woita komentáře u knih

Manga má počátek pomalý až nenapadný, jenže stačí chvíle a obyčejnost všedních dní manželů se mění na zběsilý shon o vlastní život. Vstupem do jeskyně se jsem byl vystaven naprostému obrazu šílenství. Nebylo to jenom klaustrofobickým a temným prostředím podzemní sluje, zejména jeho obyvatelstvem.
Celým svým naturalistickým zobrazením to vtahovalo do děje. Může za to zejména precizní malba. Mnohá statická okna měla nádech pohybu. Ale k čemu by byla nejlepší kresba, pokud by to nebylo i dobře napsáno, aby tak příběh gradoval ke svému strašnému konci. Horor jak se patří.

A co říci na situaci, ve které se Seičiro ocitnul? Nevím sám jak bych se rozhodl v jeho postavení, ani jestli bych to ustál nebo se nezbláznil....

2 24.09.2022

Motory boha se pohybuje někde mezi hardcore starou dobrou sci-fi a novopečeným moderním pojetími tohoto žánru. Atmosféra této knihy je jedinečná zejména pro své zasazení do branže archeologie. Ani v budoucnosti se totiž vědcům se zaměřením na výzkum minulosti nevyhne paběrkování v hlíně a lamentování nad významem nálezů.

Knihu lze rozdělit pomyslně na tři části. V té první se dostáváme na jednu ze tří planet, Quaraqu, kterou lidstvo objevilo a která hostila civilizaci. Tato starobylá kultura vymizela již před mnoha tisíciletími a zanechala za sebou pouze rozpadající se chrámové komplexy. Výzkum nicméně odhalil ve dosti vzdálené minulosti známky po vyšší technické etapě vývoje, která rázem skončila primitivizmem a nakonec i vyhynutím původních obyvatel. Důvod zániku se stalo náplní vědecké expedice vyslané ze Země před třemi desetiletími. Dlouhá desetiletí se táhla bez známek vyznačného odhalení, však až na objevení tajemné industriální stavby na přirozené oběžnici Quaraque. Kdo a za jakým účelem vystavěl monumenty napříč vesmírem, jako městu podobný komplex v prostředí bez atmosféry, který nesl známky po zkáze vyspělými zbraněmi? Bohužel čas byl neúprosný a planeta byla zvolena pro terraformaci, která měla pohřbít všechny archeologické pozůstatky pod masou vody a hornin. Expedice byla nucena opustit planetu na poslední chvíli za velice ztěžejních okolnosti...
Další části se jsou v podobném duchu a zanáší nás do dalších koutů známého i neznámého vesmíru, ve kterých se najdou nejen další ruiny. Krom toho výzkumníci zachytí dávný signál z kosmu, objeví opuštěnou vesmírnou stanici a nebezpečí v podobě tajemných ničitelů vyspělých civilizací, mezi které patří taktéž Země.

Motory boha je titul zajímavý pro svou kombinaci žánru a své zasezení, ale po začtení mé nadšení opadnulo. Kniha si libovala v osobních záležitostech mezi postavami a méně na tempu a cíli, který dané osoby měli před sebou. Mezi jednotlivými nejzajímavějšími částmi byly prodlevy, které byly vyplněné vatou. Mezi takové lepší části počítám popisy planetarního prostředí a dvě akčněji pojaté scény (např. shození ledového asteroidu na povrch planety). Samotné odhalení pravdy za stavitely monumentů a hrozby pro civilizované planety byly slabým vyvrcholením. Nějak jsem nebyl schopen chápat logiku, se kterou na to nejen přišli, ale také se mi zdálo podivné, jak se chtěli stavitelé monumentů před touto hrozbou chránit (a to nepočítám nepříliš podrobný popis v čem hrozba spočívá).
PS: Škoda, že kniha nerozvijí více téma a filozofickou otázku o trvanlivosti civilizace, kterou sem tam postavy prohodí v rámci svých úvah ...

2 13.05.2022

Na knize je vidět posun jak u samotného Jasona, tak i autorova stylu pro psaní.
U knihy si nemohu zvyknout na jeden prostý fakt: přestože je tomu více jak třicet let od prvního střetu se slimáky na Ganymedu, nemohu vidět Jasona Wandera jako zkušeného staršího několikanásobného ohvězdičkovaného generála, který mladým vojákům říká "synu". Pro mne je Jason stále tím až naivním mladíkem, což stále neopomíjí v některých ohledech sám uvést (onu naivitu, ne že je mladý).
Stejně jako u předchozího dílu (Sirotkova aliance) ubylo citelně citátů a korelací s jinými pozemskými historickými bitvami (viz Sirotkova cesta). Buettner se namísto toho rozhodl odložit styl copyright a jet surovější, méně pompézní styl. Dokonce v jednom okamžiku jsem cítil zarmútek nad ztrátou jedné z hlavních postav. Její odchod byl decentní až obyčejný, přesto uvěřitelný a chytil za srdéčko.
Bohužel zaujmout čtenáře, pokud jde o prostředí, je stále pro Beuttnera těžké, např. při návratu Jasona na Zemi po téměř 13ti letech ve vesmíru, není příliš mnoho cítit změn, kterými pozemská společnost prošla (viz pronájem automobilu), přestože je nám tato myšlenka doslovně podsouvána.
V druhé polovině se děj přesouvá na planetu Tressel na okraji Lidské unie, kde vládne triumvirát s podobným politickým systémem, jako v třicátých letech v Německu. Atmosféra společnosti utlačovaná revolučním režimem je na vcelku dobré úrovni a téměř jsem si říkal, že by si to zasloužilo více rozepsat do hloubky: utlačovaní Iridiancí, homosexuálové, političtí buřiči a další nepohodlní lidé jsou odvážení na dálný sever za polární kruh (gulagy).
Než se však člověk naděje je téměř u konce knihy a pokládá si otázku, zda vůbec autorovi ještě zůstal prostor nějak rozumně ukončit celou Wanderovu anabázi. Upřimně musím konstatovat, že na poměry této série vcelku ano (přestože by i toto mohlo být více rozepsáno). Kniha i série jako taková splnila svůj účel - zabavila, postavila nás mnohdy před zajímavé situace a vykreslila zajímavé universum. Leč musím být i kritický: děj je mnohdy zjednodnodušován, chybí tomu detailnější popis (prostředí, charakteristika postav) až to působí spíše jako četba pro young adult.

2 17.03.2022

(SPOILER) Připodobnění ke Ztraceným (The Lost) není samoúčelné a dost vystihuje zejména atmosféru na počátku knihy. Teoretizování o důvodech pádu letu 305, stejně jako hledání řešení jak přežít první dny byly to nejlepší na knize. Ani rozkrývání pravdy, kdy část přeživších vydala do pusté a divoké anglické krajiny hledat pomoc, ve které najdou jen opuštěné stavení a záhadný monument, byla uspokojující. Snad i následný návrat k vraku letounu a souboj hitech plavidel a postav by ještě šel.

Ve fázi, kdy se příběh přehoupl do Londýna už šla atmosféra dolu. Vinu na tom má nelogičnost popisu desítky let opuštěného Londýna. Budovy stály téměř nedotčené, ulice nebyly nijak zarostlé a byt jedné z postav vůbec nedoznal zubu času. Skoro to tedy působilo, že každou chvíli zpoza rohu vykoukne zbídačený obyvatel města. A tak to pokračovalo téměř s každým popisem až do samotného závěru (Kdo někdy slyšel o myšlence přehrazení gibraltarské úžiny zajisté ví, že Titáni by tímto krokem odsoudily Evropu a další okolní země k ekologické katastrofě a nic by na tom neměnily výhody, které by členství v jejich alianci mělo).

Premisa Titánu nebyla zcela mimo mísu a myšlenka se mi líbila i s tím, jak autor došel poznání, že být bohem není zase tak lákavé, ale zasloužila by si více rozpracovat do hloubky a méně stavět na technologiích, které jako by některé vypadly z péra Julie Verna.

Závěr, jak napravit vše, co se událo, byl dobrý a trochu zachránil celé knize reputaci. Skoro jsem si řek, že by Let 305 byl dobrým materiálem pro film :-)

2 31.10.2021

Kdo čekal další román s Robert Langdonem řešícího historická tajemství, byl asi zklamán. Počátek je více regulérní technothriller o umělé inteligenci se špetkou toho historického bádání. Já jsem byl touto knihou překvapen a potěšen. Zajímavé technické popisy a polemika o propojení moderních technologiích s lidstvem a jejich vzájemném osudu.

2 28.10.2021

Původní knihu jsem Ledová bariéra jsem četl už před mnoha mnoha lety, kdy jsem na ni narazil v Levných knihách, a od té doby má své místo v mé knihovně. Příběh jsem tehdy považoval za skvělý, ale nikdy mě nenapadlo přemýšlet o pokračování a ani osudech jejich hrdinů, nebo-li jak jsem zjistil z četby Za ledovou bariérou, navazují na některé postavy další dobrodružství. To však nijak nečinilo potíž Za ledovou bariérou číst, jelikož (nemnoho) důležitých kontextů bylo vysvětleno. Kniha si pro moje uspokojení opětovně neodpustila několik technických popisů od technologie podvodních strojů, přes dynamiku jaderné exploze pod vodní hladinou i zcela dobře sestavený popis mimozemské entity. Stejně mnoho postav bylo dobře vykresleno aniž by autoři zdržovali hlubšími popisy jejich pohnutek a života. Děj tak měl odpich až do vrcholného momentu odhalení účelu baobabu (jež jsem vytušil dříve :-) ve kterém šlo o osud celé Země.

2 28.10.2021

Stále si pamatuji, jak jsem zahlédl přebal této knihy na regálu v knihkupectví. Nejdříve mě zaujal název titulu a pak samotný vizuál, který jasně rozhodl, že to chci. Rychle přečtení anotace a bylo rozhodnuto. Kniha splnila do posledního puntíku, co slibovala pro maniaka do moderního válečného námořnictva, jako jsem já. Stala se mi téměř ideálem pro podobné tituly a jen málo jich takových kvalit dosahuje (např. povedená série "Nad českými zeměmi slunce nezapadá" od Jana Kotouče).

Rychlý a úderný začátek záhy vystřídalo vyprávění hlavní postavy Tomáše Hornycha o tom, jak se vlastně ocitl na palubě Thora. Našince určitě potěšil začátek, který se odehrával na zbídačeném území naší vlasti. Popis toho jak je celá Evropa rozkládána byl až hmatatelný (ještě teď si vybavuji jízdu po prázdné dálnici připomínající tankodrom, po které si to šinulo několik Panduru, a poznámku o nedostatku paliva). Po kvapném útěku z Evropy pak nastává menší uvolnění napětí, ale zaplať pánbůh jen dokud se Hornych a jeho grupa nedostanou na palubu letadlové lodi. Zde, přestože se jednalo o vrak, si kluk uvnitř mě vychutnával každý popis a detail z inventáře. No, pak opětovně dochází k posunu v ději, a to až do té fáze, kdy se konečně setkáváme s lodí jejíž název tato kniha nese. Zpočátku vlažný start, protože křižník byl lodí duchů - s lodí nebylo možno manipulovat, použít její zbraně či vybavení, pokud nebyl zadán bezpečnostní kód do tajného přístupu (po pádu USA, jako garanta světové bezpečnosti, padlo do nepřátelských rukou řada amerických zbraní, které ale byly zcela bezcenné a nepoužitelné bez klíče, jako byl T.Hornych). Po aktivaci Thora začíná ta pravá námořní zábava plná moderního námořního boje.

Kniha exceluje nejen v technických popisech, taktice, zbraních, ale také zobrazuje futuristické koncepty - holografická kamufláž, lasery... Děj nezaostává ani v popisu politického pozadí, který už tak vyvolává pocit o všemocné Číně (aliance Čína-Indie-Rusko, poměry v jižní Africe atd., válka na a blízké východě, invaze do Evropy) , v jedinečném zobrazení postav a prostředí.
Po řadu peripetiích se nakonec dostáváme na konec, který byl pro mě osobně vcelku překvapením, i když vlastně neměl být (menší SPOILER: nijak jsem nevěnoval pozornost Tomášově poznámce o zmizení mnoha nadnárodních koncernů, jako Coca-Cola, ze světového dění), ale po odhalení konce jsem žasl a už jsem si říkal, zda-li by František Novotný nepřemýšlel nad pokračováním v trochu jiném prostředí ;-)

2 26.04.2019

Poslední kniha, jež měla vše završit. To se ji také zadařilo, i když dosti pochybným způsobem...

Kniha si zachovala svůj dokumentární přístup - hlášení, záznamy a deníky. Ovšem, co zcela pozbývalo oproti předchozím dvěma dílům, byla téměř jakákoliv absence napětí, vědeckého patosu a i toho hrdého pocitu být člověk. Vše to je o vnitřních pocitech postav, jejich vztazích a jen minimálně o tom vnějším.
Pouze jednou jsem zaznamenal ono něco vědecké: Majoranovy fermiony. Akce a velké destrukce bylo pomálu či vůbec a spíše až ke konci. Celou tu dobu jsem netrpělivě očekával, kdy Rose s Vincentem se spojí opětovně s celým světem, aby ve mě vybudili ten zvláštní pocit, který mám pokaždé u filmu Den nezávislosti u proslovu prezidenta Thomase J. Whitmora.

Nakonec i ten hrdý pocit byl Neuvelem zašlapán do země, když donutil vlády celého světa vzdát se (dosavadní politiky tyranie) pod hrozbou nepředstavitelné apokalypsy.... Nechci nijak spoilerovat, ale Rose Franklinová toho docílila opravdu vysokou sázkou na hru hodnou velkého profíka pokeru, ale vyznělo to dost stupidně a vycucané z prstů, jako by autor nevěděl, jak napsat konec. Za mě tedy zaručeně nejslabší díl, že skoro i litují i samotné koupě!

Už je tomu nějaký čas, kdy jsem slyšel o Tuckeru Waynovi a jeho čtyřnohém věrném příteli Kainovi, ať v sérii Sigma či v samotných románech, proto jsem byl vcelku potěšen, když se zjevili opětovně po boku Graye. Dobrodružství (rozuměj globální hrozba) je zavedla tentokrát do exotické a dosti divoké Afriky. Jak uvádí sám Rollins, tentokrát se nesnažil vydat další knihu o zákeřné a záhadné nemoci, ale více se zaměřit na zdroj. Jeho slovům jsem příliš tehdy nerozuměl, ale po čase jsem pochopil a dokonce dal koncepčně do spojitosti s jinou autorovu knihou, Amazonie (přestože měla blízko i tématicky k dalšímu titulu, Sedmá pohroma). Téma "vědomé" přírody schopné zvrátit konání člověka mě zaujalo a autor tomu dal i bláznivě hmatatelnou podobu (V tomto kontextu mi naskočila téze o Gaie, hypotetické entitě "živé" Země).

Nezajímavé bylo i seznámení s legendou ztraceneho království založeného knězem Janem, která poukazuje na mnohá tajemství skrytá pod baldachýnem černého kontinentu. A co si budem, postavy opětovně excelovali samy o sobě i jako tým. Byl jsem rád za velký prostor daný Kainovi s Tuckerem a nesmím ani opomenout jízlivého Kowalskeho s jeho ostrovtipem. U uvedených postav jsem se dočkal nečekaných zvratů, které v jednom okamžiku téměř vyvolaly brek...

Na Rollinsovi se mi líbí jak bravurně má vystavěný svůj svět do nejmenších detailů. Když Gray s Kowalskym a spol hledali cestu do království sv. Jana vytyčenou reverendem W. Shepardem, dostali se v jednom momentu do slepé uličky. Osobně jsem polemizoval o trvanlivosti některých stop, které v džungli mohou zmizet v nenávratnu, než však Gray odhalil logiku v jejich rozmístění a tím mi potvrdil mé úvahy a stejně Rollinsovu brilantní mysl k sepsání reálně vyhlížejícího děje.

Království kostí mě opětovně nadchlo pro plno informací a myšlenek, dobrodružný děj a zápletku. Pouze v jednom bodě jsem se musel pozastavit než jsem si na daný prvek navykl, a to když Gray s ostaními vstoupili do údolí, kam je zavedli domorodci, stali se svědky scény vystřižené jako z béčkového hororu ala Den Trifidů. I přes tento "úlet", knihu hodnotím velmi kladně.

1 30.04.2024

Sigma Force má v mé knihovně zvláštní postavení a jejich motto se mi stalo životní filozofií, přesto mi trvalo nějaký pátek než jsem se pustil do čtení Sedmé pohromy. Byl jsem mile překvapen, když se na prvních stranách objevilo jméno jistě postavy. Safi Al-Mázová je jméno, které muselo utkvět každému, kdo má načtenou sérii Sigma Force, tedy pilotní díl s postavou Paintera Crowa. Myslel jsem si, že její zjevení do nějaké míry naváže na události z Písečné bouře, jako že budu svědkem probuzení schopností, které projevovaly Safiiny družky-sestry. Bohužel nic takového. Zanechme lamentace a pojďme se podívat na to, jak dopadlo další dobrodružství Sigma Force.

Příběh spojující vizionáře Nikolu Tesla, cestovatele Livingstona se sedmero biblickymi ranamI a projektem HAARP je prazvláštní a musím žel jej považovat ze všech dílů Sigmy za ten zřejmě nejslabší. Jednotlivé prvky, jako virus nebo historický či technický kontext, měly svou logiku, přesto jako celek to působilo nedotaženě. O Teslovi mám něco více či méně načteno, proto mi přišel jeho rádoby objev nového zdroje energie přitaženy za vlasy a odporovalo všemu, co bylo v tomto kontextu publikováno. I jeho cestu do Británie s Markem Twainem považuji za zbytečnou část děje, jelikož jde spíše o zmínku, která není ani v autorově doslovu nijak rozebrána.
Rollins tak dle mého jen těžil ze jména Nikola Tesla namísto, aby přišel ze zcela jiným příběhem, který by využil z mnoha tajemstvích kolem tohoto Promethea nového věku.

V ostatních aspektech Sedmá pohroma jinak nevybočuje ze zaběhnutých kolejí: skvělé hlavní postavy, padouch s velikášským komplexem, historické a technické zasazení, občasné vtipkování (Kowalsky zase exceluje) a mnoho dalšího. Nejlépe ovšem kniha vyznívá zřejmě na konci, kdy veškeré hluchá místa se ztrácí ve změti přebujelé akce a hrozby pro celý svět (!!! SPOILER !!!: pád přepravního letounu byl famózni :).

Nejsem z tohoto dílu výslovně zklamán. Určitě jsem se zase mnohé dozvěděl, což je to, co na této sérii miluju, stejné jako spojování zdánlivě nesourodých prvků. Tento titul zkrátka nemůže vynechat žádný milovník Sigmy, dobrodružství a vědění.

1 28.03.2024

Globální mysl a počátek civilizace lze bez skrupulí označit za přinejmenším alternativní či pseudovědeckou. Nelze ovšem zcela všechny podobné publikace házet do jednoho koše. Pravdou je, že řada z nich obsahuje nepodstatné nepřesností či úplné omyly, nicméně někdy z těchto knih může vytanout zajímavá myšlenka hodna hlubšího posouzení.

Na začátku autor poukazuje na synchronicitu vzniku starověkých civilizaci známých z školních lavic kolem roku 3100 př.n.l.. Správně zmínil nejstarší chrámový komplex Gobekli Tepe, však s mírnou nepřesností o jeho tvaru, jež není pravoúhlý, ale oválný či spíše kulatý. Tento omyl rozvinul záhy do plné šíře jako zákon a důkaz celosvětové mřížky rozutíkající se osmi směry (pozn.: kruhy se zaobírá kniha nicméně později). Autor se nebál rovné linie dokonce označit za nepřirozený jev, v přírodě prakticky nevídaný na podporu svého světonázoru na globální mysl, která se jako hologram promítla do mysli mnoha lidí napříč světem, pro osvětlení synchronicity při budování civilizace. V knize je civilizace v přeneseném slova smyslu vychvalována jako něco božského. Zvířecí mysl není dle toho civilizace schopna i přes určitý spjatí člověka s jinými tvory, např. se šimpanzy. Je až s podivem jak autor tvrdošíjně trvá na svém výlučném antropocentrickem přístupu a nepřistupuje s podobnou vážností i k možnosti existence hypotetické protocivilizace či archeoaustraniky. Svůj názor sice obhajuje na základě určitých podložených faktů, leč kombinované s rétorikou duchovní.

Vyznat se v některých v předložených metafyzických řečech o Stromě života, osách a Dnech a Nocich Dlouhého počtu bylo pro mou přízemní (materialistickou) mysl psychedelické. Byl jsem schopen omezeně sledovat myšlenku, kterou se autor snažil obšírným textem obsáhnout. Bohužel bylo zatěžko uvěřit jeho slovům, když kombinoval taková spojení jako "výlučně empirické důkazy" a "božský duch". Šlo o očividný protimluv, který člověka materialistického ražení dokáže popudit.

Ve čtvrté kapitole byl posuzován vývoj člověka jako živočicha, vymaňující z živočišné říše. Když pominu autorovu vlnovou teorii, padla napříč kapitolou řada zajímavých myšlenek hodných hlubší úvahy či dokonce analýzy. Šlo zejména o nahlížení na materiální artefakty po pralidech a jejich duševních schopnostech a potenciálu. Podobně mi podnětným přišel rozdíl ve smýšlení západ-východ.

Zda bych měl posoudit celou teorii postavenou na mayském kalendáři a spojení s dalšími civilizacemi napříč prostorem i časem kritické analýze, pouhým selským rozumem je výsledek absurdum.
Zda máme věřit, že před více jak 5000 lety Mayové si byli vědomi dělící linie kdesi na 12. stupni východní délky, na které dochází k rozchodu smýšlení (ducha) mezi západem a východem. Pokud by se jednalo opravdu o tak důležité místo, nebylo by logické, aby Mayové chtěli dosáhnout tohoto místa a být toho součástí namísto o jeho zdánlivém referováni?!
Autor se nevyhnul určitému klišé typickému pro podobné tituly pseudovědeckého charakteru, majíce téměř vždy jednotný jazyk: Vždy je vyřknuta určitá hypotéza a záhy i téměř nevyvratelne potvrzována!

1 22.03.2024

Antalogie rozšiřující svět vystavený Janem Kotoučem. Nejen několik českých autorů, ale i zahraničí dopisovatelé přispěli svou trochou do mlýna a představili v několik episodách alternativní svět v rozmezí jednoho století - od Velké bouře až po rok 1950.
Valná část příběhů měla pro mne hořkosladkou příchuť. Většina byla dobré a bavily, ale když už se to rozjíždělo a očekávání rostlo, dané dějství bylo ukončeno a já musel zkusit štěstí u příběhu dalšího.

Zda mám vypíchnout ty nejlepší povídky, zřejmě ty přímo z péra Jana Kotouče - počátky Česko-slovenského království po Velké bouři a příběh admirála Berga o námořní bitvě mezi Česko-slovenskym kralovstvim a Španělskem.
Je také možné označit povídky, které nebyly možná do značnosti svého zasazení to nejlepší, však poukazovaly na zajímavé body ve světě říše nad kterou slunce nezapadá:
VELKÁ JÁMA II - české království má državy v jižní Africe, kde těží její velké množství nerostného bohatství, zejména diamanty. Jsou lidé, kteří vidí v přítomnosti cizí mocnosti ve své zemi okupaci a jsou ochotni vyhnat její zástupce.
Přání jižních krajů - Tohle bylo dobrodružství hodno cestovatele Holuba, zakladatele Československé rozvědky s mírnou kombinaci Indiana Jonese.
Z jiných světů - krátké a ani žádného potencionálně velikého cllifhangeru se čtenář pachtící po zdroji Velké bouře nedočká, přesto určitého poznání i tak dojde. Svým vědeckofantastickým obsahem se odlišovalo od všeho napsaného z tohoto světa.

O této antalogii nelze utrousit snad křivého slova a můžu minimálně očekávat rozšíření už tak bohatého světa; postačí zmínit doslov Jana Kotouče u prvního příběhu, slibující rozvést vznik Česko-Slovenského království v prvních měsících po Velké bouři.

1 19.02.2024

Je to vtipné, místy možná až trapné, však "maskoízní", jak má být. Bohužel malba u některých příběhů byla natolik fantasmagorická, že mě to více odrazovalo než bavilo, však když to sečtu, omnibus mě bavil.

1 26.10.2023

Vše to začíná v baru na vojenské vesmírné lodi, kde si partička mladších pilotů dobírá z jednoho bývalých eletnich stíhačů (a generála v jedné v osobě) z druhé etapy, přičemž jejich rozkol nakonec vyústil v osobní duel. Jak se jejich dialog mohl zdát nudný či podivný, rázem doznal určitého smyslu, který posuzoval několik aspektů a trendů ve vedení války. Nedalo se tak alespoň na chvíli nepozastavit a nezauvažovat nad slovy Johna Weeka a plukovníka Kacirze.

Druhá část nás zavedla na počátek druhé etapy invaze Gumáku, kde je hlavní postavou začínající pilot s volacím znakem Bingo. Tohohle maníka jsem moc nemusel. V úvodních částech se viděl jako Bohem vyvolený a rád se nad ostatní povyšoval. Hřebínek mu spadl až po usednutí do kokpitu nové A-3. Zdálo se, že první bitevní zkušenosti mu otevřou oči, ale ani to mu nebránilo se chovat jako osina v miktě a neustále žárlit na kámoše Skippyho.
Než byl Bingo vyslán v ústrety Gumákům, byl účasten nejvyšší porady Rytířů, což dalo dobrý náhled do celkové strategické situace. Nebudu tvrdit, že jsem rozuměl všemu, stejně jako bylo občas nepřehledné dění na bojišti, přesto bylo možné vycítit těžkosti, které se vznášely nad každým bojem, kdy nebyla jistota výhry ani prohry.

Kapitola třetí ukázala dění v ZáZemí, přesněji na samotné Zemi. Města byla v troskách po útoku Eménů, všude nedostatek, verbíři a zima přicházela. V hlavní roli bezejmenný muž a nalezenec, chlapec Andy. Popisnosti se to podobalo atmosféře jakou jsem prožíval při četbě série Metro 2033 od Glukovského. Až na konci této kapitoly mi došla určitá skutečnost, kterou jsem do toho času považoval spíše za náhodu. Tímto prvkem byla určitá osoba, která se prolínala všemi dějovými zvraty a dávala nahlédnout nejenom na události, které ovlivnily její směřování, ale i na vojnu z více úhlů jako takovou.

Akt čtvrtý nás zanesl do údobí probíhající první etapy. Lidstvo přišlo s první generací vesmírných bitevních lodí a stíhačů, které v ledačem vycházely z pozemských analogií. Byly to mnohdy neohrabané a hrubé stroje, ale to nejlepší, co byli lidé schopni nabídnout. V prvních okamžicích jsme tak byli společně s Kyrilem, hlavní hvězdou této kapitoly, usazeni na palubu shuttlu, fregaty Neverhope i stíhače Y-99 Agent.
Po určité události byla fregata Neverhope zcela osamocena s minimem posádky i osádek letounů. Kapitán měl pouze dvě možnosti: ustoupit a stát se návnadou, nebo shromáždit veškeré síly, naučit v šibeničním termínu rekruty vojenskému řemeslu a bojovat. To, co následovalo, připomínalo bitevní vřavu ze seriálu Batlestar Galactica (už zbývalo jen, aby zazněly skotské dudy a bojové bubny).
V jednom krátkém momentu se tématem stal problém sexuálních vztahů mezi části osádek. Major Gerstner, velitel lodí, vyřešil problém dle mého šalamounsky, navíc projevil vcelku selský názor na moderní trend protěžování LGBD a typickou úlohu žen i mužů na základě jejich fyzických a mentálních možností daných přírodou a ne politickou korektností.

V poslední etapě knihy jsme se dostali do určitého údobí válečného útlumu. Armáda je obrovský moloch, který více řeší předpisy a politickou korektnost než hlavní účel, za kterým celá sjednocená flotila vznikla. Do popředí se tak dostávaly právě ony problémy, na které Jane Gerstner, generál Week i jiní upozorňovali. V kontextu toho vznikaly i problémy nové, jež poukazovaly na špatné politické vedení a zajišťování zdrojů, což vedlo k přehlédnutí nastupující apokalypsy v podobě nové ofenzivy. Třetí etapa mimozemské invaze byla v celkovém důsledku zcela jiná než cokoliv předtím. Byla dokonce natolik rozdílná, že děj nabral zcela nový (až duchovní) směr. Byl jsem tím zcela pohlcen až do samotného epilogu.

Každá kapitola mě ve svých začátcích nudila než jsem si navykl nejenom na postavy, ale i na celkovou atmosféru a vycítil pointu na které autor hodlal vystavět danou část příběhu. To už jsem byl do toho plně zažraný, což zase záhy vygradovalo ke konci a já byl opětovně nucen si klestit cestu k té zábavnější části.
Schopnost autora nenápadně a lehce vtáhnout do dění a atmosféry děje byly obdivuhodné. Každý z příběhů se odehrával jen na malé části knihy, přesto byl každý vykreslen s takovou precizností a velkolepostí, jež svědčí o nadání operovat s jazykem a vystihnout to důležité.

1 09.09.2023

Mám rád klišé o mimozemské invazi, nicméně v podání Jana Kotouče může takový příběh v počátcích budit více rozpaky než nadšení pro mnoho důvodů: nasazení a druh invaze ala Ferengové, lupénka, pelmel postav a později i jedna zebra. Postupem četby jsem si ale zvykl a začal spatřovat logiku všeho kolem. Spekulativní se mohl zdát ekonomický vliv Ústřední byrokratické autority na invazi dokud o této skutečnosti spolu nepohovořili velitel Postler s kapitánem Habrem a neučinili příměr k trendu ve zbrojení pozemských armád.
Přihlédnutím k tomuto faktu kniha obsahovala méně scén střetů mimozemskych jednotek s pozemskými armádami než by se mohlo zdát. Zajisté, byl zde vzdušný nálet českých Gripenů, odpálení střel SM-3 z amerických lodí, nasazení světového námořnictva nebo mezirezortní spolupráce české a slovenské armády při obraně, přesto žádný z těchto kontaktů nebyl zlomový a převážně sloužily více jako prostředek za odhalením místa uložení generátoru. Časem útoky zesílily a armády se snažily vystupovat více jednotně, přesto popisnost střetů byla chudá na detaily a nedokázaly mě vtáhnou jako v cyklu České země. Až na samotném závěru se mince obrátila a došlo na regulérní měření sil v celém rozsahu. Matěj v plné kráse ukázal projev efektu po něm pojmenovaný a zasadil zástupci Byrokratické autority nečekaný políček, který mě usadil do židle.

V knize padlo několik popkulturnich odkazů na videohry, filmy a seriály. Byla radost i netypické číst zmínky o Duke Nukenovi 3D či Hvězdné bráně. Přes mnohé tyto narážky se Janu Kotoučovi podařilo vyhnout opisování a jeho verze vesmírné invaze se nesla ve vcelku originálním duchu. Mimoděk dokázal i jinak vážnou situaci odlehčit nejenom lehkým vtipem, ale i poukazem na určité rozdílnosti, jako v případu Slováků, konspiračních teorii a migrace.

Strnadův efekt bych formou více přirovnal k Válce světů (a je jedno zda k té knižní či filmu s Tom Cruisem v hlavní roli) než k čisté military sci-fi , jako Den nezávislosti, Problém tři těles nebo ke sérii Odkaz Aldenaty a Zrcadlo od Johna Ringa. Strnadův efekt je něco mezi, slabší co do složitosti zápletky a bitevní vřavy, ale na české poměry je to velkolepá soudobá scifárna o invazi z kosmu.

1 08.08.2023

Pekelný ostrov bych označil jako nejhubenější dobrodružství "Strašáka" Schofielda. Určitě to nehodnotím jako slabinu ani jako absolutní výhru. Ano, Strašák předvádí opětovně impozantní akční podívanou, prostředí je zajímavé, viz dále, stejně jako nepřítel (s někým podobným se lze setkat v knižní sérii Sigma Force). Ale vím také, že Matthew Reilly je schopen psát rozvláčným a zajímavým stylem, které z Pekelného ostrova mohlo udělat titul minimálně o dalších sta stranách.

Kniha se mi líbila prostředím a hlavní zápletkou připomínající první díl herní série Far Cry (alias Ostrov Dr. Moreaua). Nicméně trochu se mi nepozdávalo zapojení šesti set vojáků v programu, kterého byla letadlová loď účastná, a následného masakru, neboť jak by vojenské velení vysvětlilo zmizení jednoho praporu? No, světe div se, i na tuto otázku jsem dostal na konci odpověď (...). Vcelku zato kniha se čte jedním dechem, pobaví, ale její délka to sráží k určité průměrnosti, které nejsem u Reillyho navyklý.

1 22.06.2023

Mohu Vám zaručit, že tuhle knihu jen tak nepustíte z rukou. Po krátkém uvození, jež nepřímo shrne události z předešlých knih se starším kapitánem Wolfem, je Celesta vhozena do několika střetů se zcela novými nepřátely. Lehce se děj také dotýká politiky, konspirace a intrikářeni, nikoliv v takové míře, aby přehlušila samotnou podstatu hardcore military sci-fi, kterou tato série zaručeně je.  Střety vesmírnych lodí mají spád, šmrnc a ve své podstatě jsou i velmi přehledné. Čtenář tak není uvržen do žádného chaosu bitevní vřavy, který by si stěží mohl představit, stejně se autor vyvaroval popisů složitých manévrů a strategií, jež by narušovaly tento téměř filmový prožitek z četby. 
Možná jsem toho mohl o této knize napsat více, ale ve své podstatě jde o nenáročnou, zato velmi zavislackou záležitost, takže proč zbytečně řečnit a raději se přesvědčte sami ;-)

1 11.03.2023

Po mírně nezáživném druhém díle jsem sáhnul po Propasti. Sledoval jsem jak se mění míra napětí v souvislosti s událostmi na stránkách knihy. Rytmus byl vcelku stálý bez velkých výkyvů. Slabší momenty netrvaly nikdy nepřiměřeně dlouho a ty silnější prozměnu nikdy nepřestřelily natolik, aby se nedržely uvěřitelného rámce.

Postava Claye, kterou jsem považoval za vůdčí z dvojice, se mi zdála krapánek upozaděna a více prostoru bylo věnováno Ceaserovi (ve skutečnosti lze spíše hovořit o rovnocennosti mezi partnery a poskytnutí stejného prostoru oboum aktérům, jelikož Clay byl tím, který si uzurpoval naší pozornost v první knize).

Autorovi musím uznale kývnout na jeho umění psát téměř o ničem a přitom uchovat si zdání opačného. Když knihu dočtete a dáte si chvíli na rozjímání, dojdete názoru, že mnoho se tam toho dělo, každý se za něčím honil a potýkal se s překážkami, přesto jen minimum jste se toho dozvěděli.

1 11.03.2023

Někde jsem slyšel jak se tato kniha stylem podobá titulům C. Cusslera, spisovatele akt Numa a jiné, pro své zřejmé marínalní zaměření. Já osobně bych užil jiného příměru. Pokud jsem první díl přirovnával Doneganově sérii Atlantida, tak tento díl musím zaručeně částečně srovnat s Rollinsovou Sigma Force.
A v čem je podobnost? Máme tu dva hlavní mužské protagonisty, jednoho šviháka, hlavu týmu, a druhého více muskulaturně stavěného, na hrubou práci a se svérázným humorem. V "Pokroku" hrají vedle delfínů nově úlohu i primáti, přesněji gorila, jako při jedné misi agentů ze Sigmy (Kovalsky se spřátelí se samcem gorily se kterým komunikuje prostřednictvím znakování, obdobně jako Caesar se samičkou Dulce prostřednictvím upraveného systému IMIS). Spojení lze spatřovat také v návaznosti na tajemné vyspělé technologie a přírodní úkazy.

Budu znít jako hnidopich, ale název knihy není příliš odpovídající. Pokrok významově značí něco, co překonává předchozí. Kromě konceptu technický vyspělejší dieselové ponorky a jejího záhadného objevení u břehu Brazílie, nebylo toho moc, co by mě oslovilo či vtáhlo, jako u prvního dílu. Pokrok s technologií IMIS byl sice úchvatný, ale spojení lingvistického výzkumu Alison a DeeAnn s událostmi, do kterých byli zapojeni Clay a Caesare, bylo dlouhou nejasné. Oba případy tvořily předlouho nezávislé větve, které se nechtěly ne a ne protnout. Bohužel to místy nudilo natolik, až jsem byl ochoten i pár stran přelétnout k těm záživnějšim pasážím, ke kterým patřilo vyšetřování Claye a Caesara... (No, ve skutečnosti ani jejich pátrání v Jižní Americe nebudilo mé největší nadšení).
Muselo uplynout přes 200 stran, kdy bylo možné první spojení výletu DeeAnn a Dulce do přírodní rezervace výstředního miliardáře s misí bývalých členů SEALS prošetřujici činnost Číňanů v džungli. To už se dostáváme do akčněji laděných pasáží. Bohužel ani zde jsem se moc nechytal a nepomohlo tomu ani vypuštění torpéda, seberozsáhlejší požár džungle či Cesaeruv výkon při porovnávání sil s Blancem. Naopak, kde to mohlo být zajímavé, bylo odhalení místa původu rostlin. V dané pasáži došlo k odkrytí potencionálních nových aktérů a okolností na pozadí příběhu. Než však se něco mohlo udat zásadního, nastal konec celé knihy.
Celý Pokroku sám o sobě není schopný obstát jako samostatný díl. Působí jako rozsáhlý prolog k třetí knize a lze ji proto také považovat za vůbec nejslabší díl trilogie.

PS: V knize občas padly zajímavé informac z několika oblastí, jako rozpínavost Číny a její předvoj k vyvolání (ekonomického) globálního konfliktu, nebo informace o existenci konceptu jakéhosi univerzálního opičího jazyka.

1 11.03.2023

Unitární teorie, či známější jako Teorie Všeho, fascinuje každého jen letmo políbeneho teorii relativity, kvantovou fyzikou, strunovou teorií a dalšími podobnými. Představa, že Einstein došel závěrem svého života poznání a naplnění toho, co lze považovat za svatý grál vědy, je fascinující. Přestože jde o vědeckou fikci, dozvídá se čtenář prostřednictvím knihy a postavy Davida Swifta něco málo o podstatě jednotící teorie, jak ji mohl Einstein zamýšlet i jak je koncipována dnes.
Honba Davida za pravdou a očištěním svého jména je úžasný brak hodný filmového zpracování.
Hlavní postavy, David a Monika, jsou obyčejní maníci (s vysokoškolským diplomem a tituly) a jejích protivníci jsou ruský nájemný vrah, tajemný milionář a vláda USA v čele s agenty FBI, proto bylo mnohdy zatěžko k uvěřeni kolikrát jen tak tak vyhnuli se zajmutí a smrti.
Zápletka je vcelku plytka, dějové zvraty průhledné na míle daleko a akční scény sotva uvěřitelné, přesto je to svižné a zábavné čtení. Kniha nebazíruje na detailech, zbytečně děj nenatahuje, ba naopak tempo a napětí je dobře vyvážené a mílovými kroky zdárně míří k výbušnému závěrečnému antré. Kniha je to skvělá. 

1 07.08.2022