Zelený_Drak komentáře u knih

ČÁST 1 ZE 2

Ačkoliv je druhý díl série celkově temnější, samotný Temný dvůr mě zklamal. Respektive bylo mi jasné, že v YA fantasy nemám očekávat nic velkého, ale ten nevyužitý potenciál... Šlo by to napsat temněji, tvrději, pornograficky. Takhle bylo prakticky nemožné najít nějakou zásadní odlišnost v chování obou dvorů. Možná to ale bylo cílem, ukázat, že světlí a temní férijové jsou v podstatě stejní. Zejména Sage a Rowan byli tak nějak změkčilejší než bylo nutné. Sage je mi z bratrů nejsympatičtější.

Meghan se ze začátku chová jako někdo, kdo si neumí dát dvě a dvě dohromady. Později se stává snesitelnější a proti prvnímu dílu bych řekla, že i nabyla nějaké jasnější kontury. Jejím nějvýraznějším rysem zůstává houževnatost. Ash i Puk jsou předvídatelní, Grimalkin už mě tolik nebavil, Děsopaní mě nezaujala vůbec. Favoritem druhého dílu je jednoznačně Oceloř.

Romantická linka se zaplétá a dostává větší prostor, jak se ostatně dalo čekat. Jinak je děj o něco překvapivější než v prvním díle, ale tím o něco myslím tak o dva chlupy. Celkově mě asi druhý díl bavil víc.

Překladu tentokrát vytýkám "poloviční dceru" (nejspíš z "half-breed daughter"). Když se to tak vezme, tak každý je poloviční potomek matky a poloviční potomek otce, ale nejsme o tom zvyklí takhle uvažovat a ten termín je prostě blbost. Celkově je ale překlad dobrý a připsala bych to na vrub spíš tomu, kdo to nepodchytil při opravách. Korektora nebo redaktora by vůbec měli vyhodit, protože v druhé polovině knihy je tolik přehmatů, že to vypadá, že ji vlastně vůbec nikdo nekontroloval.

Komentář k "The Iron Queen" (3. díl):
Pro mě zatím nejslabší díl série, kde bych asi i snížila hodnocení na dvě hvězdičky. První třetina až první polovina mě nudila, i když to, co se tam odehrávalo, mělo dobré důvody. Druhá polovina byla o něco lepší, ale ve skutečnosti mě bavily až tak poslední dvě kapitoly. Celý děj je jasný předem, protože čtenář dávno ví, že to, co se tam stane, je důsledkem toho, co se stalo v předchozích dílech a že to prostě nemůže dopadnout jinak. Vše si lze snadno domyslet, včetně identity falešného železného krále.

Pozitivní je, že Meghan začíná být snesitelná. Naštvaná Meghan rozhodnutá bojovat až do konce a smést všechno, co se jí postaví do cesty, je prostě lepší než "pomozte-mi-někdo" Meghan. Sice jí to pořád moc nemyslí, ale kdyby ano, nezbyl by prostor pro Grimalkina. Dost zásadní změna je Ash. O Ashovi z prvních dvou dílů a mezihry se lépe čte, Ashe z třetího dílu bych si ochotněji vzala domů, i když místy z jeho replik kape tolik sladkosti, že by to prožralo beton. Puk se většinu knihy obnažuje a šklebí.

Komentář k "Summer’s Crossing", mezihře mezi třetím a čtvrtým dílem:
Příjemné osvěžení série. Tenhle krátký příběh vypráví Puk, který mi jako vypravěč přišel lepší než Meghan. Dějově nejde o nic zásadního pro celkový příběh, ale konečně jednou nějaké řešení zápletky, které jsem nepředvídala (i když jsem asi měla). Každopádně mě pořád trochu zaráží, že ti divocí férijové, Puk a Ash, jsou takoví dobráci.

Komentář k "Iron knight" (4. díl):
Ačkoliv série "Iron Fey" měla původně skončit 3. dílem, až ve 4. díle se, dle mého názoru, děj uzavírá. Je to pro mě zatím nejlepší díl série. Ashallyn'darkmyr Tallyn mi byl jako vypravěč příjemnější než Meghan. Konečně se dočkáme pořádného pohledu do temných hlubin jeho minulosti. Také děj, i když má podle mě zbytečně pomalý rozjezd a dal by se trochu zkrátit, je podle mě nejlepší a nejméně předvídatelný. Férijský princ cestuje na Konec světa, aby získal duši a mohl se vrátit ke své milované. Největší oběti jsou učiněny v "Iron Knight" a nejen hlavním hrdinou.

V tomto díle mě, poprvé od 1. dílu, opět bavil Grimalkin. Také se vrátil můj oblíbený hrdina, Velký zlý vlk. Oba zvířecí hrdinové se výborně doplňují. Puk je... pořád Puk. Poměrně neměnný, o něco míň hyperaktivní než obvykle. A na všechny (kromě Grimalkina) čeká překvapení.

Komentář k "Iron’s Prophecy", mezihře mezi čtvrtým a pátým dílem:
Nemůžu si pomoct, ale tahle část na mě nezapůsobila moc dobře. Chápu, že fanuškům se to asi líbilo, ale pro mě to bylo dost zbytečné (to byly i předchozí mezihry, ale tahle mě opravdu už nebavila). Asi jsem od toho skrze námět (Meghan, Ash a proroctví o jejich prvním dítěti) čekala něco víc zásadního. Dala bych tomu tak 1 hvězdičku za péči o fanklub, ale 4. díl by byl jako rozloučení s původní sérií mnohem důstojnější.

Komentář k "The Lost Prince" (5. díl, 1. část podsérie "Call of the Forgotten")
Hlavním hrdinou nové trilogie je Ethan Chase. Jako vypravěč mi vyhovoval víc než jeho sestra. Jeho vývoj během příběhu je docela uvěřitelný. Zrovna tak Kenzie mi jako hlavní ženská postava vyhovovala (přišla mi o dost zajímavější než Meghan). Největší překvapení byl ale Keirran. Podle toho, jak byl ukazován v předchozích dílech, jsem čekala někoho jako byl Sage. Někoho klidného, důstojného, chladného. Omyl, je úplně jiný. A na konci překvapil po druhé. Jediná postava, která mi šla na nervy je Annwyl. Její role zatím vypadá hodně průhledně.

Každopádně je to asi první díl, který mě nalákal na čtení dalších v tom smyslu, že nemám úplně představu, jak to dopadne, jen pár tipů, jak se asi vyvinou některé rozeběhnuté události. Takže příběhově je to docela velký posun. S hodnocením se vracím ke třem hvězdičkám. Můj nejoblíbenější díl série zůstává "The Iron Knight", ale je docela dobře možné, že "The Lost Prince" je napsaný lépe.

3 07.04.2015

Rozjezd byl na mě pomalý a nudný, ale pak už to šlo. Děj je velmi předvídatelný, částečně proto, že oficiální anotace vyzrazuje skoro vše, co by mohlo čtenáře při čtení překvapit.

Líbily se mi popisy světa a jeho obyvatel. Mohly by být i lepší, ale při dobré obrazotvornosti... Pro mě prakticky důvod, proč čtu knihy jako je tahle, které mě nemají jak překvapit příběhem. Myslím, že hodně lidí u nás nevnímá, že svět víl (dokonce ani ten rozdělený na dva dvory) není nic nového. V YA s ním už pracovala Holly Black (Američanka, "Daň peklu"). Mimo YA Terry Pratchett (Brit, minimálně "Dámy a pánové" a myslím, že i něco ze série o Toničce Bolavé) popisuje jinak tentýž svět. J. R. R. Tolkien (také Brit) v "Hobitovi" popsal slavnost se stejným základem. Výrazně odlišným způsobem s tím pracuje i Simon R. Green (opět Brit) v knize "Kouzlo města". Dokonce ani William Shakespeare (pro změnu Brit) si to asi pro "Sen noci svatojánské" zrovna nevymyslel z gruntu. Všechno se to táhne odněkud z anglosaské a možná islandské, keltské a ještě nějaké mytologie. Ostatně to asi nebyla náhoda, že si Knižní klub sjednal na překlad Jana Kantůrka.

Jan Kantůrek překládal Pratchetta a tedy je s ostrovním folklórem dobře obeznámen. Však jsem si říkala, že ten překlad je nezvykle dobrý a má i vysvětlivky, i když mi občas připadalo, že by to či ono vyznělo líp kdyby... Co bych mu ale opravdu vytkla je překlad "step brother" nebo "half-brother" jako "nevlastní bratr" tam, kde je z textu jasné, že jde o vlastního. Čeština dělí sourozence vlastní na plnorodé (oba rodiče společní) a polorodé (jeden rodič společný). Nevlastní sourozenci vznikají jen adopcí nebo svatbou, kde každý z novomanželů přivádí do svazku děti z předchozích vztahů (a to tam ještě nejspíš musí proběhnout osvojení, aby ti nevlastní sourozenci byli sourozenci z pohledu práva). Připadá mi škoda, že ani tak dobrý překladatel neví, jak tuto obecně často pletenou záležitost, která se ale reálně dotýká života každého druhého člověka, spravně přeložit a přilévá tak do ohně zmatku.

Zpátky k mytologii. Jak někdo píše, že to bylo na jeho vkus už moc splácané tím, že to bylo říznuté i řeckou, tak to mi tedy opravdu nevadí. Myslím, že s tím si právě začal už W. Shakespeare, jehož "Sen noci svatojánské" byl zřejmě jednou ze základních inspirací pro Julii Kagawu. A některé narážky na "Alenku v kraji divů… a za zrcadlem"... tu taky napsal Brit, i kdyby podle halucinací, jeho halucinace by klidně mohly vycházet z již zmiňovaného ostrovního... a tak dále. Což asi tak nějak bude, protože Grimalkin je nejmíň o pár set let starší než Šklíba.

Prolínání s naším světem je z podstaty toho magického světa nezbytné. Poslední prvek, který do toho přináší právě autorka je zase tím, co činí její sérii odlišnou od zbytku (nebo aspoň většiny) počinů založených na stejných základech. To by taky nešlo odebrat. O čem by to jinak bylo?

K postavám. Osobně mi je sympatický právě asi jenom Grimalkin. Meghan mi připadá hrozně plochá. A to je u postavy, z jejíhož pohledu se děj odvíjí, prostě špatné. Puk i Ash jsou napsaní slušně. Neřekla bych, že Ash je atypický hrdina. Naopak je naprosto dokonale archetypální. Nedostupný krásný inteligentní mocný romantický rozervanec. Takže vše po čem ženy touží. Autorce se celkem povedlo odlidštit ho natolik, aby archetyp vystoupl. Schválně ho budu srovnávat s Roibenem až budu znovu číst "Daň peklu", abych zjistila, které autorce se to povedlo líp.

Komentář k "Winter's Passage", mezihře mezi prvním a druhým dílem, která nevyšla česky:
Jde o útvar na pomezí mezi dlouhou povídkou a novelou. K přečtení stačí pár hodin a angličtina na úrovni B1. V angličtině ještě víc než v češtině oceňuji popisnost - přináší překvapivě hodně slovíček, která alespoň pro mě byla nová nebo zapomenutá. Je to napsané pro fanynky Ashe, které určitě nebudou zklamané. Mě potěšila přítomnost Grimalkina, i když tu nemá zrovna moc prostoru a zdá se, že se objeví jen aby se neřeklo. A pak ještě objevení jedné z mých oblíbených pohádkových bytostí.

1 03.04.2015

Asi celkem slušná učebnice pro začátečníky na bruslích, ale protože na inlinech nebruslím a nemám v úmyslu s tím začínat, necítím se zcela kompetentní ji hodnotit. Přišla mi srozumitelná a názorná, ale těžko říct, jak by mi přišla názorná, kdybych se s popisovanými technikami snažila vypořádat v praxi.

Oslovilo mě to tak nějak průměrně, některé básně se mi líbily více než jiné, ale zatím myslím, že v paměti mi žádná neuvízla.

12. 7. 2019 přečteno podruhé. Hodnocení snižuji o jednu hvězdičku. Možná bych dala jen jednu, kdyby to nebylo o místech, která znám. Opravdu to jsou básně, které spíš neutkvějí. Ale je v tom kus srdce, a to mě nutí si sbírku nechat. Tentokrát připojuji výběr a jsem nakonec sama překvapená jeho rozsahem.

Nuselské údolí na dávné rytině,
stromy a mlha, potok nebe nese,
klid je v té krajině,
podobně jmenuje se
po hudbě domov.
Čas mina mezi ně.
Jsme v barákovém lese,
jen potok vagónů bubnuje hrdinně,
div plíce nevytřese
v širokém komíně...

***

Palcáty kaštanů

Pad na pohádku
temný stín,
v okolí hrádku
zabloudím.
Do kůry stromů
zakletá
nemůžu domů
po léta.
Tkají nit kukly
moruší,
kaštan tón puklý
vytuší.

***

Od války k tvému narození
uběhlo mnoho let.
Ať roky cokoli dál mění,
devátý květen válku smet.
Padlým i ožehlým, těm zvláště
navěky polámala vaz.
Oblohou táhly vojenské pláště
a zapadaly do krvavých gáz.
První dny míru u nás na Pankráci
z mávátek stékala krev barikád.
Někdy se doba kruhem vrací,
nesmíme se té houbě dát.
Ty nejostřejší patrony jsou slepé,
nevidí cíl.
Odzbrojit úsměvem jde lépe.
Chcem, abys žil.

***

Opona v národním

Je na koupačce,
kmitá
mezi komorami
malebná dívčí postava.
Jde vzhůru,
ale je dál s námi,
v proudění krve zůstává.

Nevíme, kdo je v pravé půli,
kdo v levé –
jedna krev a zem.
Byli jsme srdce,
tak jsme nezhynuli.
Dokud jsme srdce, nezhynem.

***

Národní v hudbě

Kolik tu bývá hudby pohromadě...
Vlévá se dovnitř její oblý proud,
hučí a skví se květem jara v sadě,
zemskému ráji nedá zahynout,

hned potichu jak tůně u rusalek,
hned divoce jak hněvy vodníka
doléhá dál než do měsíčních dálek –
do válek hudba mírem proniká.

Má melodii modrou po planetě,
po krvi červenou a bílou po mléku,
duhové barvy má po pestrém světě
a duhu dává darem člověku ...

Národní divadlo je v hudbě růží,
krůpěje mají z plátků misky vah,
hudba se kloní k lásce, hudba druží...
Srdce mi stálo na špičkách...

***

Zemský ráj

Na pohled ráj... Co uvnitř půdy
na spodních vodách svědomí?
Čí vinou je ráj krutě chudý,
a co je v nás – a jsme to my?

Třikrát jen cizí rozhodnutí
drásavé křivdy natropí.
Nutí nás, ale nevynutí
srdeční infarkt Evropy.

Snad ještě láska najde kudy
lávu a ledy prolomí.
Jsme rostlí pro kacířské bludy,
ne pro zvrácené atomy.

Snad všude láska neselhává
a mlází zhojí polomy.
Jsme rostlí pro pravdu a práva
a to v nás nikdo nezlomí.

27.03.2015

Moje prvotní podezření se v závěru naplnilo. Autorovi se naštěstí povedlo vyvolat i několik jiných podezření, takže to aspoň nebyla úplná jistota. Svět je poměrně atraktivní, osídlený zajímavými bytostmi, ale hlavní hrdinové jsou bohužel plošší než jeho povrch. Myšlenkové pochody nejhlavnějšího hrdiny Roberta, pokud jsou vůbec vyjádřeny, působí většinou dost nepřirozeně. Příběh nemá moc čím překvapit a vlastně je to zajímavé jen tím světem, kvůli kterému si přečtu i pokračování.

Po většinu doby, co jsem knihu četla, mi připadalo, že mi říká: "Já jsem sci-fi ze 60. let.". To se také ukázalo jako pravda.

Ačkoliv překlad není celkově špatný, tak v momentě, kdy o sobě tentýž tvor mluví několik odstavců v mužském rodě a pak plynule přejde do ženského s tím, že je "Podaržina sestra", si čtenář rozhodně řekne, že překlad tedy nic moc.

1 25.03.2015

Nechápu, proč taková kniha má tak málo čtenářů ve srovnání s jinými hůře napsanými (či hůře přeloženými). Mě zaujala už v první kapitole. Představte si město, kde je pod záminkou rovných příležitostí pro všechny každý stále zkoušen. Přitom ale nikoho nezajímá, co kdo umí a čemu kdo rozumí. Aby zkoušení bylo spravedlivé, musí být přece zkoušeni všichni ze všeho. Po celý život. Představte si náš školní systém dotažený ad absurdum. To, že známky, jakkoliv málo toho vypovídají, rozhodují o vašem životě a o životě vaší rodiny.

Je to zkrátka krásná dystopie pro mladší čtenáře (řekněme tak od 9 let, některé momenty jsou, myslím, docela drsné), která přitom přináší víc optimizmu než pesimizmu. Patří podle mě k fantasy, kde nic fantastického není, ačkoliv se většině čtenářů jistě bude zdát, že je.

Líbí se mi také, že hrdinové mají prostor ukázat své nedostatky i přednosti a v průběhu knihy se vyvíjejí, zatímco zbytek známého světa stagnuje v duševní lenosti. A odvaha jejich divokých spojenců, kteří se vrhnou do boje s temným nepřítelem "Jako by bylo jasně dáno, že než bude po všem, musí všichni zemřít.".

A ani po 2. přečtení (léto 2018) neměním názor.

6 14.03.2015

Tak všem mladším ročníkům, které minula např. nenápadná knížka Evy Ibbotsonové "Ostrov tet" a oslavují tu originalitu "Lesohradu" tímto sděluji, že nic nového pod sluncem to není. Základní konstrukce je vyloženě tuctová. Děti se dostanou někam, kde stárnoucí děda nebo babča (nebo v tomto případě oba) střeží nějaké to tajemství a koukají, kdo by ho po nich tak mohl zdědit. Tento motiv je nejen v už zmíněném "Ostrovu tet", ale i v "Ségrách na zabití" od Thomase Breziny. Co si budeme povídat, je to jeden z asi tří základních způsobů, jak zatáhnout nějaké děti či mládež "z normálního světa do kouzelného dobrodružství".

Ze samotného stylu vyprávění kape modernost, kterou neumím přesně vystihnout, ale obvykle u mě zaručí o stupeň nižší hodnocení. Za chyby v překladu autor nemůže a překladatel víceméně také ne, chápu, že tu a tam to v rámci překladu celé knihy ujede. Ale ten kdo dělal korekturu by si zrovna tuhle knihu za rámeček dávat neměl.

U příběhu pro děti ovšem není originalita nijak žádoucí a pro mnohé je asi ten styl psaní potřeba, aby se "rozečetli", takže i když to tak působí, tak první odstavec vůbec není kritika. Spíš jen reakce na předchozí komentáře.

U "Lesohradu" mě zaskočilo především to, jak je zkraje plný povídání o smrti a pohřbu. Ne, že by to byla závada, ale není to to, co čekáte, když otevřete dětskou knížku. Rozjezd příběhu mi připadal strašně pomalý. V kontextu tří dílů je to ale pochopitelné. Co hodnotím pozitivně (vedle všech těch kouzelných tvorů), je, že autor představuje postupně a bez zřejmého úmyslu vše, co následně potřebuje k rozpletení zápletky. Vnímání kvality táhne nahoru také skutečnost, že české vydání je plné hezkých černobílých ilustrací. Jediné dva zvláštní momenty vidím v tom, že Sorensonovi neradi návštěvy, ale přitom u nich už všichni byli, a v tom, že Kendra to v určitém bodě automaticky nevzala přes kuchyň a pak prohledávala okolí a vymyslela tu věc s motyčkou, i když skočit v tu chvíli do kuchyně by se podle mě nabízelo víc než něco prohledávat.

Celkově dobrý. Další dva díly si nejspíš přečtu.

1 10.03.2015

Doporučuji fyziologům, mikrobiologům, antropologům i jiným biologům, medikům a pochopitelně laikům. Kniha je koncipována tak, aby oslovila nejširší veřejnost, jak laickou, tak odbornou.

3 03.03.2015

Jistou syrovost to má a stránky rychle ubývají, takže kdyby to napsal dvacetiletý mladík a ne chlap po čtyřicíctce, tu jednu hvězdičku bych tomu mohla dát. Nebo kdyby to byl jiný žánr a kdyby se vzadu nepsalo nic o podporování české literatury. Takhle můžu jen doufat, že o 90. letech se do čítanek dostane něco jiného. Nejen množstvím překlepů z toho dýchá amatérské vydání, což by nevadilo, kdyby to byla odpočinková četba nebo to naopak mělo nějakou hloubku, ale takhle... Nevím, co bych o obsahu mohla říct, abych jen jinými slovy neopakovala mgeisselreitera. Můžu jen dodat, že kniha pro mě byla především povrchní a špatně postavená a až pak směšná, takže jestli byla cílovou skupinou moje věková kategorie (i když ne moje ročníky ale spíš ty z přelomu 70. a 80. let), tak nechápu, co to komu mělo říct.

Knihu jsem si přečetla na základě vysokého hodnocení tady na databázi. Obálka, která vlastně vůbec nezobrazuje nikoho z knihy, mě spíš odrazovala a anotace také nepůsobila nijak zvlášť lákavě. Obsah mě ale příjemně překvapil.

Hlavní postavy jsou velmi mladé, ale přitom je cíleno spíše na dospělého čtenáře. Heži je většinu knihy něco kolem 12 let, Perkarovi kolem 17. Dobré uvěřitelné zpracování je nejzřetelnější právě u Heži, která je předčasně rozumově vyspělá, ale zároveň zdaleka ne dospělá. V zásadě jsem ale v celé knize nenarazila na žádnou postavu, která by mi připadala špatně pojatá. Také popisy, lidí i okolí, jsou dobré.

Samotný příběh nijak originální není. On je hrdina, ona je princezna v nesnázích. Originální je zpracování. Je to svět plný bohů a duchů. Takových bohů, kteří se podobají víc těm, které můžeme vidět spíš v japonské (nebo možná obecně asijské) tvorbě, než v mytologii starých Řeků nebo Egypťanů. Jsou dobře pojatí, zajímaví, neokoukaní. A přitom nejsou to jediné, co „Vodní rod“ nabízí.

Některé pasáže se mi hůře četly, protože na mě působily velmi prvoplánově. Celkově mě více bavily kapitoly s Heži, které byly méně předvídatelné. Některé kapitoly s Perkarem mi připadaly spíš jako výplň, i když odůvodněná.

Myslím si, že „Vodní rod“ může zaujmout jak fanoušky heroické fantasy, tak ty, kteří dávají přednost příběhům s tajemstvím.

3 17.02.2015

Závěr trilogie je předvídatelnější než předchozí díly. Poprvé tu ich formu používá postava, která trochu vtahuje čtenáře do děje, ale právě proto, že příběh se uzavírá a už není překvapivý, je tím spíš udržena stejná úroveň než dosaženo zlepšení. Dochází k závěrečné bitvě mezi dobrem a zlem, která, jakkoliv je originální, je předvídatelná.

Celkově se mi v trilogii líbil motiv něčeho zlého, co se oddělí od nepřipraveného vynálezce a zabydlí se to v jeho vynálezu. Další lidé, kterým chybí zdravé instinkty, to zlé přehlédnou a umožní tomu rozšířit se do světa. To je velmi dobrý motiv, který asi málokdo ocení. Při tom "Legendy o zemi" jsou jedna z těch fantasy, kde vlastně nic fantastického není.

14.02.2015

Druhý díl trilogie je nejdelší, i když z nějakého důvodu vypadá nejhubenější. Také se nejlépe četl a byl nejzábavnější. Příběhy jednotlivých postav se začaly prolínat častěji než v prvním díle a došlo k nejednomu rozuzlení. Zároveň vývoj není zrovna předvídatelný, i když leccos čtenář uhodne. Průvodní postava Toma Slatera není nijak sympatická, ale nemyslím, že by to bylo na škodu.

14.02.2015

Kniha mě nalákala klamavou obálkou s drakem. Ten tam bohužel nebyl. Jinak je ale v knize velké množství postav, jejichž příběhy spolu zdánlivě nesouvisí. S žádnou se mi nepodařilo sžít. Částečně asi proto, že ich forma nebyla použita tak, aby k tomu vedla. Příběhu je tam zdánlivě také málo. Ale kniha patří k těm, kde čtenář vytuší, že bude těžké ji hodnotit bez přečtení dalších dílů. Zároveň mi připadala dostatečně originální na to, abych ji přiřkla trochu vyšší hodnocení. Svým způsobem je kniha i poutavá, ale ne na té běžné úrovni. Někde pod povrchem nepříliš strhujícího děje bylo něco, co mě přesvědčilo, že si ráda přečtu i zbytek trilogie.

1 14.02.2015

Navzdory lákavé anotaci a četným zajímavým nápadům mě kniha nedokázala strhnout - s výjimkou asi padesáti stránek někde uprostřed poslední stovky (a ani tomu bych neříkala, že mě to strhlo, spíš, že jsem od knihy konečně přestala utíkat). Vlastně celá ta paralela s naším světem je na konec o tom, jak chce obyčejný mladý muž sbalit zadanou bisexuálku, která o sobě tvrdí, že je lesba. Žádná z postav mi nebyla sympatická tak, abych jí nějak fandila nebo o ni měla obavy. Ale nemůžu přijít na to, co přesně tomu chybí. Vím co knize přebývá... jsou v ní dvě 17. kapitoly, každá jiná. Také je tam pár chyb jako padesátník, ze kterého je najednou čtyřicátník. Ale to není nic, nad čím by se nedalo přimhouřit oko a příběh je promyšlený, neuhádla jsem v půlce, jak to dopadne (kromě úsilí hlavního hrdiny získat svoji vyvolenou, která se sice v závěru zachová bez jakékoliv snahy o vysvětlení dost nepochopitelně, ale i tak se to dalo předvídat). Takže asi tomu chybí humor. Kdyby to bylo víc jako v tom jednom jediném místě, kde jsem se i zasmála, tak bych hodnocení zvedla.

1 09.02.2015

Stavitelé světa mě upoutali o pár chlupů víc než Štěně. Především díky právě o těch pár chlupů propracovanějšímu hlavnímu hrdinovi Calovi. Tentokrát je autor anti-fanatický a anti-náboženský. Příběh je velmi jednoduchý, průběh hladký, osudový zvrat je přítomen všehovšudy jeden a to ještě proto, že ho autor vlastně potřeboval k uzavření příběhu. Cal vybavený armádou robotů je neporazitelný, je to vlastně knížka, jejímž hlavním hrdinou je "deus ex machina". Autor se drží představy světa kontrolovaného počítačem řízeného moudrým člověkem a jím založeným tajným řádem. Takže vlastně hrozná představa.
Zarážející na knize je, že na začátku žijí domorodci v matriarchátu a když je později Cal zachraňuje, pobuřuje ho sice, že byla zavedena manželství na celý život a ženy jsou v domácnostech, ale v rámci záchrany žádnou rovnoprávnost nezavádí. Vlastně jsou konkrétně zmiňovány v celé knize jen dvě ženy, a to v obou případech proto, aby měl hrdina prostor pro milostnou zápletku. Po této stránce to autor vyloženě zbabral.

1 03.02.2015

Číst se to dalo, svým způsobem to bylo poutavé - člověk byl zvědavý, jak to skončí. Planeta, na které se většina děje odehrávala, je dobře popsaná a atraktivní. Problém je příběh a jeho hrdinové. Co se týče vyjadřování vnitřních hnutí hlavního i vedlejších hrdinů, je to bída. Zápletka je velmi jednoduchá. Vlastně se jedná o kombinaci protiválečné a protikorporační sci-fi. Překvapivé je, že autor předpokládá fungování nějakých oficiálních orgánů či médií, i když nepřítelem je společnost, která má zjevně dost prostředků k uplácení na mnoha úrovních. Účelem celého díla je vyjádření myšlenky, že politika je prohnilá a svět by měly řídit počítače s malou skupinou nezkažených lidí. Takže utopie.
Zachycené problémy jsou ale i po necelém čtvrtstoletí od vydání knihy velmi aktuální.

01.02.2015

Jako dospěláka mě jednoduchost příběhu trochu rozčilovala... Pochopte, hrdina až do chvíle, kdy byl pověřen záchranou země, šermoval leda tak s pohrabáčem. Pak mu dají do ruky meč a ejhle... bez jakéhokoliv tréninku dokáže přetnout letící střelu (z kuše). Následně s tím mečem dělá nelogické věci. Třeba ho vytahuje při hledání draka, kterého nemá zabít (aneb "když se bojím, vytáhnu meč a zvýším tím riziko, že se poraním"). Celé mi to připadalo jako příběh k počítačové hře. Četla jsem to ale v originále a v tomto směru mohu doporučit, myslím, že to zvládne každý, kdo dosáhl úrovně A2. V rámci udržování se v kondici nebo motivování potomků k angličtině je to podle mě docela dobrá volba.

Kniha není zrovna můj šálek kávy, i když díky stylu, kterým je napsaná, bych se u ní asi ve 12 či 13 dobře bavila (sex tam není líčen tak, aby mě to v daném věku mohlo nějak morálně ohrozit, i když někoho jiného by třeba ještě mohlo). Takto mě kniha bavila jen dokud pršelo a dokud se tam neobjevil MILÝ. Přiznávám ale, že se autorce povedlo použít různá neotřelá přirovnání, jako třeba: "Richardův sexuální život mě zajímal asi jako zajímá inflace stepního osla.". Tato přirovnání pro mě byla na celém díle to úplně nejlepší. Objektivně je to nenáročná kniha na cestu, na pláž, na deštivý letní den nebo na dlouhý zimní večer.

Dobrý námět, stránky mi rychle ubývaly, ale po čase jsem se přistihla, že mě zajímá akorát to, jestli se teda jednou vezmou. To je něco, co se mi u knih obvykle nestává. Ani pokud jde o důležitou část děje (jako třeba ve hře "Romeo a Julie"). Jako jsem si asi po padesáti stránkách říkala, že to je dobré, tak padesát stran před koncem už jsem si říkala "Co to vlastně čtu?". Je to takové expresionistické dílo bez závěru. A já mám ráda spíš příběhy s koncem (i když třeba otevřeným). Za mě platí, že jsem četla mnohem lepší "zvláštní" knihy.

2 04.08.2014

Hezká knížka pro děti, kterou jsem kvůli odrazující obálce a celkové prezentaci, podle níž jde o knížku pro dívky, přečetla až v dospělosti (ač jsem ji doma měla už dlouho), protože jsem od toho jako "dítě a mládež" čekala nějakou "holčičí nudu". Po přečtení si myslím, že u knížky jako je tahle, kde hlavní hrdince je devět let, by taková jednostranná prezentace být neměla. Přečetla jsem pár obdobných knih z kategorie "dobrodružné" (tedy klučičí) a zpětně mám dojem, že se lišily jen pohlavím hlavní postavy. Prostě je tam dítě a pořád něco tropí. Příběh Věrky rodiče neurazí a děti zabaví. Výjimečná mi knížka ničím nepřišla, je jen "další taková" (a to je vlastně dobře, protože lidé, kteří jsou cílovou skupinou, ještě obvykle po originálních knihách, které jim úplně změní pohled na svět, nikterak netouží).