém evropském myšlení té doby než skutečným svědectvím o Východě, to napadne asi každého, kdo se nad problematikou na deset bolestných vteřin zamyslí. Výhrady pak nemám proti tomu, že autor kolem této ideje postavil celou odbornou monografii - koneckonců shromáždil pěknou hromádku zajímavého materiálu - jako spíš proti tomu, že je jí naprosto nezdravě a dogmaticky posedlý. Vlastně je to častá (a badatelům vyloženě vnucovaná) chyba současného humanitního vědeckého myšlení vůbec - vše se musí vztahovat k základní teze a vše ji musí potvrzovat. Skutečně přínosná práce by měla - podle mého - spíše uvažovat nad tím, co a jak moc z dobových pramenů vypovídá o Evropě a co vypovídá skutečně o Orientu; ale taková práce by byla asi obtížnější a méně obdivovaná než rázné shrnutí všeho na jednu hromadu.

Nejvíce mi ovšem asi vadí ublíženecká politizace; Said se, coby palestinský rodák, vidí jako nebohý utlačovaný Orientálec (ač upřímně pochybuji, že jím byl) a jako vykořisťování interpretuje prakticky úplně vše, co v Evropě na adresu našich opálenějších sousedů zaznělo. Ať už se kdokoliv ze Západu jakkoliv vyjádří o Orientu, třeba i kladně, obdivně, soucitně nebo s hlubokým vhledem do problematiky, chápe to Said jako výraz imperiální dominance a rasistické nadřazenosti, protože Zápaďan si přece "věděním" Orient podřizuje. Kdybychom tuto myšlenku dovedli do absurdna: není náhodou Said imperialista, který se snaží podřídit si Velkou Británii, Francii a USA tím, že o nich něco tvrdí?

Dějiny evropského myšlení je prolezlé všelijakými namyšlenými a rasistickými pablby, to bezpochyby - ale připadne mi, že Said - sám dosti extrémní nesnášenlivec - slepě plive úplně po všech a veškerý Západ rozděluje na zjevné rasisty a skryté rasisty, kteří jsou tím nebezpečnější. Řekl-li někdo například na počátku minulého století, že Egypťané jsou schopni tvrdit i vzájemně si odporující věci a "při křížové výslechu se zhroutí", znamená to podle mě, že východní kultura je mnohem méně než evropská posedlá vytvářením dokonale racionálního a na prosté pravdy redukovatelného obrazu světa. Orientálec je pak nešťastný, když někdo bere jeho tvrzení, pracuje s nimi podle pravidel přísné výrokové logiky a bere jim jejich krásu a pohádkovost. Jistě to neplatí pro každého, kdo v Orientu vyrostl, ovšem já sám jsem si této tendence všiml i dnes, když už je východní kultura z nemalé části "westernizovaná". Co však řekne Said? Tvrdí, že když se řekne, že "Orientálec se zhroutí při křížovém výslechu", je tím vyjádřeno jeho podčlověčenství a implikuje to až kriminální vinu - podle Evropana je Orientálec vinen tím, že je Orientálec. Hm.

Angličtí puritáni sedmnáctého věku neměli rádi zábavu a pokládali ji za cosi hříšného, za něco, co člověka odvádí od života naplněného prací a bohabojností. Bunyan tedy na začátek svého příběhu klade veršovanou obhajobu, v níž dokládá, že Poutníkova cesta vlastně vůbec není zábavná. Ale nás, zkušené literární harcovníky, tenhle barokní kazatelík jen tak neoblafne. Ono to totiž zábavné je. Až překvapivě hodně. Jsou tam strašlivá nebezpečí a zrada, běsnící démoni, intriky a hrůzná nebezpečenství. A to všechno je napsáno čirým, nevyumělkovaným stylem. Vlastně je docela smutné, že dílo ze 17. století je zajímavější než nemalá část současné populární produkce - byli oni tak dobří, nebo jsme my tak špatní?

V Poutníkově cestě je cosi z románu, to jistě, občas některé pasáže naznačí, že o půl století později budou na Ostrovech psát takoví borci jako Defoe nebo Swift. Ale jinak je to v zásadě "středověké" dílo. Veškeré inspirační zdroje pocházejí z Písma z religiózní literatury; a v těchto oblastech, jak známo, přichází změna velice, velice pomalu. Část roztomilosti díla vychází tedy i z toho, že ve Městě zkázy nikdo netuší, že by jejich domov mohl být vbrzku zničen, a že z Bažiny malomyslnosti nepomůže hrdinovi nikdo jiný než statný rek zvaný Pomoc. Přes až neuvěřitelnou přesycenost alegoriemi dokáže Poutníkova cesta ovšem říci mnohé i o dobové krajině střední Anglie. Putování po rozbahněných cestách sevřených plůtky, za nimiž se táhnou zelené pastviny! A pasoucí se ovce a močály a rozvodněné řeky! Není to nádhera?

12 10.04.2014

Narozdíl od některých jiných knížek, které zlezly bestsellerové žebříčky, u Harryho docela chápu, proč se stal kultem. Hlavně první čtyři díly jsou nabity mnoha skvělými nápady. Nebudu soudit, jestli už některé z nich byly nebo nebyly použity dříve - zkrátka a dobře, tady jsou namíchány vcelku originálním a stravitelným způsobem. Každá postavička je vtipná, kouzelná, zapamatovatelná - a vůbec je to celé pohádkové, má to nadhled a neřeší se žádná strašlivě vážná témata. Je to prostě dobrodružné; a to takovémuto typu literatury ohromně pomáhá.

Na druhou stranu se najdou i věci, které v mých očích knihu srážejí do průměru. Jsou dány hlavně nevypsaností. Příběh svou strukturou (a hlavně závěrem) připomíná hru, ve které jde o to, aby "hráč" řešil rébusy jeden po druhém, jako by mu je předkládala nějaká vyšší moc. Kdyby to bylo alespoň maskováno... ale ono je to tak strašně vidět! Pobíhá to nahaté po stránkách! No vážně! A kromě toho je Kámen mudrců plný různých naivit typu "tajuplná osoba v kápi" - za něco takového by se měly srážet hvězdičky už z principu, pokud to tedy není gotický román věku devatenáctého či nějaká obzvlášť zvrhlá parodie.

Kdyby mi moje literární rozvědka neprozradila, že s dalšími díly je to lepší a lepší, nejsem si jist, jestli bych měl odvahu v téhle sérii pokračovat. Pottera jsem si přečetl poměrně pozdě, už mimo dětský věk; nemám na něj nostalgické vzpomínky, a proto hodnotím tak, jak hodnotím.

12 10.04.2011

Z Prince dvojí krve jsem už hodně rozpačitý. Na rozdíl od většiny ostatních dílů bych asi zpětně nedokázal jednoduše popsat, o čem vlastně to všechno bylo: v paměti mi utkvěly zejména nekonečné výlety do minulosti prostřednictvím myslánky (vzrušující asi jako hodiny dějin čar a kouzel pod vedením profesora Cuthberta Binnse) a samozřejmě všechny ty působivě hororové scény na závěr.

Existuje asi určitý sklon autorů velmi dlouhých sérií a ság zabředávat s každým dalším dílem do větších a větších podrobností; obzvláště ve fantasy se s tím setkávám často a J. K. Rowling není výjimkou. A nemusí to být nutně špatný postup: dům je postaven, tak teď ho vyzdobíme uvnitř! Jenže čtenář pak musí k danému smyšlenému světu blízko, aby ho to dokázalo nadchnout. Proto to pro mě osobně to u Potterova světa fungovalo jen tak napůl: některé detaily mě potěšily, bez mnoha jiných bych se obešel nebo jsem je uhodl dopředu a malinko jsem u jejich slavnostního odhalování trpěl.

Kdo je potterovský nadšenec, asi bude rád, že je to napsáno právě takhle a nad každou další stránkou bude mlask jako ghúl v leprosáriu - ale kritičtější duchové budou asi, podobně jako já, nespokojeně funět a ptát se, zdali opravdu nešlo ten příběh, byť často temný a krutý, odvyprávět se svižností prvních čtyř dílů?

11 16.01.2018

Vrcholové dílo současné fantastiky. A to zejména proto, že není ustrnulé v žádném extrému: není to sbírka klišé, ale na druhou stranu se nebojí některé klišé vzít a přetvořit ho pro své účely.

Pokud něco umí Bakker popsat opravdu dobře, pak je to zlo. Nebo spíše Zlo. Vítaný oddech po všech těch "morálně šedých" dílech, v nichž musí každý zloduch chovat přinejmenším ošatku roztomilých štěnátek, aby čtenář viděl, že děsuplný pán zla je ve skutečnosti láskyplným tvorem a baží po zničení světa jen proto, že měl těžké dětství. V Princi ničeho působí Nepřítel velmi metafyzickým, takřka až starozákonním dojmem. Trochu to připomíná Tolkiena, ale místo jazyka mýtu si zkuste představit velmi naturalistickou řeč naší současnosti, která již ztratila všechny zábrany. Tady se mluví opravdu o všem. Na lidi (i nelidi) v Trojmoří (i jinde) se chystá dopadnout okovaná pěst zkázy... a čtenář skutečně trne a obává se o osud světa, jakkoliv odporný a zhýralý ten svět je. To se nevidí tak často.

Je to těžká kniha, doslova i přeneseně. Ve všech významech toho slova. Hodně váží, mnohé pasáže se nečtou snadno a houstnoucí temnota tíží při čtení v duši jako čerstvě ztuhlé olovo. Bakker zjevně nepovažuje jazyk za překážku, kterou je nutné co nejvíce zjednodušit, aby byla pologramotná dítka naší doby schopná vnímat - právě naopak, zatěžuje ho až k neúnosnosti a nechává ta největší dramata, aby se odehrávala v něm. Žádné slovo samo o sobě nepopíše Apokalypsu - ale některá slova jsou dostatečně stimulující na to, aby ji svým zvukem a konotacemi nechala vyvstat v duši čtoucího.

Pochvalu si zaslouží i způsob, jakým autor využívá filosofii, kterou studoval. Nesnaží se nic zdlouhavě vysvětlovat nebo používat nějakou důkladně promyšlenou konstrukci. Spíše využívá jednotlivé pojmy, dojmy a nápady a obratně je svařuje v peci uměleckosti. Nečekejte Kritiku čistého rozumu, tady přichází ke slovu rozum poněkud ušpiněný. Tím pochopitelně nechci říci, že bychom při čtení Prince ničeho neměli přemýšlet... ale kromě suchého přemýšlení bychom měli také přistoupit na hru a vnímat krásu skvostně napsané knihy. Pokud to ovšem ještě někdo dovede.

11 02.09.2013

Tato kniha byla napsána v letech 1868 až 1869. Zdánlivě nevinná informace, že? Stačí si ale Zpěvy Maldororovy přečíst a porovnat je s tím, co se v jejich době (a před nimi) psalo. Budete kroutit hlavou tak, že si v lepším případě zablokujete krk, v tom horším si hlavu úplně ukroutíte. Avšak pozor: i taková oběť bude stát za to!

Mnohé moudré hlavy říkají, že Lautréamont předběhl svou dobu přinejmenším o půl století. Jiní tvrdí, že v téměř každé době jsou přítomny všechny umělecké proudy, rozdíl je jen v jejich síle. Přikláním se spíše k druhému názoru - to mi ovšem nebrání, abych necítil k Isidoru Lucienu Ducassovi (čili Lautréamontovi) úctu téměř posvátnou. Musel to být absolutní umělecký duch, když stvořil tak výrazné a svébytné dílo, aniž by čerpal z hromady umělecky podobných předchůdců a současníků.

Zpěvy Maldororovy jsou zpovědí duše ďábelské i božské. Už jen jméno přízračného hrdiny drnká na jakousi skrytou strunu naší niterné loutny, není-liž pravda? Apoteóza poezie, jinak tento opus nazvat nelze. Umělecký počin "krásný jako setkání deštníku a šicího stroje na operačním stole", mám-li použít nejslavnějšího z citátů. Ale Zpěvy jsou víc než to. Každá věta je perla, temná perla, černá perla, perla pohlcující světlo i teplo i duši čtenářovu. Lautréamontovi se podařilo vyjádřit jazykem věci, které do té doby zřejmě nikdo nevyjádřil a nejspíše ani nevyjádří. Proto se sám nebudu pokoušet jeho dílo přiblížit - je nutno ho zkrátka přečíst. Je nutno se zažít úzkost smíšenou s pobavením, které Maldoror vyvolává. Tímto rozkošnýmočistcem si musí projít každý sám.

Chtěl bych se připojit i ke chvále audio verze - podání Igora Bareše dokonale souzní s náladou díla. Stačí se zaposlouchat do slov podbarvených občas znepokojivou hudbou, nechat si před očima defilovat nadreálné obrazy, nechat si potetovat fantazii symboly šílené mysli a pár zrůdně nekonečných okamžiků se přenesete do úplně jiného, pravdivějšího světa. Narozdíl od většiny jiných děl, o kterých se to říká, to Zpěvy Maldororovy opravdu dokážou.

11 31.10.2011

Pozor, past na čtenáře! Myslíte si, že držíte v ruce kdovíjak tlustou knihu, ale pak ji přečtete za pár hodin. Protože prostě nemůžete zastavit a hltáte jednu kapitolu za druhou.

Totiž, on je to vlastně brak. Ale takový ten kvalitně napsaný brak, jestli mi rozumíte. Brak ze staré školy, brak, který je hrdý na to, co je, a ví, že my ho za to máme rádi. Spojení současného Chicaga s magií a nadpřirozenými tvory funguje překvapivě dobře. Tenhle Harry není žádný ufňukaný středoškolák, tenhle Harry je drsný chlápek v teplákách a dlouhém čarodějnickém plášti. Většinou to dost schytá, ale když už se do případu zakousne, nerozdělíte mu čelisti ani heverem.

Doufám, že si na mě nepočíhá nějaký mafioso s baseballovou pálkou za to, že jsem dal jenom tři hvězdičky. Příběh Bouřkové fronty byl na můj vkus přece jen trochu moc předvídatelný a klasický; a nenašel jsem dostatek zapamatovatelných scén, ze kterých by tekla šťáva jako z raritního steaku.

Přesto jsem si hned po dočtení pořídil další díly s tím, že jimi budu prokládat náročnější literaturu. Byl by kardinální hřích, kdybych si v tomhle spojení starosvětské atmosféry a břitkého vtipu pořádně nevyráchal čenich!

11 11.07.2011

Čtvrtý díl se mi zamlouval méně než třetí, ale jen o malinko. Pořád ještě jsme v té blahodárné fázi, kdy se Rowling již propsala k jisté nezanedbatelné obratnosti a odrostla dětským nemocem spisovatelského umění, ale přitom stále ještě dokázala vytahovat z klobouku množství nejrozličnějších nápadů, více a méně zdařilých, ale vždy svěžích a zábavných.

Za vlasy (a dost možná i za chlupy) hodně přitažené je závěrečné odhalení stran tajné identity jedné z postav; a to dokonce i na poměry tradičních detektivek, ze kterých v tomhle ohledu autorka zjevně vycházela (jen ten Poirot tam chyběl). Trochu mi přišlo, že překvapivý zvrat je tady přítomen spíše proto, že se to na konci prostě očekává, než proto, že by coby úhelný kámen držel celé dílo pohromadě.

Tahle poněkud přehnaná artificialita a teatrálnost je ale vynahrazena atmosférou, v níž se umně splétá okouzlení a strach - zejména na samém začátku a samém konci. Paralely s nacismem jsou obzvláště silné; a troufnu si říci, že i silnější než v mnoha textech, které nechávají na lukách svých stránek popásat národní socialisty skutečné.

Není to tak úhledně zabalený dárkový balíček jako Vězeň z Azkabanu, ale v leckterých ohledech je Ohnivý pohár dost možná nejinspirativnější Potterovo dobrodružství.

Upřímně řečeno mi připadne, že Úvod do fantastické literatury toho vypovídá mnohem víc o strukturalismu než o fantastické literatuře. To samozřejmě nemusí být úplně na škodu, ale upřímně: upíři a ďáblové jsou prostě zajímavější než "úplný teoretický happening" (toto krásné sousloví přebírám z doslovu).

Nelze zpochybňovat Todorovovu erudici; i když převažují francouzské knihy, dá se asi říci, že se ve fantastické literatuře zejména devatenáctého století vyzná. A občas má hezké postřehy. Negativ je ale také dost - nemohu si pomoci, ale připadne mi, že si nejprve usmyslel, že určitou část literatury označí za fantastickou, a pak si to s vynalézavostí sobě vlastní zdůvodnil. Fantastické je podle něj jen to, u čeho postava (a potažmo implicitní čtenář) váhá, zda jde o jev přirozený či nadpřirozený, jinak fantastično přechází do podivuhodna, respektive do zázračna. Fantastično se podle něj psalo jen od konce osmnáctého století do konce století devatenáctého; a většina děl je fantastická jen při prvním čtení. To je fascinující, že se žánr může měnit podle toho, pokolikáté knihu čteme, ne? Možná bych si měl přečíst Úvod do fantastické literatury ještě jednou, třeba zjistím, že je to pornografie pro maminy. A nebo taky ne.

Todorov si tak trochu vyřizuje účty s recepční estetikou, ale sám padá do jámy, kterou na ni kope, i když se tomu důsledným slovíčkařením snaží vyhnout. Nápad, že by fantastično (nebo strašidelno) mohlo být definováno tím, jaké pocity vzbuzuje v čtenáři, zavrhuje jako naprostý nesmysl... protože by to znamenalo, že žánr knihy závisí na čtenáři, a to by přece nebylo správně strukturalistické! Přitom sám při své definice vychází z "váhání čtenáře mezi přirozeným a nadpřirozeným". Jistě, obhajuje si to tím, že on mluví o implicitním čtenáři, zatímco ti ostatní, ti hloupí mluví o čtenáři empirickém. Implicitní, ideální čtenář je přitom součást díla, takže panenskost strukturalismu zůstává netknuta. Ale cítíte asi sami, že tahle argumentace má nohy pevné asi jako pijan po druhé láhvi skotské.

Občas si Todorov počíná jako poněkud podivný pokoutní inkvizitor a hledá ve fantastických tématech mystické prvky - prolomení hráze mezi duševním a tělesným (dualista jeden škaredý) srovnává s psychózou, perverzní sexualitou, drogovým omámením nebo kojeneckým myšlením. Domnívám se, že ideálním autorem fantastiky by byl perverzní nadrogovaný kojenec trpící schizofrenií. Hned bych si to zkusil experimentálně ověřit, ale od konce devatenáctého století už nelze fantastično psát, takže mám smůlu.

Ne, neměl bych si z toho utahovat, ta kniha vlastně není až tak špatná. A autor za své úchylky nemůže, byl k nim předurčen myšlenkovým směrem, jejž si zvolil. Na jednom místě v knize se sám Todorov zařazuje do marxisticko-freudovské linie uctívačů abstraktna, zatímco konkrétno vyhrazuje Bachelardovi a jiným. On je to hodný kluk, ten Bachelard, říká tam, ale my na to prostě jdeme líp. Přitom tvrdí, že "uměleckost je záležitostí textu, ne jeho abstraktní struktury". Příště si tedy možná přečtu něco umělečtějšího.

10 04.05.2014

Lehce hororová atmosféra, bez toho, aby se to paní Rowling pokoušela zasviňovat různými pokusy o pseudo-vážná témata a propojování s mudlovským světem? To beru!
Nejhorší nešvary spisovatelského embrya jsou překonány. Byť text ještě trpí občas nějakou tou dětskou nemocí, je v jádru už zdravější a hodnotnější. Frekvence chytání se za hlavu při čelní srážce s klišé už znatelně poklesla.

Oceňuji také, že Tajemná komnata je opravdu tajemná a cesta k ní je lemována červenými slanečky. Proud zajímavých nápadů a svébytných postav nevysychá ani se nekalí. Od sklouznutí k brakovitosti knihu zachraňuje i jemný, typicky anglický nádech, který vykoukne vždy ve správném dobu ze správného místa. Je zábava to číst.

Tajemnou komnatu bych označil již za mírně nadprůměrnou dětskou knihu. Autorčiny schopnosti stoupají jako utržený horkovzdušný balón a přitom si materiál stále zachovává čerstvost. Po dočtení jsem si řekl, že tenhle citrón bude možné ještě pár dílů mačkat - a taky, že ano!

10 11.04.2011

S tím takzvaným "vykrádáním" mi to, při vší úctě, také připadá jako nesmyslné obvinění. Je pravda, že se William inspiroval staršími příběhy, ale co je na tom špatného? Jak už tady bylo řečeno, podstatné je to, jak danou látku uchopil, ne látka samotná. To bychom mohli šmahem uvrhnout do klatby veškeré historické romány a knihy dle skutečných událostí. A pokud malíř zachytí na obraze krajinu, také o něm neřekneme, že vylupuje přírodu, nebo ano?

Otázka terminologie je kruťácká a nesmiřitelná. Těžko se dobereme k nějaké nenapadnutelné definici, co to vlastně komedie je. Je třeba se smát tak, až se budeme za podbřišek popadat, nebo stačí jen dobrý konec? Nepochybuji, že by to tady mohlo vést až k vyškrábaným očím a tak podobně.

Co si myslím já: mnoho současných českých televizních komedií a zábav je postaveno na tom, že si hlavní postava například uprdne. V takovém případě není pochyb o tom, že přišla legrace, že se máme smát - neřekl bych ale, že pouze a jenom takovéto pokleslé formy mají právo nazývat se komedií. U Shakespeara je humor skryt spíše v ostrovtipu a satiře, přestože se tu a tam taky neubrání lidovějšímu či zemitějšímu žertu. I tak je ale jeho humor vždycky okořeněn přinejmenším jedním pepřovým zrníčkem hořkosti. A to mu, myslím, dodává na síle. Nejde jen o to, abych se smál. Jde o to, abych se smál něčemu, co je vlastně velmi vážné a čemu bych se smát neměl.

V britské literatuře bychom mohli najít lecjaké zajímavé velikány, titány a obry. Ovšem když se do nich začteme, najdeme u každého z nich motivy a občas i zápletky, které se vyskytují i u Shakespeara. Je to důvod volat 158? Nebo se smíříme s tím, že svět se sice mění, ale láska, nenávist, žárlivost, pokrytectví a další typické všelidské jevy zůstávají stejné? A vykrádám já Stammela, když mám náhodou velmi podobný názor jako on?

10 04.03.2011

Příklad milé, citlivé a s grácií napsané dětské literatury. Žádný zbytečný patos, žádné umělé konstrukce a rušivé moralizování. Dorost působí opravdu jako dorost, s uvěřitelnými dušemi a touhami. Melancholické a dystopické podtóny jenom podtrhují dobrý dojem, protože k téhle knize se hodí jako štětiny k praseti.

Příjemný pocit z četby podporují i naducaná písmenka. Čtenář otáčí stranu za stranou a cítí se povzneseně, jak mu to jde o ruky a od oka. S tim naneštěstí souvisí fakt, že kniha je kratší, než by mohla být, a mnohé otázky jenom tak naťukne a opustí - nicméně vzhledem k cílové skupině je to pochopitelné.

Město Ember bych se nebál strčit do ruky prvočtenáři. Dobrý způsob, jak zajistit, že v dospělosti bude požírat 451 stupňů Fahrenheita, 1984 a další klenoty.

10 06.02.2011

Dámy a pánové, toto je vodíková puma.

Rimbaud se konečně vymaňuje ze zajetí starých forem a předvádí absolutní rozlet, nespoutaný, šílený, nekonečně hluboký. Dost možná první poezie v pravém slova smyslu, tak, jak ji chápu já. Surrealističtější než surrealisté. Výtrysk lidské duše bez všech těch filtrů, co ji dříve svazovaly. Není třeba to chápat, aby se to mohlo líbit - uchvacovat - omračovat - zabíjet. Je to všechno, je to rebelie proti všemu. A zejména Iluminace jsou štěrbinou, skrze kterou zaplavilo Evropu moderní básnictví.

Je také třeba ocenit, že Arthur, jako jeden z mála poetů, věděl nejen, že je zapotřebí mluvit a psát, ale i to, že je občas třeba mlčet. A že když už jsme si tedy načrtli nějakou tu poetiku, nebylo by špatné zkusit podle ní žít. Pryč z Evropy! Pryč z ušmudlané racionality!

A ještě bych podotknul, že Iluminace téměř určitě vznikly až po Sezóně v pekle, takže "Sbohem" se za rozloučení s poezií až tak úplně pokládat nedá - přestože představa je to krásná a pro positivistické životopisce téměř orgastická.

Jedna z těch knih, u kterých když řeknu, že se mi nelíbila, nemyslím tím to, že by mě v ní cokoliv vysloveně rozčilovalo: spíše toho uvnitř bylo málo než příliš mnoho. Přitom se v ní ale najdou některé neobyčejně silné ingredience! Nechybí konstelace svébytných a malinko pofidérních charakterů, různými způsoby nadaných, a současně povahově nedokonalých a zatížených tajemnou minulostí, přičemž jejich vzájemné vztahy slibují mnohé vzrušující konflikty. Zasazeno je to do originálního světa čerpajícího z možností nabízených nizozemským, ruským a skandinávským raným novověkem a kořeněných magií. A idea vloupání do nejstřeženějšího místa světa je skvělý výchozí bod nejdivočejší horské dráhy.

Jenomže mi přišlo, že autorka sice umí rozestavit figurky, ale ne už s nimi hrát takovým způsobem, aby mě to nadchlo. Čekal jsem vynalézavé průniky do nedobytných komnat, plížení a složité intriky, dechberoucí způsoby zabezpečení a ještě více dechu beroucí metody, jak je překonat, čekal jsem, že jako čtenář budu neustále o krok pozadu. Jenže ono to všechno bylo takové... očekávané a standardní. Jako by stačilo říci, že budova je neproniknutelná; co na tom, že ten průnik samotný je pak nakonec velmi jednoduchý. Jako by stačilo říci, že hrdinové jsou nedostižně inteligentní a vynalézaví; co na tom, že to nikdy nemají šanci osvědčit. Ani jednou se mi při čtení nestalo, že bych byl doopravdy překvapen, natožpak ohromen nebo konsternován, což jsou přesně pocity, po kterých jsem s takovou vervou pásl.

Jsem nakonec přesvědčen, že popularita Šesti vran je způsobena především trefou do právě žádaného tématu – lidé jsou rádi, že narazili na něco, co vypráví o nepříliš kalých osobách. A libují si v estetice zlých hochů a děvčat a už nechtějí zachraňovat svět. To beru. Jen je mi líto, že téhle módy nedokázal využít trochu šikovnější tvůrce. Mnohem vynalézavější fantasy příběhy o nadaných zločincích a vzájemném přechytračování vypustil do světa už před lety třeba Scott Lynch sérií Páni parchanti; ale jeho Lži Lockeho Lamory si navzdory vysokému hodnocení přečetla oproti Šesti vranám sotva desetina lidí. Inu, knižní trh je nevypočitatelné. Rozhodně nevypočitatelnější než Šest vran!

9 26.07.2019