zlovlk komentáře u knih

Nebudu předstírat, že jsem k Alchymistovi předstupoval nepředpojatě. Coelho a jeho sluníčkoví lidičkové mi pijí z žíly už dlouho. Realita však překonala mé nejčernější představy.

Kniha je jazykově i obsahově chudší než obyvatel mogadišského slumu. Vše se točí v podstatě jen kolem myšlenky, že každý sen se splní, pokud se ho nevzdáme. Nesmysl, samozřejmě, ale je to dostatečně laciné a líbivé, aby se tím prostý lid opíjel jako devadesátiprocentním rohlíkem. Je příznačné, že jde o nalezení hromady peněz.
Také láska je pojata velmi nedůvěryhodně. ("Miluji tě, protože se celý vesmír spojil, abych se k tobě dostal!" - kdyby mi někdo řekl podobnou frázi, asi bych ho utloukl ztvrdlým perníkovým srdcem)

Do toho se tu a tam objeví nějaké to moudro ukradené odjinud, třeba z Bible nebo z lidových rčení. Troufám si odhadovat, že nejeden nevzdělaný čtenář je přiřkne autorovi, což je samozřejmě záměr. Pobavilo mě, jak v některých pasážích Coelho vyloženě očkuje své čtenáře proti "zlým intelektuálským knihám", což je ale ve srovnání s Alchymistou téměř každá.

Kniha má dva klady. Zaprvé je velmi krátká a zadruhé si stačí přečíst jednu náhodnou kapitolu, aby člověk věděl, o čem je - základní teze se omílá pořád a pořád a pořád a pořád...

Na konci knihy jsem, stejně jako Santiago, našel poklad. V mém případě to bylo zjištění, že ji konečně mohu odložit.

Nádherně tísnivý kousek. Kupodivu se většinou mluví jen o její první polovině, kde je popisováno uspořádání totalitního mlýnku na lidi. Nepopírám, že se vyznačuje nemalou strašidelností a fascinující shodou s některými skutečnými politickými postupy, nicméně mě osobně mnohem více dostala druhá část. Co všechno je možné vnutit člověku a že se myšlení dá modelovat jako plastelína.

Dříve jsem nedokázal pochopit, jak se mohlo pár desetiletí komunismu tak krutě a téměř nesmazatelně podepsat na národu. Vnitřní svoboda se přece sebrat nedá, říkal jsem si. Pak jsem si přečetl Orwella a už alespoň temně tuším. Ne, že by to bylo nějak příjemné.

67 01.02.2011

Walt Whitman, autor Stébel trávy, o sobě řekl: "Že si protiřečím? A co má být? Protiřečím si. Jsem velký, obsáhnu spoustu myšlenek." A to byl, prosím pěkně, jeden člověk. Bibli psaly zástupy. Navíc to byli téměř výhradně židé! Nu, a jak se říká, tři židé, pět názorů.

Z toho plyne, že se Bible nedá dost dobře pojímat dogmaticky (i když nelze popřít, že se o to mnozí pokoušeli). Neřekne se v ní: "Je to tak a tak." Spíše se, pokud jsme poctiví čtenáři, dozvíme, že: "Může to být tak, může to být onak a nebo tak ještě úplně jinak." Příklad budiž otázka původu zla - pochází zlo od Boha, od Nepřítele, nebo od lidí? Ke každému tvrzení najdete podpůrné citáy.

Různost autorů a postupné vznikání rozprostřené do mnoha staletí tedy zajišťuje pluralitu nejen stanovisek, ale i forem a žánrů. Historické záznamy, milostná píseň, zdlouhavé královské rodokmeny, různá vidění a proroctví, žalmy, přísloví a vůbec všechno.

Samozřejmě není dobrý nápad Bibli jen tak otevřít a začít od první stránky číst. Výčty toho, kdo měl kolik dobytka, by vás brzy ubily. Pro našince je asi lepší začít Novým zákonem - a samozřejmě u toho mít nějaký ten fundovaný výklad (ne nutně od Otakara A. Fundy, byť ho lze jen doporučit). Vlastně čím víc výkladů, tím lépe. Přinejmenším židovský, křesťanský a ateistický. Kniha s pluralitou názorů si zaslouží pluralitu výkladů.

Když už se trochu vyznáte, dá se Bible otevřít na kterémkoliv místě. A můžete vesele interpretovat sami. Občas je ta kniha děsivá, jindy těžko pochopitelná, potom zase roztomilá jako jódlující děti. V Bibli je dojetí, poučení, ale i humor (nezapomenu na scénu, ve které jde Saul vykonat potřebu do jeskyně, v níž se skrývá David, po kterém shodou okolností zrovna pátrá).

Nemyslím si, že náboženské, filosofické a jiné podobné texty nelze hodnotit. To bychom pak mohli tvrdit u čehokoliv, protože objektivita je nemožná. Pro mě je hodnocení jakýmsi ukazatelem, kterým doporučuji či nedoporučuji danou knihu k přečtení ostatním. A v neposlední řadě chci Bibli trochu zvednout hodnocení, sražené chasou, u které lze důvodně podezřívat, že hlasovali na základě své víry a světonázoru, a nikoliv čtenářského zážitku.

Svůj komentář dávám ke kralické verzi, protože to je ta, kterou mám doma, a ta, která je napsána nejkrásnějším jazykem. Čeština časů veleslavínských má takový říz, že by se jí dal krájet i trpasličí chléb.

58 25.03.2011

Egypťan Sinuhet je výjimečný svým spojením depresivnosti a čtivosti. Jakmile knihu jednou vezmete do ruky a začtete se, nic váš už od ní neodtrhne, leda snad trepanace lebky po staroegyptském způsobu; ale zároveň se s každou další stránkou noříte hlouběji do nilského bahna smutku, nostalgie a pocitu, že nic v životě nemá smysl.

Jistě, tyhle rysy dokázal Waltari propašovat do mnoha svých historických próz, ale v Egypťanovi je ten smutek z dějin velkých i malých přítomen snad nejsilněji. Nejspíše je to tím prostředím: tesknota velkých civilizací klopících se za svůj zenit, nebo dokonce pomalu a vznešeně umírajících, jako říše Mitanni. A sykomora osaměle stojí v zahradě a mlata babylónská dojímají až pláči.

Onomu vznešenému vědomí, že člověk je pouze lejnem mezi prsty světa, je podřízeno vše: a ani zázračný Kaptah, přítel dobrý a vynalézavý, se mu nevymyká, neboť i jeho neskonale zábavná osobnost dokazuje, že vše na zemi již bylo a vše zase znovu bude - a až do skonání věků se budeme smát, slzet a číst příběh egypťana Sinuheta.

51 19.01.2018

Ke čtení mě kdysi přivedla pochvalná recenze v Dechu draka; od té doby jsem celou sérii četl třikrát. A vím, že to nebylo naposledy.

Po zhltnutí předkrmu jménem prolog jsem předpokládal, že půjde o fantasy klasického střihu a ze standardní látky. Chyba. Od napřirozena se rychle přesuneme mezi lidi obyčejné i neobyčejné, intrikány i rytíře, hlupáky a vychytralce, šlechtice i spodinu.

Autor je nejen bravurní vypravěč, ale také znalec duší - troufám si tvrdit, že by se uživil i jako psycholog. Díky tomu je většina postav nejen nezapomenutelná, ale hlavně úžasně lidská a nejednoznačná. Každý má své lepší i horší vlastnosti, o každém lze vést debaty dlouhé jako tasemnice. Tomu napomáhá i fakt, že na děj nahlížíme očima různých osob. Ty se střídají, takže na konci každé kapitoly zoufáte, že opouštíte některého ze svých oblíbenců, a zároveň jásáte, že se vracíte jinému hrdinovi, kterého už znáte.

Magie je zde spíše pomálu, ačkoliv se do příběhu vkrádá postupně víc a víc. V mnoha ohledech lze ale Hru o trůny a navazující knihy brát téměř jako historické romány - jsou koneckonců inspirovány Válkou růží. Ale nemyslete si, že když víte, jak to s těmi trnitými kytičkami bylo, umožní vám to předvídat všechny zvraty a zákruty tohoto příběhu. Právě naopak - George R. R. Martin si zjevně vybral fantasy právě proto, abychom dopředu nevěděli, co se bude dít, a on nás tak mohl neustále překvapovat.

Překlad byl načepován ze spíše slabšího soudku, ale síla vyprávění je taková, že se v ní některé nepovedenosti a neobratnosti snadno ztratí. A za některé originální termíny lze překladatelku pouze pochválit: například za zlovlka (direwolf) nebo za čarostrom (weirwood).

O televizoraci současného světa žel hodně vypovídá i to, že před natočením seriálu inspirovaného knihou to se Hrou o trůny byl ochoten zkusit málokdo; nic nepomáhala doporučení a vysoká hodnocení těch, kdo ji četli. A dnes? Písn ledu a ohně se žene po žebříku popularity vzhůru jako babka prchající před vilným pitbulem. Nu což.

Doporučuji fanouškovské stránky www.icefire.cz, ale nejlépe až po dočtení všech dosud vydaných knih.

50 15.08.2011

Už jste někdy šli z Vortolu do Roghosu s kamennou koulí na noze? V této knize si můžete vyzkoušet, jaký je to pocit, protože přibližně prvních čtyři sta stran se vleče přesně takto. Ilan přemýšlí, zvažuje, vede neurčité a banální rozhovory o hlubokánskosáhlých záhadách, znova přemýšlí a ještě jednou zvažuje. Čtenáře přitom zajímá to podstatné: Kdo zemře? Prdí nasterey? Kdo přijde o ruku, nohu či slezinu? Dají se Vargas a Erno dohromady? Kdo si nechá na lopatku vytetovat prasečí řiť? A zkrátka jak to celé bude a budou mít sklenaři co žrát? Jenže ouha, místo řešení těchto skutečně významných otázek se většina knihy utápí v nekonečných spekulacích a tlachalství. Přísahal bych, že některé rozhovory se i opakovaly.

Snad nejhorší na zmíněných záhaděnkách je zcela neúnosná míra aritmetických hrátek. Jak určíme, kde se nachází hledaný artefakt? Snadno! Stačí odečíst počet schodů ve všech městech dohromady od množství případů, kolikrát je v knize odkázáno k sedacímu svalu vepřů (ano, opět nechvalná a nepřehlédnutelná prasečí řiť!), z výsledné hodnoty pak vzít jenom sudá čísla (protože Ilan právě sedí na sudu!), sečíst je (protože jí to sekne!), a nakonec ještě vypočítat faktoriál (nejspíš proto, že daná scéna se odehrává v továrně!). Jak očividné. V tomto ohledu se autorka naučila vybrušovat absurditu lépe než protagonistka sklenitové zbraně.

Vytknout se dá i skutečnost, že ani ve třetím díle se téměř nikdo z Pětadvacítky nevyprofiloval jako trojrozměrná bytost. Zůstávají teskně ve svých rolích definovaných jedinou vlastností: potížista, změkčilec, opilec, svalovec, svalovec, svalovec... však to znáte. Zatímco v prvním díle to byl pochopitelný a vlastně i zábavný postup, tady už to působí dojmem neodpustitelné lenosti a vysychající studnice nápadů. Co hůř: místo, aby byly opečovávány a cizelovány staré postavy, jsme zásobeni množstvím pojmenovaných i nepojmenovaných nových. Pravděpodobně nejhrůznější z nich je záhadný „bunny“, který nemá heboučká ouška a chuť na mrkev, jak by naznačovalo jeho označení, zato však předvádí obratně eskamotérské balancování na hraně mezi rasistickou karikaturou divocha a žoviálním košickým pradědečkem po pěti sklenkách borovičky. Doporučuji proto, když se tento „bunny“ objeví na scéně, nakreslit si jej na příruční list papíru a pak do obrázku při čtení mimoděk bodat kudlou. Trochu to pomáhá.

Ne všechny postavy lze ovšem jen hanět: zajímavou úlohu si uzurpoval nezvedený brašulík Ödön, také senátorka Kozlowská vnáší do hry svěží vítr a řádí jako kůzlátko. Vyznění pak také zachraňuje poslední stostránka, kde se vše náhle děje ozlomkrk – občas ta lapidarita málem připomíná poznámky k románu, spíše než samotný román, ale po předchozím mučení pomalostí je i toto velmi vítáno. Ne, že by se toho až tolik odhalilo, ale aspoň létají orgány vzduchem, intriky intrikují, emoce mlaskají a retea bzučí jak zamlada. Snad se i další díly ponesou v tomto lepě svižném duchu a už nebudu muset žehrat společně s Jaroslavem Seifertem – že Stehlík zpívá špatně.

49 19.05.2021

Zpočátku jsem kdoví proč čekal něco na způsob gotického románu; nejspíše díky strašidelné scéně v ložnici.
Kniha si ale připravila jiný způsob hrátek se čtenářem. Pobyt mezi nesympatickými postavami, pyšnými a drsnými, neuhlazenými, ten nemůže skončit jinak než frustrací. Občas jsem musel knihu odkládat, abych se podíval, že slunce stále ještě svítí, ptáčkové pořád ještě zpívají a tak dále.

Velké city se zde zkrátka neprojevují žádnými romantickými deklamacemi na útesu nad rozbouřeným mořem. Kdykoliv vyvře na povrch láska, bývá to obvykle ke škodě všem. Atmosféra je stejně hořká a bezútěšná jako větrem bičované slatiny kolem.
Většina hlavních postav mi připadne silně psychologizovaná - žádné charakterové typy popsatelné jednou větou. Dopředu se nedá dovodit, jak se kdo zachová, stejně jako ve skutečnosti.

Pokud máte zbytečně dobrou náladu a chcete se jí zbavit, přečtěte si Větrnou hůrku.

49 23.02.2011

Psát o druhé světové válce a šoa je neobyčejně jednoduché a neobyčejně obtížné zároveň. Neobyčejně jednoduché - protože síla toho tématu je tak velká, že posvětí téměř jakýkoliv text a s trochou štěstí se najde dostatek čtenářů, pro které budou ty informace novými a šokujícími; a vynesou vás svou chválou až mezi nebešťany. Neobyčejně složité - protože zároveň vstoupíte do ringu s tisíci či desetitisíci jiných románů, z nichž desítky či možná stovky jsou tak silné, skvělé a opravdové, že je potřeba skutečného spisovatelského génia, aby se mezi ně dokázal vklínit. Hana je typickým příkladem obojího: téma dokázala zužitkovat k ohromnému úspěchu, ale k vrcholu Olympu se ani nepřiblížila.

Čímž samozřejmě nechci říci, že je to vysloveně špatná knížka! Napsaná je přinejmenším průměrně zručně a kopřivka z ní nikomu nenaskočí - a množství nadšených reakcí dokazuje, že si dokázala najít početný zástup obdivovatelů. Což je důležitější, než by se na první pohled zdálo, protože povědomí o krutosti fanatismu a totalit je třeba neustále připomínat. Obzvláště v současném klimatu, kdy se osočování, urážky a mnohdy i fyzické napadání menšin znovu stalo veřejně akceptovanou a schvalovanou normou.

Přesto nedokážu hodnotit Hanu lépe, než jak jak ji hodnotím. Bolestivým trnem v boku mi při čtení byla všechna ta banální moudra o utrpení, bolesti, lásce a lidskosti, která pro mě paradoxně sílu všech těch popisovaných událostí značně drobila a umenšovala. Tím spíše, že mě to neustále přivádělo ke kritičtějšímu pohledu na postavy a zvraty a ironie jejich osudů; a obojí se mi najednou zdálo kartonovější a vykonstruovanější. Těžko překousnutelnou potíží pro mě byl i příjemný, snadno čtivý a téměř bezpříznakový styl, který umožňuje román zhltnout na posezení. Žloutkový věneček na přebalu je nejen významným hybatelem děje, ale jako by ilustroval i knihu samotnou - snadno zkonzumovatelnou a přeslazenou. Jenže - civilní styl se hodí spíše do detektivek nebo thrillerů, kdy je cílem otáčet stranu za stranu, honit se na stránkách za pachatelem a lámat rekordy v četbě. Ale opravdu se něco takového hodí do i do knihy, která chce vyprávět tragický příběh, pohnout a přimět k zamyšlení? Nevím, ale přijde mi, že tahle kombinace tragiky a příjemného čtení se už dá označit téměř za "pornografii utrpení"...

45 06.05.2018

I zábava pro dospívající masy může být napsaná inteligentně, originálně, důstojně a se špetičkou literárního talentu. Eragon nemá ani jedno z toho. Eragon je příšernost.

Připomíná trochu slohové práce dvanáctiletých dětí. V těch se ale tu a tam může vyskytnou nějaká perla; zde ne. Zde je všechno nejenže vykradeno z jiných děl, ale zároveň zdeformováno a zmrzačeno autorskou neschopností. Prostý, leč zázračně schopný Gary Stu se vydává na výpravu proti stráááášně zlým záporákům. Ta nejprovařenější klišé jsou znovu na pochodu. Co má být vážné, je směšné, co má být vtipné, je trapné. Paolini se nevyzná v ničem z toho, o čem píše. Zoufalé, amatérské, falešné a prázdné. Adjektiva by se dala vrstvit celé dny - ať už vás napadne jakákoliv literární chyba, nešvar či amatérismus, v Eragonovi to najdete.

Je dobré míti rodiče nakladatele. Marketing zajistil této hrůze úspěch - a miliony fanoušků, kteří nečetli (skoro) nic jiného, si tenhle brak obklopily telecí aureolou, učinily si z něj hrůznou modlu nevkusu. Mor! Milá literaturo, do jakých páchnoucích stojatých vod jsi to zase zabředla? Lidé, čtěte, čtěte, čtěte - a sami zjistíte, jak hluboké propadliště tahle kniha (a série) je.

Jestliže nad Eragonem dosud váháte - a zároveň máte rádi fantasy, tím myslím skutečnou fantasy, takovou, ve které hraje ústřední roli slečna Fantazie - pak se milému Dračímu jezdci vyhněte co nejexcentričtějším obloukem. Zabráníte tím nežádoucím migracím tělesných šťáv.

Jedna ikonická kapitola vedle druhé. Každého jiného autora bych kladl do nejvyšších míst literárního parnasu už jen za to, kdyby dokázal sepsat byť jen jednu takovou. Tolkien z nich však dokázal složit tisícistránkový román, v tomto závěrečném svazku gradující až k nesnesitelně nádherné velkoleposti Pelennorských polí, slzopudnému zpívání na Cormallenu a strašlivě zraňujícímu vědomí šednoucího světa a přicházejících konců, které nevynahradí žádné nové začátky, a přirozeně také nemožnosti skutečného obnovení původního života poté, co byly vykonány velké činy. Je to tak, milí lidé, elfové a půlčíci: Pán prstenů není v zásadě ničím jiným než biblí melancholie.

Napsal-li jsem u Společenstva Prstenu, že mám nejradši první kapitoly románu, jsem zde téměř v pokušení svůj názor přehodnotit ve prospěch závěrečné části. Nemyslím si, že by někdy byla napsána silnější a pravdivější slova o smrti, vzpomínkách nebo návratu domů. A o křiku racků, přirozeně...

A samozřejmě Dodatky! Nepochybuji o tom, že je mnoho čtenářů přeskočí: a netvrdím, že informace o hobitích kalendářích a způsobem zápisu run jsou skutečně pro každého. Nicméně doplnění příběhu Aragorna a Arwen patří bezpochyby k nejpůvabnějším a nejtruchlivějším částem celého románu, byť je zastrčeno v takto nenápadném koutku. Kromě toho, že celému textu dává taková struktura punc skutečného učeného pojednání, sestaveného na základě zápisků o válce o Prsten, je možné toto umístění číst i jako jistý autorův naschvál. Ano, poslední vynalézavá rána přímo do čtenářského srdce, jež už přestálo tolik zármutků... Možná je nakonec dobré přečíst si všechny ty doplňující údaje, letopočty a zdánlivě ubíjející povídání o výslovnosti hlásek, aby si člověk uvědomil, že bez špetičky té akademické nudy se drtivá tíha Sudby zkrátka přežít nedá.

Počítám, že Eco nejspíš během svých bádání nad středověkými tajuplnostmi narazil na nějaký skutečný magický grimoár a s jeho pomocí následně stvořil či chymicky uklohnil zázračnou knihu. Takovou, která je extrémně populární a oblíbená nejširším čtenářstvem a zároveň neobyčejně propracovaná, intelektuální podnětná a vůbec brilantní ve všech ohledech - v literatuře dost vzácná, vpravdě kouzelná kombinace. Snad je to tím vhodně zvoleným tématem: umírající středověk a tajemné mnišství je natolik uhrančivé téma, že k sobě dokáže přitáhnout i ty, kdo by se jinak těžším textům a pasážím v latině vyhýbali jako Luciper krucifixu.

Na každý pád to byla jedna z nejzásadnějších knih mého dospívání; kdybych ji četl teď, a ne tehdy, asi bych si ji užil více a už bych lecčemu rozuměl mnohem lépe, ale stejně jsem rád, že se mi dostala do ruky už v oněch letech, kdy jsem si ještě myslíval, že opat Suger získal své jméno, protože byl slaďoušek, a že Hildegarda z Bingenu vynalezla binge-watching televizních seriálů.

Bojíte-li se za základě ostatních komentářů, že něco z knihy nepochopíte, pak se přestaňte bát. Samozřejmě, že nepochopíte. Ale strašlivé mordy v krásném a ponurém prostředí vás donutí číst dále; a třeba se omylem přiučíte i něco o středověku. Plavat s nezměřitelnými hlubinami pod sebou - to je lekce, kterou potřebuje asi každý. A nejlépe opakovaně.

Skoro mám pocit, že zatímco práce historiků je popisovat dobu, která odešla, prací literátů (myšleno těch geniálních) je říkat zásadní věci o časech, které teprve přijdou a kterých se nejspíše ani sami nedožijí. Franz Kafka ve svém díle vyjádřil základní pocit dvacátého století. Asi bych se neměl pokoušet to nějak sám shrnout, neboť za to jistě sklidím jen posměch a skřípění zubů, ale aspoň naznačím, kterým směrem hledět. Tím základním pocitem je jistá shrbenost, ustrašenost, strach z moci úřední - a vede k tomu, že nakonec vždycky "přistoupíme na hru". A potom už není cesty zpět. Necháme se vtáhnout do soukolí a v konečném důsledku z nás zůstane jen masokostní moučka.

Zapomeňte na Saurona, Azathotha a Darth Vadera. Není strašlivějšího antagonisty než nedosažitelný Zámek. Specifikum zla v naší době není to, že vás umučí, ztrápí a zbaví života - to koneckonců dělalo vždycky. Na moderním zlu je nejhorší to, že vás naprosto drze osobně napadne a zasype vás výčitkami. Vlastně si za všechno, co špatného se vám děje, můžete sami. Příkazy, zákazy, nařízení a hrůzovládná slova OBČAN JE POVINEN. Školní docházka v tomto ohledu každého řádně vytrénuje; jako děti jsme zkrátka v podřízené roli a spravedlnosti není možné se dovolat - dítě přece nikoho nezajímá. A v dospělosti taktéž zvednu hlavu jen málokdo, i když by mohl, protože tuší, že by to dopadlo špatně - jednotlivec přece nikoho nezajímá. Ne každý se bojí byrokracie, ne každý se bojí státu, ale snad každý má hrůzu z nějaké té autority.

Určitě znáte ten pocit, když vás v nějaké diskusi o zcela neosobních problémech někdo osočí takzvaně "ad personam". Stačí jedno slůvko na vlastní obhajobu a už jste v defenzivě. A je jedno, že jste měli skvělé a pravdivé argumenty, najednou je spor osobní a malicherný a nelze zvítězit - každou další větou se dostáváte hlouběji a hlouběji. Není cesty ven. A je snad anabáze zeměměřiče K. něčím jiným? Alespoň teoretickou naději na úspěch má jen na počátku; v okamžiku, kdy se pokusí do Zámku a jeho kanceláří proniknout přes nižší úředníky, příštipkářením a upoceným bojem o každou píď.

Jak už tady bylo řečeno, to, že Zámek nemá konec, je vlastně tím nejpřesnějším zakončením. Jakmile se jednou vtáhneme do soukolí, jsme mleti a mleti, dokud nás nevysvobodí zubatice. O tempora, o mores! O Kafka!

Knížka, která neděsí ani tak tím, co se v ní děje, jako spíše tím, co přijde - co musí přijít - o čem tušíte, že to přijde. Takže je vlastně dost zásadně postavená na spolupráci se čtenářem; ale to dobrý horor musí být. Nikdo vás nedokáže vyděsit tak, jak se umíte vyděsit sami.
Když se malý děsík narodí, nemůžete ho hned pustit na čtenáře. Zamknete ho někam do komůrky v zadním traktu jeho vědomí. Ať si ho tam hezky pěstuje a krmí. A s každou další stránkou to bude lepší.

Kromě toho je ve Řbitově i pár obrazů, které fantazii dráždí vyloženě nahým prstem. Radši to nebudu rozvádět. Co se týče vzbuzování iracionálního děsu, je tahle kniha to nejlepší, co jsem zatím četl, možná s výjimkou některých kusů od Lovecrafta.

Oceňuju taky to, že příběh klade takové ty vlezlé otázky, které nikdo nechce slyšet. Existuje nějaká hrůza, kterou by opravdu zoufalý člověk nebyl ochoten probudit?

44 26.01.2011

Knihu jsem dlouho odkládal, protože se mi nelíbil autorčin účes. Mějte si mě třeba za povrchního, ale nevěřil jsem zkrátka, že člověk se zkosenou ofinou by byl schopen byť jen minimálního estetického cítění. Žítkovské bohyně mě nicméně poučily, že mezi úpravou kadeří a schopností skládat slůvka v krásné větné obrazce patrně nebude žádných silných vazeb – protože ten román se mi líbil.

Řekne-li se, že dílo pojednává o ženách „bohyních“, které v zapadlé končině Bílých Karpat uzdravovaly, radily a předpovídaly, může člověk rovněž nabýt dojmu, že půjde o cosi podezřele esoterického. Nic však není dále od pravdy, a to i přesto, že magická moc bohyní vlastně nikdy v románu vysloveně popřena není (a kdybych měl posuzovat jen na základě této fikce, téměř bych byl nakloněn jí věřit). Text v každém případě velmi artisticky balancuje na příjemném ostří mezi syrovou realističností a náznakem něčeho tajuplnějšího, a tak to má být.

Jako heslo do erbu by si ovšem Žítkovské bohyně mohly vepsat zejména uvěřitelnost. To může u příběhu o „čarodějnicích“ znít trochu zvláštně, ale je tomu skutečně tak: přestože jsem si plně uvědomoval, že hrdinka je smyšlená, celou dobu jsem si říkal, že taková nešťastná osoba existovat nejen mohla, ale v různých obměnách vlastně i doopravdy existovala. Za nadmíru cenné považuji zachycení obhroublého šikanátorství totalitních režimů, nacistického i komunistického, a to nejen v podobě vyloženě násilné a brachiální, ale také postupným rozkladem lidských životů a jejich důstojnosti... a současně schopnost mnohých bezpáteřníků těmito režimy zdárně proplouvat k svému vlastnímu prospěchu. A proto: nejste-li schopni snášet nespravedlnost, raději po téhle knize vůbec nesahejte – ježto demiurgická bohyně Tučková jí svým postavám nadělila v míře vrchovaté.

43 25.07.2019

Představte si, že jste starověký národ. V průběhu tisíciletí máte miliony příslušníků, desítky tisíc spisovatelů, kněží, vizionářů a bájeslovců, bezpříkladné množství času a prostředků. S vynaložením titánského úsilí vymyslíte komplikovanou a krásnou mytologii, přičemž si konkurujete s podobně snaživými kulturami na celém světě. A je to tuhé soupeření! A pak si prosím v nějakém 20. století přijde jeden jediný člověk, sedne si do kamrlíku někde v Oxfordshiru a vypálí všem těm namyšleným starodávným národům rybník svou vlastní mytologií – úplně nejkomplikovanější a úplně nejkrásnější. To naštve, ne?

Abych pravdu řekl, i přes veškerou racionalitu a vědecké myšlení odmítám uvěřit, že by to se stvořením světa a jeho prvními věky bylo jinak, než se píše v téhle knize. To by totiž byla nesmírná škoda, kdyby se to nikdy nebylo bývalo stalo! Zlatý strom Laurelin a stříbrný strom Telperion mísící svá světla, probuzení Provorozených u stínů sladkého Cuiviénenu, dlouhý pochod přes hory a pláně zatímco duněla Naharova kopyta nad světem... a všechny ty velké bitvy a srdce protínající milostné příběhy, Lúthien tančící pro Berena na palouku mezi bolehlavy a Finrod Felagund vzdorně zpívající čarodějnou píseň, aby obětavě zachránil přítele... Mám vypočítat úplně vše? Skoro by se mi chtělo!

Musím se na tomto místě též přiznat, že příliš nevěřím výrokům o tom, že přečtení knihy umožňuje čtenáři prožít další život: do hrdinů se obecně vzato odmítám vžívat, neboť to obvykle bývají pošetilí a sobečtí všiváci. Jsou však výjimky, u kterých ten omšelý citát platí – a příběh o válce o silmarily je z těch výjimek dost možná tou nejzářivější. Protože pokaždé, když knihu vyjmu z police a pustím se do ní, jako bych znovu cítil hanebnou lásku k dílu svých rukou, znovu prožíval ty strašlivé roky ve stínu Morgothovy hrozby a hrdě pochodoval vstříc zachmuřenému severu a zradě, bez naděje v srdci, ale s hrdostí o to bodavější. A to prosím i přesto, že většině bohů, elfů a lidí v Silmarillionu vystupujících (s hrdinnými Noldor v čele) to pošetilé a sobecké všiváctví také už asi nikdo neodpáře.

Amen, pravím vám, toto jest romantika. Ne všechny ty plytké výlevy o nabušených svalovcích a tělesných tekutinách, které se hloupější polovině něžnější poloviny lidstva prodávají pod adjektivem "romantický".

Máj je dokonale tíživý a zároveň lehký. Nenechává se ničím svazovat, přestože školometské výklady samozřejmě zpětně stanovily tisíc a jedno pravidlo, bez kterých se romantismus nemůže obejít. Houby nemůže. Mácha psal tak, jak se mu to líbilo (nechci tvrdit, že i tak, jak to cítil, i když mám podezření, že zrovna on takový pošuk klidně být mohl). Žádné obavy z toho, že by něco mohlo vyznít přespříliš pateticky! Máj je lidská duše otevřená na pokraji sebezničení, se všemi svými touhami, hrůzami a pochybnostmi. Nesmírně dospělé dílo - klást otázky je totiž mnohem dospělejší než na něj jednoduše a schematizovaně odpovídat (ano, mnohé děti jsou vlastně dospělí - a naopak).

Kdyby to neznělo tak příšerně hloupě, napsal bych, že Karel Hynek byl nejen démonickým literátem, jenž se mohl směle měřit s kteroukoliv světovou romantickou hvězdou, ale i největším z rockerů devatenáctého století. Žil rychle, propadl kouzlu omamně dlouhých pěších výletů... a samozřejmě zemřel mladý. I kdybych o něm nic nevěděl, dal by se z jeho veršů vypozorovat kladný vztah k hudbě a zvuku vůbec. Máj je básnická povídka, která čtenáře neustále tahá za nohavici a škemrá, že chce být recitována.

Při hlasitém čtení se zdánlivě jednoduché verše promění v neuvěřitelně promyšlené celky; někdy si přeji zapomenout česky, abych viděl, jak by na mě slova Máje zapůsobila, kdybych nevnímal jejich význam. Fabuli bych z toho asi nerekonstruoval (ruku na srdce, ono to není úplně snadné ani když slovům rozumíme), ale atmosféru jednotlivých částí asi ano. Zřejmě by to bylo něco jako Smetanova Vltava - kosmopolitní umělecké dílo, které dokáže okouzlit mluvčí jakéhokoliv jazyka.

Samozřejmě bychom měli postát v tichém ustrnutí nad zkázou, jakou Máj vyvolal v řadách českých školáků. Nutnost naučit se prvních pár veršů přivodila strašné a neodčinitelné trauma celým generacím.

A na závěr nadhodím provokativní otázku: když exponentky genderové literární kritiky přisuzují autorství Shakespearových děl ženě, jak dlouho bude ještě trvat, než přijdou s tím, že Máj vlastně stvořila Lori?

43 15.07.2012

Na rozdíl od mnoha jiných nemůžu říci, že by mě Tolkien přivedl k literatuře. Je mi nicméně ctí, že se mohu přihlásit alespoň k těm čtenářům, v nichž byla jeho zásluhou láska k psanému slovu – a mýtům a kouzlům a jazykům a historii! – na věčné časy upevněna. Vědomí tajuplného nebezpečí ve velkém světě, čarodějové a potomci králů, dlouhý pochod temnotou pod horami, návštěvy elfských panství Imladris a Lothlórien, nesoucích v sobě odlesk Starých časů... je touha po všech těch věcech člověku vrozená, nebo ji dokázal zasadit a vypěstovat až JRRT? Těžko říci – ale v každém případě dokázal ten dobrý profesor kultivovat to nejcennější z lidské povahy, troufám si říci.

Úvodní kapitoly Společenstva jsou mému něžnému nitru nejblíže snad ze všech částí Pána prstenů, a to i přesto, že se proti nim dá vznést mnoho výhrad. Jistě, plynou pomaleji než velká řeka Anduina na místech, kde se doširoka rozlévá mezi travnatými pláněmi Rohanu a hnědými zeměmi Rhovanionu. Jistě, Tom Bombadil je nesnesitelně bodrý a trochu strašidelný; a o Kraji se vlastně dá říci něco podobného. Jistě, tyhle úvodní pasáže jsou laděné úplně jinak než zbytek románu, pohádkověji a kouzelněji, nevinněji. Jenomže když ono to pak tak skvostně navazuje, když nebezpečí pomalu narůstá! A onen dokonale bezešvý přechod od domáckého prostředí ve stylu staré dobré Anglie, kde vás paní Červíčková pohostí velkou mísou hub, až k nejhrdinštější představitelné fantasy, to všechno se odehrává na velmi malém prostoru, a přece ani jedno slovo nechybí a ani jedno písmeno nepřebývá!

Nemyslím si, že ještě někdy zažiji něco podobného, jako když mi bylo jedenáct, letní slunce svítilo do pokoje, ale já cítil jen chlad a šero, protože na cestě se ozývala kopyta koně Černého jezdce. Ale ta vzpomínka ve mně zůstává – a dost možná je silnější než emoce z leckterých děl, která čtu dnes, nebo i než mnohé zážitky z života takzvaně osobního.

V jisté podzemní noře bydlel jeden hobit! Mohlo by se zdát, že napsat knihu pro děti musí být jednoduché, jenže opak je pravdou. Ty nejzdárnější a fantazii nejdráždivěji stimulující příběhy totiž nejsou žádné náhodné infantilní povídačky, nýbrž hluboký ponor do vypravěčského umění – protože děti jsou zhusta ti nejpřísnější kritikové, a kdo je chce skutečně zaujmout, a ne jen přelétavě pobavit povrchním pozlátkem, ten musí skutečně milovat dobrodružství. Z tohoto hlediska Hobit obstál na až neuvěřitelnou výbornou.

Samozřejmě, Tolkien k tomu měl k jeho napsání jakožto znalec mýtů a pověstí všemožných národů a pronárodů ty nejlepší předpoklady. Stejně je ovšem fascinující, že si s tím dal tu práci a nemávl nad dětským světem prostě rukou jako mnozí jiní. Obzvláště když si člověk uvědomí, jak nezměrná a důvěrná znalost literatury a dějin myšlení je v Hobitovi ukryta. Vůbec přitom ovšem nevadí, že si toho někdo při prvním čtení vůbec nepovšimne – ono to v Hobitovi zůstává ukryté a čeká to, až se čtenář vrátí vyzbrojen povědomím o tom, jak se příběhy vyprávěly v dávných časech. Vlastně se dá říci, že tahleta Tolkienova kouzelná próza je taková cesta proti proudu času: od domáckých edvardiánských historek o neočekávané návštěvě, přes pohádky o obrech z 19. století, dále pak přes starší vrstvu raněnovověkých pohádek o pronásledování vlky a setkání s měničem, přes renesanční povídky o tom, jak (ne)zabloudit do lesní férie hodujících elfů, až nakonec k nejstarším kořenům anglické imaginace (či indoevropské, chcete-li) v podobě brutálního střetnutí s drakem a účasti v krvelačné bitvě pod Osamělou horou.

To vše se dá v Hobitovi nalézt, nad tím vším se bude tetelit jak dítě, tak dýmkou vyzbrojený vzdělanec oxfordského typu. A proč se o všechny ty otázky historie, literatury a mýtu začne jeden vůbec zajímat, ptáte se? Dost možná i proto, že ho k tomu Tolkienovo dílo v mladém věku nepatrně ponoukne, asi jako když malinko zlomyslný čaroděj vyšle zpohodlnělého hobita vstříc spoustě dobrodružství v širém a dojemném světě.

38 25.07.2019

Znáte ten pocit, když v antikvariátní knize za deset korun najdete jako záložku zapomenutou tisícovku? Odborně bývá tento psychologický jev popisován slovy „příjemné překvapení“; a pokud od české fantastiky příliš mnoho nečekáte, lze jej zažít také při čtení Naslouchače.

Přitom to není kniha, jež by jakkoliv vynikala obdivuhodnou jazykovou gymnastikou a nahlížením do hlubin lyričnosti, kniha, která by snad nutila nebohé čtenáře výskat nadšením nad neotřelými přirovnáními či brilantně vybroušenými duvaly vět; tu a tam se něco pěkného najde, ale hlavní Naslouchačovou předností to není. Dokonce i samotný příběh je vcelku prostý, přinejmenším na poměry komplikovanějšího spekulativního písemnictví, a sotva ho lze označit za něco jiného než dlouhý úvod. Jenomže: ta radost z vyprávění! Ta z toho tryská a prýští, že je člověk po pár stránkách zmáčený od hlavy až k patě, jako by se právě sprchoval ve vodopádu literární radosti. A to je přece na čtení to nejlíbeznější, nebo ne?

Dalším plusem, a to plusem tak velkým, že by na něm bylo možné i někoho ukřižovat, je obrovská, téměř sandersonovská kreativita při vymýšlení pravidel „nového“ světa – všechno je originální, všechno do sebe zapadá, a zároveň si to ponechává jistou důvěrnou známost, takže i při velkém množství neznámých pojmů se člověk v trochu hororovém sklenařském ghettu začne rychle cítit jako na útulném a důvěrně známém místě. K tomu si přičtěte ještě příjemně vysoustružené postavy, nepřirozenou čtivost a uvěřitelné konflikty individuální i společenské – a zjistíte, že i když toho třeba Naslouchač nenabízí tolik jako jiné, velkohubější fantasy romány, to, co nabízí, zvládá natolik dobře, že stojí za to ho číst.

38 24.07.2019

Leon, já a Rudolf, tak nějak by mohl znít podtitul této báječné knihy o mravně upadlé ženě, která se svou věčnou nespokojeností a neukojeností přivede do záhuby. Paní Bovaryová je vlastně takový buben, na který vypravěč hraje - ta žena je svým způsobem prázdná, což o to, ale duní to hezky! Vzbuzuje střídavě lítost, sympatii, zuřivost a pohrdání, čímž se zařazuje mezi velmi životné, uvěřitelné postavy.

Popisné pasáže mi nepřipadly nějak přemrštěné, vzhledem k době vzniku je jich tam přiměřeně. Možná spíše méně. Žádný Victor Hugo se opravdu nekoná! A pro obrazotvornost zůstává místa dost, obzvláště v rychlejších pasážích.

Román stojí nad dějinami, je nadčasový. Flaubert si zahrál na proroka a úspěšně identifikoval těkavý osobnostní typ, který bude převládat sto padesát let po napsání knihy, tedy v naší smutné době. Zábava, nestálost, útěk před zodpovědností! To, co bylo v polovině 19. století šíleným výstřelkem, který šokoval celý literární svět, je dnes normou. A vůbec: zajímalo by mě, jestli se náhodou lidé nevymezují proti Emě tak ostře i proto, že sami bovarismem trpí. Kdoví?

38 14.03.2011