Tyyynab komentáře u knih
Martin C. Putna si jako jediný po revoluci zachoval své kritické vidění, přestože revoluce přinesla nové možnosti a víru ve zlepšení poměrů. Jeho kritická slova bodnou přímo do srdce, ale "bodnou", neboť člověk se musí umět zasmát i tomu, co bolí.
Moje cesta touto knihou by se dala přirovnat k oné cestě za pokladem. V první fázi mě kniha velmi zklamala - tohle že má být tak úžasné? Kýčovitě napsaný průhledný příběh zabývající se různými filosofickými klišé. Nemohla jsem se ubránit srovnávání s Malým princem, ke kterému se bohužel tato kniha ani nepřibližuje. Přesto zde autor nastínil myšlenky, jež považuji za velmi zajímavé. Mile mě překvapil nečekaný konec, za něhož jsem přidala hvězdičku - cesta je někdy důležitější než cíl samotný...
Nereálné, nepravděpodobné, nervy drásající... Ale zatraceně vtipné. První polovina knihy je naprosto fenomenální, smála jsem se téměř po každé větě. U druhé poloviny je škoda, že se děje pořád to samé dokola, čtenář přece jen chtě nechtě očekává, že se něco stane. Ale i tak je to výborně napsané!
Jazyk je odrazem národa, literatura odrazem jazyka. Klasičnost je dokonalost formy i obsahu.
V platonském dialogu o palčivých otázkách doby českého obrození se snaží Jungmann definovat pojem národ, vlast, jazyk... Paradoxy oné doby (Čech neumí česky) nám dnes připomínají, jak nesamozřejmé je, že čeština se stala jazykem živým a produktivním, a také kolik úsilí a práce bylo vynaloženo pro její zachování.
Kniha, která po 160 letech neztratila na aktuálnosti (poměrně vzácný jev u knih Českého obrození).
Není to tak strašné, jak jsem očekávala po důkladné masáži ze základní a střední školy. Proč se bez této knihy však žádný seznam povinné četby neobejde, nemohu pochopit.
Těžko uvěřit, že se jedná o dílo 19. století! Svěží jazyk, svěží děj bez sáhodlouhých popisů... Příběh plný záhad a tajemna, kterému chcete přijít na kloub. Žádný vlastenecký patos, žádná výchovná poselství, jen prostá radost z četby - to vše dělá z Arbese téměř osamělý ostrov v moři soudobých literátů.
Něco tak hrozného jsem dlouho nečetla. Na gymnáziu jsme Čepa řadili mezi velké lyriky - prý velká trojice Vančura-Halas-Čep. Prosím pěkně, Čep se vedle těch dvou nemůže ani postavit! Jazyková stránka díla nemá nic společného s jazykem Vančury a Halase, který je pastvou pro oko a potěchou pro duši. Děj buď není vůbec nebo je nic neříkající - žádné poselství, jen prostě tok událostí, které nás nezasáhnou do srdce ani nikam jinam. K tomu popisy krajin - ovšem kýčovité, jednotvárné, pořád stejně "obkecané". Všechno je růžové, modré a já nevím jaké - ale rozhodně ne čtivé.
Monumentální, to vskutku ano, ovšem až se člověk ztrácí, až se mu točí hlava. Přesto Zahradníčkův básnický projev je fenomenální.
Hordubal by si zasloužil 5 hvězdiček bez debat - myslím, že ho lze považovat za vrchol Čapkovy tvorby po stránce jazykové i obsahové. Další dvě části se tedy nutně musely po tak fenomenálně propracované první části stát zklamáním, ačkoliv závěr Obyčejného života je též výborný.
Nikdy bych nevěřila, že se takováto téměř gangsterka může odehrávat v Praze roku 1948. Originalita nápadu, popis historických událostí i poměrně nezkresleného obrazu společnosti či neustálá nepřítomnost postavy Pavla Krále dělá z knihy pěknou odpočinkovou četbu s nádechem detektivky. Po jazykové stránce to až tak zajímavé není. Ovšem kritika doby a režimu je (hlavně díky postavám Matějky a Borka) skvěle zobrazena. Muž, hledající ztracený kufr, mi však zůstává záhadou...
Po celou dobu četby jsem hledala smysl. Skrytý smysl toho všeho, skrytý smysl, proč to autorka napsala. Bylo mi řečeno, že si autorka se čtenářem hraje, že musím přistoupit na její hru. Pod pojmem hra si však představuji zábavu, dovádění a radost z oné činnosti, což se o četbě této knihy říct nedá. Nuže, žádný smysl v ní nehledejte, protože tam není. A tímto to pro mě smysl ztrácí.
Kniha, jejíž pověst je pošpiněna tím, že směla vycházet a že její autor byl vyzdvihován minulým režimem. Neměla jsem od ní valná očekávání, možná proto mne tak překvapila. Autorův sloh je perfektní - sarkastický, bez iluzí, pohrdající jak postavami, tak jejich sny. Naturalisticky detailná líčení úplně všeho... A hlavně cyklické pojetí času i událostí. Překvapivé, vtipné, někdy však až moc zdlouhavé. Kniha, ke které bych se vracela to není, ale úplně promarněný čas to také nebyl. Pro ty, co se rádi uchechtnou nad svou vlastní ubohostí.
Po jazykové stránce je tato kniha fenomenální - autor naprosto vystihl uvažování oné doby. Po stránce obsahové už tak nadšena nejsem. Většina kněží je zde vylíčena jako vypočítaví prevíti, všichni jdou jenom po moci a penězích... Zdá se mi to přehnané, i když nechci tu dobu banalizovat, nicméně nic není černobílé a jezuité měli na společnost jistě i pozitivní vliv (budování škol atd.). Mělo-li to být srovnáním s minulým režimem, dobrý pokus, ale ani v něm nebylo vše černobílé.
Jeden z mála případů, kdy film předčil knižní předlohu. Nicméně i kniha je brilantní!
Hrůza je zde vylíčena skutečně autenticky. Hlavně část Jásající hřbitov je skutečně geniální. O zbylých dvou mám silné pochybnosti, zda jsem je pochopila, zda je vůbec možné je správně pochopit... Tolik alegorií, až se člověk ztrácí, navíc má pocit, že čte neustále to samé dokola, jenže to nechápe lépe, ale ještě více se v tom topí... Možná za pár let to uvidím jinak, budu věřit, že za to může můj věk.
Není to o lidech na okraji, je to o těch, co žijí mezi námi....