Y2T komentáře u knih

(SPOILER) Na knihu mě upozornil skeč Josefa Spejbla a jeho syna Hurvínka "Ukolébavka" (Hurvínkovo trápení se školou), kde je kniha prezentována jako nervák a krvák. Bohužel jsem jim nevěřil a myslel jsem, že jen vytrhli pár vět z kontextu. Nebylo tomu tak. Pod líbivým hávem poetického jazyka a venkovské idyly, plného dětem blízkého opakování ustálených spojení se skrývá kniha, která trumfne snadno všechny vyvražďovací horory jako Pátek třináctého. V 11 kapitolách na Vás čeká rovných 20 mrtvol, většina dětských. Tuhle knihu nepřežije nikdo. Zemřou VŠICHNI!!!

Tento výplod bigotního faráře je opravdu podivný. A to i jako učební pomůcka, jako která měly příběhy původně sloužit.

Plně se ztotožňuji s níže uvedeným názorem, že nelze najít rozdíl, mezi neposlušnou smrtí koťátek a poslušnou smrtí broučků. Taktéž se mi nepovedlo rozšifrovat, jestli si broučci svou smrt něčím zasloužili (např. Janinka jim radila aby se starali jen sebe, a broučci pak darovali dřevo jiným broučkům - nedozvíme se, zda zmrzli proto, že darovali dřevo, ale nepředpokládám to).

Tím fatalismem, kdy jedinec nemá šanci cokoliv změnit (jako by snad možnost něco změnit nebyla také boží vůlí, ale protivením se jí) a absolutním důrazem na poslušnost, a odevzdání se boží vůli, která sama rozhoduje, kdy čí čas nadešel, je krvelačný Karafiát nesmírně podobný učení sekty Óm šinrikjó, jejíž vůdce zašel jen o kousíček dál, prohlásil se za inkarnaci božstva oprávněného rozhodovat o tom, kdy čí čas nadešel a vysvětlil svým poslušným ovečkám, že čas toho či onoho človíčka již nadešel a nelze ho nechat v tom hlubokém neštěstí, kdy by se svým životem protivil boží vůli a je třeba mu pomoci následovat cestu svého osudu. Ve víře vlažnější lidé tomu ale říkají vražda.

Podivné je i Karafiátovo názvosloví brouků, kdy sameček světlušky = "brouček", samička světlušky = "beruška", Slunéčko sedmitečné = "verunka".
Jinak je třeba říct, že kniha má i jiná značně pochybná místa, a to nejen z dnešního, ale i tehdejšího pohledu, a dokonce i z pohledu věřících. Pomineme-li biologický nesmysl s tím, že broučkovi doroste křidélko, je třeba se zamyslet nad tím, proč se nesměl Brouček zajímat o Verunku. Jistě, je to jiný živočišný druh, ale vůbec není jasné, stavěl-li karafiát takovýto vztah jako nežádoucí proto, že má reprezentovat jiný živočišný druh (tedy by šlo o zoofilii), nebo jinou rasu, národnost či kastu. Všichni broučci různých druhů totiž žijí spolu a baví se stejnou řečí. Proč tedy bránil broučkovi, ve štěstí a tvrdě ho postihl? Stejně tak je podivné, proč si Beruška musí vzít neposlušného broučka kterého nechce ona, ani její otec, když by se jí líbil brouček z roští. Chápu, že dříve nebylo vždy zvykem, aby ženy si namlouvaly muže, a ani dnes nikdo nechce zůstat na ocet, ale ani nepočkat, jestli se neobjeví někdo lepší a brát si hned prvního který projeví zájem, to by asi i dříve udělal málokdo. Dětem také dnes nejde pochopit, proč Verunek, který Broučkovi bez varování ošklivě ublíží na zdraví je podáván kladně, zatímco nic netušící oběť - brouček, záporně. Verunka nestihne žádný trest, jelikož má na Verunku patrně vlastnické právo, oběť jeho násilí se pak stydí říct, co se jí stalo. O podivném způsobu rozmnožování světlušek asi ani nemá smysl psát. A dost zvláštní je také důsledné rozlišování berušek panen a ostatních prostřednictvím jiné barvy chudobky. Zejména v kombinaci s tím podivným průběhem rození dětí to působí značně podivně.

Stejně tak jsem nepochopil, proč musí broučci svítit vždy na stejném místě a broučkova úvaha, že je jedno kde svítí je neposlušností.

Celkově vzato, jazyk a sloh jsou velmi pěkné, ale halí do sebe knihu nejen velmi konzervativní, ale až nábožensky fanatickou, kde z vůle boží se umírá jak na běžícím páse a děti se mají naučit, že je to tak správné a tak to má být. Chtít něco jiného by byla neposlušnost, a ta se trestá!

9 05.02.2021

Na základní problém knihy narazíte již na začátku, kde je pokus o vymezení, čím se bude kniha zabývat. V rozporu s názvem to ale nejsou lidé s vysokou inteligencí, ale tzv. "nadaní", pod což zahrnuje jednak většinu lidí s IQ nad 130, a pak dále kohokoliv s jakýmkoliv talentem na umění či sport. A zde je problém - jednak vůbec nikde nesdělí, kdo jsou to ti lidé s IQ přes 130, kteří dle ní nadaní nejsou, a také velmi extensivně přibírá do skupiny nadaných kohokoliv, kdo exceluje v kultuře, vaření či sportu. Na jednu stranu to jsou mnohdy lidé schopní a výjimeční, na druhou ale nějaký talent lze nalézt u značné části populace, rozhodně u více, než u uváděných cca 2%, které autorka označuje jako nadané - což zhruba odpovídá výskytu lidí s IQ nad 130. Zejména u těch sportovců mi to přijde jako jednoznačný krok vedle. Někteří z nich samozřejmě jsou vysoce inteligentní, ale inteligence nemá u většiny sportů jakýkoliv vztah ke sportovnímu talentu. Možná spíše naopak, jelikož odvádí pozornost jinam. Je-li definice takto široce otevřená, pak nechápu, proč do ní nezahrne i lidi vynikající i v jiných činnostech, jako například řemeslníky.

Tyto Nadané lidi dále dělí na lamarické (zjednodušeně jde o inteligentní, schopné a úspěšné lidi) a komplexní, kteří jsou méně inteligentní (uvádí autorka), mají ředu problémů a bývají neúspěšní. Kniha se pak patrně věnuje téměř výhradně jim, ačkoliv jen na málo místech to zmíní. Věnuje se tedy jen velmi úzké skupině dospělých. kteří se vyznačují spíš psychickými problémy, než vysokou inteligencí. Kteří řeší existencionální otázky, mají problém fungovat v běžném životě, jsou neúspěšní a cítí se izolovaní. A dále dětem s poruchami soustředění, učení, chování atd. Obě tyto skupiny automaticky ztotožňuje s nadanými lidmi, a u většiny svých tvrzení mezi ně dává rovnítko. Zároveň tvrdí, že tito lidé myslí více druhou polovinou mozku a spoustu dalších věcí.
Koncept lidí s "dvojí vyjímečností", kteří jsou zároveň komplexní, a tedy považováni za nadané a tedy vysoce inteligentní (ale v IQ testech neúspešní, schopní pouze v některých oblastech), ale zároveň mentálně hedikepovaní se mi už jeví poněkud překombinovaný.

Každý člověk je jiný, je třeba to respektvat a snažit se ho maximálně rozvíjet, ale zdá se mi poněkud umělé snažit se kde koho nacpat mezi "lidí s vysokou inteligencí", když zároveň trvá na tom, že jich má být jen 2(až 5)%.

Kniha je kombinací velkého množství nepodložených tvrzení, většinou ničím neozdrojovaných, případně často zcela mylně interpretovaných. Někdy je sice uveden zdroj, ale je vytrženo z kontextu jen několik slov a mylně interpretováno, jindy není uveden žádný zdroj, nejčastěji je však ničím nepodložené tvrzení doplněno citací údajného nadaného (kterého ani neumí autorka definovat) a jeho křestním jménem a věkem, které má tvrzení dodat na důvěryhodnosti a myšlenka je generalizována na všechny "nadané".

Takto nevypadá ani seriosní vědecká práce, ani populárně naučná literatura. Kniha mi připomíná způsobem, jakým servíruje jako nezpochybnitelné pravdy své často prokazatelně mylné názory, spíše jako text nějakého náboženského/politického vůdce, či motivačního speakera, jehož cílem je hlavně podbízet se svým čtenářům.

Autorka v průběhu knihy ukáže, že se cítí být odbornice na celou škálu oborů mimo své vzdělání. Od mnoha oborů medicíny, přes psychologii a filozofii až po kvantovou fyziku.

Jelikož se necítím být odborníkem na všechny obory, nemohu řadu tvrzení vyvrátit, avšak u mnoha mám velmi důvodné pochyby, a u mnoha jde naopak o tak obecná tvrzení, že platí minimálně pro polovinu lidstva.

Za všechny bych uvedl pár jasných a snadno vyvratitelných příkladů toho nejhoršího z knihy:
-Představa autorky, že nadané dítě již na porodním sále zkoumavě probodává matku svým pohledem, či snad zkoumá, zda se o něj dokáže postarat je zcela absurdní. K doložení nezpochybnitelné pravdivosti autorce stačí citace jakési Heleny, kterou první pohled jejího dítěte naštval. Podotýkám, že v prvních měsících života je něco takového absurdní. Ve chvíli, kdy dítě vyjde z absolutní tmy na svět, tak není (a ještě řadu dalších měsíců) schopné zaostřit na předměty, vidí jen světlo, pak barevné skvrny a postupně se učí zaostřovat a vnímat i vzdálenější předměty (proto mají děti na hraní hrazdičky). A to rozhodně ne ihned po porodu. Nicméně dle autorky je to jedna z věcí, kterou nadaní prostě dělají - takže asi nadaným není nikdo.
-Tvrzení, že kvantová fyzika prokázala, že inteligence je všude, takže ji lze vlastně najít v každém, autorka samozřejmě ničím nepodkládá (není se co divit)
-Vyvozovat z Descartova "Myslím tedy jsem", že rozum je vším a emoce jsou podřadné je absolutní nesmysl a hledání v ní nečeho, co v ní není.
-vysokou inteligenci klade opakovaně na roveň (tj. dává mezi ně rovnítko) s rychlostí vnímání a uvažování, extrémní důraz klade na zpracovávání několika myšlenek na jednou a neschopností se soustředit. Většina lidí s vysokým IQ je překvapivě normálnější, než si autorka představuje.

Stručně shrnuto, autorka plete páté přes deváté a je to pěkná slátanina. V názvu slibuje, že se bude zabývat vysokou inteligencí, to následně redukuje na přecitlivělé lidi neschopné se soustředit (a bez ohledu na IQ), a přisuzuje jim zcela nahodile různé vlastnosti, obvykle zcela nepodloženě a mnohdy opakovaně prokazatelně mylně. Bylo by lepší tu knihu nazvat "život s psychickými problémy".
Tento přístup lze vidět i v některých dílech jiných autorů, ale ti se alespoň nesnaží tvářit, že rozumí všemu od přírodních věd po filozofii. Některé postřehy a rady v knize nejsou špatné, ale jde spíš o banální věci-např. že nemá smysl se snažit zalíbit všem, že je třeba se naučit sklidnit a soustředit, mít zdravé sebevědomí atd.

S touto knihou a trochou snahy v sobě každý najde čověka s vysokou inteligencí. Jen musí umět nemyslet na to, že to dokáží i všichni ostatní a kde je těch zbylých 98%.

Docela se divím, kolik je tu negativních komentářů. Sice mě trochu překvapuje, že scénář nepřepsali do knižní podoby, ale jinak mě příjemně překvapil. Děj je svižný, s dějovými zvraty. Snad jen je trochu škoda, že z tématu vytěžili jen jedno představení, jehož děj se odehrává během jen pár týdnů. Také je dost vidět, jak ve snaze omezit počet postav, je v příběhu oproti knihám jen malý počet žáků Bradavic a učitelů. Školní prostředí přeje přirozeně spíše většímu počtu postav. Čekal bych alespoň pár spolužáků a profesorů navíc.

Zajímavé je téma, kdy je jím vztah rodič-dítě a problémy střední generace - snad nějaká snaha přizpůsobit se věku čtenářů. Už u půdní série byla patrná snaha, aby kniha rostla a stárla s čtenářem, což zejména u filmů nabíralo až nesnesitelnou podobu, a dávalo smysl jen když díly vycházely postupně, ale pro dnešního čtenáře, který si tochce přečíst najednou je to spíše nekonzistentní četba . Třeba se za dalších 20 let setkáme s nějakým dalším pokračováním na téma stáří...v tomto díle si na něj hezky nakročila s domovem pro přestárlé čaroděje.

Zaujalo mě, jak nezvykle velkolepě je scénář pojatý, spousta změn scén, efektů, někdy až snad nadbytečně moc.....docela přemýšlím, jestli se na to někdy nezajít podívat. Mohla by to být pořádná show.

7 01.08.2022

Knihu bych obecně rozdělil do několika částí:
1) líčení života T.O., než poznal Večerníčka
2)budování PR T.O. za pomoci Večerníčka
3)recepty

První části musím vytknout zejména velmi mizerně odvedenou práci autora. Mohu říct, že jsem se s tak nekvalitním textem od duševně zdravého člověka ještě nesetkal. I slohové práce na základní škole jsou proti tomu vysoce kvalitní literatura.

Tato část působí, jako by si ji po sobě autor ani jednou nepřečetl, natož, aby korekturu, revizi či připomínkování prováděl někdo jiný. Autor zcela běžně míchá údaje jedné osoby a druhé, skáče zcela nepřehledně od tématu k tématu, řada vět a odstavců je úplný guláš, jehož smysl nelze vůbec rozšifrovat. Někde je uprostřed textu věta přímé řeči, která působí jednoznačně jako citace někoho, ale uvozovky jsou jen na konci a vůbec není zřejmé, zda jde o výrok Okamury, zmatený projev autora, či citaci někoho dalšího.....a tak by šlo pokračovat. Autorovi se nedaří udržet myšlenku, skáče zmatečně od tématu k tématu a i při nejvyšší snaze je většinou nemožné zjistit, co tím vlastně chtěl autor říci. Např. Životopis pátera Armbrustera působí jako doslova opsaný z inernet (https://www.phil.muni.cz/fil/scf/komplet/armbrs.html), navíc autor směle konstatuje, že páter spoluzakládal univerzitu Sophia, aby o pár řádků dál konstatoval, že o několik let dříve na ní studoval - pro pořádek dodávám, že univerzita byla založena 1913, tedy 8 let před narozením Ambrustera. Stejně tak tvrzení, že seppuku (rozříznutí břicha - harakiri) je dodnes mezi významnými lidmi běžné při selhání mě značně udivilo. Posední případ se odehrál před 46 lety, a i tehdy všechny v Japonsku překvapil. Také mě překvapil citát T.O., v kterém tvrdí, že svět má 5 mld lidí - to je údaj starý v době vydání knihy 23 let- tehdy to bylo už skoro o 2 mld více. A takových věcí je plná, na každé (krátké stránce) několik. Kniha se dostává často do rozpuru i s jinými rozhovory T.O. například jako výmluvu, proč nemá T.O. vysokoškolské vzdělání zde používají, že neměla rodina peníze - ačkoliv o cca 2 stránky dříve zdůrazňují, jak báječně bohatá byla jeho japonská rodina a o půl stránky později se dozvíte, že starší i mladší bratr absolvovali každý 2! vysoké školy v ČR (tedy zdarma).
První část knihy je mučením čtenáře, a působí neuvěřitelně, co si někdo troufne (bez ohledu na obsah) lidem předkládat a na co plýtvá papír. Nechápu, že si se sepsáním knihy nedali alespoň trochu víc práce, respektive, že tím nebyl pověřen někdo alespoň trochu schopnější. Každopádně u celé knihy doporučuji dobře počítat všechna uváděná data, a doby - dozvíte se i pár zajimavých věcí (nejen to, že to někdy autorům vůbec nesedí).

U seriozní životopisné publikace bych čekal, že si autor ověří prezentovaná tvrzení. Toto jsou jen velmi chabě a zmatečně nakupené citace a věty bezmezného obdivu. Navíc často věcně chybné.

Vedle toho působí leckdy velmi svérázný, flexibilní a kreativní výklad historických faktů a reálií z ČR i Japonska jako detail. Snad jediným světlým bodem knihy je, že při popisech Japonska se drželi autoři (ve srovnání s jinými výroky T. O.) relativně při zemi, i tak ale nemohu doporučit knihu jako zdroj informací o Japonsku.

Samozřejmě samotný životopisný obsah je, jako v každé PR životopisné publikaci, jen obtížně přezkoumatelný. Ale některé věci působí přinejmenším zvláštně a stálo by za to některá atypická tvrzení alespoň trochu podložit a rozvést, případně uvést do kontextu. Bylo by pěkné, pokud by autor předvedl alespoň trochu kritického myšlení....nebo se alespoň snažil, aby tak vypadal. Kniha je jen shlukem neuspořádaných pochybných nekritických obdivných tvrzení, která bohužel pro čtenáře autor neumí ani uspořádat do vět, které by měly hlavu a patu. Každý se může jen dohadovat, zda je to dáno schopnostmi autora, nebo "jen" nedostatkem jeho snahy, pracovitosti a ochoty si text po sobě alespoň jednou přečíst.

ad 2)část líčící, jak se T.O. začal za vydatné pomoci Večerníčka zviditelňovat je informačně mnohem zajimavější, a je až s podivem, k jakým věcem se pánové bezelstně přiznávají. někdo by totiž v systematickém podplácení novinářů bezplatnými návštěvami restaurací T.O. a jeho lobbyingu u politiků mohl snadno spatřovat i závadnou činnost.

ad3) kuchařské recepty - po přečtení této části jsem si vzpomněl na upřimný údiv a šok několika japonců, kteří viděli některé televizní vaření T.O., a nechápali, jak někdo s něčím takovým má odvahu a drzost si stoupnout před kameru, .... a taky, že ho tam někdo pustí. (to druhé vysvětluje předchozí část knihy).
Obecně jde o extrémně jednoduché recepty, zejména recept na instatní kari mě opravdu překvapil - když se chce v japonsku ukázat, že někdo neumí vařit, tak vaří většinou právě japonské instantní kari. Obecně mám k receptům hlavně tu připomínku, že málo pracují s čerstvými surovinami, a naopak uvádí příliš dlouhotrvanlivých polotovarů a instantních prvků. A spousty položek uvádí, že mají být "japonské", ačkoliv nejde o nějakou japonskou zvláštnost a stejně dobře mohou posloužit suroviny korejské či z jiné okolní země. Japonská kuchyně je založena hodně na čerstvé zelěnině - bohužel, T.O. nemá zeleninu, ale obchod s japonskými potravinami, a tam má zejména dlouhotrvanlivé výrobky. Podle toho pak recepty vypadají.

Na závěr bych podotkl, že kniha vyšla v roce 2010, tedy pár let před tím, než se T.O. pustil do politiky na krajní pravici. Kniha je z doby, kdy se snažil prezentovat jako pravicový liberální demokrat se sociálním cítěním - prostě ideální oblíbenec všech. Dokonce je v knize silně antikomunistický.

Mimo jiné mě dost zaujalo, že v knize je opakovaně zastáván postoj ublíženého, který trpí rasovou diskrimninací a předsudky v Japonsku i ČR, ostatní mu háží klacky pod nohy, zakazují mu zaměstnávat cizince místo Čechů atd.

Ještě mne dost překvapilo, že ačkoliv se T.O. hlásí k tomu, že má moravské kořeny, v knize používá on, i pan Večerníček termín "Čechy" pro celou Česku republiku.

Výborná nadčasová kniha o studentech a učitelích v českém prostředí. Za těch 100 let se toho moc nezměnilo. Jen ten jazyk je již jaksi obtížně srozumitelný, ale záchvatům smíchu se neubráníte. Při čtení knihy jsem pochopil, proč z ní vycházející film Škola základ života je spíše jen sbírka anekdot bez děje. Protože tato kniha je taková - není v ní žádný žádný příběh o školním časopise, slohové práci Co se mi nelíbí na střední škole, ani o vylučování studendů a středoškolských hrách. Ani ty postavy. Ale některé z toho jsou zmíněny v další knize Cesta do hlubin študákovy duše.

Oceňuji výborný jazyk, jakým je kniha psána, kdy jde o kombinaci záměrně již tehdy velmi archaické a škrobené mluvy učitelovy a extrémně hovorových a nespisovných výrazů studentů. Vzniká tím výborný kontrast, který ale dnes může části lidí trochu unikat a kniha jim být jen hůře srozumitelná.

5 23.01.2021

Autorka napsala několik desítek knih povídek. Česky jich bohužel byla vydána jen malá část. Poprvé vycházely za první republiky ve 30 letech, kdy vyšlo několik obsáhlých knih. Ty jsou dnes ale vzhledem k velmi archaickému a šroubovanému jazyku hůře čitelné, a moc nepobaví. A mladší čtenáři je rychle odloží. 2 knížky z let 1969 a 1979 jsou již jazykově úplně přijatelné a velmi zábavné a na přelomu tisíciletí pak vydalo nakladatelství BB Art víc než desítku knížek od stejné překladatelky. Jsou tam jednak příběhy již vydané v letech 69 a 71, ale také většina nových. Bohužel kvalita příběhů je kolísavá, některé jsou až příliš zdlouhavé. Ale kdo má Williama rád, toho potěší. Vzhledem k tomu, že autorka příběhy vydávala skoro půl století, tak je škoda, že zatím nedošlo na kompletní české vydání, a teké je škoda, že vydání BB Artu nebylo děláno chronologicky, takže se vedle sebe jsou příběhy, kde automobil je něco nového, a lidé se touží svézt v něm a příběhy, kde už je běžná televize.

5 03.06.2020

Snad nejlepší kniha o Japonsku v českém jazyce. Sice trochu staršího data, ale výborná. Autor ji psal až po s mnohaletým odstupem, takže ačkoliv je vydána v roce 1939, popisuje zkušenosti autora z jeho sedmiletého pobytu v Japonsku před první světovou válkou. Autor se velmi rychle naučil Japonsky, a zejména jako reportér japonsky psaného motoristického magazínu procestoval zemi.

Osobně je mi velmi blízký přístup autora, který na rozdíl od řady jiných se nesnaží vykreslit čtenářsky atraktivní obraz zcela jiné a exotické země, ale naopak vidí podobnosti a paralely s naší společností. Jde o mimořádně bystrého pozorovatele.

Za velmi zajimavé považuji zážitky z jeho putování po odlehlém venkově, kde navštívil mimo jiné lázně léčící sifilidu (nikoliv jako pacient, ale jako turista). To je věc, kterou vě většině podobných publikací nenajdete. Pro českého čtenáře může být také zajimavé nezvykle otevřené líčení malé české komunity v Japonsku. Řada ze zmíněných osob je poměrně známá a mnozí teké publikovali knihy o japonsku a lze tak porovnat některé věci s jejich líčením.

Za pozornost stojí i vpravdě mimořádná osobnost autora, škoda, že jinak zcela neznámá - opravdu nevidím důvod vymýšlet si nějaké fiktivní Járy Cimrmany, když máme A.R. Nykla.

Dodatečná oprava: Nově byl vydán Nykluv životopis, spolu s dalšími texty o Japonsku a komparací s jeho deníky a korespondencí. Poněkud snížil mé mínění o Nyklovi, nicméně i tak jde o zajimavou a pozoruhodnou osobnost a oboje rozhodně stojí za přečtení. Texty v Japonsku do japonského časopisu Jidosha psal pouze anglicky, do japonštiny je nechával překládat rodilým Japoncem. V rámci českojazyčné literatury o Japonsku, (která byla a bohužel i většinou je spíše nevalné kvality) jde ale i tak stále o jedno z nejlepších děl.

5 18.10.2016

Hnus. Depresivní kniha, která svádí děti k sebepoškozování. Na rozdíl od autorky si nemyslím, že předkládat dětem hrdiny, kteří si jen tak pořezávají nohy je super nápad.

V dnešní době kniha ještě aktuálnější, než v době svého vzniku. Člověk si zase znovu uvědomí, jak moc odtržené od reality je to, co se učí u nás na škole v rámci výuky dějepisu. Že jde jen o selektivně vybraná fakta a z nich seskládanou národní mytologii. A že jiné národy mají své zcela jiné verze historie. A také to, že vlastně celou dobu se učí jen české dějiny, protože zmínky o dění v jiných zemích jsou vždy jen výběrové, ve vztahu k našim dějinám. Rozhodně by stálo zato zařadit do výuky alespoň balkánské války 1911/1912. A naopak bych klidně vypustil dějiny pravěku, kterým se věnuje jeden rok na druhém stupni a druhý rok na SŠ.

4 07.10.2022

Přiznávám, že jsem knihu bral do ruky se značkou skepsí. Čekal jsem další z knih typu "podívejte se, jak jsem úžasná, co všechno jsem v Japonsku vytrpěla" a snahu vytřískat na tom peníze. V jistém smyslu tam je oboje přítomno, ale ve zcela přijatelné míře. Jako většiny Čecho-Japonců, kteří jdou s kůží na trh, i zde jsou možná důvodem, proč jít z kůží na trh a odkrývat své soukromí peníze - snaha o mediální publicitu, jelikož autorka si vydělává překlady a poradenstvím. V knize to je ale zmíněno jen v jejím životopise.

V čem se ale kniha od jiných liší je, že autorka žije patrně v celkem spokojeném manželství s poměrně schopným a přiměřeně úspěšným mužem, dobře vychází s japonskými příbuznými a poměrně zvládá zapojit se do japonské společnosti. Její hodnocení tak na rozdíl od jiných není nijak zatrpklé. Navíc se nepohybuje v nejnižších vrstvách společnosti, ale zvládá se poměrně slušně zapojit sociálně i finančně mezi nižší střední třídu. Kniha sice místy zavání laciným exoticismem, kdy použitím nevhodných analogií dělá z Japonců zbytečné exoty, ale v zásadě je celkem věcně správná. I když musím říct, že mě až zarazilo, že někdo dokázal osobně napáchat snad všechny typické gajdžinské omyly a nedorozumění - trochu ve mě hlodal červíček pochybností, jestli to nejsou přece jen sesbírané omyly všech lidí okolo - ale asi není důvod autorce nevěřit:-D

Mezi všemi těmi nesmysly, co o Japonsku vychází (a různými deníky zhrzených manželek), bych tuhle knihu vyzdvihl, jako slušnou, věcně správnou, bez nějaké předpojatosti a navíc čtivě napsanou. Kapitoly mají jen 1-2 strany, takže se to hezky čte, a navíc jsou napsané celkem jednoduchým jazykem, takže lze doporučit ke čtení i Japoncům s větší znalostí češtiny:-)

Za pozornost stojí, že autorka v Japonsku vlastně v době vydání knihy žila celkem krátce - jen cca 5 let. Na druhou stranu musím říct, že na mě udělala dojem schopnost složit JLPT N1 po 4 letech v Japonsku.

Pokud lidé mají potřebu číst něco ze žánru "vdala jsem se za Japonce", tak na našem knižním trhu je to rozhodně nejlepší volba. Jen je třeba zkousnout neustálé nadužívání slova "Čechy" a neustálé srovnávání s Prahou.

V čem bych chtěl plně autorku podpořit je její hodnocení návratu do ČR.
Ten kulturní šok je stoprocentně autentický a absolutně o něm nepochybuji. Mám v podstatě totožnou i zkušenost s pražskou MHD. Až na to, že na mě byl řidič protivný už na letišti.

4 19.06.2022

Dětská kniha? Alkohol, kouření, disfunkční rodiny.....hodně dětem bude to prostředí zcela cizí. A i ty, které v takovém žijí, by mohly alespoň číst o něčem lepším.

Tak ona autorka napsala 2 pokračování - jen si to lidé v ČR neuvědomují, protože se tu všechny 3 knihy vydávají v jednom svazku, a knihy jsou v něm označeny jen jako části. Název 2. a 3. knihy je přeměněn na název jejich úvodní kapitoly. Zároveň je tím poněkud upozaděn fakt, že jednotlivé části se neodehrávají zajednou, ale s poměrně velkým časovým odstupem. Na začátku první knihy z roku 1947 je Lise a Anne 7, Bossovi a Olemu 8, Lassovi a Brittě 9 let. Děj odehrává od začátku léta do Vánoc. V druhé z roku 1949 sledujeme děti od Vánoc do podzimu a v průběhu knihy se narodí se Kerstin. Na začátku třetí knihy už má Lisa 9 let a Kerstin je 1,5 roku (A Britta a Bosse tedy 11 let).

Tok času je v české verzi možná i trochu upozaděn ilustracemi Heleny Zmatlíkové, kde děti působí stále stejně staré. Slovensky naopak kniha vyšla jako 3 samostatné svazky s originálními ilustracemi Ingrid Vang Nyman.

Mezi 2. a 3. knihou je také docela překvapivě různé informace o děvečce Agdě. V 2. díle se zmiňuje, že se líbí čeledínovi Oskarovi, zatímco v třetím, že má kompletní zubní protézu. O věku není nikde zmínka.

(SPOILER) Na souborném vydání je skvělé, že jde chronologicky, a obsahuje velkou většinu příběhů. Lze tak sledovat, jednotlivá období, kdy příběh vycházel. Příběhy totiž vycházely týdně v časopise Mladý hlasatel a poté v Vpřed. Lze sledovat, jak aktivně v nich propagují tyto časopisy, čtenářské kluby Mladého hlasatele, jak reagují na aktuální situace, jak příběhy vycházely vždy v příslušném ročním období - tady jarní na jaře atd. Prostě klasický komix v časopise. (i při reedici měnili název časopisu v příbězích)

Zajimavé je sledovat, jak se v nich odráží změna poměrů. V jednom díle vystupují čeští uprchlíci pohraničí. V jiném, který na přání jaroslava Foglara vyřadili, zase jedou po vítězném únoru pracovat na stavbu mládeže.

Důvod, proč jsem nedal vydání plný počet hvězdiček je ten, že jde pouze o souborné vydání v podobě podle autora. Nikoliv o historicky věrný dokument, který by zahrnoval všechny příběhy v původní podobě. Celkem údajně 33 stran v něm tak chybí, a je třeba hledat na internetu. Reálně se jedná o 1 celý příběh, a řadu překreslených a přejmenovaných, kdy třeba hned první díl existuje ve 4 různých verzích. V některých překreslení dochází k podstatným změnám v ději či chování, někde jsou změny jen velmi drobné v textu, jiné byly překresleny jiným kreslířem z výtvarných důvodů, a u některých je důvod překreslení jen velmy nejasný - např. RŠ hrají divadlo byl překreslen stejným kreslířem a změny v textu jsou minimální. Rozhodně doporučuji srovnat si u všech předelaných komixů jejich jednotlivé verze.

Ediční poznámka sice zmiňuje ty nejzásadnědnější případy předělávání příběhů, ale o mnoha jiných zcela mlčí, a mnohé příběhy, které autor nechal předělat nebo chtěl vypustit, uvádí pouze v předělaných verzích, i když alespoň v těch před vítězným únorem. Je pravda, že kniha obsahuje komiks ze stavby mládeže, ale pouze jako ilustraci ve 1/4 velikosti na hranici čitelnosti.

Z hlediska historie tak kniha rozhodně není kvalitním původním pramenem pro studium dané doby a vývoje autora a společnosti, protože například vůbec neobsahuje původní verze prvních 10 příběhů s maskovanými černými jezdci a svázaným Metelkou pověšeným na plotě.

K příběhům: je zřejmé, jak původní, poměrně tvrdé příběhy, kde ani rychlé šípy nešly pro ránu daleko, byly při opakovaných vydávání postupně zjemňovány, a vznikal tak vzor jakýchsi vzorně dokonalých Rychlých šípů. A to jak překreslováním starších příběhů, tak i novými díly. I známý závěr prvního dílu, kde jdou Metelka s Dušínem ruku v ruce, vznikl až dodatečně.

Příběhy z doby před rokem 1948 silně akcentují sociální témata, jako bezdomoveství, syrotky, chudobu, nezaměstnanost nebo týrání dětí a zvířat atd. Příběhy vniklé až v 60. a 70. letech působí značně neslaně a nemastně, jelikož z nich zmizel ten svět drobných živnostníků, sociálních nejistot a chudoby. Navíc jde většinou jen o překraslení příběhů jiného Foglarova komixu - Kilišáků. Shodou okolnistí je také v edici vydané v 60. letech poměrně málo děvčat, jelikož řada z nich byla v příbězích s černými jezdci, které již nabyly publikovány, a naopak řada z nich byla v příbězích převzatých z Kulišáků, které vyšli až v 80. letech.

Zatímco díly RŠ do roku 1948 se vždy odehrávaly v současném světě, RŠ chodily do školy, měli spolužáky (kterým hrozilo vyloučení - je otázka o jaké školy šlo), kolem byla spousta drobných živnostníků atd. (a lze i spekulovat, zda hrdinové přes válečnou pauzu i trochu nevyrostli), tak příběhy z 60. a 70. let se odehrávají tak nějak mimo čas a prostor. Neodehrávají se tady a teď, ale mohli se odehrát kdykoliv. Chápu, že autor to neměl jednoduché a záměrně se snažil některým věcem vyhnout, ale doba tímto ty komixy poznamenala.

4 14.04.2020

Kniha je velmi čtivá, a výborně zprostředkuje autentické zážitky a duševní pochody aktéra. Knihu jsem četl již před lety a drobné nepřesnosti v následném textu nevylučuji, ale utkvěla mi v paměti velmi.

Pan Onoda měl opravdu dobré předpoklady pro to, vydžet nejdéle. Vyrostl v době, kdy válka byla v Japonsku považována za běžnou věc, a Japonsko bylo po mnoho desítek let zapojeno ve válkách ve východní Asii a i v době "míru" šla na obranu polovina státního rozpočtu.

Vysazení na ostrov bylo jeho první ostrou akcí, před níž strávil několik let v různých vojenských školách, kde absolvoval z válečných důvodů extrémě zkrácené a inzenzivní kurzy od rána do večera. Vše zakončené ultraintensivním kurzem kontrašpionáže.

těch třicet let bych rozdělil do tří etap,každá zhruba po 10 letech:
1) během prvních 10 let měl on i jeho společníci dost racionálních důvodů věřit, že válka pokračuje. Měli dost smůlu, že se stali náhodnými svědky Filipínského vojenského cvičení, které pokládali mylně za skutečnou bitvu a z toho důvodu nevěřili letákům o konci války. Zpráv něměli mnoho a šlo je snadno pokládat za propagandu. Dost pravděpodobně by dělala stejně mylné úsudky jako Onodova skupina vojáků i většina dalších lidí. Tvrdit, že mě by se něco takového stát nemohlo by bylo lží a pokrytectvím.
2) později měli rádio, měli dost informací o konci války a přes řadu přesvědčivých důkazů se snažili utvrzovat v objektivně značně nereálné představě o pokračování války. V této době již měl také Onoda jen jednoho společníka. Vzhledem k dlouhodobé isolaci a předchozím zážitkům z války lze toto jednání pochopit, ale to je tak vše. Pokud jste neprošli tím co autor, asi byste s jeho závěry nesouhlasili.
3) poslední třetinu svého "boje" byl již sám. Celé to působí spíš jako nedostatek odvahy připustit si realitu, a odvahy se vzdát. Ano - i ke vzdání se je třeba odvaha učinit rozhodnutí a neuposlechnout rozkaz, a také čelit tomu, co příjde. Čemuž se ovšem vyhýbal tím, že si realitu nepřipouštěl. Nebo se prostě bál vrátit. Zejména poslední roky je to velmi patrné. Setkání s japonským turistou tak není ani tak o tom, že by se dozvěděl, že válka skončila, ale o hledání cesty, jak z jeho situace ven.

Z knihy je také jednoznačný pokles bojové morálky, kdy ze začátku se opravdu snažili vykonávat vojenskou činnost, udžovat přehled o situaci a škodit nepříteli, což postupně zcela vymizelo a zaměřili se jen na svoje vlastní přežití.

Za podstatný detail který mohl ovlivnit Onodovo jednání považuji i to, že pan Onoda vlastně nesplnil rozkaz, s kterým byl původně na ostrůvek poslán (byť byl objektivně nereálný), sám při bojích nezahynul, a snažil se to kompenzovat (najít si omluvu) v záškodnické a zpravodajské činosti, kterou nikdy nebyl pověřen, ale sám si ji usmyslel.

Za zmínku stojí část vzpomínek na "sebevraždu" nemocných a raněných ve zdravotnickém stanu. Je možné, že to tak pan Onoda vnímal, ale nestranný pozorovatel by to mohl vidět značně jinak. Nelze ale očekávat, že bychom se v knize dočetli něco jiného, od autora je dostatečné, že tuto část alespoň zmínil tak, jak ji zmínil (nemusel o tom psát vůbec). Existuje řada vzpomínek civilistů z území ze kterých ustupovala japonská armáda, na to, jak je zfanatizovaní poddůstojníci nutili k sebevraždám, a kdo nechtěl, tomu "pomohli". Je zcela běžné, že se popisy těchto událostí těsně před příchodem američanů výrazně různí podle toho, jestli je popisují tito poddůstojníci, nebo přeživší. Mrtví už nemluví. A pan Onoda byl nadprůměrně proškolené nové koště. Nešlo by se divit, kdyby dobře metl.

Celkem dobře zpracované dějiny. Jako všeobecný úvod přehled postačující, nezabíhají do zbytečných podrobností, je to celkem čtivé.
Výtku bych měl k tomu, že v závěru uvedená tabulka událostí dle roků obsahuje i pár událostí v knize nepopsaných - člověk tak musí hledat jinde (zejména Matsukawa incident).
Knize bych vytknul snad to, že jde o takové ty klasické neosobní dějiny - přehled dat, politických a diplomatických událostí atd. Situací ve společnosti se v podstatě nezabývá. Pokud chcete vědět, v kterém roce vypukla válka, padla vláda, atd., zde se to dočtete. Pokud chcete vědět proč, a jak to vnímali aktéři i veřejnost, co je motivovalo atd., musíte hledat jinde. Ale to je u podobných knih celkem obvyklé, navíc by pak byl rozsah knihy úplně jiný.

4 07.06.2017

Nekritické nadšení rozhodně nesdílím. I když uznávám, že kniha v té české bídě, co se knih o Japonsku týče patří k nadprůměru. Uroveň kapitol se postupně zlepšuje, a zatímco ze začátku je většina úsudků autora nepřesná, či přímo chybná, zejména poslední 3 kapitoly jsou v obecné rovině celkem výstižné, ačkoliv i ony obsahují řadu nesmyslů.

Kniha je bohužel postavená na tom, že autor porovnává svůj britský svět a do protikladu staví japonský svět. V podstatě zcela nepodloženě a náhodně pak generalizuje, když dochází k názorům, že jedni nebo druzí jsou v tom či onom světově unikátní. Je zřejmá hrubá neznalost okolních asijských zemí, i zbytku světa (dokonce i Evropy). Za chybné považuji již základní východisko, že Japonsko pozná z diskusí s japonskými profesory a z oficiálních pramenů. Jistě to není špatný zdroj informací, a mnozí z nich se i velmi snažili, ale je to stále velmi jednostranný pohled, zatížený tím, že jsou věci o kterých mu neřeknou, a které si mnohdy ani sami neuvědomují. Mezi nadprůměrné části knihy tak patří řada citátů děl z 19. století, jejichž autoři v japonsku strávili delší dobu a mnohé postřehy jsou nadčasové. Je škoda, že autor nevyužil širší základnu imformací ke komparaci. Určitě by prospělo, pokud by se seznámil s kulturami i jiných zemí světa, než japonska a anglie (a třetí zemí, s kterou někdy porovnává je Nepál) - zjistil by, že řada věcí je v jiných zemích asie podobná, či částečně podobná, a v lecčem je podobný třeba i tradiční evropský venkov. Stejně tak by bylo přínosné zahrnout mezi zdroje informací i cizince z různých kultur žijící dlouhodobě v Japonsku a naopak Japonce, kteří již dlouhodobě žijí v zahraničí. V rámci japonska rozhodně existuje i celá řada jiných společenských skupin, než právě profesoři v Tokiu, a mnozí vidí řadu věcí jinak. Autor se mohl alespoň seznámit s venkovem.Stejně tak je zajimavý i pohled sousedních zemí (i minulých) na Japonsko.

Autor nedokáže překročit svůj stín a zůstává značně etnocentrický. Navíc jeho vidění západního světa bude patrně většině lidí v ČR vzdálené - autor je zjevně silně věřící křesťan, dříve narozený, s dosti přísnou a studenou výchovou v dětství. A představuje si takto celý nejaponský svět.

Také není schopen oprostit se od svého monoteistického pohledu na věc, ač se o to snaží.
Bohužel, nepatří mezi lidi, kteří hledají podobnosti a paralely mezi společnostmi, ale naopak inklinuje k ukvapeným závěrům o obřích rozdílech.

Kniha je značně nevyrovnaná, obsahuje celou spoustu citací různých zdrojů a lidí, kdy některé postřehy jsou brilantní a jiné zcela zcestné. Je to tak půl na půl, víc nesmyslů je na začátku, míň na konci. Kniha je dobrá k zamyšlení pro lidi, kteří s japonci již mají dost zkušeností, aby dokázali kritickým myšlením oddělit zrno od plev. Takoví ji ale zase ani moc číst nepotřebují.

Více informací viz můj článek v rubrice recenze.

4 10.02.2016

Vytkl bych tomu to, co v podstatě všem ostatním Špačkovým knihám. Kniha je velmi podrobným výčtem formálních pravidel a zvyklostí, které prezentuje až v přepjaté míře, v jaké se běžně zdaleka nedodržují, a jistě z ní bude mít velkou radost váš krejčí, a všichni další dodavatelé knihou doporučovaných nezbytných propriet.

Neřekne vám ale zhola nic o slušném chování. Zůstává zaměřena jen na povrchní formu. Neprozradí vám, jak vycházet s lidmi, jak být skutečným gentleman (či gentlewoman), který si dává pozor, aby se ostatní kvůli němu necítili špatně. V tomto směru jsou mi mnohem bližší díla jiných autorů, jako např. Karla Gutha Jarkovského, který sice dává ve svých dílech místy průchod svým politickým názorům, s kterými nemusí každý souhlasit, ale uvědomuje si, že u slušného chování nejde o to, navléknout někoho do formálního obleku a nechat pronášet prázdné fráze, ale že podstatou je vzájemná vstřícná interakce lidí. Že nejde o to, ukazovat peníze a vytahovat se, ale o to, chovat se k jiným ohleduplně a správně, ale přitom se nenechat jakkoliv zneužívat.

(SPOILER) Knihu je obtížené jakkoliv hodnotit, nicméně ji jistě lze doporučit ke čtení. Kniha má 2 části, které byly patrně původně samostatnými knihami, a velmi se proto liší.

První část zachycuje důvody autorova vstupu do SS, výcvik (včetně pobytu v Čechách) , bojové nasazení a zajetí. Tato část velmi dobře ilustruje realitu SS na konci války, kdy se jednalo o mnohonárodnostní jednotky z celé Evropy, jež zahrnovala lidi, kteří se v ní octli velmi pestrými způsoby (více či méně dobrovolně a se značně různými původy, přístupy a motivy - navíc divize Charle Magne byla prý v tomto směru mimořádná). Kniha velmi dobře zachycuje zhroucení východní fronty na jaře 1945 a bourá stereotypy o německé výborné obraně, které u nás živila nejprve propaganda národně socialistická a poté i komunistická, a ukazuje zmatek zhroucení fronty (nasazení na zimní frontu jen s pistolí okamžitý 60km pěší ústup - z jiného úhlu tyto zmatky zachycuje také kniha Exodus: Osud vyhnanců). Zajímavou vzpomínku věnuje i dnes zapomenuté Pétainově exilové vládě na sklonku války. Mnohé jistě dojme vzpomínka na to, jak zachránil s nasazením života malou holčičku. O žádných zločinech se nikoliv překvapivě ani nezmiňuje, nicméně vzhledem k velmi krátké době nasazení, a navíc jen na německé půdě, není ani moc důvod se domnívat, že se by se musel něčeho dopustit. Za zmínku z českého pohledu rozhodně stojí, jak autorovi přátelé před odjezdem na frontu nabízeli možnost očistit se od kolaborace symbolickým zapojením do povstání v Paříži. Srovnání s Pražským povstáním se přímo vnucuje.

Druhá kniha je zcela jiná - zachycuje poválečné věznění, soud a žalář. Autorem volený slovník - termín "politický vězeň" bude pro mnohé jistě kontroverzní, ale je dobře, že autor nutí čtenáře k zamyšlení. Poskytuje jistou reflexi poválečnému vývoji, kdy soudci, kteří sami trestali za války partyzány posílají do vězení druhoválečné francouzské elity za kolaboraci. Mnohé úvahy přimějí k porovnání s vývojem ve střední Evropě. Druhá kniha je tedy myšlenkově a dějinně zajímavá, ale z hlediska literárního značně nudná.

Kniha je zajímavým úvodem do otázky druhoválečné spolupráce nejen Francouzů s německým nacistickým režimem, motivy a způsoby, jakož i zajímavým svědectvím o způsobu vyrovnávání se s válečnou minulostí.

Rozhodně zajímavým tvrzením autora, příslušníka SS bez tetování, je, že se ho snažili ke spolupráci po válce naverbovat jako zajatce Sověti, a také, že do vězení odsouzených kolaborantů přijela verbovat cizinecká legie do Indočíny. A pro legii jistě nečekaný postoj těchto trestanců.

Pro úplnost bych jen doplnil, že za zmínku stojí i osudy autora po druhé světové válce, kdy prý vedl novinářskou agenturu Beta Press zaměřenou na zprávy v Jižní Americe, a to údajně s podporou CIA a s protikomunistickou orientací. Krátce před smrtí v roce 2003 vydal ještě jednu knihu vzpomínek "Le Rêveur blessé", která doposud česky nevyšla.

Doporučuji přečíst nejen komixy, ale i text - v této knize je dost crazy a docela povedený. V jiiných knihách o Vavřincovi je o poznání nudnější.

3 12.12.2020

Kniha o zacházení s penězi pro každého. Jakékoliv základy ekonomie nejsou třeba, dá se to číst dětem, pochopí to i podprůměrně inteligentní lidé.....v tom je silná stránka téhle knihy. Je opravdu pro každého. A přitom to má hlavu a patu a něco si z toho odnesou. V Japonsku z toho udělali i komiks, ale není třeba litovat, že česky je jen knížka, i ta je dost srozumitelná a názorná.

Nejlepší je jednoznačně hned první kapitola. Pak už se to trochu opakuje, ale i tam je ještě pár dobrých myšlenek, takže není špatné si přečíst tuto knížku celou. Hlavní výtku bych z dnešního pohledu měl k tomu, že hledí na peníze jako na absolutní a neměnnou hodnotu a nepočítá s inflací, a systémem částečných rezerv. Také nepočítá s daněmi, přerozdělováním, a moc nezdůrazňuje nutnost diversifikace atd.

3 12.10.2020