Dvojí rozmlouvání o jazyku českém

Dvojí rozmlouvání o jazyku českém https://www.databazeknih.cz/img/books/99_/99933/rozmlouvani-o-jazyku-99933.jpg 3 42 4

V r. 1806 vyšly v časopise Hlasatel český dvě statě, kde si vysvětlovali současný Čech a Němec s Čechem veleslavínské doby, kdo lépe hovoří česky. To by nebyl Jungmann, aby nekritizoval češtinu své doby a současně nevyzdvihoval kvalitu veleslavínské češtiny . „Čech mluví špatně a nesrozumitelně! Poloněmecky!“. Němec zase kritizoval Čechy, že napodobují současnou němčinu. Korunu tomu dala myšlenka, že Čech není každý obyvatel této země, ale pouze ten, kdo mluví česky. Prostě žabomyší válka, která se dostala až do encyklopedií… Dvě statě, kde Jungmann vyjádřil jakýsi kulturní program své generace. Ke stažení zde: https://www.ebookeater.cz/knihy/odborne/dvoji-rozmlouvani-o-jazyce-ceskem/... celý text

Přidat komentář

RonnieSmithx
15.03.2023 3 z 5

Uvnitř mě jsou dva vlci
(Slavomil a Protiva)

JulianaH.
27.03.2020 5 z 5

„V jazyku je naše národnost.“

Už na základce jsem v čítance hltala pasáž z „Rozmlouvání" tak často, že jsem se ji naučila slovo od slova zpaměti. Na oba dialogy jsem se vrhla na střední škole (ač jsme je na seznamu předepsané četby neměli): z náklonnosti k Jungmannovi a vášnivé lásky k národnímu obrození. Buditelská atmosféra, která z nich čiší, ve mně rozdmýchala euforii, podkreslenou ještě tóny Smetanova „Vyšehradu". Uznávám, že jsem možná cvok (do obrození), ale nejsem v tom sama; a vědecké lásky nebývají o nic racionálnější než jiné lásky.

Jungmann měl neodolatelný smysl pro humor. Také se mi líbil nápad situovat rozhovor do jakéhosi antického zásvětí, evokujícího samozřejmě dialogy Platónovy (však autorova školní výchova byla vlastně klasicistní a antikizující). Ale nejvíc mě rozjařil a povznesl konec prvního dialogu. Kladná německá postava! V obrozenské literatuře!
Jistě že diskusní partneři, Veleslavín i poněmčilý Pražan Bohemarius, jsou postavy vysoce symbolické, ale vůbec nejsymboličtější je právě onen Němec, který přichází v závěru. Jungmann jím tlumočí naději, optimismus, ideál, ba přímo logiku dějin, božský princip a světový řád, který Čechům nedá zahynouti. Je to herderovec mluvící o „německém štěpu", vyslanec německého národního probuzení, které bylo avantgardou toho českého; bytost kultivovaná a prozřetelná. Právě Němec tedy konejší Veleslavína-vlastence a Němci také náleží závěrečná replika tohoto arcivlasteneckého dílka.
Dojalo mě to proto, že to byla teprve druhá kladná zmínka o Němcích, kterou jsem v české literatuře našla. Za to Jungmannovi odpouštím, že nazval němčinu „štěkavou a chrochtavou".


Tyyynab
31.05.2015 4 z 5

V platonském dialogu o palčivých otázkách doby českého obrození se snaží Jungmann definovat pojem národ, vlast, jazyk... Paradoxy oné doby (Čech neumí česky) nám dnes připomínají, jak nesamozřejmé je, že čeština se stala jazykem živým a produktivním, a také kolik úsilí a práce bylo vynaloženo pro její zachování.

koMaty
11.06.2013 2 z 5

Přínosné dílo, které se na současnou dobu a starou češtinu obtížně čte.

Autorovy další knížky

Josef Jungmann
česká, 1773 - 1847
2012  63%Dvojí rozmlouvání o jazyku českém
1825  0%Historie literatury české
1948  80%Boj o obrození národa
1835  100%Slownjk česko-německý I. A-J
1958  90%Překlady II

Kniha Dvojí rozmlouvání o jazyku českém je v

Přečtených74x
Čtenářské výzvě3x
Chystám se číst3x