Y2T komentáře u knih

Politická propaganda pro nejmenší. Klidně bych to zařadil mezi perly tohoto žánru z per spisovatelů národně socialistických nebo komunistických. Tentokrát se jede na vlně feministického LGTB+ orientovaného progresivismu v duchu USA a ultralevicových hnutí v Evropě.

Toto tedy dětem číst opravdu nebudu. Děvčátka určitě nemusí poslouchat jen nudné pohádky, kde vždy krásnou princeznu zachrání princ, kterého si okamžitě bez řečí vezmou za muže, ale tahle kniha je docela obskurní bizarnost.

Výhrady mám už k samotnému výběru osobností, kde je několik opravdových osobností s velkým O, hodných respektu, řada žen které se někdy něčemu vzepřely (ale dětem se zamlčí, jak na to mnohdy šeredně doplatily), ale pak řada výstřednic, které jsou spíše vzorem asociálního chování a většina lidí asi nebude chtít dávat dětem takovéto vzory. Úplnou kuriozitou je pak jediný chlapec v knize, který se tam dostal jen díky tomu, že mu rodiče v 6 letech při nástupu do školy vyřídili uznání toho, že je transgender a vymohli právo chodit na jakékoliv záchodky, které bude chtít. To opravdu není žádná inspirující zásluha.

Obecně jsou jednostránkové životopisy velmi kusé a neúplné. Dětem se zamlčuje, že mnohé předkládané "hrdinky" na svou statečnost velmi doplatili, nebo naopak, proč si dané jednání mohli dovolit. Např. u Aun Schan Su Ťij nenajdete ani zmínku o tom, proč si mohla dovolit prudit celé roky brutální vojenskou chuntu, která vraždí lidi po tisících, a dostala jen domácí vězení (chybí tam skutečnost, že je dcera národního hrdiny generála Aun Schan, kterého chunta velebí). Stejně tak tam není ani zmínka o tom, čeho všeho se dopouštěla Barma pod jejím vedením (např. masakry Rohingů).
Kniha mi přijde jako účelové obelhávání dětí. Je zcela zbytečné vtahovat děti tak brzy do krvavého světa dospělých. Preferuji s tím počkat na věk 10+ a pak si už říct taky více souvislostí a informací a po pravdě. Psát na základě reálných životů nereálné pohádky není cesta k pravdě, ale k vymývání mozků propagandou, což vede jen k vzájemnému nepochopení a konfliktům. Jak známo, cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly. I když i o těch by šlo v případě této knihy pochybovat. Spíše připomíná snahu komunistické literatury infiltrovat dětské hlavičky co nejdříve. Člověku se vybaví, jak za komunismu ve školkách vykládali dětem např. že car byl zlý a bral dětem hračky, nebo jak na děti cílil německý národní socialismus.......vždyť přece účel světí prostředky....

Výtvarná stránka mě také nijak neohromila. Část lidí má pocit, že když je to pro děti, tak tam lze dát cokoliv. Patrně i při výběru ilustrací byl rozhodující spíše správný kádrový profil, než výtvarná kvalita.

btw: pro zajímavost si zkuste představit, jak by vypadala obdobná kniha "pro malé rebely", plná podobných příběhů a ilustrovaná umělci vybranými hlavně na základě toho, že mají ten správný gender, tedy že se identifikují jako muži. Otázka také je, co je na tomhle přístupu vůbec dneska "rebelského", a jestli nevyžaduje dnes větší odvahu se mu spíše vzepřít a uhájit si právo na to, žít svůj život dle svého a jakkoliv, pokud tím nepoškozujeme ostatní, tedy třeba i konzervativně, než jít s mediálním mainstreamem a akceptovat automaticky bezmyšlenkovitě narativy této knihy. Přál bych si, aby nikdo, tedy ani ženy, nemusel čelit opovržení či přehlížení společnosti za to, že se věnuje rodině a dětem a nečelili pohrdání za to, že se nerealizuje různými aktivistickými klikami požadovaným způsobem. Což bohužel dnes není samozřejmostí. Lidí, kteří vnucovali ostatním svůj jediný správný názor bylo už víc než dost.

Abych knize nekřivdil - může dávat smysl pokud se dostane do ruky např. dětem z nějaké uzavřené chudé komunity, žijícím vlastním životem, kde ženy nedosahují vzdělání, a kolem 15 otěhotní. Nicméně nepovažuji za pravděpodobné, že zrovna takovým dětem ji rodiče koupí. Teoreticky se k ní mohou dostat ve školní knihovně. Ale mám obavu, že velká většina výtisků spíše bude sloužit spíš ke stresování dětí, které by tu knihu vůbec nepotřebovaly.

U knihy je uvedeno špatně datum vydání. První vydání vydání (které mám) je z roku 1914, a druhé přepracované až z roku 1922.

Na rozdíl od známého rozsáhlého Společenského katechismu je tato knížka pouze základním úvodem do slušného chování pro mládež středoškolskou. Díky tomu jsou v ní podrobně vysvětleny i věci, které se jinak považovaly za samozřejmé a v rozsáhlejších knihách se nevysvětlovaly. Pro dnešního čtenáře je to výborný úvod do tehdejší etikety. Část z pravidel je nadčasová.

Při čtení mě upoutalo hned několik věcí:
1) Hodně mne překvapilo, jak rozsáhle si autor v knize dost ventiluje své společenské a politické postoje. Zavrhuje mnohé zvyky typické pro starou aristokracii, Němce a i Čechy nedostatečně národně uvědomělé, zejména se ale neustále opakují výlevy českého nacionalismu ve stylu "Není slušným člověkem, kdo není českým vlastencem" (není to doslovný citát, ale parafráze myšlenky, která se tam v různých šroubovaných mnohokráte opakuje - přečtěte sami a posuďte). Zejména k závěru je nějaký takový výlev na skoro každé straně. Je evidentní, že si vůbec nepřipouštěl, že by knihu mohly číst i lidé jiné národnosti, a že jim bude připadat nikoliv, jako odborník na slušné chování, ale jako arogantní a velmi nevychovaný člověk. Kniha je celkem jednoznačně orientována na vyšší střední a vyšší vrstvy slovanskojazyčného obyvatelstva v Čechách.
2)některé ze zvyků, které označuje autor za zastaralé již tehdy, se i dnes běžně používají (např. přát před jídlem "dobrou chuť")
3) zaujalo mne, jak podrobná byla pravidla pro navštěvování, návštěvní dny, opětování návštěv, děkování za pozvání, visitky (nikoliv obchodní, ale návštěvní karty), a jaký význam se tomu přikládal. Je zjevné, že čtenářstvo mělo dostatek času pro společenský život a dostatek prostředků pro udržování rozsáhlého šatníku. A naopak jak mizerná byla hygiena a zvyky části společnosti - některé z věcí, které autor odsuzuje (ale tím dosvědčuje, že se děly nikoliv jen výjimečně) jsem v životě neviděl - například plivání na podlahu v kostele či ve škole, odhazování odpadků na zem ve škole a jiné. Kniha tak přináší obraz společnosti s obrovskými sociálními a společenskými rozdíly. Je určena nejen příslušníkům těch vyšších vrstev, ale okrajově počítá i se studenty z chudších vrstev, snažících se v krysím závodě života dostat díky vzdělání nahoru.
4) třeba poznámky k honbě za módou a chováním mládeže jsou celkem nadčasové, a platné i dnes. I když nesdílím autorovo východisko, že jde o nedostatek slušného chování a lze se mu snadno přiučit. Osobně jsem spíše názoru, že jde o vlastnosti osobnostní a lze je spíše jen zamaskovat přetvářkou.

Vzhledem k tomu, že je knížka tenká, ji doporučuji k přečtení. Je to pěkný úvod do tehdejších mravů, který pomůže lépe porozumět té době, např. při sledování archivních filmů lépe poznáte slušné řádné uklonění od podlézavého hrbení se, nebo se dozvíte, jak se chovat na letním bytě.

btw: týhoden (2. p. téhodne) je archaismus pro "týden"
btw2:pokud byste chtěli si porovnat autentické vzpomínky člověka, který žil ve společnosti podobné, jaké je určena kniha, pak doporučuji memoáry Fritze Beera "... a tys na Němce střílel, dědo?", Aloise Rycharda Nykla "Padesát let cest jazykozpytce". Uvidíte, že mnohé věci ve skutečnosti byly často jinak, jen se o tom nepsalo a nemluvilo (uvedené knihy doporučuji právě pro jejich vysokou míru pravdomluvnosti a (sebe)kritičnosti). Naopak mezi dobové zbohatlíky vás zavede "Zajíc s jantarovýma očima".

1 14.04.2021

Knihu jsem vůbec neznal a příjemně mě překvapila. Kapitoly jsou krátké, srozumitelné, psané příjemným stylem pro děti. Vyzdvihnout je třeba zejména to, že kniha není nijak výrazně poplatná době. Reálie jsou poměrně nadčasové a není v ní politický výchova, ani se to tam nehemží soudruhy a soudružkami.

V tomto ohledu bylo v knize jen pár míst, kde jsem si říkal, že je mírně poplatná době vzniku. Konkrétně u neustálého zmiňování továren kolem trati (což je ale faktická reálie, dnes již trochu zastaralá), otci dívky, který je jeřábníkem v továrně (je to v jistém smyslu poplatné době, podobně, jako dnes je každý druhý tatínek v tvorbě pro děti IT inženýr, tak tehdy byl každý druhý tatínek dělník v továrně), a v příběhu o lakotě, kde je ovšem lakota dostatečně přehnaná, aby šlo dětem vysvětlit i v dnešní době, co je na postupu onoho lakomce špatně. Snad jen nepovažuji za vhodné ohrnovat nos nad zatahování závěsů před otevíráním truhly s penězi - je to docela dobrý návyk, a je škoda ho v knize stigmatizovat a nepřímo dehonestovat spojováním s negativními konotacemi.

Každopádně kniha je příjemná, milá a pohodová a lze ji vřele doporučit. Rozhodně se nemusíte bát, že budete muset na každé stránce vysvětlovat nějaké dětem nepochopitelné dobové reálie či ideologie.

1 09.04.2021

První 3 kapitoly jsou vynikající a dal bych za ně klidně i 5 hvězdiček. Výborně vygradovaná hra se slovy blížící se směsici frašky a absurdního dramatu. Pak se ale styl náhle zcela změní, a jde o celkem unylé povídání, které je spíše jen místy úsměvné, ale rozhodně se člověk už za břicho nepopadá. Navíc má být evidentně výchovné, takže se děti dozvědí co dělat při nálezu nevybuchlé munice, že mají sbírat lesní byliny do výkupu, že nemají rozdělávat oheň v lese, že nemají pít na třešně vodu atd. Dojde i na dobové reálie jako je soudruh příslušník VB.

Řada věcí tam také dost logicky nesedí - už jen to, že odjedou na prázdniny do hotelu, jsou tam skoro celé prázdniny - kdo si to mohl dovolit v ČSSR? Přitom řada příběhů do toho moc nesedí - kdo by třeba na hotelovém pokoji nakládal utopence s cibulí? Hodně je to poznat na příhodě z konce knihy, kde Hurvínek jí třešně, ale hned v další kapitole je babí léto a následně konec prázdnin. Přitom třešně jsou v červnu, babí léto až v září a konec prázdnin už v srpnu.

A také mi dost nesedla předmluva, kde se mluví o tom, jak je Spejbl hloupá karikatura maloměšťáka, co se do všeho plete. Přišla mi nadbytečná a přehnaně politicky aktivní.

Po prvních 3 kapitolách jsem se do Houbohled za Máničkou upřímně těšil, ale má očekávání zůstala dosti nenaplněna.

1 27.12.2020

Lepší, než druhá kniha, ale i tak mě to kdoví jak nenadchlo. Kniha je zase nastavovaná pražskými pověstmi a Babičkou B. Němcové, zas je v ní vlastenecky orientovaná indoktrinace dětí, tentokrát v podobě glorifikace Boženy Němcové a Karla IV. Ale je tam toho méně, než v 2. knize, a zase je tam alespoň něco o etiketě, i když většina dětí nemá na rozdíl od Viktorky dědečky, co se setkali s anglickou královnou.

Moc mi nesedla struktura knihy, kde se střídají krátké 2 stránkové kapitoly ze života Viktorky-školačky, s 10 stránkovými poučnými příběhy. Kapitoly je tedy vždy třeba číst minimálně po dvou.

Navíc v první polovině knihy autora zjevně posedla potřeba probrat chudobu, sociální znevýhodnění, atd. Kdy jsou tam 2 příběhy o chudých a 1 o uprchlících z Ukrajiny. Jednak bych tomu vytkl, že příběhy nevedou děti k tomu, aby se samy snažili si pomoci, ale ukazují, že pasivita stačí a potřebným bude pomoženo bohatými. A za druhé jsou příběhy plné nelogičností a věcných chyb. Přijde mi podivné, když holčička, jejíž rodiče nemají peníze na to, aby jí zaplatily hodiny baletu, což není nijak nákladné, umí výborně lyžovat. Ví autor kolik stojí lyžařská výbava, vleky, pobyt na horách a že dítěti které roste se to kupuje neustále dokola? Balet vyjde rozhodně levněji. Obdobně je zvláštní, když dostanou do 1 třídy hned 3 uprchlíky před válkou na východní Ukrajině, kteří prý rok žily ve sklepích. Takových lidí zas není tolik, protože fronta se pohybovala a tam kde se ustálila, tak odtud lidé utíkali pryč (žádná oblast nebyla obklíčena).

Kniha obsahuje více textu a její čtení trvá o něco déle než u předchozí.

Kdyby zůstalo jen u první knihy, bylo by to lepší. 2. a 3. kniha působí jako nastavovaná kaše, jsou málo o etiketě, zato hodně vychovávají politicky, a dětem, které nejsou z Prahy a stejné sociální bubliny jakou autor budou dosti vzdálené. Je to v nich samá Praha, staré pověsti české, čeští obrozenci atd. Navíc se postupně stále více vykresluje rodinné prostředí Viktorky, jako jedináčka, na kterého rodiče nemají čas a vynahrazují mu to pořádáním oslav v restauracích atd. Knížka bude svou realitou bohužel řadě čtenářů velmi vzdálena. Odráží možná okolí autora, ale ne svět většiny česky mluvících dětí. Svým přístupem jsou mi mnohem bližší a sympatičtější knihy A. Popprová S Luckou, Jendou a Martínkem - také odehrávají v Praze, ale ten způsob vyprávění je úplně jiný. Je to prostě jen místo kde žijí, ale důležitá je rodina. U Viktorky to působí obráceně.

1 27.11.2020

Jako úvod do slušného chování pro děti to lze vřele doporučit. Děti poslouchání baví, a věci si zapamatují, i když z toho některé mají legraci. Velmi pozitivně hodnotím i přiložené CD v ceně, i když čtení děti baví víc. Ke knížce bych měl jen pár výtek:
1) někdy je až přehnaně formální (opravdu si nelze naklonit misku s polévkou v restauraci? U obědu s anglickou královnou to pochopím, ale drtivá většina českých restaurací je spíše na úrovni jídelen a naklonění talíře mi přijde zcela v pořádku, spíše by bylo podivné to neudělat)
2) je škoda, že kresby jsou provedeny tak, že vyobrazené postavy drží příbory dost podivně. Čekal bych kresbu, která doprovodí slovní výklad, jak se má správně držet příbor, a ne jakési podivné úchopy.
3) kniha motá dětem hlavu ohledně fungování poštovních holubů. Holub vždy letí jen k sobě domů do holubníku. Nikoliv na adresu, kterou mu řeknete.
4)U japonského spolužáka jménem Kenta je poněkud nepřesně zmíněno, jaký je význam jména. V knize uvedená informace se sice dá najít na anglických webech, ale japonská jména nemají jeden ustálený význam, ale záleží na použitých znacích, a podle toho mohou mít stejné slabiky různý význam. Nemělo by se tedy mluvit o významu jména obecně, ale o významu jména konkrétního chlapce. A je trochu škoda, že Kenta je nakreslen jako jediný z celé knihy s jinýma očima. Vzhledem k extrémní míře stylizace knihy, kdy kolečkové oči postav opravdu neodpovídají realitě je až s podivem, jakou měl ilustrátor potřebu u Kenta výrazně zdůraznit tak drobnou fyzickou odlišnost jakou je kožní řasa zakrývající vnitřní koutek. V řadě zemí by to bylo chápáno jako velmi nevhodné, stereotypní, až karikaturní zobrazení Asijce s rasovým podtextem. Vím, že je to v české kultuře notoricky vžité a třeba ČT přijde jako skvělý nápad dělat v Kouzelné školce Yellow face, ale zrovna v takto upjaté knize o slušném chování mi přijde dost překvapivé.

1 17.11.2020

Jedna z prvních knih autora, který svůj raketový vzestup zažil v době německého národního socialismu, kdy se těšil politické podpoře od německých národních socialistů, kteří některé jeho knihy zařadili jako povinnou četbu na školy a zároveň byl od r. 1940 členem NSDAP.

V knize vystupuje jako mírumilovný technokrat. Je třeba říct, že nejde o nějakou tupou agitku zaměřenou na fanatické nacisty, ale naopak o knihu pro "mlčící (a myslící) většinu". Té podsouvá obrázek světa, kde jen velmoci a magnáti brutálně bojují o moc a peníze. Ne, že by se o peníze nikdy nebojovalo, ale Zischka spřádá různé konspirační teorie, tvrdí co všechno mu kdo svěřil, a řada informací působí nanejvýš nedůvěryhodně. Zkoušel jsem ty nejskandálnější dohledat, a.....řada věcí nebyla patrně tak skandální, jak se autor tváří a odehrála se patrně poněkud jinak. Právě tyto pasáže jsou často stavěné na tom, že mu někdo něco "prozradil". Tedy agentura JPP(jedna paní povídala). Je tam i několik antisemitských úletů, kdy opakuje dokola u někoho, že je "malý židáček" Patrně mu to přišlo zcela běžné - byl přece rok 1934.

Kniha ze všeho nejvíc připomíná žurnalistiku dnešních proruských webů. Autor něco reálně zajímavého viděl, a nějaká čísla má, ale pracuje s nimi zcela volně tak, aby vytvořil obrázek, jaký vyhovuje jeho cíli. Tedy líčí např. utrpení dělníků na anglosaských ropných polích a přitom úplně zamlčí utrpení lidí pracujících na německém umělém benzínu (tedy čtenář se má dojímat nad dobře placenými dělníky kteří riskují pro vysoké platy, ale vůbec se neřeší horníci, pracovníci továren na syntetický benzín, ... a to zdaleka né každý pod vládou národních socialistů pracoval dobrovolně a přežil to).

Nedivím se, že po válce byl ve Španělsku, kde žil, na nátlak spojenců internován a měl zákaz publikace. Spíš je s podivem, že se mu povedlo vrátit se do SRN a stát se znovu obecně přijímaným autorem. Přitom si ohýbal realitu, jak se mu hodilo a jeho knihy se německým národním socialistům náramně hodily. A možná není úplně od věci přečíst si je i dnes, protože řada politiků dnes vidí svět zas poněkud podobně jako boj o suroviny, nebo to tak alespoň prezentuje svým poddaným.

Zásadní problém s knihou je, že nelze vůbec rozlišit, kde končí realita a kde začíná bohapustá fikce a fakenews. Působí značně nedůvěryhodně, jaká všechna tajemství mu prý kdo svěřil a on je vykládá čtenáři . Spíš to působí jako konspirační teorie.

Pro přehled ropných magnátů to není úplně špatné, ale opravdu jen jako jmenný přehled - protože je těžko říct, co je pravda a co ne.

Není bez zajímavosti, že v roce 2018 vyšla v češtině první Zischkova kniha od konce druhé světové války, a byla to pod novým názvem "Ropa" právě tato kniha.

Doplnění: jinak autor v knize straší čtenáře tím, že v roce 1940 dojdou USA ropné zásoby a brzy dojdou i světové.......patrně takové katastrofické vize vždy táhly čtenáře. V jiné své knize autor straší nedostatkem potravin, protože lidí jsou již 2 miliardy! ........je prospěšné si tyto knihy přečíst, aby si člověk mohl lépe formlulovat názor na různé dnešní alarmisty, kteří straší tím, že nebudou potraviny pro 8, 9 či 10 miliard lidí, že dojde ropa, atd. A také se vždy tyto názory hodily různým politikům, jako vědecký základ dokládající nutnost a oprávněnost jejich kroků.

1 14.11.2020

Podrobné hodnocení knihy jsem kvůli rozsahu vložil do recenzí, jelikož z ní mám dost rozporuplnné pocity, které nelze vyjádřit stručně. Tady bych jen pro všechny upozornil, že v roce 2018 autor část sbírky rozprodal v aukci, a že napsal také několik dalších knih. také vyšla samostatná kniha o paláci Ephrussi ve Vídni. Jen tyto knihy nebyly přeloženy do češtiny.
A lidem se zájmem o osudy židů ze střední a vyšší třídy bych doporučil knihy "Zachráněna v šanghaském ghetu" a "... a tys na Němce střílel, dědo?". Jde o paměti samotných účastníků, takže jsou mnohem autentičtější a v neposlední řadě jsou mnohem kratší. Tuto knihu doporučuji spíše zájemcům o atmosféru Paříže a Vídně přelomu století a milovníkům impresionismu a jiných dobových výtvarných směrů.
A ještě doporučuji dohledávat všechny budovy a umělecká díla. Líčení autora je často dost zavádějící. Třeba palác Ephrussi ve Vídni je o dost menší, než se může z knihy zdát (podrobně viz recenze).

1 07.09.2020

Tak jsem začal číst těn německý originál a porovnávat ho s českým překladem. Dost pochybuji, že ho přečtu celý, proto tvořím tento komentář již nyní, a průběžně ho budu případně editovat.
1)České znění je opravdu zkrácené, ale zatím v podstatě odpovídá původnímu textu. Vypuštěny zatím byly vždy spíše jen pasáže popisující nějaký vnitřní dušení pochod (na těch ale stojí polovina knihy), či nějakou nesouvisející odbočku. V některých případech i poněkud nejasnou, kterou by snad se znalostí tehdejších reálií šlo lépe pochopit. Nevím, zda si tedy někde spíše nezjednodušoval překladatel práci. Celkový ton vyznění textu je ale velmi obdobný a nedochází k posunu vyznění textu.
2)Potvrdily se mé obavy o špatný překlad slov vztahujících se k brněnským reáliím! V českém překladu se tak dočtete, že v Brně byla ve 20. letech lokalitou prostituce ulice Jeptišek. Taková ulice v brně neexistuje a neexistovala. Německém originále je uvedena ulice Nonnengasse. V Češtině se tato ulice ovšem celá staletí bezezměn jmenovala a jmenuje Panenská.

Obdobně termíny typické pro Brněnskou němčinu jsou bohužel přeloženy bez poznámek. Z překladu ve znění "jak jsme v Brně říkali čurina" čtenář němá šanci zjistit, že původní slovo byo Gaudi, což je dodnes běžné synonymum pro Spaß, používané dodnes v jižních oblastech, jako je Rakusko či Bavorsko. Snaha překladatele nahradit jej slengovým slovem, případně brněnským hantecem, upírá čtenáři tu původní informaci, kterou chtěl autor sdělit.
3)V některých případech došlo bohužel k záměrnému posunu přakladu tak, aby byl stravitelnější pro českého čtenáře. Například o událostech založení republiky není v jinak doslovně přeloženém odstavci referováno jako o převratu či puči, což by byl přesný překlad použitého německého slova, ale alibisticky jako o "událostech roku 1918". Chápu snahu přiblížit se zažité české terminologii a nerozhněvat si čtenáře nabouráváním jeho zažitého českého pohledu na věc a ve škole naučených dogmat a nerozptylovat ho. Na druhou stranu to knize něco ubírá. Kniha je zajimavá právě tím, že ukazuje mnohonárodnostní svět, a jejím cílem bylo zpřístupnit dnešní generaci složitost tehdejší doby. A k té patřilo i to, že pan Beer měl jako mateřský jazyk němčinu, vyrůstal v Československu v německojazyčném středu Brna v židovské komunitě, rodiče se hlásili k tomu že jsou Čechoslováci a on sám se za druhé světové války v zahraničních československých jednotkách bojujících proti Třetí říši hlásil k německé národnosti, aby ukázal, že všichni Němci nejsou špatní, za což ho šikanovali ostatní vojáci a dožadovali se, aby si uváděl židovskou národnost.
3)Drtivá většina textu je doslovný překlad. Jen tam kde se zkracovalo, tak si někdy překladatel vytvořil věty úplně vlastní, ale se stajným smyslem.
4) ojediněle už jsem tam narazil na chyby v překladu, kdy dochází k posunu významu. Třeba když ši zakoupil brožuru u vystoupení řečníka, tak v německém originále je vyjádřeno, že doufal, že snad by mohl získat podpis řečníka, zatímco v čaském překladu je to zkráceno na to, že ho chtěl získat. Vzhledem k tomu, že se neosmělil autora o podpis požádat, a ke zkrácení textu, tak zatímco v německé verzi je vyjádřeno pouze doufání, pak nějaký další text, který byl v české verzi vypuštěn, a pak konstatování, že se dostatečně neosmělil, z české zkrácené verze to působí poněkud hloupě - koupil jsem si knihu proto, abych si ji nechal podepsat ale nedvážil jsem se k tomu.

Celkově je český překlad svým vyzněním německé verzi velmi blízký. K pochopení myšlenek autora český překlad bohatě stačí. Pokud by z něj chtěl ale třeba vycházet historik při své práci (kniha obsahuje spoustu unikátních informací o různých čelních komunistech), pak by asi stálo za to si to raději i ověřit v originále. Jen pro jistotu, faktické informace jsou v překladu správně obecně také. Pokud ale někoho zajímají brněnské reálie 20. let pak doporučuji otevřít originál.

1 04.05.2020

Kniha je, jako řada dalších autora, značně protijaponsky zaujatá, a jinak ničím nevyniká. Existuje řada překladů zahraničních lepších knih. Zejména se mi velmi příčí autorovo neustálé označování japonců za samuraje. Tento nesmysl také velmi znehodnocuje knihu. Autorovi vůbec nedochází, že samurajové bylo označení pro nižší vojenskou šlechtu, a jako takoví zanikli po revoluci meiji, kdy se do čela státu dostalo pár níže postavených samurajů, kteří si uzurpovali moc pro sebe, koupili si rozdáváním výhod a titulů smír s velmi bohatými a nepočetnými knížaty daimjó, zatímco příliš početnou vrstvu samurajů obrali o renty a privilegia a následně zlikvidovali, a to nejprve formálním zrušením, a následně odpůrce kteří se proti ní stavěli i fyzicky zlikvidovali za pomoci armády naverbované z nejširších vrstev společnosti a vyzbrojené moderními západními zbraněmi.

A této armádě naverbované z chudých a nevzdělaných rolníků, vycvičené západními instruktory a vyzbrojené moderními zbraněmi začali v propagandě tvrdit, že všichni jsou samurajové, nebo pokračovatelé jejich tradic. Poddůstojníci dostali k uniformě místo západní šavle průmyslově vyráběné šavle s designem inspirovaným katanami.

Označovat takovou armádu jako samuraje je velmi zavádějící a nic na tom nezmění ani to, že se řada samurajů a jejich potomků v armádě pohybovala, což bylo vzhledem k vysoukému procentu samurajů i vojáků ve společnosti pochopitelné. Samurajové jako společenská skupina (a střední třída) byli ale zlikvidování hned po revoluci Meiji, ožebračeni a nové Japonsko začalo být budováno hrskou bohatých s armádou z nejnižších lidových vrstev vyzbrojenou za peníze které dříve směřovali k samurajům , a nyní do moderní armády. Skuteční samurajové (tedy ti, které nenechala vláda vystřílet při povstání) výrazně zchudli a zejména se zaměřovali na zemědělství, protože jednak vlastnili pozemky, a jednak ve společenské hierarchii šogunátu byl zemědělec z prostého lidu nejvyšší vrstva, nadřazený obchodníkům či řemeslníkům. Někteří odešli za novou půdou kolonizovat Hokkaidó. Část jich sice působila v armádě, ale neprofilovali se tam jako samurajové.

Při revoluci Meiji byli odstraněni Šogun Tokugawa a právě důsledně zlikvidována společenská vrstva samurajů. Zatímco císař, knížata (s novými tituly), i lid zůstali.

Mlůže se to zdát jako hnidopišství, ale právě armáda, se stala ve 30. a první polovině 40. let 20. století určujícím hybatelem japonské politiky. A nebyla ovládána nějakými starými konzervativními samuraji, ani jejich potomky, ale ta lačnost po válce šla z nižších míst obsazenými v podstatě chudými lidmi z venkova, pro které byla armáda velkou příležitostí, a lačnými získat nové úspěchy, prosperitu a bohatství pro sebe i národ v Mandžusku, Číně atd. Sociální napětí, chudoba a nespokojenost se tak netransformovali v útoky na Japonské nejbohatší vrstvy, jako v mnoha jiných zemích, ale v expansivní politiku, snažící se získat pro národ nový životní prostor. Což je asi tak jedna z mála věcí, která Japonsko reálně spojovala s ideologií nacistického Německa (např. antisemitismus opravdu nesdíleli).

Ale pan Skřivan, stejně jako většina lidí v ČR(ti ale nepíší knihy o japonských dějinách), bohužel tento rozměr revoluce, která smetla staré pořádky, vůbec nepochopil, a vychází slepě z propagandistických hesel japonské vlády, armády a jejich často pokroucené interpretace papouškované v Evropě a v protektorátě.

Tak nízků hodnocení knize dávám zejména proto, že je zbytečné ji číst, protože člověka jen utvrdí v různých rošířených předsudcích a omylech. Je mnohem lepší přečíst si knihu "Japonsko ve válce - Velký pacifický konflik" od američana E.P. Hoyta, "Boj o Tichý oceán" od sověta V. Avarina, "Dějiny Japonska" od Reischauera, "Tokijský proces" od Cassese.

Chápu, že ve své době to byl fenomén. Stavělo se to proti dogmatům oficiálně hlásaným KSČ.
U mnoha povídek je ale pro mě obtížné překousnout, že se krutě posmívají chudým,hloupým či jinak hendikepovaným.

1 21.08.2019

Pokud si chcete hodně počíst o létání vrtulníkem, konkrétně s Huey, pak je to dobrá kniha.

Při četbě knihy jsem si mnohokrát vzpoměl na cimrmanovské "Otevřel si hospodu, ale chodili mu tam lidi." Autor se dobrovolně přilásil na pilotní kurz pro piloty do války ve Vietnamu, ale má problém s tím, že po něm střílí a že tam umírají lidé. Těžko říct co čekal. Války nejsou pěkné.
Je obecně škoda, že kniha pokrývá čistě období od odletu do Vietnamu po zpáteční cestu + navíc retrospektivně výcvil. Nedozvíme se skoro nic o životě autora před tím a potom.

Otázka je, jak moc je kniha autentická. Autor víceméně z každého měsíce vyberu jednu akci, kterou do detailů popíše, a o zbytku mlčí. Ten popis je tak detailní, až se mi zdá nedůvěryhodný. Působí spíše jako beletrie. Opravdu má čtenář věřit, že si po letech přesně pamatuje, kdo kdy si udělal který krok, a co si u toho myslel? Autor navíc na jednom místě v poznámce pod čarou přiznáví, že pouze 3 nebo 4 jména si pamatuje, a zbytek si vymyslel. Otázkou je, zda to tak nebylo i u spousty dalších věcí.

Je docela zajimavé si počíst třeba komentáře ke knize na Amazonu, nebo jinde v angličtině. I veteráni z vietnamu mají často připomínku, že kniha příliš pateticky heroizuje autora. Přitom jen dělal svou povinnost, jako dalšího půlmilionu američanů.
Zaujalo mě i to, že mu mnozí vytýkají, že je kniha špatně napsána - tady asi dost pomohl velmi volný český překlad, protože v češtině jde o poměrně pěkné čtivé literární dílo (ale překlad je patrně někdy dost volný), spíše je otázka, jak moc jde o literaturu faktu a jak moc o beletrii. Nemohl jsem se ubránit dojmmu, že autor by patrně dokázal vylíčit jako nesmírně nebezpečný a vzrušující zážitek i jízdu s autem.

Kniha mi trochu připomíná německé druhoválečné knihy líčící válku jako jedno velké dobrodružství.

Rozhodně bych knihu doporučil, pokud chcete pochopit, proč USA ve válce prohráli a utekli z ní (Vím, že řada lidí tento názor nesdílí, a argumentuje tím, že přece neprohráli žádnou bitvu. Ale pokud připustíme, že jde o válku opotřebovávací, a že americké náklady byly extrémní, a přispěli ke znehodnocení dolaru, pádu bretton-woodského systému a ekonomicky k ropné krizi, pak lze oprávněně dojít k závěru, že američané ztratili vůli pokračovat v opotřebovávací válce a tím ji prohráli).

Z knihy jsou velmi dobře zřejmé zásadní chyby amerického vedení: Kniha jednak zachycuje plně extrémní nehospodárnost v nákladech, kdy kvůli pár výstřelům z lesa startují vrtulníky, dále je z ní i vidět absurdita neustálého vyhledávání nepřítele a následného stahování z tvrdě dobitého území, kdy je akce považována za úspešnou, protože "narušila" zásobovací trasy nepřítele. Je zajímavé, že autor je dodnes, stejně jako techdejší velitelé, fascinován údernou silou letecké kavalérie a nedochází mu nákladnost a neefektivnost této strategie.

Druhou věcí, která je z knihy nepřehlédnutelná je ignorantství autora, hraničící místy až s rasismem. Obecně považuje každého vietnamce za nepřítele a chce ho vidět mrtvého.
Vůbec mu nedochází, že cílem celé války je zamezit šíření komunismu, čemuž je nutno zamezit tím, že se zajistí existence nekomunistického jižního Vietnamu. Při čtení knihy člověk pochopí význam politruka u útvaru. Podotýkám, že US Army měla třeba velmi kvalitně zpracovanou kapesního průvodce, kde vysvětlovali, o co v zemi jde, ale autor tím zůstal zcela nedotčen.
A tak, když rozstřílel člun s 53 vojáky jižního Vietnamu, ani na chvíli nezapochyboval, a bylo mu jasné, že ti "sráči" stejně dělají pro vietcong. Sice byli mimo svou určenou pozici a je lidskou přirozeností si své chyby omlouvat, ale absence jakékoliv pochybnosti je zarážející. Byť je typická pro lidi s průměrnou či nižší inteligencí.

Autor působí, že to celé chápe jako boj správných američanů proti zlým vietnamcům. To, že ne každý vietnamec je komunistický voják má velký problém pochopit. Částečně k tomu přizpívá nadprůměrná izolovanost jeho jednotky a služební vytíženost, takže přišel do styku s civilisty patrně o dost méně, než průměrný voják. V tomto směru americká armáda hrubě nezvládla svou roli.

Při čtení knihy jsem si vzpoměl na vzpomínky jiného veterána, který vzpomínal, jak potkali na hlídce vietnamské rybáře, kteří měli doklady v pořádku, ale většina jednotky je chtěla raději preventivně zastřelit. Nemohl jsem si odpustit myšlenku, jak by se zachoval Johnson.

Pro řadu vojáků byli civilní stránkou vietnamu alespoň dívky, nebo prostitutky či dealeři drog. Johnson byl za třičtvrtě roku jen párkrát u holiče, který na ně navíc při jedné ofenzívě zaútočil. Jeho vidění světa tedy lze sice pochopit, ale to nic nemění na jeho absurditě. Pokud by totiž neexistovali žádní nekomunističní vietnamci, proč by tam vlastně síly USA byly? A o správnosti jejich pobytu přitom nepochybuje. Není to žádný velký myslitel.

Krom toho celou knihu básní o ženách s "rovnýma" očima. A popis vzhledu bojovníka VC "neamerického vzhledu" mě také překvapil.

Vzhledem k výše uvedenému jsem během čtení knihy přemýšlel, jestli to autor myslí všechno vážně, nebo zda má jít o nějakou karikaturu na americkou účast ve vietnamu a její dehonestaci. Bohužel to patrně myslel vážně.

Kniha také dokumentuje tvrdou šikanu při výcviku ve státech.

1 25.06.2019

Dobrá kniha. Oceňuji na ní její komplexnní a nezaujatý pohled. Navíc je i čtivě napsaná. Pro zájemce o toto téma to považuji za nejlepší knihu v českém jazyce.

1 24.09.2018

Krátká knížka o 84 stranách, která přibližuje běžné japonsko v první polovině 20. století, se zaměřením na postavení žen. Celkově není na knize nic mimořádného, ale rozhodně ji doporučuji k přečtení všem, kteří četli jakoukoliv snůžku nesmyslů o Japonsku a japonkách od Hlouchy, Lotiho, Nováka či jiných. Tato kniha by sama o sobě nebyla ničím mimořádným, mimořádnou jí činí právě mizerná úroveň většiny ostatních dobových knih o japonsku, které jsou zcela mimo realitu, co se žen v Japonsku týče.

Velmi mě potěšilo, že autorka jednoznačně dementuje existenci tzv. Japonských manželství, jak je líčí Loti, Hloucha a další, a jasně uvádí na pravou míru, že jde čistě o zištné prodejné společnice z okraje společnosti, jaké najdete po celém světě. A celkem dobře reálně líčí podstatu gejš. Jinak se samozřejmě věnuje z vělké většiny běžným ženám, ať již chudým či bohatým.

Kniha obsahuje dost informací o japonskách ženských hnutích, a něktreré věci jsou viděny z jejich pohledu, ale není to nijak zkreslující realitu.

Soudobou společnost japonska v knize autorka prezentuje velmi přesně, trochu horší je to tam, kde se zmiňuje o minulosti, kdy vychází z různých pramenů, často i oficiálních, a může to být poplatné tehdejšímu oficiálnímu státnímu výkladu dějin. To se týká zejména revoluce meiji a postavení císaře, který je prezentován jako moudrý vládce, který se při revoluci meiji ujmul znovu vlády, která mu patří. Jednak lze vidět revoluci meiji i v méně růžových barvách, a jednak dnes se naopak prezentuje, že císař byl jen nastrženou loutkou bez skutečné moci, aby nebyl odpovědný za WWII. Tehdejší nekriticky přejatý oficiální pohled se tak dostává do rosporu s dnešním oficiálním pohledem.
Je tam jedna jasná faktická chyba - je tam tvrzeno, že Edo (tokyo) bylo před revolucí jen šogunovým hradem a císař po revoluci přesunul své sídlo z Kyota do Eda (které přejměnoval na tokyo) a založil tam moderní město. Ve skutečnosti mělo město Edo obklopující hrad šhoguna již o sto let dříve přes milion obyvatel. Císař město akorát přejmenoval a nastěhoval se do šhogunova sídla.

Ale to jsou všechno okrajové věci, které se netýkají tématu knihy - co se týče postavení japonských žen na začátku 20. století, je to dobrá kniha, bez nesmyslů a rozhodně stojí za přečtení.

1 02.06.2018

Je to lehká kniha na vážné téma. Celkově jedna z nejlepších knihy, které jsem v poslední době četl (ačkoliv s autorkou nesdílím některé názory a přístupy k životu, což je přirozené).

Kniha je psaná velmi lehce a úsměcně, ačkoliv líčí krátké historky načrtávající těžké osudy autorky, její rodiny i řady jiných Vietnamců, jak těch, co emigrovali, tak těch co zůstali. Dokonce trochu i těch, co přišli ze severu "osvobodit" jih a vymést kapitalistické pořádky. Čte se jedním dechem, a je obdivuhodné, jak mnoho informaci o krušných osudech se dá lehce předat v krátké úsměvné knížce. Kniha je dobrá jak po stránce obsahu, tak i nevšední formy. Navíc je psána pozitivně a bez jakékoliv zášti či trpkosti.

Kniha je složena z několika desítek velmi krátkých kapitol, většinou o délce jedné strany (některé mají jen pár řádů, jiné i 2 strany).

Knihu bych navíc vyzdvihl za ještě jednu skutečnost, která není zásluhou autorky, ale odrazem omezenosti informačních zdrojů v českém jazyce - v českojazyčném prostředí jde o zcela unikátní knihu díky tomu, že je psána z pohledu nekomunistických vietnamců. České povědomí o válkách v bývalé Francouzské indočíně je formováno komunistickým výkladem, který byl u nás prezendován 40 let a pouze po roce 1989 byl doplněn i knihami knihami amerických odpůrců války, nebo pár veteránů a zastánců. Pohled jihovietnamský či vietnamský nekomunistický u nás zcela absentuje. Stejně tak vietnamská imigrace u nás má zcela jiný základ než v zemích jako USA, Kanada či Francie. Tam utíkaly společenské elity jihu před pronásledováním, k nám šli kovaní soudruzi a nemajetní ze severu za ziskem.

Kniha dává nahlédnout do klidného života vyšší jihovietnamské společnosti, do osudu uprchlíků (čímž je nadčasová), i integrujících se imigrantů.

1 31.05.2018

Knihu bych doporučil ke čtením snad leda lidem, kteří se chtějí něco dozvědět o Josefu Hlouchovi. A nebo o tom, jak dlouhý čas lze strávit v nějaké zemi, kolik peněz utratit a přesto nic nepochopit. O Japonsku a Japoncích toho totiž moc neříká. Pan Hloucha, který si vytvořil utkvělé značně zavádějící představy četbou evropských románů o Japonsku si do něj vyjel a považuje se za špičkového odborníka na Japonsko. Přitom nechápe zhola nic.
Japonsko se snaží poznávat tak, že se tam stýká s bílými cizinci, najme si na 3 měsíce placenou společnici a myslí si, že si dopřává pravý typický japonský život. Že je vedle jak ta jedle dávali najevo už jeho s Japonskem lépe obeznámení současníci (Letzl). Přirovnal bych to asi tak k představě turisty který přijede do Prahy, projde se po karlově mostě, koupí si prodejné děvče a pivo a bude mít pocit, že je nejpovolanější Bohemista.
Knihy jeho současníků Nykla či Eliášové jsou nesrovnatelně lepší. Bohužel jak tehdy, tak dnes jsou pro lidi v Čechách lákavější vybájené povídačky o exotech, než skutečnost. Takže i dnes propaguje Náprstkovo muzeum Hlouchu a Nováka, místo Nykla, Eliášové, Letzla či Mussika. Návštěvnost je přece důležitější než realita.

Kniha zahrnuje popis výstavy výzbroje a výstroje ukořistěné v Rusko-Japonské válce.

Výborná kniha o východní Asii. Autor cestoval nejprve po Číně, poté Koreji a až poté se dostal do Japonska. V důsledku toho, narozdíl od řady současníků, vidí věci nikoliv z Japonského úhlu pohledu, ale velmi výrazně z pročínského. Není to ale žádná tupá propaganda a rozhodně stojí za to si knihu přečíst. Autor je velmi bystrý pozorovatel. V dnešní době působí poněkud nezvykle název, který dnes zní poněkud neuctivě, ale autor kupodivu naopak narozdíl od většiny svých současníků netone v předsudcích vůči národům východní Asie, ale bere je jako úplně normální lidi.

doplnění: pokud si dobře vzpomínám, je v této knize zmíněné setkání s velmi zajimavou dámou z tajné služby Mandžuska, jejíž otec byl španělský diplomat. Bohužel se mi zatím o ní nepovedlo zjistit nic moc navíc - nalezl jsem jen vzpomínku jednoho japonského umělce, který pouze zmínil, že se s ní setkal. Lze tedy brát za potvrzené, že existovala.

1 19.04.2018

Tuto knihu rozhodně stojí za to si přečíst. Není to hloupá propaganda, ale autor naopak přesvědčivě a racionálně argumentuje, a to s výbornou znalostí věcí. Je z období, po Mnichovu, kdy zhrzený Moravec, který se cítil podvedený a opuštěný Benešem absolvoval agitační turné po Německé říši, k níž získal sympatie. Knihu psal v době platnosti paktu Molotov Ribentrop a z pozdějšího pohledu je dost absurdní, jak vychvaluje jedním dechem nacistické Německo a komunistické Rusko, a chválí je jako "nedemokratické stystémy", které staví do protikladu k prohnilým neschopným západním demokraciím. Dobře to ilustruje jeden z neduhů diktatur - totiž skutečnost, že jsou schopny velmi rychle otočit v názoru o 180°, čímž působí poněkud nekonzistentně. Demokratické společnosti by takový názorový veletoč trval několik let, a nepůsobil by tedy tak podivně.
Kniha je psaná ještě před útokem na SSSR, a také před vstupem Moravce do protektorátní politiky.

V knize je celkem pěkný rozbor situace před Mnichovem, a také útoku na Polsko. Velmi zajimavé jsou údaje o obranných přípravách první republiky a astronomických sumách, které na to po celou dobu své existence vynakládala.

Z dnešního pohledu stojí za povšimnutí i to, že protektorátní politici se považovali za legitimní následníky Masaryka, a neváhali se na něj odvolávat. Beneš zbaběle utekl a oni zachraňovali, co se dalo - prezentovali se jen jako realisté.

Nejpodrobnější průvodce Japonskem, který je k dispozici v českém Jazyce. Spousta textu malým písmem na tenkém papíře a bez obrázků. Pokud chcete zjistit informace o jakémkoliv konkrétním místě v Japonsku, je dobrá volba podívat se nejdřív do něj. Pokud si ale chcete jen počíst, budete se asi nudit, a na cesty do batohu je zas moc velký a brzy by se zničil.

Každopádně hodnotím tento vydavatelský počin pozitivně a nelituji, že jsem si ho koupil. I takovýchto průvodců je nám třeba :-)

Jde hlavně o svědectví z okraje společnosti, o životě mezi feťáky, gemblery, lichváři, "kontroverzními podnikately", "zábavních podnicích", o finanční negramotnosti, pokusech o sebevraždu, umírání, abstinenčních příznacích, promiskuitě a závislostech. A také si nelze nevšimnout poněkud narušeného vztahu autorky k mužům a problémům s rodiným, citovým a sexuálním životem(ty poslední si neuvědomuje). Vše se to dost podobá podobným příběhům z celého světa z okraje společnosti a podsvětí. Jakuza v tom nehraje zásadnější roli, spíše je to o osobních problémnech nevyrovnané dívky z nefunkční rodiny a jakuza je jen prostředím a pozadím, a to jen její (nej)nižší úrovně. Stejně, jako samota a chudoba v přelidněných bohatých velkoměstech. Kniha je prostě o životě těch, o kterých se běžně nemluví a tom, o čem se nemluví.

Kniha je v mnoha pasážích značně naturalistická. Těžko říct, jestli byla autorka někdy bystrá, ale po letech fetování není.

Není to příjemné čtení.