vandalka komentáře u knih

Přestože upíry moc nemusím, G.R.R.Martin patří k mým oblíbencům a „Sen Ockerwee“ jsem kvůli němu zakoupila. Neprohloupila jsem. Je to půvabně psaná kniha, v níž se prolíná poetické líčení paroplavby na povodí řek amerického jihu předminulého století, občas umocněné nějakou tou básní lorda Byrona a jiných, s mrazivou atmosférou plíživé hrůzy neznámého světa „nemrtvých“ – či jak sami upřesňují – „jiné rasy“, která lidstvo pokládá za pouhý dobytek. Přesto se mi na knize více líbil spíš styl než obsah – to je ovšem záležitost čistě subjektivní: slzy kapitána Marshe na mě byly prostě moc (i když Martina znám, tak čemu se pořád divím, že). Občas ale člověk k některé postavě natolik přilne, že by kvalitní dílo rád řízl mírnou dávkou hollywoodského optimismu, kvalita sem, kvalita tam ;) Martin se ale sentimentu nepoddal a své chmurné předivo dotkal do Martinovského závěru. A právě proto jednu * ubírám, ač je kniha vynikající, smutek z ní pramenící budu ještě nějaký čas zahánět.

11 21.02.2019

Tahle kniha mě velice příjemně překvapila. Vysoko hodnocených knih se už občas i bojím, ale Brány Anubisovy si v mých očích vysoké bodování vysloužily. Kniha je psaná velice čtivě, postavy jsou výborně vykreslené a již zmiňované reálie Londýna předminulého století – skvělé. Líbilo se mi, jak pozvolna spousta zpočátku podružných informací či detailů nabývala na významu, jak do sebe věci zapadaly a nakonec i to, že když už si byl člověk jist, že ví, kam přesně děj směřuje, autor ho zase zaskočil a příběh posunul o trochu jinak. Na knize mě nudil snad jen samotný začátek – úplně první kapitola, než jsem se začala chytat, jinak mi ale nepřehledná nepřišla.

4 21.02.2019

Nejsem fanda komiksů, jinak by to možná bylo za pět :) Ale navzdory zájmu hlavních protagonistů jsem se nechala příběhem strhnout, je to zase nahlédnutí do jiného světa - jak Amerika prožívala druhou světovou válku před svým zapojením, jak vůbec vznikal a vzkvétal komiksový průmysl, proč Superman drtil nacistické nepřátele a tak dál. Výborně psané, Chabon umí vykreslit nesmírně živé a bohaté obrazy, které překladatelé skvěle zvládli zprostředkovat českému čtenáři. Některé ty obrazy mi zůstaly v hlavě doteď.

8 21.02.2019

Nikdy bych nevěřila, že něco takového prohlásím o vzpomínkové knize z let „převýchovy“ během Kulturní revoluce, ale tahle kniha je prostě naprosto kouzelná. Většina čínských knih, které jsem v poslední době četla, byla plná špíny, násilí, zloby a bezmoci. Já to chápu, nestěžuju si, úplně tomu rozumím, ale Jang Ťiang napsala něco úplně jiného.

To je dáma, která prožila v Číně bezmála sto let, 1911 – 2016, to musel být neuvěřitelný život. Ve své útlé sbírce vzpomínek na nucený pobyt na venkově sice zmiňuje smrt, dřinu a strádání, ale činí tak jen letmo, mimoděk, jako dotykem motýlího křídla. Zato se podrobně věnuje popisu své zelinářské zahrádky, popisuje humorné historky o lejnu (doslova), lyricky líčí své bloudění opuštěnou krajinou, na mnoha místech odkazuje na klasickou čínskou literaturu, cituje básníky a stydí se. Ta kniha je nesmírně osobní a pocitová, je jako impresionistický obraz něčeho ošklivého, ale nádherně namalovaný. Ona dokáže ve vší té ošklivosti vidět úplně jiné věci, jak sama stojí mimo ošklivost a nad ošklivostí. Je to i něžný příběh, neříká nic výslovně, ale z jejích úvah a drobných starostí přímo čiší láska k jejímu muži, kterého „převychovávali“ nedaleko, ale přesto jinde. Oběma už bylo přes šedesát, fyzicky na tom nebyli úplně nejlíp, ale i vprostřed zmaru si zachovávali podivuhodnou vnitřní integritu, to je patrné zejména ve vzpomínce šesté, O absurditě: Falešná pomluva.

Pro mě ta kniha po tom všem byla jako pohlazení. Pro někoho jiného to nejspíš bude úplně jinak. Ale to nevadí, stejně si ji přečtěte, stojí za to.

4 09.02.2019

Strašně dobře napsaná kniha. Sice může chvíli trvat, než se do ní člověk začte a zvykne si na autorův jazyk a styl vyprávění, ale pak už je to jedna divoká jízda, ze které se vám točí hlava, občas zvedá žaludek, ale vystoupit nedokážete. Hlavní antihrdina Wej (protože skutečné hrdiny byste v tomto románu spočítali na prstech jedné ruky oběti nehody s cirkulárkou) je právník středního kalibru. A protože žije v Číně, místo práva provozuje bezpráví, stejně jako drtivá většina jeho bývalých spolužáků, současných kolegů, soudců a prakticky kohokoli, kdo se v příběhu nachomýtne. Všichni uplácejí všechny, vše je na prodej, nic není pravé a nikdo neví, jaký vztah, dar, slib či rada jsou skutečné a co je fejk. Postavy jsou výborně prokreslené, jsou to šmejdi, ale i tak nic není černobílé, dozvídáme se o jejich historii a motivaci, díky množství zúčastněných se podíváme i do čínského vězení, současného, do kterého se může dostat jakýkoli normální člověk (a je to hrůza), potkáme i pár idealistů, řadu obětí, dočteme se o násilí a zvůli a stejně se od toho nedokážeme odtrhnout. Nejvíc se mi pod kůži dostávaly okamžiky, kdy Wej přes závoje rudého prachu občas prohlédne a nazře marnost svého počínání, prázdnotu své existence, zmar toho, v čem žije. Tahle kniha mě naprosto ohromila. Jediné, co mě vyhazovalo z četby, byl nadměrný výskyt přivlastňovacího zájmena „můj“ namísto „svůj“, to by se dít nemělo, nicméně to je jen malinkatá skvrnka na kráse fantastického a skvěle přeloženého románu.

A ještě jedna optimistická – když si uvědomíte, do jaké míry Čína požírá sama sebe, zatímco bokem proudí miliardy na zahraniční účty, každá druhá stavba je ošizená a nikdo už ničemu nevěří – tohle prostě nemůže vydržet věčně.

2 02.02.2019

Jeden z nejlepších románů o moderní Číně, jaký jsem zatím četla.

Neustále se k té knize musím v duchu vracet. Přečetla jsem mezitím další dvě knihy o Číně a stále se utvrzuji v dojmu, že Yiyun Li (Li I-jün) dostala do své knihy snad úplně všechno. Zcela nenápadně, letmo, nebo naopak s brutální přímostí, autorka vypichuje celou plejádu neblahých jevů tehdejší (a v mnoha ohledech bohužel i současné) Číny. Příběh se sice odehrává v rozmezí několika málo týdnů, ale protože jej zalidňuje celá řada postav s bohatou a pohnutou osobní historií, má skutečně spád a sleduje celou situaci z mnoha různých úhlů pohledu. A nemůžu přestat myslet na toho ježka – tak podružná příhoda, tak bezvýznamná a přitom tak otřesná a tak vypovídající. A tak je to tam se vším, za každou maličkostí se může skrývat hlubina, nikdo není černobílý, ale všichni jsou nakonec skutečně ubožáci. Jak příhodný název

5 17.01.2019

Autor nám prostým jazykem a s nádechem shovívavého humoru předkládá příběh, nad kterým můžeme pobaveně zavrtět hlavou a nebo se můžeme do morku kostí otřást hrůzou. Protože to, co Liou Čen-jün popisuje, je čínská realita a za žertovným vyprávěním se skrývá řada běžných čínských hrůz: politika jednoho dítěte, s veškerou svou nevyslovenou brutalitou, zákaz volného pohybu, policejní šikana, korupce, všeprostupující lži a zaslepenost. A přitom se to čte tak lehce, prakticky samo, dokonce si nemůžete pomoct a v určitých chvílích fandíte té či oné straně, která právě propadá zoufalství, než se zarazíte a uvědomíte si, že jste se nechali lapit. Výborně napsaná kniha, bavilo mě ji číst, ale zároveň mě z ní mrazilo.

9 13.01.2019

Neal Shusterman je psavec. Píše hodně, píše často, píše rád. A píše dobře. Jeho YA dystopie ční mezi svými souputníky jako strom na křovinaté polopoušti. Pořád si stěžuji, jak jsou ty YA série, co čtu, plytké, ledabylé, jak myslí jen na jedno, ale stejně se pokaždé nechám zlákat mámivou nadějí, že tentokrát to bude ono. A ono jo! :) UnWind má myšlenku a vyprávění je prostředek, jímž ji autor rozvíjí a dotváří. Téměř nevídaný jev! Mám ráda knihy, které se zabývají představou „coby kdyby“, u kterých stojí na počátku nějaký zajímavý nápad a psaní i čtení je zvědavé objevování netušených možností. Moc se mi to líbilo, chytrá, čtivá, napínavá kniha. Přečetla jsem nakonec všechny čtyři díly a žádný z nich mě nezklamal. Až u povídek (UnBound) mě to najednou, jako když utne, přestalo bavit. Děkuji autorovi, že mi vrátil naději v inteligentní YA sci-fi.

10 03.12.2018

Alberto Vojtěch Frič je od dětství můj hrdina a idol. Sehnala jsem si po antikvariátech z jeho knih, co se dalo, ale o existenci Deylova románu jsem až donedávna neměla ani ponětí. Samozřejmě jsem se na něj okamžitě vrhla a musím říct, že je to celkem prima knížka. Je na ní znát doba vzniku (i když kvituji, že autor sice bojuje proti kapitalismu, ale slovo “komunismus” nepoužil ani jednou) a i to, že je zřejmě psána spíše pro mládež. Je to v zásadě takové bezproblémové shrnutí Fričových zážitků, mládí, kaktusy, cesty, postoje, pokusy, trable a tak. Kdo má Friče načteného, většinu těch příhod už zná z jeho knih, moc nového se zde nedočtete, ale jako seznámení s fenoménem Frič a nebo jako osvěžení jeho fascinujícího života je to fajn. Deyl má Friče bezostyšně rád, což mu sice brání v nadhledu, ale vyčítat mu to nemůžu.

2 14.05.2018

Kerstin Ekmanová není vaše obvyklá autorka severské krimi. Černá voda sice pojednává o zločinu a jeho vyřešení, nicméně autorka na nějaká pravidla detektivní tvorby zvysoka kašle a píše svou knihu jako krásnou literaturu. Se vším všudy. Ekmanová rozhodně nešetří popisy přes celé odstavce, vykresluje nám lidi, kteří se v příběhu jen mihnou a opět zmizí, místa, která nemají hlubšího významu, než že jde nějaká postava okolo, a stejně nejen že to nevadí, ale bez těchto „vtahováků“ by člověk přišel o možnost si prostředí Černé vody prohlédnout, procítit, poznat. Abyste věděli, do čeho jdete, tak zde je například popis jednoho domu:

„Jeden z majitelů před Perem obložil dům eternitovými deskami v barvě brusinkové zavařeniny hodně zředěné mlékem. Dům měl dvě podlaží a ze střechy pobité zeleným plechem čněl neúměrně velký podkrovní vikýř obehnaný balkónem s rezavým zábradlím.

Pod zápražím se válel sušák na prádlo s přetrhanými umělými šňůrami a dvě červená plastová umyvadla. Tráva a kerblík vyrážely přímo skrz laťky pohozených sáněk. U průčelí domu stály dvě prázdné basy od piva a o zeď se opíral kus ohnuté kovové roury. Do trávy a umyvadla nasněžily odloupané zelené vločky ze střechy. Když přišli až k domu, uviděl Johan losí paroží ohryzané od myší a před kuchyňským oknem leželo stočené lino.”

Děj to nikam neposouvá, ale vy tam jste, vy to vidíte, vám to stojí za to. Věřte mi!

Ekmanová nepíše ani tak o vraždě, k níž před lety v oblasti došlo, jako spíš o tom, jak tahle nová situace zamíchá se životy lidí, kteří s ní nějakým způsobem přišli do styku. Postavy, které se už samy leckdy nacházejí na prahu životních rozhodnutí a změn, jsou náhle odstředivou silou vrženy někam, kde se mohou ztratit či nalézt, z tohoto hlediska se jedná v zásadě o román existenciální, rozkročený přes téměř dvě desítky let; na druhou stranu nám autorka tak mistrně předvádí život v této části Skandinávie, že máte pocit, jako by jejím hlavním cílem bylo vás tam dovést a vše vám ukázat – místa, která má ráda, přírodu, lidi a jejich způsob existence v těchto končinách. A pak vás zase čeká zásah mytologií a folklorem, ekologií, psychologií.. prostě absolutně nechápu, jak se jí podařilo na tak relativně malém prostoru rozehrát tolik strun a zároveň je všechny dokonale sladit do smysluplného, uhrančivého celku. Pro mě mocný zážitek.

7 13.03.2018

Já jsem z té knihy celá dojatá. Jinak to snad ani říct nelze. Nečekala jsem, že mi Jirouse přiblíží jako v podstatě nádherného člověka. Součástí kladných ohlasů na Magorův životopis je často i pochvala za to, že se Švehla nebojí o Jirousovi psát zcela otevřeně, nevynechává jeho chyby ani vyložené průsery. A že jich nebylo málo. Takže jsem v zásadě čekala, že se dozvím řadu nepříjemných věcí o životě básníka, jehož verše mám nesmírně ráda, ale jako člověk mě děsil, či spíše historky o jeho výstřelcích a názorech mě děsily. Teprve Švehlova kniha mi ukázala, jak málo toho o Jirousovi vím. Ukázala mi ho v úplně jiném světle, jako člověka nesmírně inteligentního, přátelského a statečného. Zajisté by to se sebou neměl jednoduché ani za normálních okolností, ale roky pronásledování, kriminálů, dohledu i zrady byly prostě příliš. Cokoliv děsivého Magor udělal či řekl v devadesátých letech, je vlastně důsledkem „válečného zranění“. Já mám teď díky Švehlově výborném životopisu v hlavě obraz nadšené, nadané a morálně silné máničky, která dělá hochům z jatek přednášky z dějin umění. Velmi výstižná je citace Františky Jirousové: „Všem lidem, kteří s tátou byli, uměl dát pocit naprosté jedinečnosti. On si jich totiž osobně všímal, vnímal je jako osoby, konkrétní a odlišné. Dával lidem pocit jakési síly, příležitost nějak se osobně pozvednout.“

22 23.12.2017

Joël Dicker mě nakonec dostal. Kniha o Baltimorských je krásná a smutná. Od začátku víme, že to nedopadne dobře, od začátku víme jak asi, ale nevíme proč. Takže sledovat zářivé mládí tří bratranců Goldmanových je na jednu stranu hřejivé, ale na druhou stranu i tísnivě melancholické. Dicker píše výborně, všechny postavy jsou parádně vykreslené a já si v průběhu četby místy rvala vlasy nad jejich počínáním, což je známka toho, že mi na nich díky autorovi začalo skutečně záležet. Některé věci mě trochu zarážely - například Duke - to už byla příliš veliká náhoda. A potom to, čím stýček Saul rozzlobil tetu Anitu - to mi přišlo z jeho strany tak absurdní, že třebaže jsem pochopila jeho motivaci, nepochopila jsem monstrozitu jeho reakce. To je ale tak jediné, co knize dokážu vytknout, je báječná. Vzájemná nepochopení, tajemství, růžové brýle, touha být někým jiným - to všechno jsou věci, které jsou srozumitelné a blízké všem, dokážeme se do nich vžít, ohlédnutí za dospíváním a tehdejším vnímáním reality je vždy hořkosladké. A Joël Dicker mě nakonec dostal :)

10 13.12.2017

Nedokážu se přimět napsat komentář ke každému jednotlivému dílu geniální tetralogie, protože ačkoli jsem začala spořádaně prvním dílem, než jsem se z pohroužení do četby vynořila, zjistila jsem, že jsem na konci třetího. Čtvrtý ještě v češtině není. Ach jo :) Proto Neapolskou ságu vnímám spíše jako celek. Vybavuji si, že na začátku jedničky mě okouzlovalo magické vnímání prolínání dětského a dospělého světa a při jejím vyvrcholení jsem zase pocítila jakýsi márquezovský závan, ale v dalším pokračování magický realismus vystřídaly spíše náběhy na naturalismus a mnoho dalších různorodých uchopení tohoto tématu, Ferrante je svá a v její knize je skoro úplně všechno. Svou Neapol zabydlela řadou skvěle vykreslených postav, každá z nich je nezapomenutelná, ale samozřejmě nikdo svou působivostí Lile nesahá ani po kotníky. Neuvěřitelně zajímavá postava, proměnlivá a přesto stále stejná, jako plamen ve svých různých podobách, a Elena se u něj snaží buď hřát nebo jej zastínit, životy obou žen se prolínají, rozdělují, doplňují, díky nim vidíme Neapol, a vlastně i Itálii jako takovou, v celé její živočišnosti, problematičnosti, máme tu chudé, nevzdělané dříče, camorristy, intelektuály, vášně milostné i socialistické, prostě je to vír a čtenáři nezbývá, než se poddat a s očekáváním se nechat unášet do středu... všeho. 95%

12 30.10.2017

Toto není autobiografické vyprávění, nýbrž smyšlené vyprávění z pera bývalého vůdčího představitele Ku-klux-klanu a autora slov: "Segregace nyní, segregace zítra, segregace navždy". Asa Earl Carter aka Forrest Carter se narodil a vyrostl v Alabamě, s oběma rodiči a třemi sourozenci. Snadno ověřitelná informace. Kupříkladu zde: http://www.npr.org/2012/04/20/151037079/the-artful-reinvention-of-klansman-asa-earl-carter či http://www.nytimes.com/1991/10/04/us/best-seller-is-a-fake-professor-asserts.html?mcubz=1

Byla by to slušná fikce, kdyby se ji autorka nepokoušela vydávat za skutečnost. Pak je to jen ohavná lež.

https://marlomorgan.wordpress.com/

Po krátkém brutálním úvodu do čínských praktik obchodování s orgány (mimo jiné se dozvíte, že čínská vláda upřednostňuje odebírání vitálních orgánů dosud žijícím „dárcům“, protože se pak lépe uchycují v těle příjemce) následuje podrobné vylíčení hnutí Falun Kung, které v zásadě tvoří gró knihy. Dozvíte se mnohé o vzniku a vývoji Falun Kung, ale snahy posoudit, co je toto hnutí vlastně zač, se autor vzdává. Líbil se mi jeho nesmírně upřímný styl, kdy přiznává vlastní pochyby, pochybení a nedůvěru, způsob, jakým se s potřebou věrohodnosti vyrovnává, mi vyhovoval už méně a místy jsem s ním zápasila. Ethan Gutmann (jak příhodné jméno!), místo aby na rovinu řekl: „Tehdy a tehdy se stalo to a to, dosvědčit to může XY a AB i CD“, na čtenáře raději vychrlí směs dílků skládačky typu: „Onoho dne byl XY v místě A a netušil, co se chystá. AB se tou dobou nacházel nedaleko místa A a mohl sledovat, jak jednotka čínské armády obsazuje bod B. CD, velitel jednotky, neměl na vybranou.“ Já ho chápu, sám to dále v textu mnohokrát potvrzuje: psát o současných událostech či nedávných čínských dějinách je jako snažit se prohlédnout hustou mlhou. Dezinformace hrozí se stran čínských úřadů i čínských uprchlíků, Jsou tu tajní agenti. Je tu mezinárodní nedůvěra. Je tu autorova nedůvěra. Je asi bezpečnější nechat čtenáře, ať si to poskládá nějak sám. Alespoň tak na mě kniha působila ve své prostřední části, prostě řada svědectví za svědectvím bez dostatečně jednotícího rámce. Nicméně autor svou opatrnost nakonec odhodil a sděluje nám řadu tvrdých dat i vlastních hodnocení.

Ne, nečetlo se mi to snadno. Pokaždé, když si o „lidově-demokratické“ Číně přečtu něco nového, zažívám, patrně díky své naivitě a optimismu, opětovně šok – COŽE? Tohle se v Číně skutečně děje? A všichni o tom vědí a stejně se to pořád děje dál?

Budete mít asi problém tomu uvěřit. Nebo si to vůbec představit. Odhadem 65 000 zdravých mladých lidí, jejichž jediné provinění spočívalo v následování Falun Kung, bylo ještě zaživa rozříznuto, byly jim odebrány orgány a následně tím či oním způsobem zemřeli. Řadu těchto orgánů si koupili zájemci z celého světa, z Ameriky, Evropy, Austrálie, z CIVILIZOVANÉHO světa. Čínská zařízení jsou schopna dodat vhodný orgán v řádu dní, což značí, že jejich rezervoár „dárců“ je bezbřehý.

Knize s touto tématikou je podle mě třeba udělit pět hvězd, i kdyby ji nadrásal Hotentot v Pidgin English na hliněnou destičku. Gutmann píše někdy méně stravitelně, ale celkově z toho nakonec vychází víc než dobře, dokáže se vysvětlit a v potřebných chvílích dodat šťávu. Za zmínku rovněž stojí kapitola věnovaná výstavám plastinovaných těl.

A vůbec. Přečtěte si to sami.

1 06.08.2017

Druhý díl se pro mě stále svíjí mezi slibností a klišé. Třetí díl jsem sice rozečetla, ale zatím odkládám na neurčito.

3 27.07.2017

Já vím, že jsem říkala, že už to nebudu číst, ale americká YA fantasy odehrávající se v Praze? Neodolala jsem. Doufala jsem, že to třeba nebude zas až taková YA jako spíš fantasy a celá první polovina románu mě také příjemně překvapila. Praha dobrá, atmosféra tajemství, u kterého skutečně nevíte, co čekat, čtivě napsané. Velmi se mi líbí neotřelé téma trilogie, ale je mi líto, že se s ním autorka nepoprala zdatněji a že za polovinou udeřila romance razancí twilightového kladiva. Romance jako taková by mi nevadila, to pubertální kladivo ano. Teskně občas přemítám, jak by si s tímto námětem poradila třeba taková Ursula Le Guin nebo alespoň Guy Gavriel Kay.

2 27.07.2017

Hana Kolaříková je velmi zajímavá česká autorka, o které se málo mluví. Předloni mě nadchl její román Mušle, takže po Pravém leopardím kožichu jsem sáhla navzdory pro mě odrazujícímu názvu. Kolaříková fantasticky zachycuje zvláštní duševní stavy ženy, které v žilách koluje hormonální poporodní koktejl, tělo vytváří mléko, ale není komu. Ženy, která se ocitla na dně a ve víru se k ní stahují její blízcí, aby rozšířili náš zorný úhel. Ten v zásadě krátký příběh se táhne až k první republice, až do Afriky, a přesto jste celou dobu vlastně zavření v utemněném bytě na Václavském náměstí. Ti protagonisté jsou fascinující, autorčin jazyk poutavý a tak nějak blouznivě vhodný pro danou situaci. Ano, kniha je nabitá spíše estrogenem, ale věřím, že řada mužů ráda nahlédne za oponu, takže za mě je to kniha pro všechny.

4 17.07.2017

Hvězdička navíc za staré Japonsko. Já mám Sugavarovy případy ráda, zaplnily mi prázdnotu po soudci Ti. Na rozdíl od neblahého Lenormanda však Parkerová celou věc zaonačila vkusně a s citem - zvolila si velmi odlišnou postavu mladého Sugavary Akitady, státního úředníka z Japonska doby Heian, vybavila ho odlišnou povahou i životními osudy, nicméně gró zústává podivuhodně Ti-ovské. Jsem jí vděčná, občas ten odpočinek v japonské zahradě jejích příběhů skutečně potřebuji.

3 17.06.2017