Terry11 komentáře u knih

Taky jsem čekala víc informací o NY, ale zase jsem se dověděla spoustu věcí o právničině, chodu a vztazích právnické firmy. Autorce jsem uvěřila, že má problematiku takovéto firmy v malíčku. Obsahově i jazykově se mi kniha dost líbila, navíc je tu hodně literárních odkazů a citátů. Oživuje vyprávění různými stylistickými vtípky, jako třeba když sledujeme dialog Cathrine s jejím ctitelem a ona to komentuje jako tenisové utkání. Nebo když překládá právnickou hantýrku do normální řeči. Trochu jsem tápala ve francouzských slovíčkách, ale vůbec mi to nevadilo. Kniha to je vtipná, chytrá, zábavná. Naprostý protiklad Božskému bastardovi.

4 09.03.2014

Dlouho jsem se nemohla začíst. Autorův styl není lehký, ani děj neskýtá příliš napětí. Ovšem kvalita je ukryta v kompozici knihy a v psychologizaci postav. Pro nás určitě podnětné pro nahlédnutí do naprosto odlišné kultury, mentality, způsobu života a problémů.

1 08.03.2014

Naprosto sdílím popis kladů knihy od Makuka, ale zároveň musím dopsat, že se mi rovněž líbilo vylíčení Cormoranova osobního života, možná i víc než samotné řešení vraždy. Nikdy jsem od autorky nic nečetla, tedy, pokoušela jsem se o první díl Harryho, ale nějak jsem se nedostala přes čtvrtinu knihy, a tak jsem to vzdala. V případě Kukačky jsem se začetla okamžitě, cením si její pestré slovní zásoby, náznaků humorných situací, opravdu pěkné stylistiky, složitosti a rozplétání příběhu. Líbí se mi, jak se v průběhu děje vysvětluje i osud samotného hlavního představitele. Oproti jejím severským kolegům není po přečtení knihy člověk v depresi a s pocitem, že se co chvíli někde objeví zohavená mrtvola či psychopatický mladistvý vrah.

8 08.03.2014

Ivanovovy knihy se čtou jak detektivky. Pravda, poněkud těžšího kalibru. Ale kdo má rád historii, bývá potěšen. Informace, které čtenář získá po přečtení tohoto vyšetřování více jak tisícileté vraždy, už prostě nezapomenete. Zvláště deduktivní řešení dne a roku vraždy, zda platí rok 929, nebo 935, jsem si doslova užívala. Ten pán snad trávil svůj život v archívech, jinak to nevidím :-).

3 05.03.2014

Můj druhý Ivanov. Pravda je taková, že je někdy lépe nevědět, jaký byl osobně váš oblíbený spisovatel. A tím nemyslím Ivanova, ale Máchu. Na druhou stranu jsem se dověděla přehršel zajímavostí. Autor například nechal udělat kondiciogram (Jáchyme, hoď ho do stroje) posledního roku života básníka, kde se shodují tři kritické dny života Máchy s vyznačenými dny na kondiciogramu. Zajímavé také bylo pátrání po podobě Máchy a jak pragmaticky se tento romantik uměl choval, když se snažil prosadit svůj Máj.

3 05.03.2014

Tato vynikající kniha je zařazena do žánru romány pro ženy? Chápu, je-li tam nějaká Padesátka (ačkoliv ta by měla šupajdit spíše do edice Harlekýn) nebo ti různí naši, cizí, božští Bastardi! Pídila jsem se po tom, zda je tu také sekce románů pro muže. Našla jsem jen ten s velkým R (ale malým co do kvality). Naklikala jsem tedy tematicky podobné knihy, jako jsou třeba Kořeny od Alexe Haleyho či Hemingwayovy Zelené pahorky africké. Všude jde o světovou literaturu, respektive dokonce naučnou. Nikde nevidím zmínku o ženském románu ani v případě, kdy je hlavní hrdinkou žena - Anna Karenina, Nora, Babička, Sestřenice Běta, Sestřička Carrie, Tři sestry (zde jde dokonce o triplet). Proč? Čím se od sebe liší? Jen tím, že jde o ženskou spisovatelku? Dokonce žijící? Fakt nejsem žádná feministka. Vařím teplé večeře, ráda si nechávám otevírat od mužů dveře a myslím si, že je správné, že existují mužské a ženské práce.
Pod africkým sluncem je nádherná historická sága. Seznamuje nás s historií kolonizace keňského území prvními anglickými osadníky. Autorka detailně a s obrovskou znalostí reálií popisuje tradice, pověry, způsob života, strach původních obyvatel tohoto kousku Afriky. Na pozadí zhruba 70 let historie Keni jsme svědky střetávání se dvou civilizací, dvou kultur.
Hlavními hrdinkami jsou dvě stejně staré ženy. Jedna je vzdělaná anglická lékařka, druhou je kmenem uctívaná šamanka. Obě chtějí totéž - léčit. Každá jiným způsobem, a tedy na sebe neustále narážejí. Střetávají se i příslušníci jejich rodin, zároveň se ale i proplétají.
Po stránce kompoziční jde o retrospektivu, zároveň autorka sleduje současně několik postav, takže máme ucelený obraz děje. Některé dějové situace jsou vystavěny tak, že se rozuzlení dovídáme až v závěru knihy.
Také po stránce lexikální a stylistické jde o vynikající dílo, které může být směle řazeno vedle již nahoře zmíněných kolegů.

Žádám tedy, aby byla tato kniha vyřazena ze sekce Padesátek a byl ji ponechán pouze status světové literatury.

Děkuji, že mi bylo vyhověno.

19 26.02.2014

Souhlasila bych s těmi informacemi. Celé mi to přijde takové překombinované, zápletky za každou cenu, pořád nějaký zvrat, takže čtenář už vlastně ani není překvapený, protože čeká, že to bude jinak, než se původně zdá. Téma je zajímavé, ale děj se dost táhne, takže ani nejsme příliš napnutí. Pro mne to bylo cenné a přínosné z toho důvodu, že jsem se dověděla přehršel informací o Dantovi a jeho Božské komedii, vím, kam příště zabrousit ve Florencii, a mám důvod, proč se podívat do Istanbulu. Ale knížka, ke které bych se potřebovala vracet, to asi nebude.

23.02.2014

Jedna z mála knih, které jsem nedočetla. Fakt jsem se snažila, vrátila jsem se k ní během prázdnin několikrát, ale často jsem se nachytala na tom, že myslím na něco úplně jiného. A jestli jsem se tam něčemu zasmála, tak jsem to vzápětí zapomněla, protože si na nic tak dramatického, jako je smích, nevzpomínám.

3 18.02.2014

No, autobiografický román tedy sotva, jak tady uvádějí. Je to vyprávění o vztahu mladičkého Dalího a o něco staršího Lorcy. Kniha je psána jako literatura faktu, ale přesto velmi emocionálně, do detailů informuje o začátcích jejich přátelství, především Lorcy, který byl schopen si svou lásku k Dalímu přiznat. Nakolik to ovlivnilo jejich tvorbu, život. Hodně z této knihy čerpá výborný film Little Ashes.

"Byla to láska erotická a tragická, protože jsem ji nemohl sdílet." Takto definoval Dalí tři roky před smrtí své přátelství s básníkem a znovu tím zdůraznil svou domnělou heterosexuální orientaci.

18.02.2014

Mít tě rád, jak já tě mám,
ach, co práce mě to stojí!
vždyť mě samou láskou k tobě
srdce, vzduch i klobouk bolí.

Jeho verše jsem četla v době, kdy jsem už věděla, že byl Lorca homosexuál, dokonce leta zamilovaný do Salvadora Dalího. Nu, z jeho poezie se to poznat nedalo. Nijak mě neoslovila.

18.02.2014

Nějak nemůžu těm Seveřanům přijít na chuť. Je to zřejmě ten nedostatek světla a sluníčka. Všechno je depresivní, sebevražedné, ujeté, nechápu.

16.02.2014

Antiutopický příběh jak vyšitý. Totalitní společnost, nikdo nemá svobodu, všichni se bojí. jen moderně zpracované, pan Orwell by koukal. A přesto mi tam něco nesedí, asi ty děti. To nesmyslné umírání malých puberťáků. Nevím. U nás stačila jedna malá zmínka, že při manifestaci zemřel student, a byla revoluce. Promiňte mi tu analogii, vím, že to není jen tím, ale myslím, že to heslo z roku 89 - nenecháme si bít naše děti - trochu vypovídá.

3 12.02.2014

Nikdy bych si nepomyslela, že se k této knize ještě někdy vrátím a přehodnotím svůj názor. No jo, proslavené NIKDY. Je fakt, že jsem mezitím přečetla všechny Padesátky, jednoho Božského bastarda a také Crossfire sérii, takže jsem poněkud okorala a erotickým knihám přivykla (některé se mi i hodně líbí, přiznávám). Tentokrát, nejsouc už tolik pohoršená některými sexuálními scénami, jsem více vnímala stylistiku, výběr slov, celkovou kompozici knihy a musím napsat, že co se týče spádu a zvratů v příběhu, může se jít Padesátka klouzat. Autorčiny vnitřní monology jsou tak autentické, že jí to rafinované plánování svádění své oběti fakt věřím. Nešustí to papírem, námět je na rozdíl od Jamesové originální, prostředí exotické a náramně dobře popsané, navíc ten lákavý okultismus! Potěšily mě i některé české odkazy. Jen ten závěr, ten kdybych bývala vynechala! Takže ještě jedna hvězdička dolů za tu surovost.

3 12.02.2014

Mně to připadá jako směsice všech těch ostatních erotických knih, jen si ten sex autor tentokrát schovává až na poslední stránky. Tak trochu jsem čekala, že se něco dovím o Božské komedii, ale v tom jsem tedy byla zklamaná. Njn, měla bych asi konečně přečíst originál. Ale ještě počkám, třeba mi pomůže Brown :-).

2 11.02.2014

ale jo! Poté, co jsem zrovna málem spáchala sebevraždu přečtením knihy Naplivu na vaše hroby, jsem si ráda přečetla o tom, jak se lidi mohou hezky nenávidět, strašně milovat a mile ubližovat tak, že se nakonec vezmou, mají děti a vše spěje k naivnímu, bezstarostnému happyendu. Ještě že ty holky spisovatelský máme :-).

4 03.02.2014

Ne, tak tohle ne! Fakt nejsem puritánka, ale tohle vydávat za erotiku, a umělecké dílo vůbec? Proč? Pedofilie, sex se zvratky, odporně brutální msta na někom, kdo s problémem má souvislost jen velmi okrajově! Kdyby hlavní postava nebyl nechutný sexuální sociopat, úplně by bývalo stačilo pomstít se tím "zbouchnutím" bílých holek. Takhle to má s rasovou nesnášenlivostí (!) společného asi tolik jako kanibalismus s gurmánstvím.

Nechci být cynická, ale já těch pět bodů musím dát zcela netradičně (a možná i nepatřičně) Willovi. Za jeho sílu, odvahu, statečnost. Za to, že si byl zatraceně vědom a jist, jak by dopadl příběh, kdyby byl podlehl přání Lou a své rodiny. Klobouk dolů, zvláště stojí-li za jeho postavou opravdová osoba.

3 01.02.2014

Mám ve zvyku si do svých knih psát poznámky, stačí smajlík, vykřičník, otazník, podtrhnutí myšlenky nebo hvězdička. Tuto knihu jsem dostala od kamarádky k Vánocům s tím, že mám přece ráda Bretaň! První třetina se hemžila usměvavými smajlíky. Vyprávění plynulo lehce, s nenápadným vtipem, s milým nadhledem a sebeironií. Takřka hladila po duši. Posléze ale došla bretaňská témata, děj se posunul tu do Maroka, tu do Prahy a také do Skotska, ubylo vtipných glos, přibylo nicneříkajících pasáží. Poslední část už je jen přehlídka významných lidí, kteří si v tomto domě pronajali pokoje, jak je nudné se o to starat, jak jsou lidé v Praze a v Paříži zamračení a neochotní, zatímco Bretonce nezdolá žádné počasí a nikdy si nestěžují.
Škoda, škoda, škoda! Možná nemusela být autorka tak netrpělivá, jak se v doslovu sama přiznává, a mohla si počkat na více nosných příběhů, nebo opravdu měla vydat jen sbírku fejetonů, což stejně víceméně Dům v Bretani je.
A nemohu si pomoci, tohle musí ven: Podrobit svou bývalou kolegyni (nejmenuje ji, ale uvede název její knihy) tak perfidní literární kritice, to se snad v těch noblesních kruzích, kde se paní Davouze pohybovala a pohybuje, ani nedělá, ne?

7 30.01.2014

Tuto knihu jsem četla poprvé v době, kdy jsem se měla šprtat na maturitu a já si to omlouvala tím, že se vlastně učím. Maturovala jsem i z chemie. Kromě mnoha zajímavostí z biochemie a farmacie, je tam i kus psychologie a opět poučení o tom, jak je důležité pro vývoj člověka šťastné dětství. Příběh Aničky je poutavý od první stránky. Charakteristiky hlavních postav jsou vykresleny ve všech podobách jak přímo, tak na jednotlivých příkladech. Vztahy na pracovišti, které jsou přeneseny i do mimopracovních aktivit, jsou popsány tak barvitě a s vtipem, že jsem se někdy i nahlas rozesmála. A ten milostný motiv, který je rozehrán v první části knihy a pak roztržka způsobená pouhým nedorozuměním, jež se vysvětlí až po desítce let a takřka na poslední stránce, jo, tak to je tedy mistrovské dílo!

4 29.01.2014

S velkou radostí jsem si koupila pro mě novou knihu od své oblíbené autorky a s velkým zklamáním jsem ji přečetla. Jak kdyby pod jejím jménem začal psát někdo úplně odlišný, někdo jako Nora Roberts, prostě čekala jsem jaro, a zatím přišel mráz. Musím použít příměr z písničky. Francouzova zátoka je úplně obyčejný román o znuděné Lady Doně, která opustí povrchní londýnskou smetánku a na svém letním sídle se začne scházet s tajemným kapitánem pirátů. On se do ní samozřejmě zamiluje, pak musí překonat nějaké to úskalí, ale vše skončí happyendem, zatleskejme. Nu, já tedy nebudu.

5 27.01.2014