VikyKleinik komentáře u knih

Klub Rváčů je moje srdcovka, takže jsem se na pokračování velmi těšil. Začalo to zajímavě ale čím víc jsem četl, tím horší to bylo. Knihu bych přirovnal k 3 hodinovému filmu, sestříhanému do hodiny a půl. Děj je strašně zmatený, nesourodý a neucelený. Neměl jsem však pocit, že někde mezi těma scénama je hluboký chytrý děj. Je to totiž sračka, která svou smrdutost dokazuje s každou další stránkou. Absolutní vykrádačka předchozího dílu, kde všeho je víc ale ve výsledku horší. Několikrát jsem nechápal, co se děje a hlavně, proč se to děje. Můžete taky očekávat stupidní momenty jako armádu postižených lidí s wernerovo syndromem skákajících z letadla volným pádem s nožem mezi zuby a Ákáčkem na zádech. U původního Klub Rváčů jsme měli pocit, že by něco takového šlo zorganizovat. Tento sequel je ale viditelně hloupý.

Připravte se na to, jak Palahniuk zničí vlastní lore Klubu Rváčů. Připravte se na zmrtvých vstání několika postav z jedničky. Připravte se na boření čtvrté zdi, které jenom víc mate.
Rád bych pochválil kresbu, která sice je dobrá, ale nějak se nehodí ke Klubu Rváčů. Nehodí se k tomu ani paletou barev. Snad jediná věc kterou můžu s čistým svědomím pochválit je přebal.
Já utratil 7 kil a jediné, co se mi líbí, je přebal.

Povinná četba každého Čecha (zvlášťe pak toho, kdo politiku moc nesleduje nebo dokonce voličem ANO). Jsem totiž přesvědčen, že kdyby si třeba jen tuhle knihu přečetli ti jeho voliči, kteří jsou třeba jen trošku nakloněni jinému názoru, tak by museli uznat, že Babiš jim reálně nijak nepomáhá.

Babišovo Palermo mapuje Babiše od jeho vstupu do politiky, ale dotýká se i věcí, které podrobněji rozebírá kniha Boss Babiše, která mapuje, jak Blbiš k penězům přišel před tím, než se do politiky dostal. Tahle kniha se navíc poslouchá/čte podstatně lépe, protože není tak informačně zahuštěná jako Boss, kde se Kmenta prohraboval každým jedním detailem v kontextu komplikovaných kauz, což sice má svou hodnotu, ale mě to ubíjelo a ztrácelo, protože dokážu snadno prokouknnout, že je Blbiš křivák a nepotřebuju se takhle prohrabovat nějakou jeho komplikovanou korupční kauzou.

Palermo je tedy čtivěji napsáno a lépe podáno, což je nejspíš dáno předmětem zkoumání.
Kmenta odkrývá rozpory mezi tím, co Babiš tvrdí a za co tvrdí, že bojuje a tím, jaké je skutečnost. Dotýká se i různých větších či menších kauz, podvodů, projevů, trapasů i momentů, kdy z Babiše spadne fasáda usměvavého dědy z lidu a bojovníka proti korupci, načež se projeví onen hrubý gauner a mafián. Skrze toto všechno Kmenta odkrývá něco z pokřiveného vnitřního světa našeho sebestředného sektáře, prolhaného gaunera a zlodějského oj*bávače (- všechny typy přívlastky dokonale sedí).
Také ale odkrývá něco ze smýšlení jeho voličů. To vše slušně a s velkým pochopením i vhledem. O tom samotném by samozřejmě šlo taky napsat samostatnou knihu, ale Kmentovi se daří sem tam vytušit něco podstatného z jejich vnímání.
Tím vším se kniha stává poměrně plnohodnotným pojednáním na téma Babiš. Druhý díl je ještě přede mnou, ale tento první snad již poskytuje vše podstatné pro ty, kteří chtějí vědět, ale nepotřebují se nechat zahltit všemi podrobnostmi.

3 21.03.2024

Třetí díl ságy se svou rozkročenou strukturou a množstvím "hráčů" v příběhu opět přibližuje prvnímu dílu a podle mě je stejně dobrý. Čtvrtý díl je pak zase podobný druhému.
Z těchto, které jsem četl, jsou liché díly dějově více strhující, protože v nich dochází k dejinným změnám v impériu a sudé díly, které jsou komornější, stáví na akcích předcházejícího dílu a tematicky rozvíjí jejich důsledky.

3 18.03.2024

Dal bych 5/5, kdyby druhá půlka knihy byla stejně obsahově zajímavá a strhující jako ta první. Etzler sice podal mimořádně hodnotnou zprávu o Číně - zemi, z níž musí být na blití každému člověku se smyslem pro spravedlnost a odporem k nesmyslné buz*raci - ale od půlky se mu to trochu rozředí, protože příliš popisuje věci, které čtenáře nemusí moc zajímat (třeba to, jak je nadšen z hor nebo jak bloudil z tibetské náhorní plošiny do Pekingu). Chápu sice, že se chtěl vypsat, ze svých prožitků, ale pokud moc nerozebíral vztah s Barbarou, která ho do Čína přitáhla (ač by mohl, protože na vztazích se ukazuje mnohé zajímavé a na začátku stejně propálí, že v posteli nebyla moc dobrá a v závěru zhodnotí, že ten vztah byl dysfunkční), ale jako čtenář prostě ocením to, co pro mě má nějakou informační hodnotu. Nemám rád, když autor maří mým časem, ale vzhledem k tomu, že valná část knihy mi dala hodně, tak mu horší druhou půlku promíjím a děkuji za velké obohacení o tamním útlaku jako i za vhled do tamnějších poměrů.

Často jsem během poslechu audioknihy uvažoval nad tím, jestli je horší Čína, Rusko nebo Severní Korea.
KLDR je nejuzavřenější zemí a v jistém slova smyslu nejnebezpečnější. Obyčejný člověk musí každý den řešit jenom základní přežití a nedostatek, nemůže nikomu věřit a když si postěžuje nebo se nějakou prkotinou znelíbí režimu, tak může zemřít.
Z Číny a Ruska lze aspoň svobodně odjet (pokud máte prostředky). Když však zůstanete v Číně, tak se dobře najíte asi si furt budete moci snadněji přijít k lepším penězům než v usku nebo KLDR. Ovšem platí, že opět nelze hanit režim a diktátora, ačkoliv všechny tyto zemi jsou naprosto zkorumpované a na státní správu se nelze vůbec spolehnout - respektive je lze spolehnout jen na to, že s vámi vyj*bou. Pokud budete muset pít nebo dýchat nějaké jedy nebo vám dítě umře pod zřícenou školou, protože provinční vláda zpronevěřila pěníze na výstavbu a postavila budovu levně, tak nečekejte, že vám někdo pomůže. V těchto zemích vládne jenom právo silnějšího. Čína vás má také asi víc pod palcem díky té technologické vyspělosti, ale v Rusku jste zase v zajetí bídy a té obrovské dálavy a nezkrocené přírody. Říkám si však, že kdybych toho měl už dost, mohl bych se naučit lovit, načetl si něco o houbách a bylinkách a odešel žít do lesa.

Dále jsem uvažoval, jak by ty Čínský komouše šlo sundat.
Řešením je odjet do zahraničí (pokud jsou na to prostředky a vůle) anebo se přestat nerozmnožovat a nedávat jim další lidi, na nichž se budou moci přiživovat. Když však lidé žijí v bídě a zmaru, tak dítě může být jistým prostředkem ke štěstí, ale přivést ho do takového světa je jistě sobecké. Jestliže by se však nízká a střední střída přestala rozmnožovat, tak by těm komárům neměl kdo stavět města a dotovat ten jejich marazmus a ještě na to doplácet. Pokud by ale vláda zaznamenala, že jí dochází "lidské zdroje", tak by její policie chytala vesničany, vymasturbovávala muže a inseminovala ženy. Vůbec by mě to nepřekvapilo.
Chvílema jsem byl každopádně frustrován tím, jak si obyčejní Číňané nechávají kálet na hlavy (Etzler píše, že umí trpět) a člověk si skoro až říká, že když umí trpět tak taky trpět budou. V takový zemi tolik ochota trpět je ochotou jít na ruku svým nepřátelům. To mě vede k poslední úvaze o fatalistické občanské neposlušnosti. Kdyby si normální lidé řekli: "Už dost! Už nebudu pít rakovinotvornou vodu a dýchat saze! Už nebudu držet hubu a krok!" a vzali do ukou nože a vidle (nebo aspoň zatnuly pěsti) vyrobily bomby, zápalné lahve a bezohledu na vlastní přežití a útočili na každého poldu a komoušského politika, tak by sice mnoho zemřelo v boji, ale z toho mordoru by se vykoupili. Lidi si ale zvyknou na leccos a pud sebezáchovy je velkým spoluhráčem totalit.

3 09.02.2024

Já sám miluju popkulturu, ale tohle na mě vůbec nefungovalo. Není to dost kreativní počin. Samotného mě po čas poslechu audioknihy napadalo, jak by si to s pop-kulturními znalostmi a odkazy mohlo pohrávat podstatně více. Vím, že kdyby to napsal někdo s větší představivostí a hravostí, tak bych si to asi užít dokázal (kvality by ovšem musely spočívat i v jiných rovinách knihy). Takhle to ale uspokojí jen nerdy, kterym stačí docela málo. Stačí, že je to tematicky zasazeno do středu jejich zájmu. Nevadí ale, že je to velmi předvídatelné, schématické a napsané tak jednoduše, jak to jenom jde a zároveň bez jakéhokoliv šmrncu. Nedokážu si moc představit, jak by tohle mohlo uspokojit kohokoliv, kdo má vkus. Hunger Games jsem nikdy nečetl, ale představuji si, že je to napsané nějak takhle. Možná je ten sloh podobný horším Kingovým knihám. Prostě mainstream jak to jenom jde. Tentokrát jen zasazený do prostředí, které se trefuje do zájmu jisté společenské skupiny.

Emocionálně mě to ale nechalo naprosto chladným. Všechny postavy i jejich vztahy mi byly úplně volný. Parzivalova osobnost se mi navíc příčila svou ukňouraností, která je zřetelná hlavně v momentech, kdy mluvil s Art3mis.
A nejhorší na tom je, že ta budoucnost, v níž se kniha odehrává, je zkrátka docela v zničená (dystopie), a proto lidi utíkají před realitou do Oasis. Geek a programátor, kterej tuto virtuální realitu vymyslel, vydělal stovky miliard, ale s opravdovou realitou se neuráčil udělat vůbec nic. Opovrženíhodnej panic a geek udělanej do osmdesátkových arkádovek, které jsou tak primitivní, že nechápu, jak mohly někoho vůbec někdy začít bavit.
- Jako vážně. Hráli jste někdy Pac Mana? Nudnější je snad jen sledovat schnout omítku.
Každopádně tahle postava, tenhle Halliday, kterej měl možnost i zodpovědnost (páč měl prostředky) s tím něco udělat, nic neudělal. Kniha ho však prezentuje jako dobráka a modlu, kterou všechny postavy ctí, protože jim dal hru, na níž jsou všichni závislí a která je jejich únikem.
Klidně ať tomu tak je, to mi vůbec nevadí, ale ať si autor uvědomuje tu absurditu a víc třeba reflektuje stupiditu společnosti a postav, ať dělá z Hallidaye opovrženíhodnou osobnost a prezentuje ho jako šaška. Hned by mě to bavilo víc. Hned by to bylo o něco zajímavější a atypičtější. To by ale Ernest Cline musel být trochu originální, což nebyl a nakonec je to přesně takovej zbytečnej, mdlej a na růžovo nalakovanej mainstream a bestseller, jakej jsem vlastně dříve čekal, že bude... Jeden nerd ve mně ale nedávno vzbudil zvědavost a já si na základě jeho nástřelu obsahu a nadšení představil něco lepšího, než autor knihy ve skutečnosti stvořil. Teď toho smradlavého nerda musím najít a potrestat ho za to!

Jistě to byla mravenčí investigativní práce a je třeba, aby ji někdo vykonal. Za to panu Kmentovi ze srdce děkuji a dávám 5/5. Vhledem ale k oblastech, v nichž se to pohybuje, to pro mne nebylo moc uchopitelné a zábavné. Dokážu číst Aristotela s porozuměním, ale tyhle obchodní záležitosti nechápu a často jsem ty hromady jmen a dat prostě vypouštěl. Je však pravda, že jsem tuto práci poslouchal jako audioknihu a dělal během toho i jiné věci. Přirozeně jsem tomu tedy nevěnoval takovou pozornost, kterou si to žádá. Současně si myslím, že kdybych se to rozhodl číst, tak bych to buď odložil a nebo se do toho nutil. Rudý Zeman je mnohem přívětivější, zábavnější a zajímavější (kvůli té psychologické rovině, do které musel autor proniknout).

Přesto si myslím, že Kmenta předestřel mnoho faktů, které nelze ignorovat. Občas mi to už ani nepřijde divné. Zdá se totiž jako normální stav věcí, že premiér lže a krade, že prezident Zeman kouká na dětský porno, pochlebuje Rusku a setrvává na postu, i když není schopen vykonávat funkci a rozhodují za něj pochybná individua jakými jsou Mynář a Nejedlý. Člověk občas potřebuje dostat facku. Projít si nějakou komplexní analýzu, která ho vytrhne z letargie. Pak se musím ptát: "Kde to jsme, že takovej zločinec i po tom všem může nadále vládnout zemi?" On však vládne z vůle lidu. Lidu, který je z nedostatku soudnosti naprosto nekompetentní přispívat svým dílem k běhu demokracie. Ta totiž klade na každého jedince nároky, které většina lidí zkrátka nenaplňuje. V samotném závěru pak Kmenta velmi lidsky reflektuje českou společnost. To jsou pasáž, která stojí za to.

Ač jsem tedy nebyl z těch kauz dvakrát moudrý, tak něco jsem pochytil a minimálně je Babiš těžce nedůvěryhodný (což ale víme už od začátky - však je to STBák). Pokud nemá člověk zkratované myšlení, tak musí po tom všem vidět, že je to křivej a hamižnej rozkladnej živel. Člověk na jeho pozici má ohromnou šanci s věcmi hýbat a může se zasluhovat o společné dobro. On dělá pravý opak, zasluhuje se jen o vlastní dobro na úkor druhých. To z něj dělá vlastizrádce, ač se to teda zdaleka nedotýká jen vlasti. Dokud však budou vládnout podobná individua, tak to tady lepší nebude.
Nemluvě o tom, že jsou před námi krize, k nimž se bude nutno postavit čelem a od takových to nelze očekávat.

3 16.01.2022

Dale Carnegie je velmi sečtělej, pozornej a uvědomělej. Tuto knihu jsem nevzal do ruky proto, že bych potřeboval přátele nebo zapůsobit na lidi. Samotný název na mě neudělal dobrý dojem, ale po bližším přezkoumání musím uznat, že zavádějící není. Celé je to o mezilidských vztazích - o tom, jak lidi fungují, nikoli o tom, jak by fungovat měli. Dále zde budu na svém osobním příkladu a zkušenostech demonstrovat, jak kniha změnila mé smýšlení a přístup v jednání s lidmi:

Často jsem se oddávám ostrým diskuzím a slovním šarvátkám. Umím dobře mluvit a z podstaty svého osobnostního typu se orientuji převážně racionálně. Když můj oponent vyblil nějaký nesmysl, odporoval si, či dokázal, že o věci ani dost málo neví, tak jsem se po něm se vší radostí svezl. Jenže mně v té hádce vždycky šlo o to, jak se daná věc má. Zkrátka mi záleží jen na tom, kdo má o věci pravdu, či kdo se jí přibližuje a neodpustil jsem si druhého srazit, když jsem si všiml, že má nesprávné způsoby smýšlení, či že je neuvědomělý, případně že propadl jakémusi klamu.
Všiml jsem si však, že oponentovi nejde o pravdu věci, ale o to, aby nemusel za žádnou cenu uznat, že se mýlí. Já si přirozeně ulevím, protože blba znemožním, ale sám jsem svým způsobem naštvaný na onu skutečnost, že všechny ty stovky lidí, s nimiž jsem diskutoval, byly tak hanebně zabedněný.
Měl jsem takovou teorii, ale už vidím, že funguje jen na malý vzorek lidí, kteří jsou senzitivní, co se studu týká. Soudil jsem totiž, že ostatní to mají stejně jako já. Platón ostatně píše ve svém dialogu Protagoras, že ten, kdo nemá podíl na studu, musí být vyobcován jako nákaza obce, páč postrádá vnitřní brzdu, která by mu zabraňovala v činění hanebností i v případě, že by se nikdo nedíval. Pro mě osobně je trapnost natolik nepříjemná, že se jí snažím předcházet. Kupříkladu v minulosti jsem neměl dostatečně vytříbený vkus, kvůli čemuž jsem občas módně přestřelil. Vypadal jsem směšně a moji drazí přátelé/spolužáci mi to samou radostí dávali najevo. Zrcadlo, které mi poskytli a uvědomění, které jsem z následného studu vytěžil, mi byly přínosem, páč dnes už se vkusně oblékám. To jest jen jeden malý příklad. Plyne z toho však, že vzbudit v druhém člověku stud, může vést k nápravě jeho přešlapů uvažování. Dnes už ale díly Dalu Carnegieovi vím, že takto si to většina obyčejných lidí nepřebere. Naopak by se utvrdili ve svých bludech a vystavěli kolem sebe zeď, od které by se argumenty mohli jenom odrážet.
Vždycky jsem si v diskuzi/hádce říkal, že by stačilo, kdyby někdo z nich v konverzaci jen jednou uznal, že se alespoň v nějakých bodech plete a ukázal se mi tak v lepším světle. Bylo by mu to ke cti a já bych s ním hned jednal s respektem, protože by to svědčilo o něčem dobrém. To se však stalo možná jednou. Většinou se však ve své zpupnosti a domýšlivosti zapřeli natolik, že každý jeden bod mé argumentace nesměl být za žádnou cenu uznán jako relevantní bez ohledu na to, jestli to byli vůbec schopni racionálně vyvrátit či nikoli. Rozumnost i nadhled zběhli ze smýšlení mých oponentů a celá diskuze se smrskla na něco nízkého, protože šlo jen o můj požitek z blbcova srážení, který jsem si hojně dopřával.
Carnegie však píše, že každá hádka je předem prohraná a já to po stovkách konfliktů mohu potvrdit. Sice si trochu ulevím, ale nikam to nevede. Můj rozum mi tedy říká, že bych měl učinit podstatné změny a jednat s lidmi jinak. To se mi však dlouho nechtělo, protože mi to přišlo nespravedlivé. Nechtěl jsem s druhými jednat lépe, než si zaslouží. Chtěl jsem s nimi jednat přesně tak, jak si zaslouží a to stejné nastavování zrcadla jsem očekával od druhých. Většina lidí však není schopna určit, jaké chování si kdo zaslouží a také jim chybí jakékoliv intelektuální svědomí (je jím jedno, co je pravda). Mluvit s nimi s úctou a naplňovat jejich pocit vlastní důležitosti (který podle Freuda hraje v lidské psychice tak zásadní roli) mi bylo proti srsti, či možná proti vlastní ješitnosti. Jenže aby vůbec diskuze dala ovoce, tak je s nimi vlastně nutno mluvit ještě s vyšším poměrem vřelosti a dobroty, než jsem si kdy myslel. Je to na mě opravdu hodně, protože sám bych tak rád profackoval ty prázdný vepřový hlavy po pár větách, v niž odprezentovaly svou nevědomost, myšlenkové zkraty, pokroucený charakter, následně je zbavil práva podílet se na správě státu, uvalil na ně kurzy nápravy myšlení a charakteru v lepším případě anebo je zapřáhl tvrdou prací jako tažná lidská zvířata v případě horším.
Změna je to tedy pořádná, ale Benjamin Franklin to dokázal též a ani já bych neměl jít hlavou proti zdi. Tento přístup má podstatně vyšší šance, že z něj něco vykvete. Třeba tím bude vzájemné porozumění a kdyby se tak k sobě měli všichni, snad by se ty počty hlupců o něco snížily.

3 16.11.2021

Chtěl jsem nahlédnout do severské mytologie a to jsou nahlédl. Nevím, do jaké míry je Gaimanovo přeříkání zjednodušené, ale příběhy to jsou opravdu banální, nepříliš zajímavé a nezábavné (pobaven jsem byl 2x). Poslouchal jsem to jako audioknihu během vaření a procházek, takže to pro mě bylo snadno stravitelné, ale žádný požitek jsem z toho neměl.

3 25.06.2021

Vermes dokázal zkombinovat Hitlerovu osobitost s velkou dávkou satiry. Velmi humorná kniha, která ve své podstatě vypovídá i o současné společnosti a její otevřený konec má děsivé zabarvení.

3 05.10.2020

Zbytečné číst. Jsou totiž lepší příběhy o snaze skupinky lidí přežít v nehostiném prostředí (třeba Malevil). Závěr Trifidů musel nějak vyšumět, protože si nepamatuji, že by to mělo nějaký ucelený konec. Na nudu, kterou jsem cítil po celou dobu poslechu však nezapomenu.

3 20.09.2020

Solidní staré scifi se zajímavým tématem o komplikaci střetu naší civilizace s jinou inteligencí. Přišlo mi to ale dost utahané a matoucí. Po dvou letech už ani nevím, jaký děj se tak odehrál. Pamatuji si však, že mě bavily části o novém vědním oboru - solaristice.

Jelikož jsem knihu poslouchal jakožto audioknihu při výkonu manuální práce, tak je mé hodnocení zkresleno. Kniha si jistě žádá pečlivější čtení.

3 12.07.2020

(SPOILER) King opakovaně tvrdil, že své příběhy nevymýšlí, ale že v něm jsou, proplouvají jím a on je jenom háže na stránky. Někdy se mu to povedlo an jedničku. Takové TO je dokonalým příkladem perfektně vedeného narativu a já ho považuji za jeho magnum opus. Nečetl jsem všechno, ale nemyslím, že by ho něco překonalo. Laťka je moc vysoká. Přesto King považuje právě Temnou Věž za své mistrovské dílo a mě to prostě zajímalo. Nikdy byl to nečetl. Nehodlam tolik pozornosti a času investovat do takového vyumělkovaného fantasy. Pokud bych vůbec dočetl třetí díl, tak čtvrtý bych už zahodil. Já však audioknihy poslouchal během práce a držel mne u toho fakt, že byly bravůrně namluveny, nestálo mne to žádné úsilí a byl jsem zvědav, jak to skončí, ačkoliv série pro mne byla od čtvrtého dílu vyloženě slabá. Přesto jsem si říkal, že v závěru se linky sejdou, dobře vyvrcholí a celé to putování bude mít nějaký smysl.
Poslední díl.
King svůj příběh nedokázal udržet. Postavy umíraj docela trapně (ale já už vlastně ke všem stejně přestal chovat zájem). Mordreda, v němž jsem spatřoval potenciál dosti zajímavé linky, byl ve výsledku zbytečnej. Hlavní záporák Karmínový Král je tu naprosto směšně vyobrazen a nudně vyřešen. Než pak pistolník Roland vstoupí do Temné Věže, tak si King neodpustí ten stupidní proslov o důležitosti cesty, nikoliv cíle, což z hlediska děje nedává smysl, z hlediska zábavnosti taky ne, protože ta cesta za moc nestála a jedinou smysluplnnost vidím jen v tom, že King sám nevěděl, jak příběh uzavřít, tak ho prostě bezpředmětně vrátil na začátek první knihy, což nevyznělo chytře (jako tak, že se všechno zacyklí), ale pouze samoúčelně. Ještě předtím urazí čtenáře - že prý já, který si nedám říct a nutně chci znát to, co se ukrývá v Temné Věži, jsem právě ten, kterému záleží jen na konci, prý na orgasmu a nehledím na prožitek během milování samotného.
Naprosto zcestné - mě jde hlavně o to milování.

Původně jsem si říkal, že autora, který napsal perfektní TO, musím prostě mít za kvalitního spisovatele (či snad vypravěče?). Teď ale vidím, že bez drog to tvorba stojí víceméně za prd.
King napsal pár dobrých knih a minimálně jednu perfektní sepsal. Věřím však tomu, že většínou nejsou hodny pozornosti ani času.

Koupil jsem si několik dystopických románů a tenhle jsem z nich otevřel jako první, protože prostředí, které si Weiss vyfantazíroval mi přišlo atraktivní. Umístit příběh do tisícipatrové budovy, které vládne jakýsi Velký Bratr, Muller.

Někde jsem četl, že je to alegorie kapitalismu, ale nejsem si tím jist, protože kniha je po všech stránkách plytká.
Weiss musel být fakt špatnej spisovatel, protože ten sloh nedovolí čtenáři vůbec proniknout do prostředí a dění. Je tak břidký, povrchní tak jednoduchý a levný, že mě to vůbec nebavilo číst. Někdo psal, že kniha zní, jakoby byla napsána mimo čas. Autor chtěl, aby kniha byla snová, ale plytkost jazyka tomu dle mého nedala pořádně vyniknout.
Do světa Mullerdómu nešlo proniknout, natož aby mě děj strhnul.
Samotné vedení narativu je otřesné. Detektivní příběh je slabý, zoufale naivní. Neni tu ani žádná postava, ke které lze přilnout, protože žádná postava nemá charakter, o kterém by šlo smýšlet v celé šíři a rozmachu lidkého ducha. Žádná psychologie, nic...jenom prázdno naplněné samoúčelnými scifi blbůstkami. Petr Brok uvidí, že Muller prodává hvězdy. Na jedné žijí třeba trpaslíci. Název hvězdy, kouzelného prášku nebo hračky a pár popisných slov.
Weiss se toho zajímavého sotva dotkl, ale zato dal čtenáři vědět, že v nějakém obchodě nabízí prodejce hodinky, které ukáží přesný čas na všech hvězdách. Podobných věcí tam jsou desítky. Zbytečné čtení.
Nevím, jestli finále mělo být "wow" a obrátit vše naruby. Asi ano, ale pochybuji, že to někoho zasáhne. Takovou sílu tahle kniha nemá. Nemá žádnou sílu. Nechala mě chladným kvůli své odosobněnosti. Vypadá to spíše jako nějaký hrubý nástin, ale není. Je to jenom špatné. Moudřejší bude ji střelit, ať zkazí náladu někomu jinému.

Zemi sežehl oheň a ti, kdo přežili, za sebou nechávají stopy v popelu a Slunce jen mírně prosvítá přes kouřovou clonu. V noci pak není vidět vůbec. V takovém světě se lidskost vytrácí a většina přeživších se vraždí a jí navzájem. Do této postapokalyptické vize McCarthyho je zasazen vychrtlý otec a syn, kteří před zimou utíkají na jih a snaží se vyjít s nedostatkem zásob. Pochodují světem, dívají se na hrůzné výjevy, strádají, před sebou pravděpodobně smrt (a to mohou být rádi za tu rychlou), ale stále to nehodlají vzdát, stále žijí, ačkoliv tenhle život za to ani nestojí. Respektive by za to nestál, kdyby neměli jeden druhého. Oni se zdají být tím jediným normálním, co se zachovalo ze světa minulého.

Baví mě různé vize budoucnosti. Tato ukazuje, jak na katastofální nedostatek, bdělou noční můru a beznaděj zareaguje lidská přirozenost.
Snad se tomu lidstvo vyvaruje, ačkoliv podle historie lze soudit, že jsme docela tupouni. Tak snad to nepoděláme až takhle.

Větší rozměr však Cesta nenabízí.
Čte se to docela lehce. Je to strohé, ale nikoli tak moc, jako třeba faktický Krvavý Poledník, do kterého jsem se nutit musel, ačkoliv obsahově je mi atraktivnější.
Snad bych jen dodal, že pro otce by to čtení mohlo být zajímavé ještě o něco víc.
A film se mi líbil o úroveň méně.

3 09.04.2020

Žádná postava v literatuře mne dosud neobtěžovala tak, jak se to dařilo Stepnímu Vlku. Přemýšlel jsem a našel tři hlavní důvody, kvůli kterým si tuto knihu tak protivím:

1) Měl jsem chuť na prózu o životní krizi, ve které jsem predikoval precizní psychologický ponor do duševně rozdvojeného muže.
Přitom ponor do Hallerovi duše není tak zajímavý, jak by se mohlo zdát. Jeho světem je prý svět fantazie, ale té očividně moc nemá. Tolik ke krátkozrakosti kterou opovrhuje, ale sám se jí dopouští. Protiví se mu měšťácká pohodlnost, ačkoliv on sám ji využívá. Mluví o nespoutanosti a divokosti vlka v něm, který ho nutí žít mimo komfort a jaksi na hraně utrpení. Radši trýzeň než teplo domova. Přitom extrémem je pro něj naprostá banalita, po níž je schopný hned uvažovat nad sebevraždou. S větší nulou jsem se v knize dlouho nesetkal. Je to slaboch neschopný žít, protože se tak rád utápí v sebelítosti. Přitom je ve svém věku až hanebně nevyspělý. To by však nebyl takový problém, kdyby byl zvolen jiný přístup k tématu a jiná narativní postoupnost.

2) Hesse se rozhodl na prvních 30 stranách popsat Stepního vlka z pohledu měšťáckého synovce jeho bytné. Ten však oplývá jistou prozíravostí a je schopen alespoň hrubě vypozorovat Harryho dvojakost. Následně se popisuje Harry a později se Harrymu dostane do rukou traktát, který esejisticky shrnuje jeho rozpolcenost mezi dvěma světy. První třetinu knihy jsem byl nucen číst dokola něco, co jsem už předvídal po několika prvních stranách. Fázování mi tedy přišlo zcela mimo. Snad kdyby HH/SV více interakoval se svým okolím a čtenář si sám mohl domýšlet, kým protagonista je a proč se chová tak, jak se chová. Kéž by jemné nuance Vlkových projevů budovaly plnost, k níž bych sám docházel. Bylo by to vkusnější, než se prokousávat táhlými popisy toho, jaký protagonista je. Pravidlo je "Lepší ukázat než popsat a nejhorší je, když se dělá oboje."

3) Kromě obsahu knihy (toho, co se v ní děje a přístupu k tomu) mě obtěžovala i forma slohu. Tyhle ukňourané hloupé melodramatické výlevy ubohých nul se nedají číst. Nesnáším tuhle stylistiku "Bílých Nocí" či "Něžné" od Dostojevského či romantismu obecně. Hraje si to na hluboký cit, ale přitom je to tak strojené. Nikdo se takto nevyjadřuje. Chápu, je to umělecké dílo. Lidé se zde nemusí vyjadřovat tak jako ve skutečnosti. Já však tento sloh chápu jako nevkusný. Je to umělé, nepřirozené a nezřím v tom žádnou vzletnost ani hravost. Nemluvě o tom, že většina toho, o čem protagonista promlouvá se mi zdá být pouhým afektem labilního ubožáka, který nezaslouží příliš pozornosti ani ponoru do jehož mrzké situace.

Všechna ta pociťovaná negativa tvoří celek, jenž se mi zdá být vystavěn na míru přesně tak, aby se co možná nejpřesněji strefil spínač mého trápení. Mnohdy jsem se po skončení odstavce přistihl, že jsem při čtení přestával vnímat. Můj mozek to nechtěl snášet, ale já ho znovu a znovu uváděl do provazu, vracel se, četl pasáž znova a takto prodlužoval svou trýzeň.

Snažil jsem se to dočíst na doporučení kámoše a v domnění, že se dopracuji k fantasmagorickému konci zrcadlového divadla, na který jsem byl nalákán. Během čtení jsem vak trpěl a namísto toho, abych knihu zahodil, trávil jsem nad ní večery jen proto, abych se dopracoval ke konci, který mi nic z toho ani částečně nevynahradil.

Oceňuji jistou snahu o experimentálnost a import psychoanalytiky, jenže tato kombinace určitého obsahu a určité formy dohromady tvoří příliš nesnesitelný zážitek.

Potřeboval jsem nějakej pořádnej román, kterej mě posadí na prdel a tuhle knihu jsem si koupil asi 3 roku nazpátek. Stále na mě čumělo to oranžový vydání, vyšší než zbytek knih v mojí knihovně a konečně jsem se do toho pustil. Film jsem viděl a nijak zvlášť se mi nelíbil. Přišlo mi, že je toho v něm málo a doufal jsem, že kniha mi nabídne víc. Víc mi rozhodně nabídla. Kdyby se Forman držel víc předlohy, tak bych jeho film rád měl (ono by to ale chtělo i jinýho režiséra). Na druhou stranu mi ta kniha strhující nepřišla a nemyslím si, že to bylo tím, že jsem cca věděl, jak McMurphy skončí.
Mám představu proč mi to nesedlo, ale je to opravdu těžké rozklíčovat, protože kniha má skvělý sloh, má myšlenky i živelného hrdinu. To snad není dost?
Uvědomuji si, že jde o boj jednotlivce proti systému, ale přitom mě to handrkování Macka a Velký Sestry o přízeň pár slabochů moc nebavilo.
Indián Bromden zvyšoval můj zájem, když mluvil o tom, jak kombajn zničil jeho otce nebo o té mlze. Přemýšlel jsem, jestli jde jenom o vypravěčovu metaforu a nebo PTSD z války, kde používal stroj na mlžnou clonu. Náčelník pronese, že stoj je ukryt ve ventilaci a Velká Sestra ho zapíná, aby nebylo co vidět a McMurphy dělá, že si toho nevšímá a doktor si tře sklíčka brejlí, jakoby neviděl kvůli tomu, že je má zamlžený. Mohlo by jít o nespolehlivého vypravěče, ale více se s tím nepracuje.
McMurphyho jednání lze vnímat jako snahu o zachování vlastní svobody a uchování sám sebe navzdory nepohodlí. To je taky zajímavé. On sám je takovej správnej dobrák, kterého sežehla jeho živelná povaha. Možná bych si ho oblíbil víc, kdybych viděl více ho hloubky jeho smýšlení. Tu měl Kesey ale svázaný ruce, protože vše psal z pohledu náčelníka, který sice dokázal vystihnout spoustu věcí (a skrz něj i Kesey, který se však jistými cestami se vydat nemohl. Přesto s rozehranými karty hrál asi nejlépe jak mohl). Myslím, že jsem si McMurphyho neoblíbil, protože mi nesedělo to jeho rádio naladěné jen na jednu frekvenci a nebral varování, zbytečně zahodil svůj život, ačkoliv to, co udělal sestře bylo zajímavé.
Velká Sestra Radcliffová byla pěkně manipulativní svině. Připomínala mi pár ředitelek ze škol, na která jsem chodil. Lze jí vnímat jako snahu systému přistřihnout křídla individuím.
Harding mi byl nejsympatičtější. Oproti Murphymu velmi vzdělaný, ale taky slabý. Ten bohužel nedostal moc prostoru. Jen občas náčelník zaslechl, jak s někým promlouvá.
Opravdu nevím, proč se mi nelíbila tahle hra. Možná proto, že jednotlivé karty se mi moc nezamlouvaly. Možná proto, že jisté vztahy měli slabý build up a v závěru se vše jenom tak přeletělo a nic se mě citově nedotklo. Přečetl jsem to, ale nijak jsem si to neužil.

Vzpomínám na Neviditelnýho od Havlíčka, kde protagonista taky vede boje, ale jednotlivé karty jsou zajímavější a lépe do sebe zapadají. Švajcar je vykalkulovaný zmrd, jeho souboje s jinými postavami v domě Hajnů jsou vedeny na intelektuální rovině a u Švajcara jsem si narozdíl od McMurphyho myslel, že opravdu chce vyhrát. Celé to šlo víc do hloubky, bylo to procítěnější a tím to vydolalo i více citu ve čtenáři. Navíc to mělo i lepší narativ na úrovni zvratů a gradace. jazykově je to srovnatelné, ačkoliv mě osobně Havlíčkova stylistika bavila víc. Myslím, že ty knihy jsou si v jistém základu boje někoho proti někomu na relativně komorní ploše podobné, ale Neviditelný ode mě dostal 5/5, rpotože Havlíčkova hra byla mnohem působivější a více strhující. Tohle jsem mohl přestat číst kdykoliv.

(Je to docela náročné rozklíčovat proč se mě to nedotklo, páč kniha to není přeci špatná. Myslím si, že neměla potenciál mě uspokojit kvůli tomu, jaká na mnoha úrovních je. Zkrátka si myslím, že jsou napsané lepší postavy, lépe zpracované myšlenky zakomponované do působivějšího děje...)

3 22.10.2019

Pustil jsem se do knihy, páč mne kamarád nalákal na panickou osobnost básníka protagonisty a já cítil potenciál synáčkovství. A ano, smál jsem se, když malíř poukazoval na to, že Jaromil je stále panic a on rudl jako rajčátko. Smál jsem se, když na pláži maminka chtěla, aby se její stydlín převlékl do plavek. Avšak představa, že mu maminka udělá závoj z ručníku, byla stále natolik trapná, že neviděl jiné východisku úniku, než-li panický útěk.
Grotesknost tohoto románu však překrývá závoj melancholie.
Jaromilova osobnost byla zformována labilní výchovou jeho nesebevědomé maminky, která si ze svého synka udělala nezpochybnitelný důkaz vlastní podstatnosti. Nepřipravila ho do života, nedala mu svobodu - jen ho svou škodlivou láskou mačkala ke své hrudi, ke svému prsu... Kolik jen lidí by se nemělo množit, protože není schopno vychovat solidní lidskou bytost?
Jaromil je do jisté míry obětí vlivu své maminky, ale to neomlouvá jeho chování. Nejistý panic se bál vlastní budoucnosti a tak sympatizoval s komunismem, protože v něm nacházel jistoty. Ideu použil jako náplast pro vlastní strachy a dopadl stejně uboze jako žil.
Chtěl shořet jako pochodeň - být světlem, zářivým bodem, ale nakonec se utopil ve své vlastní niterní hlubině.

Není to i do jisté míry sebekritická zpověď, jenž je zakryta právě tou Kunderovou perspektivou jenž je přeci krutá svojí chladnou konstancí a trefností, jenž poukazuje na to, jak uchcaný vystrašený slabý človíček dělá ubohé chybičky a skrývá se za něco, čim není, ač být by chtěl... Kundera není Jaromil, ale nějaké jeho neduhy můžou být znásobeny a začleněny do jinak smyšlené postavy.

3 29.09.2019

Povídka o zlidštěném alkoholu, který jako kouzelný dědeček vysedává v hospodách a pozoruje, jak si s ním lidé zahrávají, jak se stávají jeho nejlepšími přáteli a jak si nedokážou dát pokoj. Dědeček alkohol měl docela dobré argumenty.
Povídka "Den a noc" je pak jedna z nejlepších povídek, kterou jsem kdy četl. Úžasně nápadité, hravé i zábavné. No ano, povídka má být úderné a už kvůli téhle mi stálo za tuto knížečku utratit 4 kila.

3 29.08.2019

Sorokin, to je mi tedy autor. Mistr pera a dokazoval mi to po celou dobu, jelikož číst jeho knihu bylo potěšením. To nikoli jen kvůli obsahu, jenž je pestrý, groteskní, perverzní, hravý, nápaditý, zlý, perverzní i geniální, ale i kvůli slohu. Antiutopické Rusko se navrací do minulosti a autor tomu přizpůsobil i jazyk. Ten je archaický, ušlechtilejší povahy a tím ještě pozvedá samotnou amorálnost obsahu. Celé je to o jednom dni Opričníka, tajného policisty, který slouží Rusku a představuje nám své profesní úkony i svět Ruska, ve kterém se pohybuje. Samotný Opričnina byl zvláštní správní systém v carském Rusku, zavedeném roku 1565 a v knize existuje, protože v roce 2027 zase Rusku vládne car a potřebuje ty, jenž mu pomůžou udržet moc. Opričníci věru rádi poslouží a poslouží dobře. Vždyť oni ctí svou profesi a jelikož stojí mimo zákon, tak si na ně nikdo nemá právo stěžovat!

3 29.07.2019

Přemýšlet nad tou knihou mě baví více, než jí procházet procházet. Samotný protagonista Paul Atreides alias Muad´Dib alis Kwisatz Haderach je zde velmi zajímavě situován. Ve vizích budoucnosti prvního dílu viděl džihád...

"Někde v jeho budoucnosti si fanatické hordy jeho jménem klestí napříč vesmírem svou cestu plnou krve. Zelený a černý atreidský prapor se stane symbolem teroru. Zfanatizované pluky se budou vrhat do bitev s válečným pokřikem 'Muad´Dib!'"

...který už na začátku knihy 12 let běží. Kniha se však nijak nevěnuje tomu, jak fremeni postupují napříč vesmírem a jak Paul dostává hlášení o jednotlivých krocích jeho lidu a jak postupně začíná pochybovat sám nad sebou, nad svým místem, nad svým údělem... Takto bych rád, aby Herbert postupoval, protože bych spolu s Paulem mohl prožívat jednotlivé situace. My však vstupujeme do bodu, kdy džihád probíhá, Paulovi se to nelíbí, ale nemůže s tím nic udělat, někteří Fremeni se proti němu obrací a spiklenci ho plánují sesadit... Tohle celé už je v běhu a mi jen sledujeme, jak se to celé vyvine.

"Vytvořením této postavy Frank Herbert ukázal čtenářům odvrácenou tvář nadlidských schopností. Postavil vedle sebe téměř neomezenou moc a zároveň strach z jejího užití, vnitřní rozervanost a pocit, že žádný člověk nikdy nemůže být bohem, aniž by přestal být člověkem."

Mnozí čtenáři říkají, že Spasitel Duny není toliko dějově založeným počinem. Je prý více o vnitřním prožívání postav. Dílo s totiž odehraje v poměrně krátkém čase, ale já když nad tím uvažuju, nepadá mě, o kolik to mohlo být celé lepší, spletitější, hlubší a obecně větší. Námět je totiž perfektní, ale provedení mě tolik nebavilo. Abych se totiž do hloubky tohoto materiálu dostal a pocítil jeho spektákl, musel bych dostat velmi promyšlený a detailně vystavěný materiál. 200 stran je však málo a taky nelze mít protagonistu, božského imperátora vesmíru, který vidí skrz čas a prostor a přitom nevidím, že jeho milá dostává do jídla antikoncepci od žárlivé princezny a tak nemůže splodit následovníka trůnu. Frank Herbert se sice snaží v některých dialozích mezi postavami vymezit působnost Paulova jasnozřivého zraku, ale jak sám Paul říká: "Jak chceš vymezit něco, co nemá hranice?" Přesto ale tušíme, že to hranice má, když Paul nevidí, že jeho milá dostává antikoncepci. Případně i přítomnost navigátora gildy zamlžuje a Paul o tom vypoví před lidmi, kterým nemůže věřit (Irulán) , ačkoliv tuší, že se chystá spiknutí. Vymezování schopností by bylo hloupé, protože jakmile nepřátelé zjistí, že Paul nevidí za všechny závoje času a prostoru, tak by mohli hledat cestu...

Některé zásadní roviny se mi nezdály koherentní a pro čtenáře přesně vymezeny. Mně to vadí, protože nemám rád, když si autor vždycky vymyslí to, co se mu zrovna hodí. Generuje to nevěrohodnost, která mi znemožňuje dílu propadnout.
Přesto je celý námět díla velmi poutavý (ač už toliko ne jeho zpracování) a já jsem navnazen na třetí díl, Děti Duny, protože mě ta sága stále zajímá a chci vědět, jak bude Paulův příběh završen. Celé je to stále velmi zajímavé.

2 02.09.2022