Y2T komentáře u knih

Kniha je, jako řada dalších autora, značně protijaponsky zaujatá, a jinak ničím nevyniká. Existuje řada překladů zahraničních lepších knih. Zejména se mi velmi příčí autorovo neustálé označování japonců za samuraje. Tento nesmysl také velmi znehodnocuje knihu. Autorovi vůbec nedochází, že samurajové bylo označení pro nižší vojenskou šlechtu, a jako takoví zanikli po revoluci meiji, kdy se do čela státu dostalo pár níže postavených samurajů, kteří si uzurpovali moc pro sebe, koupili si rozdáváním výhod a titulů smír s velmi bohatými a nepočetnými knížaty daimjó, zatímco příliš početnou vrstvu samurajů obrali o renty a privilegia a následně zlikvidovali, a to nejprve formálním zrušením, a následně odpůrce kteří se proti ní stavěli i fyzicky zlikvidovali za pomoci armády naverbované z nejširších vrstev společnosti a vyzbrojené moderními západními zbraněmi.

A této armádě naverbované z chudých a nevzdělaných rolníků, vycvičené západními instruktory a vyzbrojené moderními zbraněmi začali v propagandě tvrdit, že všichni jsou samurajové, nebo pokračovatelé jejich tradic. Poddůstojníci dostali k uniformě místo západní šavle průmyslově vyráběné šavle s designem inspirovaným katanami.

Označovat takovou armádu jako samuraje je velmi zavádějící a nic na tom nezmění ani to, že se řada samurajů a jejich potomků v armádě pohybovala, což bylo vzhledem k vysoukému procentu samurajů i vojáků ve společnosti pochopitelné. Samurajové jako společenská skupina (a střední třída) byli ale zlikvidování hned po revoluci Meiji, ožebračeni a nové Japonsko začalo být budováno hrskou bohatých s armádou z nejnižších lidových vrstev vyzbrojenou za peníze které dříve směřovali k samurajům , a nyní do moderní armády. Skuteční samurajové (tedy ti, které nenechala vláda vystřílet při povstání) výrazně zchudli a zejména se zaměřovali na zemědělství, protože jednak vlastnili pozemky, a jednak ve společenské hierarchii šogunátu byl zemědělec z prostého lidu nejvyšší vrstva, nadřazený obchodníkům či řemeslníkům. Někteří odešli za novou půdou kolonizovat Hokkaidó. Část jich sice působila v armádě, ale neprofilovali se tam jako samurajové.

Při revoluci Meiji byli odstraněni Šogun Tokugawa a právě důsledně zlikvidována společenská vrstva samurajů. Zatímco císař, knížata (s novými tituly), i lid zůstali.

Mlůže se to zdát jako hnidopišství, ale právě armáda, se stala ve 30. a první polovině 40. let 20. století určujícím hybatelem japonské politiky. A nebyla ovládána nějakými starými konzervativními samuraji, ani jejich potomky, ale ta lačnost po válce šla z nižších míst obsazenými v podstatě chudými lidmi z venkova, pro které byla armáda velkou příležitostí, a lačnými získat nové úspěchy, prosperitu a bohatství pro sebe i národ v Mandžusku, Číně atd. Sociální napětí, chudoba a nespokojenost se tak netransformovali v útoky na Japonské nejbohatší vrstvy, jako v mnoha jiných zemích, ale v expansivní politiku, snažící se získat pro národ nový životní prostor. Což je asi tak jedna z mála věcí, která Japonsko reálně spojovala s ideologií nacistického Německa (např. antisemitismus opravdu nesdíleli).

Ale pan Skřivan, stejně jako většina lidí v ČR(ti ale nepíší knihy o japonských dějinách), bohužel tento rozměr revoluce, která smetla staré pořádky, vůbec nepochopil, a vychází slepě z propagandistických hesel japonské vlády, armády a jejich často pokroucené interpretace papouškované v Evropě a v protektorátě.

Tak nízků hodnocení knize dávám zejména proto, že je zbytečné ji číst, protože člověka jen utvrdí v různých rošířených předsudcích a omylech. Je mnohem lepší přečíst si knihu "Japonsko ve válce - Velký pacifický konflik" od američana E.P. Hoyta, "Boj o Tichý oceán" od sověta V. Avarina, "Dějiny Japonska" od Reischauera, "Tokijský proces" od Cassese.

Kniha je pěkná, ale mám 2 zásadní výtky:
1/některé věci jsou dost přes čáru. Zkuste si představit, že někde ve světě budou vycházet dětské knížky s vycpaným Čechem (v knize je jako učební pomůcka ve škole vycpaný Eskymák), nebo s Židy nakreslenými jak z propagandy třetí říše (v knize je Japonka nakreslená tak posměšně a karikaturně, jak z antijaponské propagandy spojených států z doby WWII). V knize je spousta dalších stereotypů.

2/komiksů je tam asi jen 12, skoro celá kniha je o luštění úkolů. Není to špatné, ale čekal jsem něco jiného.

26.12.2019

Kniha je v dnešní době (2019) již dost zastaralá, protože nemůže zahrnout proměnu, jakou prošla ČLR ad doby, co ji ovládá Si Ťin-pching. Četba mě moc nebavila, ale je dobrá k pochopení některých konkurenčních výhod číny, jako je například vysoká koncentrace průmyslu vedoucí k velmi efektivním dodaatelským řetězcům, kdy jednotlivá odvětví jsou koncentrována v určitých oblastěch, kde dokáží fungovat mnohem efektiuvněji, než jinde po světě. Další velkou výhodou je absence omezení pro výzkum liských tkání, ambrií atd., žímž je atraktivní i pro zahraniční společnosti. ......v tomto upozorňování na určité výhody, které nejsou lidem běžně známy vidím hlavní přínos knihy.

14.11.2019

Tuctová komunistická propagační brožura psaná partajním žargonem, ve které se to jen hemží všehoschonými imperialisty, úderníky a vlastenkami.
Za zmínku stojí:
1)v knize vydané Ministerstvem informací a osvěty ČSR v srpnu 1949 je vložena mapa Asie, na které je vyznařena Čína pouze jako území 18 provincií - tj. Vlastní Číny, přičemž jsou v ní vedle Číny zakresleny na území dnešní ČLR další čtyři samostatné země: Mandžusko, Vnitřní Mongolsko, Sinkiang a Tibet. Mapa dále obsahuje jako další samostatnou zemi i Mongolsko. Námořní hranice na jihu je na mapě vedena hned za ostrovem Chaj-nan a nezahrnuje tedy Paracelské a Spratlyho ostrovy.
2)Kniha je dost mizerně napsaná - spousta tvrzení si odporuje. Jednoznačne nejmizernější je kapitola o Severní Koreji. Překvapivě téměř neuvádí Kim Ir Sena a veškeré dobové výmysly o jeho bojích proti Japoncům jsou shrnuty do podivné věty, že "V oblasti Kimir Sen bojovaly ženy i se zbraní v ruce." Podobně absurní je konsatování, že severní polovině 20 milionové Koreje bylo dosaženo elektrifikace 77% obyvatel tím, že již 43 360 rodin má elektrické světlo. Při nejlepší vůli to vychází na několikasetčlenné rodiny.
3)Kniha si dost odporuje navzájem, jednak v rámci kapitol, a jednak mezi kapitolami. V kapitole o Severní koreji líčí, jak trpěli za Japonců, v kapitole o jižní koreji naopak líčí, jak je hospodářská situace o mnoho desítek procent horší než před válkou a za války (tedy za Japonců!).
4)Samozřejmě jsou tam na mnoha místech u Vietnamu i Koreje zcela ignorovány a neuváděny skutečnosti o tom, že se daná území stala za války nezávislými (na jaře 1945 Vietnam), či naopak byla integrována jako součást Japonska (Korea). O tom, že korejci sloužili v armádě, jejíž řádění je líčeno v kapitole o Číně tam není ani slovo. Samozřejmě ani slovo o tom, že sovětský svaz v té době ignoroval žádosti o pomoc Vietnamu a sázel spíš na komunistickou stranu Francie, která byla v té době v koaliční vládě, která vedla Indočínskou válku.
5)Z dnešního pohledu je absurdní, jak bájí o tom, jaké bude v ČLR sociální zajištění a práva dělníků(na ty je dnešní kapitalismus tvrdý), v ve Vietnamu dostupné školství (i dnes je tam placené a školy nejsou pro všechny), a to i pro menšiny (horské kmeny jsou na tom hůř než před vládou komunistů), a jak líčí utrpení jihokorejců, kteří z hladu chodí do lesů okusovat kůru a hledat kořínky (dnes běžná zkušenost obyvatel KLDR). Hold soudruzi v Praze nevěděli, že soudruzi v jiných zemích se vydají jinou cestou a opravdu se nebudou namáhat legitimovat svou vládu kupováním podpory dělníků a chudiny drahými sociálními opatřeními.
6) je velká otázka,jak moc jsou uváděné statistické údaje pravdivé, ale ačkoliv se u snad každé země konstatuje, jak tam ženy trpí nejvíc na světě, jsou mezi nimi značné rozdíly. V Íránu uvádí dětskou úmrtnost 90% (zkoušel jsem to ověřit a bylo to patrně cca 8,5%. Při 90% procentní úmrtnosti by navíc asi jen obtížně docházelo k víc než 2% růstu počtu obyvatel ročně, který tehdy byl), zatímco v Egyptě jen 15,2%.
Všechny popisy jsou velmi emotivní a propagandistické, a jen těžko ověřitelné. Egypt z nich ale vychází nejlépe. Žádný z údajů patrně nelze bez dalšího ověření brát moc vážně,
7)z dnešního pohledu je zajímavé tvrzení, že v Jižní Africe je 30% obyvatel domorodého původu nakaženo pohlavními chorobami. Pro srovnání dnes tam má 30-50% HIV . Problém s vysokým výskytem pohlavních chorob je tam již od 2. poloviny 19. století


Celkově není kromě té mapy moc důvodů, proč to číst. Kniha je informačně slabá a často zmatená.

10.09.2019

1) kniha se týká jen mravů v USA - škoda, že to na ní není nikde uvedené; řídit se podle ní jinde by byla hloupost (to se v ní ale nedočtete - prezentuje své názory jako neomylné absolutní pravdy)
2) překlad je slabý, zejména terminologie dress kodu a formálních oslovení úplně mizí v překladu a je jím znehodnocena. A v názvu knihy v originále není slovo "dokonalý" - což i k obsahu knihy sedí více - jde spíš o úvod.
3) kniha je směs extrémě formálních rad např. na setkání s papežem a královnou, a dost přízemních situací na sousedské párty. Není mi jasné, jakému čtenáři je určena. Někde čeká, že všichni jsou na úrovni a chodí ve smokingu a do nejluxusnějších restaurací, a jinde cílí na lidi, kterým je třeba opakovaně zdůraznit, že špinavé nože od omáček se nepokládají na ubrus.
4) kniha se nadmíru věnuje pití alkoholu. Opravdu nechápu, přoč by abstinent musel doma mít kvalitní vývrtku, bar, několik druhů alkoholu a několik sad sklenic na jeho různé druhy.
5)nejvíc mě tak asi zaujaly příklady zdvořilých odpovědí, kterými se dá vykroutit ze společensky nepříjemných situací. (např. Když máte poděkovat za odporný svetr, tak místo abyste lhali, že se vám líbí, tak řeknete, že vám připomíná veřery v Maine:-D)
6) Pozitivní je, že autor zkusil uchopit používání mobilů atd. Bohužel popis odpovídá době, kdy mobil uměl jen volat a SMS, takže v dnešní době internetu jsou zákazy používání mobilu a jiná pravidla již v mnohém překonaná a zastaralá. Obdobně se výrazně snížilo používání klasické pošty oproti e-mailu. Osobně u některých věcí lpím na papírové formě, ale opravdu si nemyslím, že by člověka dělalo gentlemanem to, že na e-mail odpoví listinným dopisem. I s ohledem na rychlost.
7)knihu bych doporučil jako průvodce chování v USA, ale spíše v anglickém originále.

04.09.2019

Kniha je fajn, ale ta jedna hvězdička dolů je za to, že to v knize přehání s alkoholem. Nestačí, že je tam alkoholik Sneel, který týrá psa a u kterého vystrašené děti prosedí celé odpoledne, ale i hlavní hrdinové ve věku 6-12 let pijí jalovcové pivo, které jim servírují rodiče, po kterém Bose tvrdě usne, což je zdrojem obecného veselí a zmalují mu obličej.

3 26.08.2019

Kniha sestává ze 2 částí. První a delší řeší filozofickou otázku etiky, kde velmi dobře argumentuje a přesvědčivě dokazuje, že jejím zdrojem nemohou být církevní dogmata a náboženství. Je to velmi dobře napsané, Překvapivě hutná část knihy, velmi filozofická, autorovi není nic svaté, nejen Bible, ale ani Kant. Druhou částí brožury je samotná Sexuální etika. Tu v podstatě redukuje na to, že správné je, co je přínosné zejména pro rasu, společnost případně jedince (ano, přesně v tomto pořadí). Co neškodí je indiferentní. Co škodí, je nesprývné. Přednáška byla na svou dobu jistě moderní, z jazyka je vidět, že cílila na vzdělané studenty (latinskými ařeskými výrazy se jen hemží a předpokládá znalost antického světa)Z knihy je cítit, že autor je socialista. Obecně to moc neavadí, prosazuje konec diskriminace nemanželských dětí, právo na potrat, práva svobodných matek atd, ale když rozvíjí teorie o to, že ideální model společnosti jsou včely, je to už trochu moc. Ani není jasné, jestli sympatizuje s národními, nebo internacionálními socialisty. V knize se to totiž jen hemží eugenikou, čistotou rasy (tu ale nechápe jako árijce, ale šířeji, minimálně jako bělochy, možná i jako lidskou rasu obecně - není to poznat). Když rozvíjí teorie o tom, že někteří lidé by se raději množit neměli, dostává se poněkud na tenký led. Asi nelze rozporovat, že lidé s dědičnými chorobami by měli být varováni, že se nemoc může projevit i u dětí. Okruh lidí kteřá by se neměli množit je ale podle autora o dost širší a zahrnuje i osoby blbé, lakomé, náruživé, popudlivé a spoustu dalších. A o kus dál mluví i o sterizaci - neuvádí, zda dobrovolné. I pokud by měl na mysli jen dobrovolnou, je to vzhledem k rozsáhlému seznamu důvodů, proč by se lidé neměli rozmnožovat, hodně na pováženou - navíc i na některé zuvedených chorob se našel během pár desítek let lék. Ač to autor patrně nemyslel špatně, právě tento druh myšlenek a přesvědčení, že je správné racionálně vše řídit vedl později k programům vražd postižených, rasovým zákonům a podobně (což autor jistě nechtěl). Jak známo, cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly.
V knize jsou zajimavé odkazy na tekdy platné zákony - občanský a trestní zákoník (platné až do 50. let), a upozornění na nespravedlnosti v důslednku náboženskách předsudků, které obsahují. Většinu z nich dnes již nemáme, ale některé z nich v jisté míře stále ano a v řadě zemí platí celá řada z nich dodnes.

Chápu, že ve své době to byl fenomén. Stavělo se to proti dogmatům oficiálně hlásaným KSČ.
U mnoha povídek je ale pro mě obtížné překousnout, že se krutě posmívají chudým,hloupým či jinak hendikepovaným.

1 21.08.2019

Četl jsem zkrácený a pro českého čtenáře upravený překlad vydaný roku 1997 v Artforum-Jazzová sekce. Originální německá verze má 576 stran oproti 235 stranám českého překladu. Patrně i 352 stránkové vydání z roku 2008 v Paseka je totožným zkráceným překladem. Němčina je sice trochu delší, ale zas né o tolik. Ještě podotýkám, že vydání z roku 1997 je jen lepené a to velmi nekvalitně.

Je škoda, že v českém přeladu zcela zanikla řada vět z brněnské němčiny, označení míst atd. Často je tak problém určit místo, nebo atmosféru věty.

Musím ocenit, že autor se k sobě snaží přistupovat poctivě a sebekriticky. Řada lidí ve svých pamětech spíš připomíná barona Prášila.

Kniha mě donutila zamyslet se nad liberální výchovou. Rodiče autora byli velmi liberální, ale dalo by se také říct, že nechali růst děti jak dříví v lese. Dva schopní synové skončili vzdělání maturitou, a spojili svůj život s bojem za světovou komunistickou revoluci. Jeden z nich na to doplatil životem, druhý jednou prozřel. Sice mu nelze přičítat žádné konkrétní oběti, na druhou stranu strávil 30. léta jako placený a pilný komunistiský propagandista a byl patrně jedním z pár set nejaktivnějších soudruhů. Změnilo by se něco v našich dějinách, kdyby nebylo jeho činnosti? Či činnosti pár set jemu podobných? To už možná ano. Lze tedy říct, že je vše v pořádku, proto,že se s ideologií rozešel, když jí roky velmi kvalitně pomáhal? (např. náklad jednoho stranického deníku zvedl téměr desetinásobně!) Jak bychom se dívali dnes na někoho, kdo 10 let úspěšně verboval lidi třeba k ISIS? Pro srovnání o vinně a nevině, a možnosti přemýšlet, jestli lze lidi paušálně zavrhovat, nebo omlouvat není špatné si přečíst knihu "Dobrovolníkem v SS divizi Charlemagne". Osudy a myšlení jejího autora jsou v mnohém podnětem ke srovnávání.

Neuškodila slepá víra rodičů v to, že Fritz nakonec najde svou cestu ostatním tím, že zatížila společnost 10 letou činností extrémisty, než tu svou cestu začal nacházet?

Důvody pro čtení knihy:
-popis života židovského teenagera v německém Brně 20. let; Ne v tom českém Velkém Brně, které si pamatují češi, ale v německém, 50 tisícovém uzavřeném městě plném lidí, kterým prohraná válka a nová státní moc tvrdě nabourali jejich životy. Popis střední školy je taky zajimavý - pokud vás překvapilo, že byl film Škola základ života zakázán kdysi pro neúctu k učitelům, tak vězte, že skutečnost mohla být klidně i o dost horší.
-kniha ukazuje rozdělenou společnost první republiky, kde němci se cítili odstavení, čeští dělníci se rozhodně necítili jako noví páni, a noví páni snili v mnohojazyčném, mnohonárodnostním, multináboženském státě s extrémními sociálními rozdíly svůj sen o fiktivních jednotných Čechoslovácích, s kterými se dokázala většina obyvatel identifikovat snad jen při mobilizaci v roce 1938.
-detailní pohled insidra do KSČ a jejího aparátu 30. let, včetně spousty osobních vzpomínek na později glorifikované soudruhy, po kterých se dodnes jmenuje sousta ulic; detailní popis totalitních praktik ve straně, které se vyrovnají jakékoliv sektě (jak moc musí být člověk deformovaný, aby čekal 10 hodin pokorně v chodbě předsedy strany na to, aby si mohl jít nasypat popel na hlavu a přiznat své selhání ostatním soudruhům?);Kniha ukazuje direktivní řízení strany z Moskvy, ale lze z ní vyčíst, i jak tekly z moskvy Peníze - KSČ platila funkcionáře, redakce řady tiskovin, pobočky různých organizací atd. Patrně stovky lidí. Je k neuvěření, že by toto vše platili z členských příspěvků dělnictva, které o agitaci nejevilo žádný zájem. Kniha v dílčích případěch neúmyslně ukazuje, jak k tomu docházelo - nesmyslně vysoké odměny redaktorům - za článek otištěný v zahraničí a jiné formálně čisté příjmy. Modus operandi je asi podobný i dnes.
-krátká absurdní epizova v čs. armádě ve Francii v roce 1940
-zbytek války v Anglii - překvapí, jak silný byl vliv komunistů na Londýnskou vládu. Dnes si lidé namlouvají, že komunisté se chopili moci v roce 1948, někteří přiznají, že Beneš byl v rukou komunistů již od roku 1944 a Košické vlády, tato kniha ale ukazuje, že už v roce 1940 byl podíl a moc komunistů v emigraci obří. Ovládali výbory na pomoc uprchlíkům financované exilovou vládou, pomáhali v nich pouze vhodným komunistům, ostatním ne i když (a právě proto, že )věděli, že to pro ně bude znamenat smrt, zcela systematicky kradli z vládních fondů pro uprchlíky do stranické pokladny. A jakýkoliv čin si omlouvali tím, že až jednou revoluce zvítězí, tak nastane spravedlnost.
-krátce je zmíněn i život po válce až do 90. let, včetně setkání se známými při návštěvách ČSSR v letech 1967 a po roce 1989.

Paradoxně za jeho přežití může to, že se v rove 1939 bál likvidace jako komunista (narozdíl od svých příbuzných) a v roce 1945 se bál vrátit do Prahy naopak proto,že už komuista nebyl.

Co říct na to, když v prchající poražené československé armádě na pokyn českého poddůstojníka linčují čeští němci židovského vojína za to, že je "gestapák"?

Ačkoliv autor opakovaně řeší svou národnost - jestli je Něměc, Žid či Čechoslovák, snad ani neví, že R-U monarchie vůbec původně neřešila národnost, ale jen komunikační řeč. Národnost vynalezli až političní nacionalisté a mateřskou řeč až ČSR při sčítání lidu, kdy se potřebovala dostat s podílem "Čechoslováků" nad 50%. Ve středověku nikdo neřešil národnost - stát se totiž odvozoval od panovníka. Revoluce v USA byla postavena na politickém národě - to 3 roky na to v Evropě deformovali francouzi na etnický národ, a tahle rakovina se dostala do Německa, kde vedla ke sjednocení, proti ní se zas vyhranili Češi a jiní. V evropě se jí vyhnuli jen Švýcaři, kteří zůstali u toho, že národ dělá zem a dějiny, a ne jazyk. Automaticky také přebírá nacionalistivké vynálezy Žida s velkým Ž, ne jako víry, ale jako národnosti a axiom, že kdo mluví německy, je Němec. Klidně by byl býval mohl být i Rakušan - ne každý, kdo mluví anglicky je Angličan.
doplnění:Více viz recenze

21.08.2019

(SPOILER) Všechny předešlé komentáře se točí kolem 2 otázek:
1) je to agitka?
2) je to dobrá dětská kniha?

Moje odpověď na první otázku je pozitivní - ano, je to komunistická agitka. Jak jinak nazvat knihu, kde celý příběh je založen na nenasytném živnostníkovi a chudáku jeho zaměstnanci. Věc korunuje několik míst v knize, kde dojde na přímé politické školení čtenáře o bídě pracujících a nenažranosti boháčů.
Je si ale třeba uvědomit, že kniha vznikla za první republiky, a tak je samozřejmě zasazená do tehdejších reálií. Levicový autor, sám absolvent osmiletého gymnázia, tak udělal hlavními hrdiny 3 žáky osmiletého gymnázia, žijící všechny v nově postaveném předměstí, z nichž jeden je dokonce synem majitele elektrotechnického podniku. Pro čtenáře, který si neuvědomí, že tehdy to byla běžná realita a snaha přiblížit se nenápadně čtenáři, to může být v dnešní době, kdy levice brojí proti víceletým gymnáziím, poněkud matoucí. Jenže do 50. let bylo tehdy ještě daleko. Jistou kompenzací pak je to, že nejbystřejší z gymnazistů je syn košíkáře (docela by mě zajimalo, kolik tehdy košíkáři vydělávali, že bydlel na novém předměstí, a syna posílal na gymnázium - docela to bije do očí vedle těch vyprávění o bídě pracujících).

Na druhou otázku, jestli je to dobrá dětská kniha, tak musím odpovědět také ano. Kniha je velmi příjemně a zábavně napsána. Ten styl se mi velmi líbil. Horší je to pak ale s obsahem zde bych měl výhrady jednak k již zmíněným monologům o sociální situaci chudých, a pak jednu velmi zásadní výtku k ději - opravdu mě šokovalo, že celé pátrání po pachateli bylo v příběhu nahrazeno pohledem do křišťálové koule, která pachatele ukázalka a kluci ho poznali. Opravdu jsem ještě neviděl detektivku, kde by byl spáchán zločin, byli svědkové, stopy, ale místo toho, aby se po nich šlo a odhalil se pachatel, tak si pátrači řekli, že si neví rady, podívali se do koule a ta jim ukázala pachatele, kterího hned poznají. Kniha je díky tomu tenká a zbývá i tak dost prostoru na politickou výchovu, ale celý děj to velmi degraduje.

Takže, pokud hledáte hezkou knihu ke skryté a velmi levicové a protisystémové indoktrinaci dětí, a nevadí vám zcela nevědecké vyšetřovací metody, pak je to ta správná volba. Jinak je jistě dost jiných knih.
Na záver jedno přirovnání: I národní socializmus zplodil některé pěkné písně, a přesto je dnes dětem nezpíváme.

2 05.08.2019

Tato kniha se četla skoro sama, je to dobře napsané:-)
Autor popisuje svůj první rok ve Švédsku. Ačkoliv je poloviční Švéd (což samozřejmě nic neznamená), je Švédský občan, umí švédsky a v zemi trávil pravidelně prázdniny a i tam studoval několik semestrů, přesto jeho integrace do společnosti není vždy jednoduchá, a místní mu stále znuvu dávají najevo, že je a bude vždy cizinec.

Na vysvětlenou, proč autor pořád píše o Bullerbynu bych podotk, že v německy mluvících zemích mají velmi jednak rádi filmové adaptace knih Astrid Lingren a jiných švédských autorů, ale i švédské detektivky a německé filmy odekrávající se ve švédsku, kde je vždy ukazován idylický klidný venkov. Dokonce pro to mají v Němčině i slovo - "Bullerby Syndrome"(zkuste googlit).

Obecně je Švédsko německu blíž, a tak Mají v německu o švédsku víc předsudů, než třeba v ČR (přirovnal bych to třeba k českým představám o Ukrajině - většina lidí tam nikdy nebyla, ale přesně ví, co si o ní myslí).

Autor je dělí na 2 zcela protichůdné přístupy. 1) lidi věřící v idealizovaný Bullerbyn, kteří sní o nezkažené venkovské idyle 2) lidi věřící v Temnošvédsko - zemi, kde je pořád tma, lidé trpí depresemi, utápí se v alkoholu a musí děti osvětlovat lampičkami.
Ačkoliv se autor stále snaží líčit pozitivní krásy (vyjma byrokracie), tak celkové vyznění pro mě bylo překvapivě blíže temnošvédsku. Autor se odstěhoval ze švédska v roce 2012.

Kapitolou sama pro sebe je pak jistá obsese ve vztahu k alkoholu, kdy se lidé dívají skrz prsty na jakoukoliv konzumaci alkoholu, protože automaticky předpokládájí úplné zpití se.

Za sebe jsem tam našel v knize ještě jednu velmi zajímavou věc - možnost nahlédnout na model švédského socializmu a sociálního inženýrství. Pro ľidi z ČR bude řada popisů působit jak cesta do minulosti a v současné ČR by byla pro většinu společnosti zcela nepřijatelná. Zatímco švédové jsou hrdí na svůj systém nájemního bydlení, v ČR trvalo 20 let, než se podevdlo tento systém konečně částečně demontovat. Švédsko jak je znázorněno v knize je opravdu noční můrou jakéhokoliv liberála. Jedinné v čem je třeba přiznat Švédům plus je systém školek, které dokáží přijmout všechny děti od 1 roku za přijatelné peníze. Respektive je to opačný extrém k ČR, kde nedokáží města reagovat ani s 3 letou časovou rezervou na porodnost a zajistit dost míst ve školkách pro tří leté (podotýkám, že český systém nezvládá reagovat ani na úrovni základních, středních a dokonce ani vysokých škol - takže ačkoliv v ČR porodnost lítala v devadesátých a nultých letech sem a tam, tak míst ve školách je v podstatě stále stejně - o šanci šlověka dostat se na školu tak paradoxně rozhoduje v kterém roce se narodil). Česká neschopnost samozřejmě neznamená, že švédský model je proto ideální.

Dalším tématem knihy je byrokracie, ta hravě trumfne tu českou, a všemocný informační systém, který ale nefunguje správně, dává velmi vzpomenout na Orwella.

Rozhodně ji doporučuji jako čtení všem, co rádi chodí do IKEA, mnoho se toho dozví;-)

05.08.2019

Soudrh velký bobr, recitace Písně míru, hraní na garmošku a reakcionářské škůdcovství Jestřábů.

Bohužel opakované negativní zkušenosti - děti, které se tmy nikdy před tím nebály, se po přečtení této knihy tmy bát začaly.

Knihu si patrně pan Hotový nadělil k 70. narozeninám. Věnuje se v ní zejména svému cestování.

Ačkoliv je jako autor knihy uveden pan Chalupa, je její velká většina vzpomínkami pana Hotového, a jen tu a tam doplněna nějakou banální vzpomínkou pana Chalupy. Podstatnou část z rozsahu 86 stran ukousne i předmluva, slovníček pojmů, vtipy o cestování atd., takže celkový rozsah textu o Jiřím Hotovém je výrazně kratší a to jen v malém formátu A5.

Slovníček pojmů je užitečný zejména pro později narozené, a dobře ukazuje extrémní restriktivní administrativní požadavky na cestování za komunizmu. Vtipy jsou dobré.

Mnoho lidí jistě překvapí, jak zvládl v dobách komunizmu cestovat do USA, západní, severní i jižní Evropy. Jen je škoda, že se více nerozepsal o stycích s StB. Stálo by to jistě za to již proto, že je uveden v Cibulkových seznamech jako agent a tajný spolupracovník Ludvík.

Kniha poměrně otevřeně popisuje různé podfuky pana Hotového, jakými se v USA dostával do drahých zábavních parků a podniků bez placení. Ne každému musí být tento chytrácký přístup sympatický.

Knihu lze rozhodně doporučit z hlediska problematiky migrace. Dnes, v době kdy značná část české veřejnosti zapomíná na smysl slov e/i-migrant, je rozhodně dobré si připomenout příběh českého migranta. Jednoho ze statisíců, kteří z naší vlasti utekli během 20. století. jeho příběh je navíc atypický nejen tím, jak komfortně utíkal, ale i tím, že ho v jeho vyhlédnuté cílové zemi odmítli a vyhostili. Četba celkem vede k zamyšlení a uvědomění, jak těžké je někdy oddělit ekonomického migranta od uprchlíka s právem na azyl.

Své podnikání líčí kuse, ale celkem otevřně, jak v BRD, tak v ČSFR/ČR, hlásí se k tomu, že byl první restituent v Brně a vzpomíná, jak s manželkou prodávali erotická videa ve firmě MULTIVIDEO, spol. s r. o atd. V knize jsem opravdu našel pouze zmínky o podnikání, v kterém figuroval přímo pan Hotový - o podnikání jeho manželky (např. firmě AMPHONE FILM, s.r.o. nebo AMPHONE-CONSULT spol. s r.o.) se v ní nedozvíte nic.

Je škoda, že v knize nedostala více prostoru činnost manžeky pana Hotového. Přece jenom, neznám jiného politického uprchlíka, který by se stal honorárním konzulem komunistické vlády, před kterou utekl. Alespoň, že její emigrace tam je popsána.

Knihu je těžké ohodnotit. Víc jak 2-3 hvězdičky bych jí nedal, ale vzhledem ke krátkému rozsahu stojí za přečtení. Byť možná vyvolá víc otázek, než na kolik odpoví. Slovníček pojmů sice působí pro většinu lidí z velké části jistě zbytečně, ale pro nejmladší čtenáře, případně pro čtenáře, kteří se do knihy pustí za pár desítek let, bude velmi užitečný.

Je zajímavé, že o knize není ani zmínka na oficiálních stránkách nakladatelství, bohužel se mi nepodařilo zjistit, v jakém počtu výtisků vyšla. Také jsem nepochopil, proč je jako autor uveden pan Chalupa, když je většina kniha psána jako přímé vzpomínky pana Hotového.

btw: pan Chalupa napsal i knihu o Martinu Pecinovi, jímž v té době vedený úřad ÚOHS sídli ve stejné ulici, jako hotel pana Hotového. Pan Chalupa dělal na ÚOHS tiskového mluvčího a vedocího odboru vnějších vztahů.

2 01.07.2019

Pokud si chcete hodně počíst o létání vrtulníkem, konkrétně s Huey, pak je to dobrá kniha.

Při četbě knihy jsem si mnohokrát vzpoměl na cimrmanovské "Otevřel si hospodu, ale chodili mu tam lidi." Autor se dobrovolně přilásil na pilotní kurz pro piloty do války ve Vietnamu, ale má problém s tím, že po něm střílí a že tam umírají lidé. Těžko říct co čekal. Války nejsou pěkné.
Je obecně škoda, že kniha pokrývá čistě období od odletu do Vietnamu po zpáteční cestu + navíc retrospektivně výcvil. Nedozvíme se skoro nic o životě autora před tím a potom.

Otázka je, jak moc je kniha autentická. Autor víceméně z každého měsíce vyberu jednu akci, kterou do detailů popíše, a o zbytku mlčí. Ten popis je tak detailní, až se mi zdá nedůvěryhodný. Působí spíše jako beletrie. Opravdu má čtenář věřit, že si po letech přesně pamatuje, kdo kdy si udělal který krok, a co si u toho myslel? Autor navíc na jednom místě v poznámce pod čarou přiznáví, že pouze 3 nebo 4 jména si pamatuje, a zbytek si vymyslel. Otázkou je, zda to tak nebylo i u spousty dalších věcí.

Je docela zajimavé si počíst třeba komentáře ke knize na Amazonu, nebo jinde v angličtině. I veteráni z vietnamu mají často připomínku, že kniha příliš pateticky heroizuje autora. Přitom jen dělal svou povinnost, jako dalšího půlmilionu američanů.
Zaujalo mě i to, že mu mnozí vytýkají, že je kniha špatně napsána - tady asi dost pomohl velmi volný český překlad, protože v češtině jde o poměrně pěkné čtivé literární dílo (ale překlad je patrně někdy dost volný), spíše je otázka, jak moc jde o literaturu faktu a jak moc o beletrii. Nemohl jsem se ubránit dojmmu, že autor by patrně dokázal vylíčit jako nesmírně nebezpečný a vzrušující zážitek i jízdu s autem.

Kniha mi trochu připomíná německé druhoválečné knihy líčící válku jako jedno velké dobrodružství.

Rozhodně bych knihu doporučil, pokud chcete pochopit, proč USA ve válce prohráli a utekli z ní (Vím, že řada lidí tento názor nesdílí, a argumentuje tím, že přece neprohráli žádnou bitvu. Ale pokud připustíme, že jde o válku opotřebovávací, a že americké náklady byly extrémní, a přispěli ke znehodnocení dolaru, pádu bretton-woodského systému a ekonomicky k ropné krizi, pak lze oprávněně dojít k závěru, že američané ztratili vůli pokračovat v opotřebovávací válce a tím ji prohráli).

Z knihy jsou velmi dobře zřejmé zásadní chyby amerického vedení: Kniha jednak zachycuje plně extrémní nehospodárnost v nákladech, kdy kvůli pár výstřelům z lesa startují vrtulníky, dále je z ní i vidět absurdita neustálého vyhledávání nepřítele a následného stahování z tvrdě dobitého území, kdy je akce považována za úspešnou, protože "narušila" zásobovací trasy nepřítele. Je zajímavé, že autor je dodnes, stejně jako techdejší velitelé, fascinován údernou silou letecké kavalérie a nedochází mu nákladnost a neefektivnost této strategie.

Druhou věcí, která je z knihy nepřehlédnutelná je ignorantství autora, hraničící místy až s rasismem. Obecně považuje každého vietnamce za nepřítele a chce ho vidět mrtvého.
Vůbec mu nedochází, že cílem celé války je zamezit šíření komunismu, čemuž je nutno zamezit tím, že se zajistí existence nekomunistického jižního Vietnamu. Při čtení knihy člověk pochopí význam politruka u útvaru. Podotýkám, že US Army měla třeba velmi kvalitně zpracovanou kapesního průvodce, kde vysvětlovali, o co v zemi jde, ale autor tím zůstal zcela nedotčen.
A tak, když rozstřílel člun s 53 vojáky jižního Vietnamu, ani na chvíli nezapochyboval, a bylo mu jasné, že ti "sráči" stejně dělají pro vietcong. Sice byli mimo svou určenou pozici a je lidskou přirozeností si své chyby omlouvat, ale absence jakékoliv pochybnosti je zarážející. Byť je typická pro lidi s průměrnou či nižší inteligencí.

Autor působí, že to celé chápe jako boj správných američanů proti zlým vietnamcům. To, že ne každý vietnamec je komunistický voják má velký problém pochopit. Částečně k tomu přizpívá nadprůměrná izolovanost jeho jednotky a služební vytíženost, takže přišel do styku s civilisty patrně o dost méně, než průměrný voják. V tomto směru americká armáda hrubě nezvládla svou roli.

Při čtení knihy jsem si vzpoměl na vzpomínky jiného veterána, který vzpomínal, jak potkali na hlídce vietnamské rybáře, kteří měli doklady v pořádku, ale většina jednotky je chtěla raději preventivně zastřelit. Nemohl jsem si odpustit myšlenku, jak by se zachoval Johnson.

Pro řadu vojáků byli civilní stránkou vietnamu alespoň dívky, nebo prostitutky či dealeři drog. Johnson byl za třičtvrtě roku jen párkrát u holiče, který na ně navíc při jedné ofenzívě zaútočil. Jeho vidění světa tedy lze sice pochopit, ale to nic nemění na jeho absurditě. Pokud by totiž neexistovali žádní nekomunističní vietnamci, proč by tam vlastně síly USA byly? A o správnosti jejich pobytu přitom nepochybuje. Není to žádný velký myslitel.

Krom toho celou knihu básní o ženách s "rovnýma" očima. A popis vzhledu bojovníka VC "neamerického vzhledu" mě také překvapil.

Vzhledem k výše uvedenému jsem během čtení knihy přemýšlel, jestli to autor myslí všechno vážně, nebo zda má jít o nějakou karikaturu na americkou účast ve vietnamu a její dehonestaci. Bohužel to patrně myslel vážně.

Kniha také dokumentuje tvrdou šikanu při výcviku ve státech.

1 25.06.2019

Obecně vidím 3 hlavní důvody proč knihu číst:
1) dozvíte se o vietnamské válce z jiného pohledu (jižního Viet-Namu)
2) dozvíte se o české emigraci v době komunizmu
3) dozvíte se o autorovi

Velkou většinu knihy tvoří reportáže, které autor tvořil pro české vysílání Hlasu ameriky v letech 1968-1974. Jsou v ní ale i dodatečné komentáře a příhody a životopis autora. Reportáže tam nejsou úplně všechny, autor vybral ze svých 410 reportáží jen 210 nejzajímavějších (1968-69;1969-5;1970-26;1971-7;1972-50;1973-45;1974-10). Vzhledem k tomu, že česká redakce Hlasu ameriky byla zrušena v roce 2004, a archiv pořadů nebyl zachován, jde o jedinečnou knihu.

V roce 1968 je tématem velké řady reportáží hospodářský pokrok a ekomomická pomoc USA, pak reakce vietnamců na okupaci Československa. Od listopadu 1968 do srpna 1970 je reportáží minimum, kvůli pobytu autora v Paříži kvůli mírovím jednáním. Od podpisu příměří jsou reportáže již jen o bojích. Zároveň ale začíná informovat o situaci v celé bývalé francouzské Indočíně, tedy i o Kambodže a Laosu.

Je otázka, jestli chápat reportáže jako propagandu. reportáže vychází ve velké většině z oficiálních údajů jižního Viet-namu. Tím pádem jsou vždy uváděny vysoké stráty komunistů a buď vágní označení mírných vládních ztrát, nebo jsou vybírány konflikty, kde se vládě dařillo, ačkoliv jinde ve stejnou dobu dopadla hůř ve větší bitvě. Na druhou stranu všechny informace které autor předkládá považuje sám za pravdivé, a patrně takové jsou. Často je ale realita mírně posunuta povinným pracovním optimizmem. Ofenzíva tet je tak v soukromé komunikaci autora horší než v oficiálních reportážích, nehraje si ale na to, že by dohoda o příměří k nějakému příměří vedla. Také jasně identifikoval ústupek USA při jednáních, kdy souhlasili s ponecháním vojska severního vietnamu na území jižního vietnamu, ačkoliv bylo dosti nepřímé.


Při čtení si člověk uvědomí, že některé věci mohou být jinak, než jak bývají dnes běžně prezentovány. V ČR je dodnes velmi živá verze historie vietnamské války vykládaná soudruhy z Hanoje a tomu odpovídající americké sebemrskačství. Velmi výjimečně dojde na výklady oslavující americkkou armádu, které nebylo dovoleno válu vyhrát a zradili ji zmanipulovaní voliči v USA. Ačkoliv autor sdílí poslední pohled, obraz, který plyne z jeho reportáží je poněkud jiný. Nejvíce mě zaujalo: Ofenzíva TED nebyla takový propadák, jak se běžně tvrdí. Boje trvaly měsíce i v Saigonu. Jarní ofenzíva nebyla poražena před stažením američanů, ale naopak američané se stahovali za každou cenu a nepřerušili stahování ani kvůli probíhající ofenzivě. Přitom při ní došlo k nasazení tanků, a to masivnímu. Z jarní ofenzivy , jejíž výsledek se stal základem "příměří" se jižní vietnam vlastně již nevzpamatoval. Často opakovaná tvrzení o tom, že američané se stáhli, když byla země vyčištěna od komunistů a bezpečná a vybudována obří vietnamská armáda, která pak svou válku prohrála jsou absurdní. Američané se stahovali během probíhající ofenzívy, kterou se povedlo bombardováním maximálně zastavit. Její výsledek se stal podkladem pro "příměří", během něhož boje naopak eskalovaly.

Při čtení knihy je dobré mít na paměti, že američané se zcela stáhli v roce 1973, během roku 1974 ukončili jakoukoliv ekonomickou pomoc a jižní vietnam s papírově 4. nejsilnějším letectvem na světě měl uzeměná letadla pro nedostatek náhradních dílů a paliva. V posledním roce války měl příděl munice na vojáka a týcen cca na 10 minut bojové činnosti. Oproti tomu v průběhu války bylo po Ho Či Minově stezce dopraveno na jih přes 1 700 000 tun materiálu, z tohotéměř polovina až v letech 1974–1975.

Kniha je v českém jazyce unikátní tím, že neprezentuje věci z pohledu soudruhů v Hanoji, případně američanů, ale z pohledu jižního vietnamu. A ten se nekdy dost rozcházel i s pohledem vlády USA či amerických vojáků.

16.06.2019

Kniha popisuje stav za pobytu autora (ruského lékaře)v letech 1895-1900. Kniha se věnuje zejména podrobně epidemiím různých nemocí (zejména moru) v Číně, podrobnému popisu jednotlivých nemocí a špatných higienických návyků. Dále též dost prostituci. A velmi okrajově i běžnému životu.
Obsahuje popis cesty z ruska do Číny před zprovozněním transsibiřské magistrály. A také krátkou zprávu o životě komunity Evropanů v Pekingu. Autor je v ní poněkud skeptický, ale je otázka, zda nejde spíš jen o osobní dojmy. V takto malých komunitách je celkem běžné, že se nově příchozím začnou brzy poněkud zajídat.

Na pár místech tam na člověka vykoukne takové to "Co je Ruské, to je Nejlepší" (ženy, samovar,....), ale je to opravdu jen párkrát, a autor nemá problém uznávat konkrétní zásluhy a dobré vlastnosti jakýchkoliv jiných národností.

Knihu je dost těžké ohodnotit hvězdičkami - pokud vás téma nezajimá, tak nemá moc smysl ji číst, respektive její pasáže s chorobopisy nakažených z průběhu jednotlivých epidemií. Kniha ale obsahuje dost podrobný popis metod čínské medicíny a většinou si nedělá iluze o její účinnosti, byť považuje její léky za hodné prozkoumání.

28.04.2019

Osobní vzpománky ruského lékaře na obléhání velvyslanectev. Kniha popisuje i pronásledování, vyvražďování a olupování čínských křesťanů a cizinců, vojenské výpravy k osvobození velvyslanectev a související události. Osobní a velmi podrobné vzpomínky jsou však právě na obranu velvyslanectev, a to zejména na dění na ruském a sousedním americkém a částečně bitském. Dění na velvyslanectích vzdálenějšíc jen o párset metrů, jako japonska či francie je již popsáno výrazě méně, o dění v ostatních částech Pekingu je ještě méně informac, protože to autor nezažil.

Autor na pár místech knihy projeví své přesvědčení, že Číňané mají raději rusy než jiné cizince, a pochopení pro čínskou frustraci a nenávist k cizincům, bez uvedení jakéhokoliv konkrétního důvodu, ve zbytku však zcela objektivně popisuje chování jednotlivých účastníků, jak evropanů, tak čínských úřadů atd.
Z dnešního pohledu je proto kniha poměrně zajimavá, protože už skoro sto let se tyto věci u nás vykládají spíše v čínské verzi, kde se lid spravedlivě bouří proti cizákům. Ačkoliv na pár místech něco takového autor obecně zmíní, v 95% knihy si můžete počíst svědeství o fanaticích s vymitými mozky věřícími ve svou nezranitelnost, o lůze olupující nevinné čínské křesťany a cizince a o bezradné a kličkující vládě, která se chová značně nečitelně.
Jak jinak označit situaci, kdy vládce není schopen (respektive ochoten) po několik měsíců zajistit bezpěčnost evropských velvyslanectví nacházejících se několik set metrů od jeho přísně střeženého paláce a nechává je na pospas mnoha tisícům ozbrojených bojovníků a profesionálních vojáků? Přitom se ovšem formálně snaží o udržení dobrých vztahů, v úředním věstníku vydává nařízení zakazující utoky, před každé velvyslanectví pošle jednoho neozbrojeného strážného, který si tam lehne na zem a střeží, a uprostřed nejtěžších bojů pošle obleženým dopis, že jim poslal vůz ledu, který bohužel kvůli vzbouřencům nedorazil, a když se přiblíží zahraniční vojsko, pošle i vůz melounů......formálně dokonalá zdvořilost, prakticky nulová pomoc, ponechání volné ruky lůze a čekání, jak se situace vyvine.

Mimojiné je zajimavé, jak z hlediska politické kultury se některé věci v číně mnoho nezměnili, a jistá sebestřednost a arogantní přehlížení ostatních je vlastní čínské politice i dnes. Je až neuvěřitelné, že jak jsou některé věci stále stejné. Třeba když Čínské vládě dojdou jakékoliv argumenty, a chce si obhájit neobhajitelné požadavky či kroky, tak překrucuje události vytáhne frázi o "zraňování citů čínského lidu". Tahle konkrétní formulace, která dnes zaznívá každou chvíli mě v knize opravdu překvapila.

Pokud se chcete rozšířit přehled o čínském chápání diplomacie a jednání s nečíňany, či málo loajálními číňany, jednoznačně doporučuji.

09.03.2019

Tenká propagandistická brožurka. Nejvíc mě na ní zaujalo, jak to autorovi politicky myslí. Šlo patrně o velmi uvědomělého soudruha, kterému to politicky myslí a vše vidí tím jediným správným stranickým úhlem pohledu.

Sun Jat Sen je představen jako extrémně schopný muž z chudých poměrů, který si nejprve uvědomil potřebu odstranit feudalismus a provedl buržoazní revoluci, aby po ní došel k poznání, že je třeba následovat příklad génia Lenina a jediným přítelem je sovětský svaz.

Asi nejvíc mě zaujala část líčící, jak v roce 1923 po setkání se sovětskými vyslanci dojde poznání podstaty imperialismu, a pochopí, že se musí opřít o dělníky a rolníky, a stačí jim rozkázat "Rozdrťte fašisty !" (sic!), a rozkaz je ihned proveden a reakce rozdrcena, a dělníci a rolníci ho "již nikdy nezklamou" (sic) (zemřel v březnu 1925).

Dobu a atmosféru vydání podtrhuje to, že cca 1/3 osob z edice kdo je kdo jsou Rusové, brožuru vytiskla tiskárna v Praze na Stalinově ulici a celá brožurka je hlavně oslavou komunismu a SSSR.

19.12.2018

Zajímavostí je, že na mapě na obálce knihy není Sachalin zakreslen jako součást SSSR. A to ani jeho severní část. Docela by mě zajimalo, jestli to mělo pro grafika nějaké následky.

Kniha je ze srpna 1950, takže je vydaná jen o něco víc než měsíc po vypuknutí války. Navíc jde převážně o překlad ruského textu neuvedeného stáří, doplněného o pár kapitol českým autorem.

Kniha je tuctovou propagandou, která si s fakty hlavu neláme. Je to takový ten sovětský "lidově-demokratický" přístup, kdy všechem demokratický lid jižní koreje podporuje severokorejskou vládu (ti co mají jiný názor nejsou demokrate, ale zaprodanci imperialismu), a pouze statkáři, zrádci, kolaboranti a žoldáci jsou proti. A některé z nich se povedlo odhalit i v orgánech KLDR.

Pokud se ale zajimate o severokorejsky rezim, pak zde muzete videt jeho alternativni historii (či snad mytologii) kratce po jejim zrodu, jeste moc nerozvinutou.

Vitejte ve svete boje demokracie proti agresi. Konkretne osvobozene lidove demokracie a americke imperialni agrese porobujici korejce a menici je v otroky dolaru. Ve svete, kde korejska valka zacala tim, ze velka, vyborne vycvicena armada zoldaku z jihu zautocila na mirumilovny sever, kde se dostala vsak maximalne 1-2 km za demarkacni caru, protože narazila na odpor lidu, ktery ji hnal daleko na jih. Ve svete, kde Kim Ir sen nestravil druhou světovou válu v SSSR v zazemi jako porucik armady SSSR, ale vedl tajny boj proti Japoncům v Koreji. V 16 letech již vedl 1000 bojovníků a v roce 1938 ve 26 letech již 30 000 bojovníků. Japonci byli tak zoufalí, že na něj na na střídačku vypisovali odměny, šířili dezinformace, že je mrtvý a nabízeli mu post JAPONSKÉHO GUVERNÉRA KOREJE!!! .

V knize se samozřejmě u všech jihokorejských politiků připomíná, co dělali za války, ale u severokorejských se o tom mlčí, nebo lže. Moc jsem nepochopil, proc kniha misto skuteckych zlocinu spachanych jihokorejskymi jednotkami, ktere ale nezminuje, resi ruzne okrajove nepokoje, ktere byli vysledkem provokaci mistnich komunistu a počty obětí nadsazené. Přitom o povstání na Čedžu a jeho potlačení tam nic není.

Nic převratného v knize neobjevíte, je to takový soupis komunistického pohledu na věc okořeněný pár absurdními poznámkami o výkonech Kim Ir Sena.